Česká přídavná jména: Porovnání verzí
→Vzory přídavných jmen: změna na typy skloňování značka: editor wikitextu 2017 |
Přesun jmenných tvarů pod skloňování. Bude dále upraveno a doplněno. značka: editor wikitextu 2017 |
||
Řádek 265: | Řádek 265: | ||
Přivlastňovací přídavná jména nelze utvořit od víceslovných pojmenování a podstatných jmen v množném čísle. |
Přivlastňovací přídavná jména nelze utvořit od víceslovných pojmenování a podstatných jmen v množném čísle. |
||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | Stupňování znamená tvoření tvarů 2. a 3. stupně, vyjadřujících stupeň vlastnosti [[přídavné jméno|přídavných jmen]]. Tradičně se považuje za způsob [[odvozování]] [[Slovo|slov]]. Na stupňování je však možné pohlížet i jako na druh [[ohýbání]] (flexe) – vedle [[skloňování]] a [[časování]]. Stupňování může být prosté (pomocí příslovcí, např. ''velmi chytrý'') nebo poměrné (stupeň vlastnosti). Přivlastňovací přídavná jména nelze stupňovat. U většiny přídavných jmen není stupňování obvyklé, běžně se stupňuje jen asi 10 % všech adjektiv.<ref name="cermak"/> |
||
⚫ | |||
⚫ | *'''[[Komparativ]]''' (2. stupeň) slouží k porovnávání, vyjadřuje větší (příp. menší) míru vlastnosti. Tvoří se [[Přípona (mluvnice)|příponami]] '''-ejší''', '''-ější''', '''-ší''' nebo '''-í''' (neexistuje jednoduché pravidlo, podle kterého je možné vybrat správnou příponu; první dvě jsou nejvíce používané). Samostatně použitý komparativ (tzv. [[komparativ absolutní]]) slouží ke zmírnění určitého tvrzení, např. ''Paní Nováková je '''starší''' dáma'' (místo ''Paní Nováková je '''stará'''''). Komparativ absolutní se v [[čeština|češtině]] vyskytuje poměrně málo.{{Zdroj?}} |
||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
Přídavná jména tvrdého vzoru (''mladý'') se v dnešní češtině užívají převážně v plném tvaru. Ten během vývoje jazyka vznikl z tzv. zájmenného (determinativního) tvaru, ve kterém se krátký, tzv. jmenný tvar spojil s příponou plnící funkci ukazovacího zájmena (určitého členu). |
Přídavná jména tvrdého vzoru (''mladý'') se v dnešní češtině užívají převážně v plném tvaru. Ten během vývoje jazyka vznikl z tzv. zájmenného (determinativního) tvaru, ve kterém se krátký, tzv. jmenný tvar spojil s příponou plnící funkci ukazovacího zájmena (určitého členu). |
||
Řádek 319: | Řádek 292: | ||
Příklady: |
Příklady: |
||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
'''Poznámka:'''<br /> |
'''Poznámka:'''<br /> |
||
Je třeba rozlišovat vyjádření stavu od [[trpný rod|trpného rodu]]. Zatímco k vyjádření stavu je možné použít jak jmenný, tak i plný tvar přídavného jména, v trpném rodě je třeba (ve [[spisovná čeština|spisovné češtině]]) použít trpné příčestí, které je často formálně shodné se jmenným tvarem: |
Je třeba rozlišovat vyjádření stavu od [[trpný rod|trpného rodu]]. Zatímco k vyjádření stavu je možné použít jak jmenný, tak i plný tvar přídavného jména, v trpném rodě je třeba (ve [[spisovná čeština|spisovné češtině]]) použít trpné příčestí, které je často formálně shodné se jmenným tvarem: |
||
:''Výrobek byl včera pro velký zájem vyprodaný/vyprodán (ale nyní už ho máme opět skladem).'' (stav) |
:''Výrobek byl včera pro velký zájem vyprodaný/vyprodán (ale nyní už ho máme opět skladem).'' (stav) |
||
:''Výrobek byl včera definitivně vyprodán (a dále už se nebude prodávat).'' (trpný rod) |
:''Výrobek byl včera definitivně vyprodán (a dále už se nebude prodávat).'' (trpný rod) |
||
⚫ | |||
⚫ | Stupňování znamená tvoření tvarů 2. a 3. stupně, vyjadřujících stupeň vlastnosti [[přídavné jméno|přídavných jmen]]. Tradičně se považuje za způsob [[odvozování]] [[Slovo|slov]]. Na stupňování je však možné pohlížet i jako na druh [[ohýbání]] (flexe) – vedle [[skloňování]] a [[časování]]. Stupňování může být prosté (pomocí příslovcí, např. ''velmi chytrý'') nebo poměrné (stupeň vlastnosti). Přivlastňovací přídavná jména nelze stupňovat. U většiny přídavných jmen není stupňování obvyklé, běžně se stupňuje jen asi 10 % všech adjektiv.<ref name="cermak"/> |
||
⚫ | |||
⚫ | *'''[[Komparativ]]''' (2. stupeň) slouží k porovnávání, vyjadřuje větší (příp. menší) míru vlastnosti. Tvoří se [[Přípona (mluvnice)|příponami]] '''-ejší''', '''-ější''', '''-ší''' nebo '''-í''' (neexistuje jednoduché pravidlo, podle kterého je možné vybrat správnou příponu; první dvě jsou nejvíce používané). Samostatně použitý komparativ (tzv. [[komparativ absolutní]]) slouží ke zmírnění určitého tvrzení, např. ''Paní Nováková je '''starší''' dáma'' (místo ''Paní Nováková je '''stará'''''). Komparativ absolutní se v [[čeština|češtině]] vyskytuje poměrně málo.{{Zdroj?}} |
||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
⚫ | |||
==Přípona přídavných jmen== |
==Přípona přídavných jmen== |
Verze z 4. 9. 2019, 08:52
Článek česká přídavná jména pojednává o přídavných jménech v češtině. Podle skloňovacího typu se dělí na tvrdá, měkká a přivlastňovací; podle významu je lze rozdělit do několika skupin.
Typy přídavných jmen
Podle významu se přídavná jména rozdělují na:[1]
- deskriptivní (odpovídají na otázku jaký?): červený, páchnoucí, stoletý – popisují nějakou (relativně) stabilní vlastnost rozvíjeného jména. Proto se obvykle nespojují s aktuálností (*Zrovna teď je dřevěný.) ani s imperativem (*Buď černý!);
- posesivní (čí?): otcův, babiččina, drakovo – uvádějí, komu dané jméno patří. Odvozují se pouze od „živých“ entit – v mužském rodě reprezentují jména životná, v ženském rodě se „živost“ řídí empiricky a od jmen středního rodu se posesiva nevytvářejí. V běžné mluvě se navíc posesiva odvozená od jmen zvířat obvykle nahrazují deskriptivy (psí bouda, dračí doupě) a posesiva se užívají pouze tehdy, pokud má mluvčí na mysli konkrétního jedince (psova bouda, drakovo doupě);
- evaluativní (jak dobrý?): slušný, obstojný, mizerný – hodnotí pozici na škále dobrý–špatný;
- intenzifikační (v jaké míře?): celý, dokonalý, úplný – zdůrazňují či oslabují platnost substantiva;
- restriktivní (který?): hlavní, celkový, pouhý – referují, jestli substantivum platí plně, nebo je omezeno;
- eponymní (jaký?): buddhistický, cimrmanovský, pražský – odvozená od vlastních jmen.
Skloňování
Skloňování přídavných jmen závisí na rodu podstatného jména, které rozvíjejí:
- mladý muž (m)
- mladá žena (ž)
- mladé dítě (s)
Typy skloňování
Z morfologického hlediska se skloňování přídavných jmen v češtině rozděluje na následující typy:
- složené skloňování – v současnosti převládající, dále se dělí na:
- tvrdé skloňování – vzor mladý (dobrý);
- měkké skloňování – vzor jarní;
- jmenné skloňování – v současnosti jen omezené použití;
- smíšené skloňování – u přivlastňovacích přídavných jmen, kombinuje tvary jmenného a složeného skloňování:
- vzor otcův – přivlastňovací mužský;
- vzor matčin – přivlastňovací ženský.
Kromě uvedených vzorů se v češtině vyskytuje malá skupina nesklonných přídavných jmen, přejatých z cizích jazyků. Tato přídavná jména jsou zpravidla hovorového rázu, např. prima Vánoce, super den
Tvrdé skloňování
Mužský životný |
Mužský neživotný |
Ženský | Střední | ||
---|---|---|---|---|---|
J. č. | Kdo co | mladý | mladá | mladé | |
Koho čeho | mladého | mladé | mladého | ||
Komu čemu | mladému | mladé | mladému | ||
Koho co | mladého | mladý | mladou | mladé | |
Oslovujeme | mladý! | mladá! | mladé! | ||
O kom o čem | mladém | mladé | mladém | ||
S kým čím | mladým | mladou | mladým | ||
Mn. č. | Kdo co | mladí | mladé | mladá | |
Koho čeho | mladých | ||||
Komu čemu | mladým | ||||
Koho co | mladé | mladá | |||
Oslovujeme | mladí! | mladé! | mladá! | ||
O kom čem | mladých | ||||
S kým čím | mladými |
Měkké skloňování
Mužský životný |
Mužský neživotný |
Ženský | Střední | ||
---|---|---|---|---|---|
J. č. | Kdo co | jarní | |||
Koho čeho | jarního | jarní | jarního | ||
Komu čemu | jarnímu | jarní | jarnímu | ||
Koho co | jarního | jarní | |||
Oslovujeme | jarní! | ||||
O kom čem | jarním | jarní | jarním | ||
S kým čím | jarním | jarní | jarním | ||
Mn. č. | Kdo co | jarní | |||
Koho čeho | jarních | ||||
Komu čemu | jarním | ||||
Koho co | jarní | ||||
Oslovujeme | jarní! | ||||
O kom čem | jarních | ||||
S kým čím | jarními |
Přivlastňovací přídavná jména
Přivlastňovací přídavná jména se tvoří od životných podstatných jmen (mužského a ženského rodu) v jednotném čísle:
- otec → otcův
- matka → matčin
Přivlastňovací přídavná jména se od podstatných jmen mužského rodu odvozují příponou -ov (před nulovou koncovkou -ův). K podstatným jménům ženského rodu se přidává přípona -in. Koncovky, které se připojují při skloňování, jsou pro oba vzory (otcův i matčin) shodné.
Mužský životný |
Mužský neživotný |
Ženský | Střední | ||
---|---|---|---|---|---|
J. č. | Kdo co | otcův, matčin | otcova, matčina | otcovo, matčino | |
Koho čeho | otcova, matčina | otcovy, matčiny | otcova, matčina | ||
Komu čemu | otcovu, matčinu | otcově, matčině | otcovu, matčinu | ||
Koho co | otcova, matčina | otcův, matčin | otcovu, matčinu | otcovo, matčino | |
Oslovujeme | otcův, matčin | otcova, matčina | otcovo, matčino | ||
O kom čem | otcově, matčině | ||||
S kým čím | otcovým, matčiným | otcovou, matčinou | otcovým, matčiným | ||
Mn. č. | Kdo co | otcovi, matčini | otcovy, matčiny | otcova, matčina | |
Koho čeho | otcových, matčiných | ||||
Komu čemu | otcovým, matčiným | ||||
Koho co | otcovy, matčiny | otcova, matčina | |||
Oslovujeme | otcovi, matčini | otcovy, matčiny | otcova, matčina | ||
O kom čem | otcových, matčiných | ||||
S kým čím | otcovými, matčinými |
Příklady:
- otcův dům
- matčino auto
Přivlastňovací přídavná jména jsou často součástí názvů ulic, náměstí, budov atd.:
- Neruda → Nerudova ulice
ale:
- Jan Neruda → ulice Jana Nerudy
- partyzáni → ulice Partyzánů
Přivlastňovací přídavná jména nelze utvořit od víceslovných pojmenování a podstatných jmen v množném čísle.
Jmenné tvary
Přídavná jména tvrdého vzoru (mladý) se v dnešní češtině užívají převážně v plném tvaru. Ten během vývoje jazyka vznikl z tzv. zájmenného (determinativního) tvaru, ve kterém se krátký, tzv. jmenný tvar spojil s příponou plnící funkci ukazovacího zájmena (určitého členu).
Jmenné tvary přežívají pouze u některých přídavných jmen, často v ustálených spojeních a považují se za knižní. Mají jen tvar nominativu (jako součásti jmenného přísudku, v souladu se svým nedeterminativním původem), méně často se užívají v akuzativu. (Podobně se užívají trpná příčestí sloves.)
J. č. | Mn. č. | ||||
Mužský | Ženský | Střední | Mužský životný |
Mužský neživotný & ženský |
Střední |
---|---|---|---|---|---|
mlád rád |
mláda ráda |
mládo rádo |
mládi rádi |
mlády rády |
mláda ráda |
Příklady:
- On je ještě příliš mlád. = On je ještě příliš mladý.
Přídavné jméno rád se používá pouze ve jmenném tvaru: Jsem rád, že jste přišli.
Poznámka:
Je třeba rozlišovat vyjádření stavu od trpného rodu. Zatímco k vyjádření stavu je možné použít jak jmenný, tak i plný tvar přídavného jména, v trpném rodě je třeba (ve spisovné češtině) použít trpné příčestí, které je často formálně shodné se jmenným tvarem:
- Výrobek byl včera pro velký zájem vyprodaný/vyprodán (ale nyní už ho máme opět skladem). (stav)
- Výrobek byl včera definitivně vyprodán (a dále už se nebude prodávat). (trpný rod)
Stupňování
Stupňování znamená tvoření tvarů 2. a 3. stupně, vyjadřujících stupeň vlastnosti přídavných jmen. Tradičně se považuje za způsob odvozování slov. Na stupňování je však možné pohlížet i jako na druh ohýbání (flexe) – vedle skloňování a časování. Stupňování může být prosté (pomocí příslovcí, např. velmi chytrý) nebo poměrné (stupeň vlastnosti). Přivlastňovací přídavná jména nelze stupňovat. U většiny přídavných jmen není stupňování obvyklé, běžně se stupňuje jen asi 10 % všech adjektiv.[1]
- Pozitiv (1. stupeň) vyjadřuje základní míru vlastnosti. Při srovnávání znamená stejnou míru, např. Petr je stejně starý jako Pavel.
- Komparativ (2. stupeň) slouží k porovnávání, vyjadřuje větší (příp. menší) míru vlastnosti. Tvoří se příponami -ejší, -ější, -ší nebo -í (neexistuje jednoduché pravidlo, podle kterého je možné vybrat správnou příponu; první dvě jsou nejvíce používané). Samostatně použitý komparativ (tzv. komparativ absolutní) slouží ke zmírnění určitého tvrzení, např. Paní Nováková je starší dáma (místo Paní Nováková je stará). Komparativ absolutní se v češtině vyskytuje poměrně málo.[zdroj?]
- Superlativ vyjadřuje nejvyšší (příp. nejnižší) míru vlastnosti. Tvoří se přidáním předpony nej- k tvaru komparativu.
Příklady:
- krásný – krásnější – nejkrásnější
- hladký – hladší – nejhladší
Tvary komparativu a superlativu lze rovněž tvořit opisně pomocí slov více a nejvíce:
- spokojený – více spokojený – nejvíce spokojený
Nižší a nejnižší míra vlastnosti se vyjadřuje pomocí stupňování přídavného jména opačného významu:
- velký – menší – nejmenší
- starý – mladší – nejmladší
V případě, že opozitní přídavné jméno není zřetelné, tvoří se druhý a třetí stupeň rovněž opisně:
- zelený – méně zelený – nejméně zelený
Nepravidelné stupňování:
- dobrý – lepší – nejlepší
- špatný – horší – nejhorší
- velký – větší – největší
- malý – menší – nejmenší
- snadný – snazší – nejsnazší
Přípona přídavných jmen
U přídavného jména utvořeného od podstatného jména pomocí přípony -ný (-ní) je třeba dbát na zdvojování hlásek:
- den – denní (srv. noc – noční), kámen - kamenný (srv. sůl – solný)
Naproti tomu přídavná jména utvořená od názvů zvířat se tvoří pomocí koncovky í, hláska se nezdvojuje:
- beran – beraní (srv. slepice – slepičí). Výraz bažantní, který se občas vyskytuje (např. i v názvech ulic), je vytvořen nesprávně[2] a je jedním z dokladů, že jazykový úzus se nemusí vždy shodovat s jazykovou normou.
Slovotvorba
Odvozování
Přídavná jména z přídavných jmen
Přídavná jména odvozená z přídavných jmen (deadjektivní adjektiva) se téměř výhradně tvoří k vyjádření odlišné míry vlastnosti. Kromě komparativu a superlativu (viz stupňování) lze míru vlastnosti různě modifikovat pomocí přípon i předpon.
Zvýšenou míru vlastnosti spolu s kladným emočním hodnocením vyjadřují přípony -ičký, -oučký, -inký, -ounký, např. stařičký, celičký, čisťoučký, růžovoučký, prostinký, hebounký. Někdy si ve stejném významu konkuruje více přípon: maličký/malinký. Pro zesílení citového zaujetí se někdy používají různě rozšířené varianty jako kraťoulinký, malinkatý, malilinký.
U několika adjektiv se používá zveličující přípona -ánský (-atánský): velikánský, dlouhatánský, širokánský, vysokánský, hlubokánský, obrovitánský, ukrutánský, hrozitánský.
Pro vyjádření velké míry vlastnosti se obvykle používají předpony vele- (velevážený, veleslavný, velevýznamný), pra- (prastarý, prapodivný, praobyčejný), hovorově u negativních vlastností též prach- (prachobyčejný, prachsprostý) a zcela okrajově roz(to)- (rozmilý, roztomilý, roztodivný).
Nejvyšší míra vlastnosti, nikoliv však za účelem srovnávání, se vyjadřuje předponou pře- (překrásný, přesladký, převeliký, převysoký, přetěžký). Tato přídavná jména často mají knižní zabarvení.
Přídavná jména ze sloves
Přídavná jména odvozená ze sloves (deverbativa) vyjadřují určitý dějový příznak nebo vlastnost, která z děje vyplývá. Ve svém významu si zachovávají určité gramatické kategorie původního slovesa, jako jsou vid či slovesný rod. Rozdělují se na deverbativa paradigmatická a neparadigmatická.
- Paradigmatická deverbativa
Tvoří se pravidelně od určitých slovesných tvarů. Slovotvorná přípona zůstává zachována, pouze přibírá koncovky adjektivního skloňování. Mezi paradigmatická deverbativa patří:
- procesuální adjektiva, která vyjadřují aktuální, právě probíhající vykonávání děje. Tvoří se z ženských tvarů přechodníku přítomného nedokonavých sloves (-íc, -ouc), k nimž se připojují koncovky měkkého skloňování: píšící, jdoucí, trpící, prosící, dělající;
- rezultativní adjektiva pasivní vyjadřují vlastnost, jež je důsledkem zasažení dějem, jehož původce je jiný než nositel této vlastnosti. Tvoří se z trpného příčestí (-n, -t) převážně předmětových sloves obou vidů a připojují koncovky tvrdého skloňování: psaný, trpěný, dělaný, koupený;
- rezultativní adjektiva aktivní vyjadřují vlastnost, která je výsledkem děje, který nositel této vlastnosti vykonal. Od sloves dokonavých se tvoří z ženského tvaru přechodníku minulého (-ši, -dši, -vši): přinesší, začavší, poprosivší. Tato přídavná jména mají knižní povahu a používají se zřídka. Naopak produktivní jsou adjektiva tvořená od příčestí minulého (činného; -l) neobjektových sloves (nepojí se s přímým předmětem): zchátralý, vzniklý, zestárlý, odkvetlý, zbylý.
Srovnej: zhasnutá lampa (někdo ji zhasl) × vyhaslá sopka (sama vyhasla)
- Neparadigmatická deverbativa
Tvoří se přidáním slovotvorné přípony k základu slovesa:
- -avý, -ivý, -lavý, -livý, ojediněle -kavý, -vý – označují neaktuální vykonávání děje, vlastnost, která vyplývá z obvykle vykonávaného děje: koktavý, skákavý, přelétavý, smradlavý, pichlavý, lepivý, lepkavý, snaživý;
- -telný, -itelný – vyjadřují potenciální zasažení dějem: viditelný, proveditelný, vykonatelný, prokazatelný, nesmiřitelný;
- -ný – vyjadřuje neaktuální děje u adjektiv odvozených především od sloves zakončených -ovat (kočovný, bojovný, čarovný, děkovný), méně často i od sloves jiného zakončení (činný, trpný, odolný, platný, únavný). Může též vyjadřovat potenciální zasažení dějem: ohebný, sjízdný, dostupný, ponorný. Před touto příponou často dochází k hláskovým změnám původního slovesa: ohýbat → ohebný, ponořit → ponorný;
- -čný – připojuje se k infinitivnímu kmeni sloves na -at a -ovat a vyjadřuje negativní hodnocení neaktuálně vykonávaného děje: panovačný, vychloubačný, poživačný;
- -cný, -atý, -utý, -utný – rovněž vyjadřují neaktuální vykonávání děje, tvoří však malou skupinu adjektiv: kajícný, přejícný, nemohoucný, stojatý, ležatý, smrdutý, tekutý, visutý, mohutný, slovutný;
- -cí – tvoří účelová adjektiva, vyjadřující účel, ke kterému určitá věc slouží. Na rozdíl od procesuálních adjektiv, která vyjadřují právě vykonávaný děj (srovnej výše), před zakončením -cí nikdy není dlouhá samohláska: psací stůl × píšící student, žehlicí prkno (používá se k žehlení) × žena žehlící prádlo (která právě žehlí) – pozor na významový rozdíl ve dvojicích adjektiv zakončených -icí/-ící.
V hovorové mluvě se též používají adjektiva tvořená kombinací předpon u- nebo roz- s příponami -ný nebo -tý: upovídaný, usmrkaný, ulhaný, rozesmátý, rozevlátý.
Odkazy
Reference
- ↑ a b ČERMÁK, František. Lexikon a sémantika. Praha: NLN, 2010. S. 169.
- ↑ Jazyková poradna Ústavu pro jazyk český [1]
Související články
Literatura
- KARLÍK, P.; NEKULA, M.; RUSÍNOVÁ, Z. (eds.). Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995. ISBN 80-7106-134-4.
- NOVOTNÝ, Jiří a kolektiv. Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha: Fortuna, 1992. ISBN 80-85298-32-5.
- ŠAUR, Vladimír. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha: Ottovo nakladatelství, 2004. ISBN 80-7181-133-5.