Narodil se v rodiněitalskéhoinženýraFrancescaZoly, který byl kdysidůstojníkemNapoleonovyarmády, aživotjejnakoneczavedl do jižní Francie. Zolův otec zde začal pracovat na stavbě zavodňovacího kanálu, který měl svést říční vodu k městečku [[Aix-en-Provence]]. PracovnípovinnostihopřivedlytakédoČech. V roce [[1823]] se jakoinženýrzúčastnilstavby [[železnice]] [[Linec]]–[[ČeskéBudějovice]].<ref>{{Citace monografie
Émile Zola se narodil v Paříži roku 1940. Jeho otec, François Zola (původně Francesco Zola), byl italský inženýr, narozen v Benátkách roku 1795. Jeho matka, Émilie Aubert, byla francouzka. Když Émilovy byly 3 roky, s rodinou se přestěhovali do jižní Francie, zde Zolův otec začal pracovat na stavbě zavodňovacího kanálu, který měl svést říční vodu k městečku [[Aix-en-Provence]]. Otec o čtyři roky později, roku 1847, náhle zemřel. V roce 1858 se Zola přestěhoval zpět do Paříže, kde se znovu setkal se svým kamarádem z dětství, [[Paul Cézanne|Paulem]] [[Paul Cézanne|Cézannem]].
| příjmení = Zola
| jméno = Émile
| titul = Člověk bestie
| vydavatel = Odeon
| místo = Praha
| rok = 1973
| počet_stran = 339
| kapitola = Doslov Karla Livanského
| strany = 338
}}</ref> Otec však náhle zemřel, a tak na Zolovo vzdělání nezbylo mnoho peněz. V té době se na celý život spřátelil s pozdějším slavným malířem [[Paul Cézanne|Paulem Cézannem]].
Po neúspěšném studiu odešel pracovat do nakladatelství Hachette, kde okolo sebe soustředil skupinu mladých romanopisců – tzv. '''medanská skupina'''. Svými pokrokovými názory měl velkou zásluhu na liberalizaci politického života ve Francii. Významně se angažoval zejména v [[Dreyfusova aféra|Dreyfusově aféře]], kdy otevřeným dopisem prezidentu republiky pod názvem [http://fr.wikisource.org/wiki/J'accuse '''J'accuse''']'' („Žaluji“)'' hájil nevinu kapitána [[Alfred Dreyfus|Alfreda Dreyfuse]], neprávem odsouzeného za špionáž.
Po neúspěšném studiu odešel pracovat do nakladatelství Hachette, kde okolo sebe soustředil skupinu mladých romanopisců – tzv. '''medanská skupina'''. Svými pokrokovými názory měl velkou zásluhu na liberalizaci politického života ve Francii. Významně se angažoval zejména v [[Dreyfusova aféra|Dreyfusově aféře]], kdy otevřeným dopisem prezidentu republiky pod názvem [http://fr.wikisource.org/wiki/J'accuse '''J'accuse''']'' („Žaluji“)'' hájil nevinu kapitána [[Alfred Dreyfus|Alfreda Dreyfuse]], neprávem odsouzeného za špionáž.
Verze z 30. 1. 2016, 10:29
Tento článek je o francouzském spisovateli. Další významy jsou uvedeny na stránce Zola.
Émile Zola se narodil v Paříži roku 1940. Jeho otec, François Zola (původně Francesco Zola), byl italský inženýr, narozen v Benátkách roku 1795. Jeho matka, Émilie Aubert, byla francouzka. Když Émilovy byly 3 roky, s rodinou se přestěhovali do jižní Francie, zde Zolův otec začal pracovat na stavbě zavodňovacího kanálu, který měl svést říční vodu k městečku Aix-en-Provence. Otec o čtyři roky později, roku 1847, náhle zemřel. V roce 1858 se Zola přestěhoval zpět do Paříže, kde se znovu setkal se svým kamarádem z dětství, PaulemCézannem.
Po neúspěšném studiu odešel pracovat do nakladatelství Hachette, kde okolo sebe soustředil skupinu mladých romanopisců – tzv. medanská skupina. Svými pokrokovými názory měl velkou zásluhu na liberalizaci politického života ve Francii. Významně se angažoval zejména v Dreyfusově aféře, kdy otevřeným dopisem prezidentu republiky pod názvem J'accuse („Žaluji“) hájil nevinu kapitána Alfreda Dreyfuse, neprávem odsouzeného za špionáž.
Zemřel údajně nešťastnou náhodou na otravu oxidem uhelnatým poté, co se mu ucpal komín u kamen (záměrné ucpání komínu, které se stalo ihned po jeho smrti předmětem hypotéz, nebylo nikdy prokázáno). Byl pohřben na pařížském hřbitově Montmartre.
Zpočátku psal Zola kratší prózy, ještě ovlivněné romantismem, a po šest měsíců řídil literární kroniku Evénement. Zde v ostrých kritikách napadal řadu významných postav tehdejšího literárního světa.
Za první „naturalistický“ román označil Zola již Paní Bovaryovou a za román zásadního významu pak Germinii Lacerteuxovou bratří Goncourtů.
Po třech neúspěšných pokusech se Zola prosadil až roku 1867 románem
Tereza Raquinová - tragický příběh ženy, která se spojí se svým milencem proti manželovi a neváhá jej zavraždit. Kruté výčitky svědomí a neutěšené prostředí, v němž žijí, jim však učiní život nesnesitelným. Zola v tomto díle definitivně opouští romantismus. Nalezneme zde i všechny prvky jeho naturalistické tvorby, které později sepsal v teoretické práci
Cyklus "Evangelia": tato díla ovlivněna idejemi utopického socialismu
Plodnost, chvalozpěv manželské lásky a rodiny
Práce
Pravda
Spravedlnost (nedokončeno)
Zola je také autorem sborníků kritických statí o divadle a literatuře:
Naturalismus a divadlo
Naši dramatičtí autoři
Émile Zola se svojí rodinouÉmile Zola s dětmi (Jacques a Denise)Republika a literaturaZola (Cimetière Montmartre)
Rougon-Macquartů [rugon-makartů] – cyklus 20 románů
Podtitul „přírodopisná a sociální studie jedné rodiny za druhého císařství“. Autor tímto cyklem vytvořil jakousi obdobu Balzacovy Lidské komedie druhé poloviny 19. století. Uvádí zde vůbec poprvé jako hlavní postavy obyčejné dělníky a lidi z periférie. Potomci rodiny se stávají dělníky, horníky, kněžími, vědci, zemědělci, vojáky, podnikateli, spekulanty, živnostníky, prostitutkami i politiky, jejich prostřednictvím autor bez příkras dokumentuje dobu a společnost. Určujícím znakem celého cyklu jsou přechody jednotlivých postav více díly, ve kterých se postupně vyvíjejí (viz rodokmen rodiny v externích odkazech).
Štěstí Rougonů (La Fortune des Rougon, 1871), 1. román z cyklu Rougon-Macquartů, obsahuje autorův úvod k celému cyklu
Štvanice/Kořist (La Curée, 1871–72), rozkoše a lesk Paříže
Břicho Paříže (Le Ventre de Paris, 1873), román z prostředí pařížské tržnice
Dobytí Plassansu (La Conquête de Plassans, 1874), křivolaké cesty ctižádostivého kněze
Hřích abbého Moureta/Poklesek abbého Moureta (La Faute de l'Abbé Mouret, 1875), láska mladého kněze, který trpí ztrátou paměti
Pod pokličkou/U rodinného krbu (Pot-Bouille, 1882) (na internetu téměř všude chybně uváděno pod názvem "Kořist", což je román "La Curée"), život v hlučném pařížském činžáku
U štěstí dam (Au Bonheur des Dames, 1883), životní dráha mladého a ctižádostivého obchodníka
Život a milování/Radost ze života (La Joie de vivre, 1884)
Germinal (Germinal, 1885), román z prostředí horníků zobrazující vyhrocený konflikt mezi dělníky a majiteli dolů
Mistrovské dílo/Dílo (L'Œuvre, 1886), obraz uměleckého snažení Paříže
Země (La Terre, 1887), velkolepá oslava země-dárkyně
Růžové poupě/Sen (Le Rêve, 1888)
Lidská bestie/Člověk bestie (La Bête humaine, 1890), naturalistický román z železničního prostředí
Peníze (L'Argent, 1891), hrůza otroctví, kterým peníze působí na člověka
Rozvrat (La Débâcle, 1892), scény z Prusko-Francouzské války v letech 1870-71
Doktor Pascal (Le Docteur Pascal, 1893), poslední román z cyklu Rougon-Macquartové.
Odkazy
Literatura
LAGARDÉ, André; MICHARD, Laurent. Francouzská literatura 19. století. Praha: Garamond, 2008. 579 s. ISBN978-80-7407-026-6.
FISCHER, Jan Otokar a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. stol. Díl 2., 1870–1930. Vydání 2. Praha: Academia, 1983. 770 s. [Stať „Émile Zola" je na str. 59–79.]
ŠALDA, František Xaver a BLAHYNKA, Milan, ed. Šaldův slovník naučný: výběr z hesel F.X. Šaldy v Ottově slovníku naučném 1894-1908. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1986. 353 s. [Heslo „Émile Zola" je otištěno na str. 303–307.]
ŠALDA, František Xaver. Boje o zítřek: Duše a dílo. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1973, 473 s. [Stať „Émile Zola" je na str. 417–425.]
MACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literárních děl. 2. svazek, M–Ž. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. 459 s. [O románech „Břicho Paříže", „Germinal" a „Zabiják" viz na str. 390–393.]
FRANCE, Anatole. Z francouzské literatury. 1. vyd. Praha: SNDK, 1964. 402, [3] s. Spisy / Anatole France; sv. 12. Knihovna klasiků. [Stať „Zolova nevinnost" je otištěna na str. 338–342.]
BARBUSSE, Henri . Zola. V Praze: Družstevní práce, 1933. 259, [iv] s. Živé knihy. A; sv. 99, roč. 11, sv. 5.
↑Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [Viz str. 292.]
Červencová monarchie
multimediální obsah na Commons
Obrázky, zvuky či videa k tématu Émile Zola na Wikimedia Commons 
Autor Émile Zola ve Wikizdrojích
Osoba Émile Zola ve Wikicitátech
