Dědické právo
Dědické právo může být chápáno jako právní odvětví, resp. pododvětví občanského práva, tedy jako objektivní právo, nebo jako subjektivní právo konkrétního subjektu práva na pozůstalost.
Objektivní právo[editovat | editovat zdroj]
Právní úpravu dědění v České republice v současné době upravuje občanský zákoník ve své třetí části, hlavě třetí. Současné české dědické právo je založeno na těchto zásadách:
- Dědické právo vzniká smrtí zůstavitele.
- Právním důvodem dědění může být dědická smlouva, zákon, závěť nebo jejich kombinace.
- Dědic má právo dědictví odmítnout.
- Dědictví, které nenabyl žádný dědic, nabude stát jako dědic na základě právní fikce.
- Přechod práv a závazků děděním má charakter univerzální sukcese.
- O dědictví se vede civilní soudní řízení, nabytí dědictví nebo jeho vypořádání potvrzuje soud (princip ingerence státu při nabývání dědictví).
- Při dědění se použije hmotné i procesní právo platné v době úmrtí zůstavitele.
Subjektivní právo[editovat | editovat zdroj]
Subjektivním dědickým právem, tj. právem dědit se rozumí oprávnění konkrétní osoby získat dědictví po určitém zůstaviteli nebo její poměrnou část, založené na předpokladech dědění, jimiž jsou:
- smrt zůstavitele předchází smrti dědice[1]
- existence pozůstalosti
- dědický titul – zákon nebo závěť (popř. dědická smlouva)
- způsobilý dědic (tj. absence důvodů pro dědickou nezpůsobilost)
Promlčení dědického práva[editovat | editovat zdroj]
Dědické právo se podle současné české právní úpravy nepromlčuje, protože dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, takže již tím okamžikem přejde vlastnické právo k věcem náležejícím do pozůstalosti na zůstavitelovy dědice, o čemž je však rozhodováno až následně (zpětně s účinky ke dni úmrtí zůstavitele).
Promlčení však podléhá právo oprávněného dědice na vydání majetkového prospěchu od nepravého dědice.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ § 1479 občanského zákoníku: „kdo zemře před zůstavitelem, nebo současně s ním, nedědí“
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- DVOŘÁK, Jan; ŠVESTKA, Jiří; ZUKLÍNOVÁ, Michaela, a kol. Občanské právo hmotné 4. Dědické právo. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2019. 196 s. ISBN 978-80-7478-939-7.
- FIALA, Roman; DRÁPAL, Ljubomír, a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2015. 648 s. (Velké komentáře). ISBN 978-80-7400-570-1.
- CHALUPA, Ivan; REITERMAN, David; MUZIKÁŘ, Martin. Dědické právo. Základy soukromého práva IX. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2017. 166 s. ISBN 978-80-7400-684-5.
- SVOBODA, Jiří; KLIČKA, Ondřej. Dědické právo v praxi. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014. 377 s. ISBN 978-80-7400-266-3.
- ŠEŠINA, Martin; MUZIKÁŘ, Ladislav; DOBIÁŠ, Petr. Dědické právo. 1. vyd. Praha: Leges, 2019. 882 s. ISBN 978-80-7502-345-2.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Encyklopedické heslo Dědické právo v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
