Růžena Vacková

Růžena Vacková
	Růžena Vacková
	Docentka Dr. Růžena Vacková 1947
Narození	23. dubna 1901 ; Velké Meziříčí ; Rakousko-Uhersko
Úmrtí	14. prosince 1982 (ve věku 81 let) ; Praha ; Československo
Místo pohřbení	Hřbitov na Malvazinkách
Povolání	pedagožka a historička umění
Ocenění	Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy, in memoriam (1992)
Příbuzní	Andrej Gjurič synovec
	multimediální obsah na Commons
	Seznam děl v Souborném katalogu ČR
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Růžena Vacková (23. dubna 1901 Velké Meziříčí^[1] – 14. prosince 1982 Praha) byla česká teoretička a historička umění, divadelní kritička a pedagožka, věnovala se také archeologii.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházela z rodiny lékaře a spoluzakladatele Čsl. červeného kříže. Studovala na klasickém gymnáziu ve Vyškově a maturovala na gymnáziu v Brně roku 1920. Dále absolvovala studia klasické archeologie (prof. Hynek Vysoký), dějin umění a estetiky (prof. Vojtěch Birnbaum) a dějin divadla na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1923 pracovala jako asistentka Ústavu pro klasickou archeologii FF UK, po habilitaci^[2] tam od roku 1930 přednášela jako soukromá docentka klasické archeologie, roku 1945 byla jmenována profesorkou se zpětnou platností od roku 1941.

V letech 1934–1942 publikovala své divadelní kritiky v Národním středu.

Roku 1944 byla zatčena "pro přípravu velezrady", odsouzena k trestu smrti a do roku 1945 vězněna nacisty. Konvertovala ke katolicismu. V letech 1946–1948 byla ředitelkou Ústavu pro klasickou archeologii FF UK. Po válce se zapojila do činnosti katolických kroužků, inspirovaných chorvatským jezuitou Tomislavem Kolakovičem. Spolupracovala s Otou Mádrem, Josefem Zvěřinou a dalšími.

V únoru 1948 šla jako jediná z učitelů Karlovy univerzity ve studentském pochodu na Hrad na podporu prezidenta Beneše a vysloužila si tím nenávist komunistů. Při zasedání prvního poúnorového profesorského sboru Filosofické fakulty UK se opět jako jediná z přítomných ohradila proti vylučování studentů, předtím se zúčastnivších pochodu. Prohlásila zde: "Souhlasím s názorem pana děkana, pokud jde o události posledních dnů, ale scházelo mi konstatování, že každé společenství zakládá mravní řád. O povaze mravního řádu soudím podle kritérií. Zajímala by mne kriteria, kterými se řídilo vyloučení profesorů a hlavně studentů. Pokud jsem byla svědkem a pokud jsem se účastnila manifestací prohlašuji, že to byly skutečné manifestace a nikoliv demonstrace, poněvadž výkřiky, které jsem slyšela, nebyly ani politické, ani hospodářské povahy. Naopak byly povahy mravní a byla-li kriteriem vylučování posluchačů účast na manifestaci, pak chci sdílet jejich osud." Když jí univerzita na začátku 50. let zakázala přednášet, pokračovala ve své činnosti dál. Byla zatčena v roce 1951 a v červnu 1952 odsouzena v procesu Mádr a spol. za vyzvědačství a velezradu na 22 let do vězení. Státnímu soudu v Brně předsedal JUDr. Jaroslav Novák, jako hlavní žalobce vystoupil JUDr. Karel Čížek. Proces byl veřejný a konal se za přítomnosti zhruba patnácti set diváků.

Růžena Vacková strávila ve vězení téměř 16 let (včetně vyšetřovací vazby). Ve vězení organizovala vzdělávací přednášky.^[3] Ihned po propuštění se zapojila do dalších aktivit a navázala opět kontakty se Zvěřinou i Mádrem.

Rehabilitace dosáhla v roce 1967, o dva roky později však byla rehabilitace zrušena. Později byla signatářkou Charty 77. V normalizační době organizovala bytové semináře hlavně pro mladé lidi a přednášela na nich o duchovním životě a dějinách umění. Zemřela v roce 1982.

Synovcem Růženy Vackové byl spisovatel Andrej Gjurič.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

1992 Řád T. G. Masaryka, in memoriam
1993 Zlatá medaile, Univerita Karlova

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Sokrates, vychovatel národa, 1939
Výtvarný projev v umění dramatickém, Praha 1948
Věda o slohu, Praha 1993
Ticho s ozvěnami, dopisy z vězení (1952–1967). Praha 2011
Vězeňské přednášky, archiv Univerzity Karlovy 1999 – přednášky spoluvězeňkyním

Reference[editovat | editovat zdroj]

↑ Matriční záznam o narození a křtu
↑ habilitační spis: Římské historické reliéfy I (Formální vývoj), II (Obsahový vývoj), 1929
↑ Adam Drda: Naději jsem za komunismu nepěstovala Archivováno 9. 6. 2008 na Wayback Machine, Babylon 6/XVI, 2. března 2007 (rozhovor s Annou Magdalenou Schwarzovou)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 2, s. 1571–1572, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
Mojmír Horyna, Růžena Vacková jako teoretička umění, in:Pictura verba culpit 2006, s. 459–466
E. Stehlíková, Výběrová bibliografie prací doc. dr. Růženy vackové, Zprávy jednoty klasických filologů 24, 1982, s. 71–72
Nová encyklopedie dějin českého výtvarného umění II., editor Anděla Horová. Praha 1995, heslo Růžena Vacková
František Černý: Hana Kvapilová, Orbis, Praha, 1960, str. 267, 328–9
Milena Štráfeldová: Trestankyně. Příběh Růženy Vackové. Mladá fronta, Praha, 2016 recenze [1]
Jakub Jareš: Chci sdílet jejich osud… Profesorka Růžena Vacková v březnu 1948. In: iForum: Časopis Univerzity Karlovy, 2. 8. 2013.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Růžena Vacková
Obrázky k tématu Růžena Vacková na Obalkyknih.cz
Růžena Vacková v informačním systému abART

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

[1] Matriční záznam o narození a křtu

[2] tační spis: Římské historické reliéfy I (Formální vývoj), II (Obsahový vývoj), 1929

[3] Adam Drda: Naději jsem za komunismu nepěstovala Archivováno 9. 6. 2008 na Wayback Machine, Babylon 6/XVI, 2. března 2007 (rozhovor s Annou Magdalenou Schwarzovou)

[1]

[2]

[3]