Růžena Vacková
| Růžena Vacková | |
.jpg) Docentka Dr. Růžena Vacková 1947 | |
| Narození |
23. dubna 1901 Velké Meziříčí  Rakousko-Uhersko |
|---|---|
| Úmrtí |
14. prosince 1982 (ve věku 81 let) Praha  Československo |
| Místo pohřbení | Hřbitov na Malvazinkách |
| Povolání | pedagožka, historička umění, učitelka a archeoložka |
| Alma mater | Filozofická fakulta Univerzity Karlovy |
| Ocenění |
Řád Tomáše Garrigua Masaryka _BAR.svg){kind=small} II. třídy, in memoriam (1992) |
| Příbuzní | Andrej Gjurič synovec |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Růžena Vacková (23. dubna 1901 Velké Meziříčí[1] – 14. prosince 1982 Praha) byla česká teoretička a historička umění, divadelní kritička a pedagožka, věnovala se také archeologii.
Život[editovat | editovat zdroj]
Pocházela z rodiny lékaře a spoluzakladatele Čsl. červeného kříže. Studovala na klasickém gymnáziu ve Vyškově a maturovala na gymnáziu v Brně roku 1920. Dopisovala si s Jiřím Wolkerem, ale pro jeho levicové zaměření brzy kontakty přerušila. Dále absolvovala studia klasické archeologie (prof. Hynek Vysoký), dějin umění a estetiky (prof. Vojtěch Birnbaum) a dějin divadla na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1923 pracovala jako asistentka Ústavu pro klasickou archeologii FF UK, po habilitaci[2] tam od roku 1930 přednášela jako soukromá docentka klasické archeologie, roku 1945 byla jmenována profesorkou se zpětnou platností od roku 1941.
V letech 1934–1942 publikovala své divadelní kritiky v Národním středu. Recenzovala knihy Mukařovského, archeologické edice, divadelní premiéry, spisy Komenského, vedla dlouhé polemiky s časopisem Volné směry.
Roku 1942 nacisté zatkli jako účastníky odboje jejího bratra a švagra a roku 1944 je popravili. Počátkem roku 1945 byla zatčena "pro přípravu velezrady" i Růžena Vacková, odsouzena k trestu smrti a do roku 1945 vězněna nacisty. Popravě unikla díky květnovému povstání. Za války se spřátelila s katolickým knězem a teologem Josefem Zvěřinou a konvertovala ke katolicismu. Od roku 1942 pracovala na díle Výtvarný projev v dramatickém umění, ale musela z něj vynechat některá jména a neměla k dispozici dostatečné písemné zdroje. Kniha vyšla až roku 1948, ale je záhy byla stažena a ze širšího povědomí takřka vymazána. V letech 1946–1948 byla ředitelkou Ústavu pro klasickou archeologii FF UK. Společně s Josefem Zvěřinou, Otou Mádrem, Alexandrem Heidlerem, Václavem Vaškem a dalšími se již těsně po skončení války zapojila do Katolické akce – vzdělávacích kroužků pro studentskou mládež, inspirovaných chorvatským jezuitou Tomislavem Kolakovičem. V časopisu Katolík vyšla její třídílná polemika s marxistickým uměním, jejíž závěrečná část byla zveřejněna 15. února 1948. Do roku 1947 pracovala na rukopisu Základy latinské kultury evropské, který se později ztratil.
V únoru 1948 šla jako jediná z učitelů Karlovy univerzity ve studentském pochodu na Hrad na podporu prezidenta Beneše a vysloužila si tím nenávist komunistů. Při zasedání prvního poúnorového profesorského sboru Filosofické fakulty UK se opět jako jediná z přítomných ohradila proti vylučování studentů, předtím se zúčastnivších pochodu. Prohlásila zde: "Souhlasím s názorem pana děkana, pokud jde o události posledních dnů, ale scházelo mi konstatování, že každé společenství zakládá mravní řád. O povaze mravního řádu soudím podle kritérií. Zajímala by mne kriteria, kterými se řídilo vyloučení profesorů a hlavně studentů. Pokud jsem byla svědkem a pokud jsem se účastnila manifestací prohlašuji, že to byly skutečné manifestace a nikoliv demonstrace, poněvadž výkřiky, které jsem slyšela, nebyly ani politické, ani hospodářské povahy. Naopak byly povahy mravní a byla-li kriteriem vylučování posluchačů účast na manifestaci, pak chci sdílet jejich osud." Když jí univerzita na začátku 50. let zakázala přednášet, pokračovala ve své činnosti dál. Byla zatčena v roce 1951 a v červnu 1952 odsouzena v procesu Mádr a spol. za vyzvědačství a velezradu na 22 let do vězení. Státnímu soudu v Brně předsedal JUDr. Jaroslav Novák, jako hlavní žalobce vystoupil JUDr. Karel Čížek. Proces byl veřejný a konal se za přítomnosti zhruba patnácti set diváků.
Růžena Vacková strávila ve vězení téměř 16 let (včetně vyšetřovací vazby) a prošla věznicemi v Pardubicích, Ilavě, Novém Jičíně a Opavě. Ve vězení organizovala vzdělávací přednášky.[3]
Rehabilitace dosáhla v roce 1967, kdy 1967 byla propuštěna z vězení v Ostrově. Ihned po propuštění navázala opět kontakty se Zvěřinou i Mádrem. Zapojila se do aktivit kolem spolku K 231 a jako jeho místopředsedkyně usilovala o zneplatnění všech politických procesů. Počátkem normalizace byla její rehabilitace zrušena. Později byla signatářkou Charty 77. V normalizační době organizovala bytové semináře hlavně pro mladé lidi a přednášela na nich o duchovním životě a dějinách umění. Zemřela v roce 1982.
V samizdatových Skrytých tvářích vyšel její medailon od Zdeňka Rotrekla. Teprve po roce 1989 o jejím životě a díle publikovala články Jarmila Vacková a vyšlo několik odborných statí od Adély Gjuričové a Věry Ptáčkové a beletrizovaný životopis od Mileny Štráfeldové. Dílem Růženy Vackové se zabývali Josef Vojvodík a Marie Langerová, Česká křesťanská akademie vydala výbor z její korespondence, Aula část Vědy o slohu, Univerzita Karlova zápisky z vězeňských přednášek. Výtvarný projev v dramatickém umění i esej o Sokratovi z roku 1939 lze najít pouze v antikvariátech.[4]
Synovcem Růženy Vackové byl spisovatel Andrej Gjurič.
Ocenění[editovat | editovat zdroj]
- 1992 Řád T. G. Masaryka, in memoriam
- 1993 Zlatá medaile, Univerzita Karlova
Dílo[editovat | editovat zdroj]
- Sokrates, vychovatel národa, 1939
- Výtvarný projev v umění dramatickém, Praha 1948
- Věda o slohu, Praha 1993
- Ticho s ozvěnami, dopisy z vězení (1952–1967). Praha 2011
- Vězeňské přednášky, archiv Univerzity Karlovy 1999 – přednášky spoluvězeňkyním
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Matriční záznam o narození a křtu
- ↑ habilitační spis: Římské historické reliéfy I (Formální vývoj), II (Obsahový vývoj), 1929
- ↑ Adam Drda: Naději jsem za komunismu nepěstovala Archivováno 9. 6. 2008 na Wayback Machine, Babylon 6/XVI, 2. března 2007 (rozhovor s Annou Magdalenou Schwarzovou)
- ↑ Barbora Čiháková: Růžena Vacková 120, Bubínek Revolveru, 22.4.2021
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 2, s. 1571–1572, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
- Mojmír Horyna, Růžena Vacková jako teoretička umění, in:Pictura verba culpit 2006, s. 459–466
- E. Stehlíková, Výběrová bibliografie prací doc. dr. Růženy Vackové, Zprávy jednoty klasických filologů 24, 1982, s. 71–72
- Nová encyklopedie dějin českého výtvarného umění II., editor Anděla Horová. Praha 1995, heslo Růžena Vacková
- František Černý: Hana Kvapilová, Orbis, Praha, 1960, str. 267, 328–9
- Milena Štráfeldová: Trestankyně. Příběh Růženy Vackové. Mladá fronta, Praha, 2016 recenze [1]
- Jakub Jareš: Chci sdílet jejich osud… Profesorka Růžena Vacková v březnu 1948. In: iForum: Časopis Univerzity Karlovy, 2. 8. 2013.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Růžena Vacková
- Barbora Čiháková: Růžena Vacková 120, Bubínek Revolveru, 22.4.2021
- Obrázky k tématu Růžena Vacková na Obalkyknih.cz
- Růžena Vacková v informačním systému abART
