Růžena Vacková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Růžena Vacková
Narození 23. dubna 1901
Velké Meziříčí
Úmrtí 14. prosince 1982 (ve věku 81 let)
Praha
Povolání pedagožka a historička umění
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Růžena Vacková (23. dubna 1901 Velké Meziříčí[1]14. prosince 1982 Praha) byla česká teoretička a historička umění, divadelní kritička a pedagožka, věnovala se také archeologii.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházela z rodiny lékaře a spoluzakladatele Čsl. červeného kříže. Studovala na klasickém gymnáziu ve Vyškově a maturovala na gymnáziu v Brně roku 1920. Dále absolvovala studia klasické archeologie (prof. Hynek Vysoký), dějin umění a estetiky (prof. Vojtěch Birnbaum) a dějin divadla na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po habilitaci tam od roku 1930 přednášela jako soukromá docentka klasické archeologie, roku 1946 byla jmenována profesorkou.

V letech 19341942 publikovala své divadelní kritiky v Národním středu.

V letech 19431945 byla vězněna nacisty. Konvertovala ke katolicismu. Po válce se zapojila do činnosti katolických kroužků, inspirovaných chorvatským jezuitou Tomislavem Kolakovičem. Spolupracovala s Otou Mádrem, Josefem Zvěřinou a dalšími. V únoru 1948 šla jako jediná z učitelů Karlovy univerzity ve studentském pochodu na Hrad na podporu prezidenta Beneše a vysloužila si tím nenávist komunistů. Při zasedání prvního poúnorového profesorského sboru Filosofické fakulty UK se opět jako jediná z přítomných ohradila proti vylučování studentů, předtím se zúčastnivších pochodu. Prohlásila zde: "Souhlasím s názorem pana děkana, pokud jde o události posledních dnů, ale scházelo mi konstatování, že každé společenství zakládá mravní řád. O povaze mravního řádu soudím podle kritérií. Zajímala by mne kriteria, kterými se řídilo vyloučení profesorů a hlavně studentů. Pokud jsem byla svědkem a pokud jsem se účastnila manifestací prohlašuji, že to byly skutečné manifestace a nikoliv demonstrace, poněvadž výkřiky, které jsem slyšela, nebyly ani politické, ani hospodářské povahy. Naopak byly povahy mravní a byla-li kriteriem vylučování posluchačů účast na manifestaci, pak chci sdílet jejich osud." Když jí univerzita na začátku 50. let zakázala přednášet, pokračovala ve své činnosti dál. Byla zatčena v roce 1951 a v červnu 1952 odsouzena v procesu Mádr a spol. za vyzvědačství a velezradu na 22 let do vězení. Státnímu soudu v Brně předsedal JUDr. Jaroslav Novák, jako hlavní žalobce vystoupil JUDr. Karel Čížek. Proces byl veřejný a konal se za přítomnosti zhruba patnácti set diváků.

Růžena Vacková strávila ve vězení téměř 16 let (včetně vyšetřovací vazby). Ve vězení organizovala vzdělávací přednášky.[2] Ihned po propuštění se zapojila do dalších aktivit a navázala opět kontakty se Zvěřinou i Mádrem.

Rehabilitace dosáhla v roce 1969, o dva roky později však byla rehabilitace zrušena. Později byla signatářkou Charty 77. V normalizační době organizovala bytové semináře hlavně pro mladé lidi a přednášela na nich o duchovním životě a dějinách umění. Zemřela v roce 1982.

Synovcem Růženy Vackové byl spisovatel Andrej Gjurič.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Sokrates, vychovatel národa, 1939
  • Výtvarný projev dramatický, 1948
  • Věda o slohu, 1993
  • Ticho s ozvěnami, dopisy z vězení (1952 - 1967). Praha 2011
  • Vězeňské přednášky, archiv Univerzity Karlovy 1999 - přednášky spoluvězeňkyním

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Adam Drda: Naději jsem za komunismu nepěstovala, Babylon 6/XVI, 2. března 2007 (rozhovor s Annou Magdalenou Schwarzovou)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]