Růžena Vacková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Růžena Vacková
Docentka Dr. Růžena Vacková 1947
Docentka Dr. Růžena Vacková 1947
Narození23. dubna 1901
Velké Meziříčí
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí14. prosince 1982 (ve věku 81 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníHřbitov na Malvazinkách
Povolánípedagožka, historička umění, učitelka a archeoložka
Alma materFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
OceněníŘád Tomáše Garrigua Masaryka řtgm II. třídy, in memoriam (1992)
PříbuzníAndrej Gjurič synovec
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Růžena Vacková (23. dubna 1901 Velké Meziříčí[1]14. prosince 1982 Praha) byla česká teoretička a historička umění, divadelní kritička a pedagožka, věnovala se také archeologii.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházela z rodiny lékaře a spoluzakladatele Čsl. červeného kříže. Studovala na klasickém gymnáziu ve Vyškově a maturovala na gymnáziu v Brně roku 1920. Dopisovala si s Jiřím Wolkerem, ale pro jeho levicové zaměření brzy kontakty přerušila. Dále absolvovala studia klasické archeologie (prof. Hynek Vysoký), dějin umění a estetiky (prof. Vojtěch Birnbaum) a dějin divadla na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1923 pracovala jako asistentka Ústavu pro klasickou archeologii FF UK, po habilitaci[2] tam od roku 1930 přednášela jako soukromá docentka klasické archeologie, roku 1945 byla jmenována profesorkou se zpětnou platností od roku 1941.

V letech 19341942 publikovala své divadelní kritiky v Národním středu. Recenzovala knihy Mukařovského, archeologické edice, divadelní premiéry, spisy Komenského, vedla dlouhé polemiky s časopisem Volné směry.

Roku 1942 nacisté zatkli jako účastníky odboje jejího bratra a švagra a roku 1944 je popravili. Počátkem roku 1945 byla zatčena "pro přípravu velezrady" i Růžena Vacková, odsouzena k trestu smrti a do roku 1945 vězněna nacisty. Popravě unikla díky květnovému povstání. Za války se spřátelila s katolickým knězem a teologem Josefem Zvěřinou a konvertovala ke katolicismu. Od roku 1942 pracovala na díle Výtvarný projev v dramatickém umění, ale musela z něj vynechat některá jména a neměla k dispozici dostatečné písemné zdroje. Kniha vyšla až roku 1948, ale záhy byla stažena a ze širšího povědomí byla takřka vymazána. V letech 1946–1948 byla ředitelkou Ústavu pro klasickou archeologii FF UK. Společně s Josefem Zvěřinou, Otou Mádrem, Alexandrem Heidlerem, Václavem Vaškem a dalšími se již těsně po skončení války zapojila do Katolické akcevzdělávacích kroužků pro studentskou mládež, inspirovaných chorvatským jezuitou Tomislavem Kolakovičem. V časopisu Katolík vyšla její třídílná polemika s marxistickým uměním, jejíž závěrečná část byla zveřejněna 15. února 1948. Do roku 1947 pracovala na rukopisu Základy latinské kultury evropské, který se později ztratil.

V únoru 1948 šla jako jediná z učitelů Karlovy univerzity ve studentském pochodu na Hrad na podporu prezidenta Beneše a vysloužila si tím nenávist komunistů. Při zasedání prvního poúnorového profesorského sboru Filosofické fakulty UK se opět jako jediná z přítomných ohradila proti vylučování studentů, předtím se zúčastnivších pochodu. Prohlásila zde: "Souhlasím s názorem pana děkana, pokud jde o události posledních dnů, ale scházelo mi konstatování, že každé společenství zakládá mravní řád. O povaze mravního řádu soudím podle kritérií. Zajímala by mne kriteria, kterými se řídilo vyloučení profesorů a hlavně studentů. Pokud jsem byla svědkem a pokud jsem se účastnila manifestací prohlašuji, že to byly skutečné manifestace a nikoliv demonstrace, poněvadž výkřiky, které jsem slyšela, nebyly ani politické, ani hospodářské povahy. Naopak byly povahy mravní a byla-li kriteriem vylučování posluchačů účast na manifestaci, pak chci sdílet jejich osud." Když jí univerzita na začátku 50. let zakázala přednášet, pokračovala ve své činnosti dál. Byla zatčena v roce 1951 a v červnu 1952 odsouzena v procesu Mádr a spol. za vyzvědačství a velezradu na 22 let do vězení. Státnímu soudu v Brně předsedal JUDr. Jaroslav Novák, jako hlavní žalobce vystoupil JUDr. Karel Čížek. Proces byl veřejný a konal se za přítomnosti zhruba patnácti set diváků.

Růžena Vacková strávila ve vězení téměř 16 let (včetně vyšetřovací vazby) a prošla věznicemi v Pardubicích, Ilavě, Novém Jičíně a Opavě. Ve vězení organizovala vzdělávací přednášky.[3]

Rehabilitace dosáhla v roce 1967, kdy 1967 byla propuštěna z vězení v Ostrově. Ihned po propuštění navázala opět kontakty se Zvěřinou i Mádrem. Zapojila se do aktivit kolem spolku K 231 a jako jeho místopředsedkyně usilovala o zneplatnění všech politických procesů. Počátkem normalizace byla její rehabilitace zrušena. Později byla signatářkou Charty 77. V normalizační době organizovala bytové semináře hlavně pro mladé lidi a přednášela na nich o duchovním životě a dějinách umění. Zemřela v roce 1982.

V samizdatových Skrytých tvářích vyšel její medailon od Zdeňka Rotrekla. Teprve po roce 1989 o jejím životě a díle publikovala články Jarmila Vacková a vyšlo několik odborných statí od Adély Gjuričové a Věry Ptáčkové a beletrizovaný životopis od Mileny Štráfeldové. Dílem Růženy Vackové se zabývali Josef Vojvodík a Marie Langerová, Česká křesťanská akademie vydala výbor z její korespondence, Aula část Vědy o slohu, Univerzita Karlova zápisky z vězeňských přednášek. Výtvarný projev v dramatickém umění i esej o Sokratovi z roku 1939 lze najít pouze v antikvariátech.[4]

Synovcem Růženy Vackové byl spisovatel Andrej Gjurič.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 1992 Řád T. G. Masaryka, in memoriam
  • 1993 Zlatá medaile, Univerzita Karlova

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Sokrates, vychovatel národa, 1939
  • Výtvarný projev v umění dramatickém, Praha 1948
  • Věda o slohu, Praha 1993
  • Ticho s ozvěnami, dopisy z vězení (1952–1967). Praha 2011
  • Vězeňské přednášky, archiv Univerzity Karlovy 1999 – přednášky spoluvězeňkyním

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. habilitační spis: Římské historické reliéfy I (Formální vývoj), II (Obsahový vývoj), 1929
  3. Adam Drda: Naději jsem za komunismu nepěstovala Archivováno 9. 6. 2008 na Wayback Machine, Babylon 6/XVI, 2. března 2007 (rozhovor s Annou Magdalenou Schwarzovou)
  4. Barbora Čiháková: Růžena Vacková 120, Bubínek Revolveru, 22.4.2021

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 2, s. 1571–1572, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • Mojmír Horyna, Růžena Vacková jako teoretička umění, in:Pictura verba culpit 2006, s. 459–466
  • E. Stehlíková, Výběrová bibliografie prací doc. dr. Růženy Vackové, Zprávy jednoty klasických filologů 24, 1982, s. 71–72
  • Nová encyklopedie dějin českého výtvarného umění II., editor Anděla Horová. Praha 1995, heslo Růžena Vacková
  • František Černý: Hana Kvapilová, Orbis, Praha, 1960, str. 267, 328–9
  • Milena Štráfeldová: Trestankyně. Příběh Růženy Vackové. Mladá fronta, Praha, 2016 recenze [1]
  • Jakub Jareš: Chci sdílet jejich osud… Profesorka Růžena Vacková v březnu 1948. In: iForum: Časopis Univerzity Karlovy, 2. 8. 2013.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]