Růžena Vacková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Růžena Vacková
Narození 23. dubna 1901
Velké Meziříčí
Úmrtí 14. prosince 1982 (ve věku 81 let)
Praha
Povolání pedagožka a historička umění
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Růžena Vacková (23. dubna 1901 Velké Meziříčí[1]14. prosince 1982 Praha) byla česká teoretička a historička umění, divadelní kritička a pedagožka, věnovala se také archeologii.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházela z rodiny lékaře a spoluzakladatele Čsl. červeného kříže. Studovala na klasickém gymnáziu ve Vyškově a maturovala na gymnáziu v Brně roku 1920. Dále absolvovala studia klasické archeologie (prof. Hynek Vysoký), dějin umění a estetiky (prof. Vojtěch Birnbaum) a dějin divadla na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1923 pracovala jako asistentka Ústavu pro klasickou archeologii FF UK, po habilitaci[2] tam od roku 1930 přednášela jako soukromá docentka klasické archeologie, roku 1945 byla jmenována profesorkou se zpětnou platností od roku 1941.

V letech 19341942 publikovala své divadelní kritiky v Národním středu.

Roku 1944 byla zatčena "pro přípravu velezrady", odsouzena k trestu smrti a do roku 1945 vězněna nacisty. Konvertovala ke katolicismu. V letech 1946-1948 byla ředitelkou Ústavu pro klasickou archeologii FF UK. Po válce se zapojila do činnosti katolických kroužků, inspirovaných chorvatským jezuitou Tomislavem Kolakovičem. Spolupracovala s Otou Mádrem, Josefem Zvěřinou a dalšími.

V únoru 1948 šla jako jediná z učitelů Karlovy univerzity ve studentském pochodu na Hrad na podporu prezidenta Beneše a vysloužila si tím nenávist komunistů. Při zasedání prvního poúnorového profesorského sboru Filosofické fakulty UK se opět jako jediná z přítomných ohradila proti vylučování studentů, předtím se zúčastnivších pochodu. Prohlásila zde: "Souhlasím s názorem pana děkana, pokud jde o události posledních dnů, ale scházelo mi konstatování, že každé společenství zakládá mravní řád. O povaze mravního řádu soudím podle kritérií. Zajímala by mne kriteria, kterými se řídilo vyloučení profesorů a hlavně studentů. Pokud jsem byla svědkem a pokud jsem se účastnila manifestací prohlašuji, že to byly skutečné manifestace a nikoliv demonstrace, poněvadž výkřiky, které jsem slyšela, nebyly ani politické, ani hospodářské povahy. Naopak byly povahy mravní a byla-li kriteriem vylučování posluchačů účast na manifestaci, pak chci sdílet jejich osud." Když jí univerzita na začátku 50. let zakázala přednášet, pokračovala ve své činnosti dál. Byla zatčena v roce 1951 a v červnu 1952 odsouzena v procesu Mádr a spol. za vyzvědačství a velezradu na 22 let do vězení. Státnímu soudu v Brně předsedal JUDr. Jaroslav Novák, jako hlavní žalobce vystoupil JUDr. Karel Čížek. Proces byl veřejný a konal se za přítomnosti zhruba patnácti set diváků.

Růžena Vacková strávila ve vězení téměř 16 let (včetně vyšetřovací vazby). Ve vězení organizovala vzdělávací přednášky.[3] Ihned po propuštění se zapojila do dalších aktivit a navázala opět kontakty se Zvěřinou i Mádrem.

Rehabilitace dosáhla v roce 1967, o dva roky později však byla rehabilitace zrušena. Později byla signatářkou Charty 77. V normalizační době organizovala bytové semináře hlavně pro mladé lidi a přednášela na nich o duchovním životě a dějinách umění. Zemřela v roce 1982.

Synovcem Růženy Vackové byl spisovatel Andrej Gjurič.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 1992 Řád T. G. Masaryka, in memoriam
  • 1993 Zlatá medaile, Univerita Karlova

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Sokrates, vychovatel národa, 1939
  • Výtvarný projev v umění dramatickém, Praha 1948
  • Věda o slohu, Praha 1993
  • Ticho s ozvěnami, dopisy z vězení (1952 - 1967). Praha 2011
  • Vězeňské přednášky, archiv Univerzity Karlovy 1999 - přednášky spoluvězeňkyním

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. habilitační spis: Římské historické reliéfy I (Formální vývoj), II (Obsahový vývoj), 1929
  3. Adam Drda: Naději jsem za komunismu nepěstovala, Babylon 6/XVI, 2. března 2007 (rozhovor s Annou Magdalenou Schwarzovou)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 2, s. 1571-1572, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • Mojmír Horyna, Růžena Vacková jako teoretička umění, in:Pictura verba culpit 2006, s. 459-466
  • E. Stehlíková, Výběrová bibliografie prací doc. dr. Růženy vackové, Zprávy jednoty klasických filologů 24, 1982, s. 71-72
  • Nová encyklopedie dějin českého výtvarného umění II., editor Anděla Horová. Praha 1995, heslo Růžena Vacková
  • František Černý: Hana Kvapilová, Orbis, Praha, 1960, str. 267, 328–9
  • Milena Štráfeldová: Trestankyně. Příběh Růženy Vackové. Mladá fronta, Praha, 2016 recenze [1]
  • Jakub Jareš: Chci sdílet jejich osud… Profesorka Růžena Vacková v březnu 1948. In: iForum: Časopis Univerzity Karlovy, 2. 8. 2013.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]