Růžena Vacková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Růžena Vacková
Narození 23. dubna 1901
Velké Meziříčí
Úmrtí 14. prosince 1982 (ve věku 81 let)
Praha
Povolání pedagožka
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Růžena Vacková (23. dubna 1901 Velké Meziříčí[1]14. prosince 1982 Praha) byla česká teoretička a historička umění, divadelní kritička a pedagožka, věnovala se také archeologii.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházela z rodiny lékaře a spoluzakladatele Čsl. červeného kříže. Studovala na klasickém gymnáziu ve Vyškově a maturovala na gymnáziu v Brně roku 1920. Dále absolvovala studia klasické archeologie (prof. Hynek Vysoký), dějin umění a estetiky (prof. Vojtěch Birnbaum) a dějin divadla na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po habilitaci tam od roku 1930 přednášela jako soukromá docentka klasické archeologie, roku 1946 byla jmenována profesorkou.

V letech 19341942 publikovala své divadelní kritiky v Národním středu.

V letech 19431945 byla vězněna nacisty. Konvertovala ke katolicismu. Po válce se zapojila do činnosti katolických kroužků, inspirovaných chorvatským jezuitou Tomislavem Kolakovičem. Spolupracovala s Otou Mádrem, Josefem Zvěřinou a dalšími. V únoru 1948 šla jako jediná z učitelů Karlovy univerzity ve studentském pochodu na Hrad na podporu prezidenta Beneše a vysloužila si tím nenávist komunistů. Při zasedání prvního poúnorového profesorského sboru Filosofické fakulty UK se opět jako jediná z přítomných ohradila proti vylučování studentů, předtím se zúčastnivších pochodu. Prohlásila zde: "Souhlasím s názorem pana děkana, pokud jde o události posledních dnů, ale scházelo mi konstatování, že každé společenství zakládá mravní řád. O povaze mravního řádu soudím podle kritérií. Zajímala by mne kriteria, kterými se řídilo vyloučení profesorů a hlavně studentů. Pokud jsem byla svědkem a pokud jsem se účastnila manifestací prohlašuji, že to byly skutečné manifestace a nikoliv demonstrace, poněvadž výkřiky, které jsem slyšela, nebyly ani politické, ani hospodářské povahy. Naopak byly povahy mravní a byla-li kriteriem vylučování posluchačů účast na manifestaci, pak chci sdílet jejich osud." Když jí univerzita na začátku 50. let zakázala přednášet, pokračovala ve své činnosti dál. Byla zatčena v roce 1951 a v červnu 1952 odsouzena v procesu Mádr a spol. za vyzvědačství a velezradu na 22 let do vězení. Státnímu soudu v Brně předsedal JUDr. Jaroslav Novák, jako hlavní žalobce vystoupil JUDr. Karel Čížek. Proces byl veřejný a konal se za přítomnosti zhruba patnácti set diváků.

Růžena Vacková strávila ve vězení téměř 16 let (včetně vyšetřovací vazby). Ve vězení organizovala vzdělávací přednášky.[2] Ihned po propuštění se zapojila do dalších aktivit a navázala opět kontakty se Zvěřinou i Mádrem.

Rehabilitace dosáhla v roce 1969, o dva roky později však byla rehabilitace zrušena. Později byla signatářkou Charty 77. V normalizační době organizovala bytové semináře hlavně pro mladé lidi a přednášela na nich o duchovním životě a dějinách umění. Zemřela v roce 1982.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Sokrates, vychovatel národa, 1939
  • Výtvarný projev dramatický, 1948
  • Věda o slohu, 1993
  • Ticho s ozvěnami, dopisy z vězení (1952 - 1967). Praha 2011
  • Vězeňské přednášky, archiv Univerzity Karlovy 1999 - přednášky spoluvězeňkyním

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Adam Drda: Naději jsem za komunismu nepěstovala, Babylon 6/XVI, 2. března 2007 (rozhovor s Annou Magdalenou Schwarzovou)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Nová encyklopedie dějin českého výtvarného umění II., editor Anděla Horová. Praha 1995, heslo Růžena Vacková
  • František Černý: Hana Kvapilová, Orbis, Praha, 1960, str. 267, 328–9
  • Milena Štráfeldová: Trestankyně. Příběh Růženy Vackové. Mladá fronta, Praha, 2016 recenze [1]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]