Vojtěch Birnbaum

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vojtěch Birnbaum

Vojtěch Birnbaum
Rodné jméno Adalbert Birnbaum
Narození 7. ledna 1877
Döbling
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 30. května 1934 (ve věku 57 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Manžel(ka) Alžběta Birnbaumová
Web www.payne.cz/3xS43787/BirnbaumVojtech2.htm
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Náhrobek Vojtěcha Birnbauma a jeho ženy Alžběty v Poděbradech

Vojtěch Birnbaum (7. ledna 1877 Döbling30. května 1934 Praha) byl český historik umění.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve vídeňském Ober-Döblingu, pokřtěn byl jako Adalbert.[1] Otcem Vojtěcha Birnbauma byl inženýr a stavitel železniční tratě Adalbert Birnbaum. Po jeho předčasné smrti v roce 1881[2] se vdova Božena Birnbaumová odstěhovala se svými dvěma dětmi do Poděbrad, kde se záhy (v květnu 1883) provdala za lékaře Bohumila Boučka, jednoho z hlavních iniciátorů založení poděbradských lázní.[3]

Ke studiu archeologie a dějin umění Birnbauma přivedli jeho kmotr, historik Jaroslav Goll a matčin bratr, sochař Bohuslav Schnirch. Po absolvování dvou semestrů na Karlo-Ferdinandově univerzitě odešel roku 1897 do Vídně, kde studoval mimo jiné u Franze Wickhoffa a Aloise Riegla. Jako Wickhoffův asistent působil ve Vídni tehdy také jen o málo starší Max Dvořák. Disertační práci na téma starokřesťanské sakrální architektury (Der Altchrisltiche Kirchenbau und seinem Verhältnis zur römischen Profabaukunst) obhájil v roce 1904. Poté strávil deset let jako soukromý učenec v Itálii. Roku 1916 vyšel tiskem I. díl jeho Ravennské architektury, druhý díl zůstal nerealizován. Roku 1919 se touto prací habilitoval na Univerzitě Karlově v Praze. V roce 1922 se stal mimořádným, o šest let později řádným profesorem dějin umění a ředitelem Ústavu pro dějiny umění na Univerzitě Karlově a před svou smrtí i děkanem filozofické fakulty UK.[4]

Od roku 1917 byl konzervátorem pro okres Kolín v Centrální komisi pro ochranu památek ve Vídni. V letech 1914-1934 byl činný v Klubu za starou Prahu[5], 1928-29 byl předsedou Klubu.

Po příchodu do Prahy zaujal Birnbauma český středověk, nejprve architektura románská[6][7][8] a v návaznosti na ni také gotika.[9] S Josefem Strzygowským vedl v polovině dvacátých let polemiku o původu a počátcích románské architektury v Čechách. Připravoval monografii o Petru Parléřovi, kterou však kromě řady článků na toto téma nerealizoval. Značný zájem věnoval také památkové péči a metodologii dějin umění. Jako pedagog vychoval a ovlivnil množství studentů (přede všemi František Kovárna, Václav Richter, Oldřich Stefan), kteří poté obvykle dále rozvíjeli odkaz Vídeňské školy dějin umění.

Byl pohřben do rodinné hrobky v Poděbradech.[4]

Birnbaumův „barokní princip“[editovat | editovat zdroj]

Je autorem tzv. „barokní teorie“, podle níž každý umělecký sloh své působení končí „barokní“ fází. Podle této teorie závěrečná „barokní“ fáze následuje po úvodním období „klasicismu“. Birnbaum tak (poměrně trefně) formuloval vznik a vývoj slohu jako cyklické střídání „klasicismů“ a „baroků“, přičemž po „barokní“ fázi vždy následuje „klasicistní“ fáze nového slohu. „Klasicismus“ je zde chápán jako „přísná“ či „dogmatická“ fáze nového slohu, kdy jsou nejprve vytvořena přesná pravidla a ta jsou pak poměrně striktně dodržována. Sloh se tak odehrává vlastně uvnitř těchto pravidel. „Barokní“ fáze slohu nastává ve chvíli, kdy se samotná pravidla slohu stanou překážkou vývoje a začne proto docházet k jejich porušování, zpochybňování a destruování. Toto porušování pravidel pochopitelně postupně vede k celkové destrukci slohového výrazového rámce a proto je nakonec nutné přistoupit k budování slohu nového.

Platnost své teorie dokládal Vojtěch Birnbaum na parléřovské architektuře, především na pražské Katedrále svatého Víta s tím, že Parléř ve své architektuře používá prvky překračující a v podstatě negující principy gotické architektury, tak jak byly stanoveny v Ile-de-France v období francouzského krále Ludvíka IX. zvaného Svatý. Prvky ve své podstatě aplikované „barokním“ způsobem. Podobně lze koneckonců vysledovat tyto „barokní“ prvky například i v sochařství krásného slohu, nemluvě už o architektuře vysloveně pozdněgotické, jakou je například tvorba Benedikta Rejta.

Tato teorie je ve své základní poloze dnes už překonána, což však neznamená, že je překonána samotná myšlenka „barokního principu“. Ten je naopak stále platný, ovšem je potřeba jej dnes aplikovat v kontextech dalších teorií a modelů, takže například v jedné fázi určitého slohu můžeme sledovat charakteristiky „klasicismu“ i „baroku“ probíhající současně.

Monografie[editovat | editovat zdroj]

  • BIRNBAUM, Vojtěch. Ravennská architektura. I. Část. Její původ a vzory. Praha : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1916.  
  • Románská renesance koncem středověku, Praha 1924 online
  • BIRNBAUM, Vojtěch. K datování portrétní galerie v triforiu chrámu svatovítského. Praha : s.n., 1930. Dostupné online. Shrnutí odborných poznatků o portrétní galerii v triforiu Svatovítského chrámu, na základě kterého byla stanovena doba vzniku soch.. 
  • BIRNBAUM, Vojtěch. Karel IV. jako sběratel a Praha. In Kniha o Praze. Praha : Melantrich, 1933. Dostupné online. S. 5-20.
  • BIRNBAUM, Vojtěch. Dvorec Jarošův. In Kniha o Praze : Pražský almanach. Praha : Melantrich, 1931. Dostupné online. S. 5-17.
  • Vojtěch Birnbaum, Barokní princip v dějinách architektury, Praha 1941
  • Vojtěch Birnbaum, Listy z dějin umění, Praha 1947
  • Vojtěch Birnbaum, Vývojové zákonitosti v umění (ed. I. Hlobil), Praha 1987

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matrika N Döbling, 1876-1878, snímek 114, Adalbert Birnbaum: záznam o narození a křtu
  2. Neue Freie Presse, 27.3.1881, s.17, Úmrtní oznámení Adalberta Birnbauma
  3. Poděbrady, matrika O 1879-1900, s. 46 (snímek 47), sňatek Bohumila Boučka a Boženy Birnbaumové
  4. a b Národní politika, 1.6.1934, s. 3, nekrolog V. Birnbauma
  5. Vojtěch Birnbaum, Památkářská idea, Za starou Prahu 14, 1930-31, s. 33-34
  6. Vojtěch Birnbaum, Stavební povaha nejstarších českých bazilik, Časopis společnosti přátel starožitností českých 27, 1919, s. 1-21
  7. Vojtěch Birnbaum, K otázce našich rotund, Památky archeologické, 35, 1927, s. 167-184
  8. Vojtěch Birnbaum, Románské emporové kostely v Čechách, in: Sborník k sedmdesátinám Karla B. Mádla, Praha 1929, s. 49-60
  9. Vojtěch Birnbaum, Románské umění: úvod, architektura; Gotické umění: úvod, architektura, in: Dějepis výtvarného umění v Čechách, Praha 1931

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 1, s. 108-109, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I., A–M / Milan Churaň a kol.. 2. vyd. Praha : Libri, 1998. 467 s. ISBN 80-85983-44-3. S. 51.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 100.  
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 5. sešit : Bi–Bog. Praha : Libri, 2006. 478–585 s. ISBN 80-7277-309-7. S. 518–519.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]