Politický systém Česka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Politický systém České republiky je charakterizován rozdělením politické moci a jejím institucionálním zakotvením ve státě.

Česká republika je unitární stát, zastupitelská demokracie a parlamentní republika s vícestranickým systémem. Výkonná moc je delegována na prezidenta a vládu, v jejímž čele stojí premiér. Zákonodárnou moc tvoří dvoukomorový parlament a soudní moc realizuje čtyřčlánková soudní soustava a Ústavní soud.

Výkonná moc[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Výkonná moc v Česku.

Vláda[editovat | editovat zdroj]

Vrcholovým orgánem exekutivy je vláda, kterou tvoří předseda vlády, místopředseda vlády a ministři. Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně, která jí vyslovuje důvěru. Vláda může v rámci zákonů a k jejich rozšíření vydávat nařízení. Sestavuje také státní rozpočet a státní závěrečný účet.

Prezident[editovat | editovat zdroj]

Prezident je hlavou státu a reprezentuje ho v zahraničí. Jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh ministry. Jmenuje také soudce, guvernéra České národní banky a bankovní členy České národní banky a prezidenta a viceprezidenty Nejvyššího kontrolního úřadu. Má právo vetovat zákony, vyhlašuje termíny voleb a má právo udělovat amnestii a státní vyznamenání. Prezident je také vrchním velitelem ozbrojených sil.

Funkční období prezidenta je 5 let. Volí ho občané, prezidentem je zvolen kandidát, který získá nadpoloviční většinu všech platných odevzdaných hlasů. Pokud k tomu nedojde, koná se za čtrnáct dní druhé kolo volby, do kterého postupují dva nejúspěšnější kandidáti. Ve druhém kole je zvolen kandidát, který získá více hlasů.

Zákonodárná moc[editovat | editovat zdroj]

Parlament České republiky má dvě komory, Poslaneckou sněmovnu a Senát. Poslaneckou sněmovnu tvoří 200 poslanců volených na čtyřleté období podle poměrného systému s 5 % uzavírací klauzulí. V Senátu zasedá 81 senátorů volených většinovým dvoukolovým systémem na 6 let. Volby do Senátu se konají každé dva roky a obměňuje se vždy jedna třetina senátorů. První volby do Senátu proběhly až v roce 1996.

Poslanecká sněmovna[editovat | editovat zdroj]

Poslanecká sněmovna schvaluje zákony, může přehlasovat veto Senátu i prezidenta. Schvaluje dále také státní rozpočet a státní závěrečný účet a vyslovuje důvěru a nedůvěru vládě. Mezi další pravomoci Poslanecké sněmovny patří například i volit veřejného ochránce práv nebo podávat návrh na jmenování prezidenta NKÚ.

Senát[editovat | editovat zdroj]

Po schválení zákona v Poslanecké sněmovně je zákon postoupen do Senátu. Ten může návrh zákona schválit a postoupit prezidentovi republiky, vyjádřit vůli nezabývat se návrhem zákona (a tím ho prakticky schválit), vrátit Poslanecké sněmovně návrh zákona s pozměňovacími návrhy nebo zákon zamítnout. Je-li návrh zákona Senátem zamítnut, může ho sněmovna přehlasovat většinou všech poslanců. Vrátí-li Senát sněmovně návrh zákona s pozměňovacími návrhy, může si Poslanecká sněmovna „vybrat“ zda návrh zákona přijme s pozměňovacími návrhy Senátu nebo bez nich. Senát dále schvaluje soudce Ústavního soudu, které mu navrhuje prezident republiky, a může podat ústavní žalobu na prezidenta republiky pro velezradu.

Soudní moc[editovat | editovat zdroj]

Soudní moc je tvořena Nejvyšším správním soudem, Nejvyšším soudem a soustavou obecných soudů (2 vrchní, 8 krajských soudů a 86 okresních soudů). Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Brně je spolu s Nejvyšším správním soudem se sídlem tamtéž nejvyšším článkem soudní soustavy. V Česku neexistují žádné zvláštní soudy. Vojenské soudy a tři krajské obchodní soudy byly zrušeny v letech 1993 a 2000.

Ústavní soud[editovat | editovat zdroj]

Ústavní soud České republiky se sídlem v Brně stojí mimo soustavu ostatních soudů. Je orgánem ochrany ústavnosti, tedy projednává záležitosti, které se přímo či nepřímo dotýkají ústavního pořádku České republiky. Projednává tedy také mj. ústavní žalobu Senátu na prezidenta republiky pro velezradu.

Územní celky[editovat | editovat zdroj]

Česká republika se dělí na 14 samosprávných krajů, 76 okresů a na více než 6200 samosprávných obcí. Obce a kraje spravují volená zastupitelstva. V čele krajů stojí hejtmani, v čele statutárních měst primátoři a v čele ostatních měst i malých obcí pak starostové. Zvláštní postavení má Praha, která je zároveň kraj, statutární město a hlavní město.

Politické strany a vláda[editovat | editovat zdroj]

Seznam politických uskupení zastoupených v Poslanecké sněmovně (2021–2025)[editovat | editovat zdroj]

Politické uskupení Volební výsledek Aktuální počet poslanců

SPOLU

(ODS, KDU-ČSL, TOP 09)

27,79 %
71
ANO
27,12 %
71
Piráti a STAN
15,62 %
37
SPD
9,56 %
20
Nezařazení
1

Seznam senátorských klubů (2022–2024)[editovat | editovat zdroj]

Senátorský klub Aktuální počet senátorů
ODS a TOP 09
36
Starostové a nezávislí
18
KDU-ČSL a nezávislí
12
ANO a ČSSD
6
SEN 21 a Piráti
6
Nezařazení
3

Historické zastoupení politických stran v Poslanecké sněmovně a ve vládě[editovat | editovat zdroj]

Volby
Počet stran Strany zastoupené ve vládě

(po většinu volebního období)

Počet poslanců vládní koalice

(při jmenování vlády)

1992
12
ODS, KDU-ČSL, ODA, KDS
105
1996
6
ODS, KDU-ČSL, ODA
99
1998
5
ČSSD
74
2002
5
ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU
101
2006
5
ODS, KDU-ČSL, SZ
100
2010
5
ODS, TOP 09, VV
118
2013
7
ČSSD, ANO, KDU-ČSL
111
2017
9
ANO, ČSSD
93
2021
7
ODS, STAN, KDU-ČSL, TOP 09, Piráti
108

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Vodička, Karel: Das politische System Tschechiens. Verl. für Sozialwiss., Wiesbaden 2005, ISBN 3-8100-4083-5.
  • Vodička, Karel: Das politische System Tschechiens. In: Ismayr, Wolfgang (Hrsg.): Die politischen Systeme Osteuropas. VS Verlag, Wiesbaden 2010, ISBN 978-3-531-16201-0, S. 275–316.