Přeskočit na obsah

Petr Konaševič-Sahajdačnyj

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Petr Konaševič-Sahajdačnyj
Narozeníkolem roku 1582[1]
Kulčice, Polsko-litevská unie (dnešní Ukrajina)
Úmrtí20. dubna 1622[1]
Kyjev, Polsko-litevská unie (dnešní Ukrajina)
Příčina úmrtínásledky zranění v boji
Alma materOstroh Academy
Povolánídiplomat, důstojník a politik
Nábož. vyznánípravoslaví
ChoťАнастасія Повченська
Funkcehejtman záporožského vojska
PodpisPetr Konaševič-Sahajdačnyj – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Petr Konaševič-Sahajdačnyj (ukrajinsky: Петро Конашевич-Сагайдачний; polsky: Piotr Konaszewicz-Sahajdaczny; narozen kolem roku 1582[1] v Kulčici, dnešním Sambirském rajóně – 20. dubna 1622 v Kyjevě)[2] byl ukrajinský politik a vůdčí osobnost, hejtman záporožských kozáků během let 1616 až 1622,[1] vynikající vojenský velitel Polsko-litevské unie jak na souši, tak i na vodě. V roli kozáckého hejtmana přetvořil kozácké vojsko z nevyzpytatelného vojenského útvaru v regulérní armádu. Pod jeho velením se kozáci, pravoslavné duchovenstvo a rolníci začali vyvíjet do jednotného národa. Jeho vojenské jednotky hrály významnou roli v bitvě u Chotynu proti Turkům a pokusu korunního prince Vladislava získat pro sebe roku 1618 Moskevský trůn.[3]

Raný život

[editovat | editovat zdroj]
Polské erbovní společenství jménem Pobog, ke kterému Petr Sahajdačnyj náležel

Petr Konaševič se narodil v Polsko-litevské unii ve vesnici Kulčice (okolí města Přemyšl) tři kilometry od Sambiru v Ruském vojvodství do východoukrajinské pravoslavné šlechtické rodiny. Otcovo příjmení bylo Kononovič.[4] Absolvoval Ostrožskou akademii ve Volyni. Jeho spolužákem byl Meletij Smotrickij, autor knihy Gramatika, podle které se mnoho generací Ukrajinců, Rusů a Bělorusů učilo slovanskou jazykovou gramatiku. Již v mládí se naučil zacházet se zbraněmi a jezdit na koni. Připojil se ke kozákům ze Záporožské Siče a zúčastnil se vojenské expedice do Moldavska roku 1600 a do Livonska roku 1601. Talent pro vojenskou strategii, odvahu a schopnost předvést své vůdcovství v nesnázích a při útrapách, si osvojil od kozáckého hejtmana Samijlo Kišky. Následně se Sahajdačnyj přestěhoval do Lvova a poté do Kyjeva, kde se stal asistentem a soukromým učitelem rodiny kyjevského soudce I. Aksaka.

Hlavní válečná tažení

[editovat | editovat zdroj]
Dřevoryt vyobrazující kozácké dobývání pevnosti Kaffa (dnešní Feodosije) z knihy Básně k žalostnému pohřbu šlechetného rytíře Petra Konaševiče-Sahajdačného

Rané turecké tažení

[editovat | editovat zdroj]

Koncem 16. století Sahajdačnyj odcestoval na Záporoží, kde byl roku 1605 zvolen atamanem záporožských kozáků. Pod jeho velením se kozáci zúčastnili tažení proti krymským Tatarům a Turkům. Kozácká flotila obsadila tureckou pevnost Varnu, kdy následně zapálila a zničila silnou tureckou flotilu (čítající 10 000 lodí).[zdroj?] Je slavný svými námořními výpady na Krym a Turecko a obsazením Kaffy (dnešní Feodosija) na Krymském poloostrově, největšího centra obchodu s otroky. Z otroctví propustil mnoho křesťanských mužů, žen a dětí.[zdroj?]

Moskevské tažení

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1618 se Sahajdačnyj připojil k protiturecké Svaté lize.[4] Zatímco bojoval s Turky, tak si Polsko-litevská unie vyžádala jeho přítomnost ve válce proti Moskevskému carství. Chtěli, aby Vladislavovi, synu tehdejšího krále Zikmunda III. Vasy, poskytl poblíž Moskvy 20 000 kozáků. Sahajdačnyj tak udělal a zmocnil se pevností ve městech Putyvl, Kursk, Livny, Jelec a v mnoha dalších. Poblíž Serpuchova přinutil moskevskou armádu k ústupu. Nepřátelské jednotky pod velením vojevody G. Volkonského donutily kozáky postupovat oklikou, ale nebyly schopny zastavit pochod jejich pluků na Moskvu. V září roku 1618 donutil Sahajdačnyj ustoupit armádu dalšího moskevského šlechtice Vasilije Buturlina. Později sloučená armáda Jana Karola Chodkiewicze a Sahajdačného obléhala Moskvu a 11. října se neúspěšně pokusila dobýt brány Arbatu.

Podobizna Petra Konaševiče-Sahajdačného na dřevorytu z knihy Básně k žalostnému pohřbu šlechetného rytíře Petra Konaševiče-Sahajdačného

Ke konci října se Sahajdačného armáda přesunula z důvodu chystaného nájezdu na jih od Moskvy. Během něj bylo obsazeno město Serpuchov a na počátku prosince také město Kaluga. Jan III. Sobieski později napsal, že tento úspěšný nájezd vyvolal paniku mezi Rusy a donutil je zakončit mírová vyjednávání co nejdříve. Celé tažení vyvrcholilo v prosinci roku 1618 podepsáním deulinského příměří, díky němuž došlo k historicky největší teritoriální expanzi Polsko-litevské unie.

Kozácká invaze na území Moskevského carství byla popsána ukrajinským historikem Valerijem Smolijevem jako „ne ta nejlepší stránka Sahajdačného biografie“.[5] Sahajdačnyj a jeho kozáci sami sebe situovali do pozice zastánců pravoslavného křesťanství a možných spojenců Moskvy.[6] Nicméně zanechali „krvavou stopu“, která se táhla od Liven až do Moskvy a zase zpátky do Kalugy a Kyjeva.[7] Ve výzkumech ruských, ukrajinských a amerických historiků bývají kozáci obviňováni z ničení a vykrádání pravoslavných kostelů, měst, vesnic a zabíjení žen a dětí, které patřily k pravoslavnému (řeckému) křesťanstvu.[8][9][10] Později Sahajdačnyj prosil u patriarchy Teofána III. Jeruzalémského o odpuštění za chování, kterého se dopustil.[6]

Sahajdačnyj se vrátil do Záporoží a nejenže se stal košovým atamanem, ale byl rovnou jmenován hejtmanem Ukrajiny (podle jiných zdrojů byl v roce 1621 plukovníkem regimentu polsko-litevských registrovaných kozáků).[6] Aby se vyhnul sporům s Poláky, vyslovil Sahajdačnyj souhlas s limitací registrovaných kozáků na 3 000 mužů. Zbývající část z nich byla považována za rolníky (tzv. cholopi, což v ukrajinštině odpovídá českému slovu nevolník). Taktéž zakázal neoprávněné kozácké námořní nájezdy do Turecka a král mu přiznal právo honosit se titulem kozáckého stařešiny.[11]

Obnova ukrajinské pravoslavné hierarchie

[editovat | editovat zdroj]

Sahajdačnyj nebojoval jenom o nadvládu, ale taktéž za náboženská a kulturní práva ukrajinského lidu. Roku 1620 přihlásil sebe a celé záporožské vojsko jako studenty Kyjevské bratrské školy, která předcházela dnešní Kyjevsko-mohyljanské akademii. Bylo tak učiněno z důvodu ochrany školy před její přeměnou z pravoslavné instituce na římskokatolické jezuitské kolegium. Taktéž přispěl k založení kulturního centra v Kyjevě a usiloval o sjednocení kozácké armády s ukrajinským duchovenstvem a šlechtou.[zdroj?]

Na začátku roku 1620 poslal Sahajdačnyj poselstvo k ruskému caru. V onu dobu tam pobýval patriarcha Teofén III. Jeruzalémský a toto poselstvo s ním vedlo rozhovory o možnosti jeho příchodu na Ukrajinu.

V tom samém roce Sahajdačnyj přesvědčil patriarchu, který se nedávno vrátil z Moskvy, aby zrekonstruoval pravoslavnou hierarchii, která byla téměř zničena založením ukrajinské řeckokatolické církve.

Patriarcha vinil kozáky z účasti v moskevském tažení s tvrzením, že kvůli němu na jejich hlavy padá zatracení, protože Moskevští jsou pravoslavní křesťané a že v budoucnosti už proti nim nebudou kozáci nikdy bojovat.[12][13]

Patriarcha dosadil Joba Boreckého jako kyjevského metropolitu a několik dalších metropolitů v tu samou dobu.[4] Protože Polsko-litevská unie hrozila zatčením Teoféna III. pro obvinění ze špionáže, pověřil patriarcha Sahajdačného svou ochranou. Po dosazení vybraných metropolitů Sahajdačnyj eskortoval patriarchu k osmanským hranicím s armádou kozáků o počtu 3 000 mužů.[11]

Pozdější život a smrt

[editovat | editovat zdroj]
Meč, který Sahajdačnému daroval korunní princ Vladislav Vasa jakožto symbol vděčnosti
Obrana polské zástavy u Chotynu podle Juliusze Kossaka (1892)

Polsko-litevská unie souhlasila s dosazením, protože si chtěla zachovat blízký kontakt se Sahajdačným po porážce polsko-litevské armády Turky v bitvě u Cecory.

Kvůli Sahajdačného úmírněné politice vůči Unii byla vzbuzena nespokojenost mezi kozáky a roku 1620 krátce zvolili Jacka Borodavka za hejtmana.[4] V roce 1621 se uskutečnila slavná bitva u Chotynu, kde skoro 80 000 kozáků a polsko-litevských jednotek bojovalo proti 160 000 turecké přesile. Po celý jeden měsíc byli útočníci drženi na uzdě až do doby, kdy napadl první sníh a Osman II. byl nucen stáhnout své oslabené vojenské síly.[14] Sahajdačnyj a jeho armáda hráli v bitvě významnou roli, což také donutilo Turky podepsat pro ně nepříznivou mírovou smlouvu. Během bitvy byl Sahajdačnyj vážně zraněn. Po bitvě mu korunní princ Vladislav za jeho služby zaslal meč.

Dne 20. dubna 1622 zemřel Sahajdačnyj v Kyjevě na následky zranění, která utrpěl v bitvě u Chotynu. Později byl pohřben v Kyjevsko-bratrském klášteře Zjevení Páně[15]. Svůj majetek zanechal bratrským školám v Kyjevě a Lvově pro církevní záležitosti.[4] Odkaz Sahajdačného byl tak veliký, že se většina populace Kyjeva masově zúčastnila jeho pohřbu.[11] Sahajdačného práce s názvem O Unii, byla vysoce oceněna litevským kancléřem Lvem Sapiehou.[16] Roku 1646 Jan III. Sobieski, budoucí král Polsko-litevské unie, řekl o Sahajdačném následující:

„ Byl to muž velkého ducha, který hledal nebezpečí, nebál se o vlastní život, byl pohotový a energický v bitvách, ostražitý, málo spal a byl střídmý... byl opatrný v diskuzích a nemluvný při konverzacích.[17] “
— Jan III. Sobieski, 1646

Polský historik Jan Widacki napsal, že Konaševič-Sahajdačnyj byl mezi záporožskými hejtmany ten nejvíce loajální Polsku.[18] Byl zastánce polsko-ukrajinské vojenské spolupráce proti vnějším nepřátelům Unie.[19][20]

Fregata „Hetman Sahajdačnyj“ třídy Krivak byla vlajkovou lodí ukrajinského námořnictva[21] až do svého potopení v Mykolajivu během ruského útoku v březnu 2022.[22]

Odkaz

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Petro Konashevych-Sahaidachny na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d http://history.org.ua/?termin=Konashevich_Sagaidachny
  2. ↑ Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2021-02-01]. Heslo САГАЙДА́ЧНЫЙ. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-03-21. (rusky) 
  3. ↑ Nataliia Polonska-Vasylenko. History of Ukraine. [s.l.]: "Libid" press Kyiv, 1992. S. 440.  Adrian Kashchenko. A Short History of the Zaporozhian Host. 4th. vyd. [s.l.]: Ukrainian press in Katerinoslav, Leipsig, Germany, 1917. S. 91–92. 
  4. ↑ a b c d e WYNAR, L.; ZHUKOVSKY, A. Encyclopedia of Ukraine. Konashevych-Sahaidachny, Petro. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  5. ↑ Valery Smolyi, Peter Sahadachny: knight, politician, man. Vitchizna, 13, #1, 189-194 (1990)(Валерій Смолий, Петро Сагайдачний: воїн, політік, людина. Вїтчизна, 13, №1, 189-194 (1990)) , Archived copy [online]. [cit. 2021-02-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-01-01. 
  6. ↑ a b c Valery Smolyi, Peter Sahadachny: knight, politician, man. Vitchizna, 13, #1, 189-194 (1990)(Валерій Смолий, Петро Сагайдачний: воїн, політік, людина. Вїтчизна, 13, №1, 189-194 (1990)) ,[1] Archivováno 13. 11. 2014 na Wayback Machine.
  7. ↑ Bel'sk monastery script, Full Collection of the Russian Chronicles, v.34, page 266 (ПСРЛ (Полное собрание русских летописей) т. 34, Бельская летопись, стр 266)[2]
  8. ↑ Dmitry Yavornitsky, History of Zaporozhian Cossacks, v.2, chapters 9-10, (Дмитрий Иванович Яворницкий ИСТОРИЯ ЗАПОРОЖСКИХ КАЗАКОВ История запорожских казаков. Киев.: Наук. думка, 1990. - Т. 2. - 660 с. Академия наук Украинской ССР, Археографическая комиссия, Институт истории , Главы 9-10,[3])
  9. ↑ G.V. Vernadsky, "Moscow state", III. Restoration, 1619-1654, 3. Russia, Poland and Cossacks(1619-1654) (Г.В. Вернадский "Московское царство", III. Восстановление, 1619-1654 гг, 3. Россия, Польша и казаки (1619-1642 гг.))[4]
  10. ↑ Soloviev, Sergei Mikhailovich, "History of Russia from the ancient times", v.IX, chapter 2 (Соловьёв, Сергей Михайлович История России с древнейших времён, Том IX, Глава 2. Продолжение царствования Михаила Феодоровича) [5]
  11. ↑ a b c Subtelny, Orest. Ukraine: A History. [s.l.]: University of Toronto Press, 2000. Dostupné online. ISBN 0-8020-8390-0. S. 116. 
  12. ↑ Vladimir Golubutsky, Zaporozhian Cossacks, chapter IV (Володимир ГОЛОБУЦЬКИЙ, ЗАПОРОЗЬКЕ КОЗАЦТВО KИЇВ — 1994 , Розділ VII, СОЦІАЛЬНО-ПОЛІТИЧНЕ Й ЕКОНОМІЧНЕ СТАНОВИЩЕ В УКРАЇНІ НАПРИКІНЦІ XVI— НА ПОЧАТКУ XVII СТОЛІТТЯ)
  13. ↑ Valery Smolyi, Peter Sahadachny: knight, politician, man. Vitchizna, 13, #1, 189-194 (1990)( Валерій Смолий, Петро Сагайдачний: воїн, політік, людина. Вїтчизна, 13, №1, 189-194 (1990)) ,[6] Archivováno 1. 1. 2015 na Wayback Machine.
  14. ↑ Valery Smolyi, Peter Sahadachny: knight, politician, man. Vitchizna, 13, #1, 189-194 (1990)( Валерій Смолий, Петро Сагайдачний: воїн, політік, людина. Вїтчизна, 13, №1, 189-194 (1990)),[7] Archivováno 1. 1. 2015 na Wayback Machine.
  15. ↑ Maksimovich, M.A. Issledovanie o getmane Petre Konasheviche S. [s.l.]: [s.n.] 
  16. ↑ Brockhaus and Efron Encyclopedic Dictionary. [s.l.]: [s.n.], 1906. 
  17. ↑ John III Sobieski. Sahaidachny, Petro Konashevych. [s.l.]: [s.n.], 1646. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-09-27. 
  18. ↑ Jan Widacki. Kniaź Jarema. [s.l.]: Wydawnictwo "Śląsk", 1984. Dostupné online. ISBN 978-83-216-0440-4. S. 25. 
  19. ↑ http://portalwiedzy.onet.pl/38655,,,,konaszewicz_sahajdaczny_piotr,haslo.html[nedostupný zdroj]
  20. ↑ Archivovaná kopie. istznu.org [online]. [cit. 2022-03-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-03. 
  21. ↑ Kozhara: Hetman Sahaidachny frigate to join NATO’s anti-piracy operation, Interfax-Ukraine (17 September 2013)
  22. ↑ Флагман ВМС “Гетьман Сагайдачний” затоплено в Миколаєві. novynarnia.com [online]. 2022-03-03 [cit. 2022-03-12]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  23. ↑ History of Academy [online]. Army Academy named after hetman Petro Sahaydachyi [cit. 2021-02-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 3 November 2013. 
  24. ↑ Germany to send military advisers to Ukraine, UNIAN (9 December 2016)
  25. ↑ (rusky) A monument to Sahaidachny in Kharkov, Status quo (23 August 2014)
  26. ↑ (ukrajinsky) In Kharkiv opened a "conquered" in annexed Crimea monument Sagaydachny, The Ukrainian Week (22 August 2015)

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Antonovych, V. Hetmany Ukrayiny, istorichni portrety. [s.l.]: Zbirnyk, 1991. 
  • Haidai, L. Petro Sahaidachny. [s.l.]: Vezha, 2000. 
  • Sas, P. Petro. Kyivska starovyna. [s.l.]: [s.n.], 1992. 
  • Yavornytsky, Dmytro. Hetman Petro Konashevych-Sahaidachny. [s.l.]: Dnipro, 1990. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Petr_Konaševič-Sahajdačnyj&oldid=24141786“