Odorik z Pordenone

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Odorik z Pordenone
Odoryk z Pordenone.jpg
Narození 1265
Pordenone
Úmrtí 14. ledna 1331 (ve věku 65–66 let)
Udine
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oldřich Čech z Pordenone' – latinsky Odoricus Boemus de Portu Naonis ( 1271/1286 – 1331) se narodil v severovýchodní Itálii. Byl synem českého vojáka Mattussiho - česky Matúše, který sloužil v českém vojsku na italském území, které bylo ve 13. století součástí českého království. Přesné místo jeho narození není známé. Narodil se ve městě Pordenone nebo jeho okolí, snad ve vesnici Villanova. Jeho otec byl český voják (možná rytíř) z vojska Přemysla Otakara II., člen vojenské posádky ve Furlánsku, které bylo připojeno k Českému království. Jeho matka pocházela z Udine nebo jeho okolí. V patnácti letech vstoupil do františkánského řádu menších bratří. Po ukončení studií se začal připravovat na dráhu misionáře. Odešel do lesů v kraji Provence, kde žil jako asketa, postil se a rozjímal. Když usoudil, že je připraven na budoucnost, kterou si zvolil, tedy dráhu misionáře, navrátil se do kláštera. Po návratu do kláštera byl vysvěcen na kněze. Po vysvěcení pak společně s irským misionářem bratrem Jakubem uskutečnil svou první pouť, cestu do Turkestánu, tehdejší součásti mongolské říše. O této misi, která pravděpodobně trvala od roku 1300 do roku 1314 nezanechal Oldřich žádné svědectví. Zachovala se pouze zmínka jistého vikáře v dopise adresovaném papeži. Vikář zde chválil Oldřichovy jazykové znalosti a schopnosti. Po návratu do Pordenone papež Jan XXII. vyslal Oldřicha na další misi, tentokrát do Persie a Číny. Tato pouť trvala od roku 1316 do roku 1330, během té doby Oldřich navštívil Persii i Čínu, jež byly v té době součástí mongolské říše. Během následujících 14 let navštívil Oldřich Čech se svými společníky mnoho zemí. O některých z nich neměli tehdy lidé v Evropě žádné informace. Český misionář uvádí, že „přes moře jsem se přeplavil a navštívil zemi nevěřících, chtěje skliditi nějakou žeň duší“. Zároveň však dodával, očekávaje nedůvěru svých čtenářů: „v pravdě ani já sám bych tyto věci nevěřil, kdybych je nebyl slyšel na vlastní uši a kdybych je nebyl viděl na vlastní oči“.Svou cestu začal Oldřich v Benátkách.

Cesta k Černému moři[editovat | editovat zdroj]

Z Benátek putoval Oldřich přes Středozemní moře, průlivy Dardanely a Bospor do Černého moře k městu Trabzon. Zde popisoval neobvyklý tzv. „koroptví příběh“, který Oldřich označil za zajímavost. Popisuje muže, který byl následován letícím hejnem koroptví. Když se muž usadil, koroptve „se kolem něho shlukly jako kuřátka kolem kvočny“. Muž pak hejno dovedl do císařského paláce. Panovník si vybral koroptve o které stál, a se zbytkem se muž stejným způsobem vrátil domů. Oldřichovi bylo vyčítáno, že si příběh vymyslel, že to nemůže být pravda. A je-li to pravda, je chybou označit jej za zajímavost, ale přímo za dílo satana. Autorovo jméno očistil na přelomu 17. a 18. století francouzský přírodopisec Josef Pitton de Tourneford (1656-1708), jenž byl předchůdcem Carla Linného (1707 - 1778). Pitton popsal francouzského obecního pastýře u města Grase, pasoucího koroptve. Když pastýř některou koroptev zavolal, přiběhla k němu a mohl ji vzít do náruče.

Cesta do Persie a Číny[editovat | editovat zdroj]

Oldřichova další misionářská pouť trvala od roku 1316 do roku 1330. Cestoval do Persie a Číny. Obě oblasti byly tehdy také součástí mongolské říše. Na tuto misii vyslal Oldřicha papež. Během 14 let navštívil Oldřich Čech se svými společníky mnoho zemí. O některých z nich neměli tehdy lidé v Evropě žádné informace. Český misionář uvádí, že „přes moře jsem se přeplavil a navštívil zemi nevěřících, chtěje skliditi nějakou žeň duší“. Zároveň však dodával, očekávaje nedůvěru svých čtenářů: „v pravdě ani já sám bych tyto věci nevěřil, kdybych je nebyl slyšel na vlastní uši a kdybych je nebyl viděl na vlastní oči“.

Cesta kolem hory Ararat[editovat | editovat zdroj]

Se skupinou bratří prošel Oldřich kolem hory Ararat. Toužil vystoupit na posvátnou horu, kde podle Bible stojí archa Noemova. Dmorodci ho zrazovali, tvrdili, že na horu Ararat ještě nikdo nevystoupil, neboť „by se to nelíbilo Bohu na výsostech“. A protože jeho souputníkům se navíc nechtělo čekat, Oldřich svůj plán neuskutečnil. Při dalším putování minul Perskou poušť, nazývajíc ji „Mare arenosum“ tedy „Moře písku.“ Nikdy předtím totiž takové množství písku neviděl. Odborníci se nyní přou, kterou poušť vlastně Oldřich viděl. Na většině území Persie - tedy dnešního Íránu – pouště převažují. Největší je z nich je poušť Dasth-e Kavir, Velká solná poušť s rozlohou přes 100 000 km². Další velkou pouští je Dasth-e Lút, tzv.Letní poušť, přecházející v poušť písečnou s mnoha oázami a rozlohou cca 800 000 km². Těžko říci, kterou z poušť měl Oldřich na mysli.

Cesta přes Indii do Perského zálivu[editovat | editovat zdroj]

K Perskému zálivu, kterému říkal „Moře oceánské“ doputoval Oldřich roku 1318. Jeho cesta dále vedla přes Indii, Sumatru (tady poznamenal, že „Země zakryla Severku“, což bylo důkazem, že Země je kulatá). Pokračoval na Borneo, Jávu a Filipíny. Na Filipínách prý sloužil první vánoční latinskou mši. Pravděpodobně jako první také popsal místní trpasličí obyvatele zvané Negrité, měřící průměrně 150 cm , žijící v oblastech Bornea, Jávy a Sumatry. K Jávě přidal Oldřich tuto poznámku: „Král tohoto ostrova má palác velmi obdivuhodný. Neboť jednak palác sám o sobě je veliký, ale i jeho schodiště jest velmi veliké a jeho schody jsou střídavě zlaté a stříbrné. V podlaze pak jest jeden čtverec ze zlata a jeden ze stříbra. Zeď paláce pak jest zevnitř celá obložena zlatými pláty a na nich jsou vryty postavy jezdců… a kolem hlav mají velký zlatý kruh, jako u nás mají naši svatí; tyto kruhy však jsou hustě posázeny drahým kamením. Nadto ještě střecha jest celá z ryzího zlata. Abych to však řekl stručně a souhrnně, tento palác jest bohatší a krásnější než kterýkoli jiný na světě. “ Roku 1322 doputoval Oldřich Čech až do blízkosti Austrálie. O existenci tohoto světadílu neměl Oldřich, stejně jako celý tehdejší svět, ovšem ani tušení.

Cesta do Číny[editovat | editovat zdroj]

Na území dnešní Číny dorazil Oldřich Čech v roce 1325. Toto území bylo tehdy pod nadvládou mongolské říše, které vládl chán Tchai Ting, pravnuk Čingischána, vlastním jménem Jesün Temur (1293 - 1328). Oldřich se osobně zúčastnil slavností. Využil těchto ceremoniálů také k udílení křesťanského požehnání chánovi. Oldřich byl chánovým dvorem okouzlen. Píše, že k obsluze panovníka bývalo připraveno 14 000 šlechticů. Ženy prý měly na hlavě něco jako mužskou botu. Ve skutečnosti se jednalo o vysoký účes vdaných mongolský žen. Účes byl až 30 cm vysoký, zhotovený ze stromové kůry či jiného lehkého materiálu. Účes byl kulatý, zakončený pery a drahými kameny. Podle Oldřichova popisu byl tak široký "že je třeba obou rukou k obepnutí. Vyšší než loket, má vršek do čtverce jako hlavice sloupu." Pokud měl Oldřich na mysli český loket, ten měl délku 60 cm. Takový účes nosily mongolské ženy jako vzpomínku na svou pomoc mužům v jedné z bitev. Jako připomínku této pomoci dostaly ženy právo nosit tuto pokrývku hlavy. Aby ale ženy příliš nezpychly, měla mít pokrývka podobu boty. Okouzlení Oldřicha chánovým dvorem dokládá i jeho další popis. "A při Bohu živém, mezi tímto panovníkem, Chánem, a mezi panovníky italskými jest takový rozdíl, jako mezi největším boháčem a žebrákem." Také ho zaujala rychlost předávání zpráv ať už jezdci na koních či na velbloudech, nebo použití tzv. hlásných věží, jakýchsi optických telegrafů, pro rychlý přenos informací. Důležité zprávy si jednotlivé věže předávaly ohňovým znamením. Oldřich jako první přinesl do Evropy také zprávu o zvyku čínských boháčů nechat si narůst tak dlouhé nehty, že nebyli schopni se sami ani najíst, či o zvyku svazovat čínským dívkám nohy do tvaru lotosového květu. Tento pro Evropany nepochopitelný zvyk byl praktikován od 10. století a zakázaný byl až v roce 1911. Zdeformovaná chodidla nakonec měřila 7,5 až 15 cm, nazývala "zlaté lotosové květy" a spatřit je mohl pouze muž nejintimnějších chvílích.

Cesta do Tibetu[editovat | editovat zdroj]

Z Číny se Oldřich vydal na cestu do Tibetu. Dorazil až do Lhasy. Stal se tak prvním známým Evropanem, jenž se dostal do Tibetu. Je k neuvěření, že Oldřich cestu absolvoval pouze v předepsaném řádovém oděvu - tmavohnědý hábit s kapucí, přepásaný bílým provazovým cingulem a obutý do kožených sandálů. Tibetská náhorní plošina leží v nadmořské výšce kolem 4000 m. Noční teplota v létě je kolem 9° C, v zimě klesá až k minus 40° C. Z Tibetu se Oldřich vracel do Evropy přes dnešní afghánsko-pákinstánské území, pohoří Hindúkúš. V této oblasti navštívil jedno z mnoha údolí, a to i přes varování místních obyvatel. Ti ho varovali, že žádný živý člověk ještě z tohoto údolí nevyšel. Nedbaje varování, Oldřich do údolí vstoupil. Po návratu ho místní uctívali jako hrdinu. Sám ovšem napsal, že to nebyl příjemný zážitek. Píše, že "uzřel věci hrozné", jednalo se o velké množství koster,"a také jsem tam slyšel hudbu všelikého druhu, nejvíce však harfy, na něž kdosi úžasně hudl. A z toho byl takový hluk, že strach převeliký na mne dolehl." Místní vyprávěli , že jde o pozůstatky patřící lidem "démona podsvětí, kteří na pekelné hudební nástroje hrají, aby lidi přilákali a usmrtili". Odborníci nevědí, jaké přesně údolí Oldřich navštívil, ale považují za možné, že Oldřich viděl ostatky vojáků Alexandra Makedonského, (356-323 př.n.l.). Ten tudy táhl na východ a střetl se s vojáky indických vladařů. Tóny, které Oldřich slyšel, dnešní cestovatelé vysvětlují prudkými změnami teploty:"změny teploty vyluzují v pouštích a skalnatých horách zvuky, ne nepodobné bubnům". Za zmínku stojí, že další cestovatel dorazil do Tibetu, konkrétně do Lhasy, až o 300 let později, v roce 1624. Byl jím portugalský kněz, jezuita Antonio de Antrada (1580 - 1634). Vzhledem k tomu , že Tibet obecně nerad přijímal cizince, ať už šlo o misionáře či obchodníky, byl Oldřichův spis hlavním zdrojem informací o Tibetu až do konce 18. století.

Návrat do Pordenone[editovat | editovat zdroj]

Oldřichův návrat v roce 1330 do frantikánského kláštera v Pordenone nejprve žádnou pozornost v klášteře nevzbudil. Mnoho poutníků se zde zastavovalo na své pouti do Říma. A navíc, vracející se misionář byl snědý až černý, vyhublý, vypadal staře a nemocně. Nepoznali ho zprvu nejen v klášteře, ale ani jeho příbuzní. Mniši také Oldřichovi nevěřili, že je jejich misionářem, vracejícím se z cest po Asii. Nestávalo se totiž, aby se misionáři ze svých cest navraceli. Mise mezi neznabohy končívala většinou smrtí misionáře. Oldřichovo vyprávění o dalekých zemích, o kterých mniši nikdy neslyšeli, také nevzbuzovalo důvěru. Jeho zážitky okomentovali jako věci "které žádný křesťanský křesťan viděti nemohl, leda v omámení ďábelském, protože prostě nejsou možné". Naštěstí u Oldřichova lůžka sedával řádový kněz Guillelmus de Solana. Zapisoval vše, co mu Oldřich částečně vyprávěl zpaměti a částečně podle svých zápisků z cest. Oldřichovo vyprávění bylo zachyceno v knize "Popis východních krajů světa". Podle závěru v této knize, práce probíhala tak, že Oldřich nadiktoval "větu, nebo dvě, písař psal, jak tomu rozuměl, případně se zeptal a odpověď zasadil nebo zapletl nebo vtělil do diktovaného". Práce na knize byla přerušena Oldřichovým přáním vydat se do Pisy, tam se nalodit, odplout do Marseille a odtud se vydat pěšky do Avignonu, tehdejšího sídla papeže. Tomu chtěl Oldřich předat zprávu o své pouti.

Padova a zázraky[editovat | editovat zdroj]

V Padově, ve třetině plánované cesty Oldřich onemocněl. Nechal se dopravit do františkánského kláštera největšího furlánského města Udine. Tady ho navštěvoval mocný nejvyšší furlánský sudí Conrado Bernardiggi Gastaldo. Po Oldřichově smrti Gastaldo nařídil změnit původně "zamýšlený chudinský pohřeb" Oldřichův na pohřeb "s velkou duchovní a městskou asistencí a na útraty země furlánské". Ostatky Oldřichovy byly vystaveny v kostele a zde údajně došlo k prvnímu zázraku: k jeho ostatkům přiložila svou ochrnutou ruku jistá šlechtična a její ruka "ožila". Tehdy dav zajásal, rozebral rakev, mrtvému vytrhal dlouhé vousy a z jeho těla strhal roucho. To vše pro získání cenných relikvií. Oldřich Čech, obecně považovaný za svatého, byl pohřben roku 1322 v alabastrové rakvi. Ta prý měla rohy sarkofágu umístěného na čtyřech mramorových sloupech s andělíčky a dalšími soškami. Na čelní straně sarkofágu byl misionářův portrét. Oldřichovi bylo připisováno sedmdesát zázraků. Byla proto jmenována tříčlenná komise složená s kanovníka, měšťana a notáře. Komise dostala za úkol všechny jeho zázraky sepsat. Jedním z takových zázraků bylo uzdravení františkánského mnicha, který si při likvidaci jedné ze starších Oldřichových rakví málem usekl prst. Tříska z té rakve prý zahladila všechny stopy po zranění. Jiný mnich zázračně ožil šestý den po své smrti, když se jeho sestra modlila ke svatému Oldřichovi. [1]

Smrt[editovat | editovat zdroj]

hrob Odorika v kostele Panny Marie Karmelské v Udine

Je pohřben v Udine v kostele Panny Marie Karmelské. Na předměstí Pordenone v kostele sv. Odorika (Udalricha) uchovávají jeden jeho ostatek.

Brzo po smrti byl uznán za svatého, ale jen pro Aquileijský patriarchát. Dne 3. července 1755 byl Odorik de Pordenone papežem Benediktem XIV. blahořečen.[2]

Vydání cestopisu[editovat | editovat zdroj]

Zásluhou furlánského sudího se cestopis stal "v mžiku středem zájmu Evropy". Dílo bylo sepsáno v dialektu, do latiny ho přeložil dominikánský mnich Francesco Pipino. ten ovšem místy zasahoval do textu, svévolně změnil některé jeho části pro posílení prestiže křesťanského náboženství. Z toho důvodu prý vložil Oldřichovi do úst kritiku všech ostatních náboženství. Pouze náboženství křesťanské je jediné pravé. V latině vzniklo 150 opisů. Ty byly překládány do dalších jazyků. Italské výtisky četl a svými poznámkami doplňoval i Kryštof Kolumbus ( 1451-1506). Cestopis byl přeložen také do angličtiny, francouzštiny a němčiny. Český překlad cestopisu vyšel až v roce 1962. V překladech se objevovaly často zkomolené názvy. Chyby jsou připisovány nepozornosti písařů, špatnému osvětlení v písárnách, nepříliš vzdělaným opisovačům, kteří si takto vydělávali na živobytí a jejich zákazníci na ně často spěchali. Také podklady, ze kterých tito lidé opisovali, nebyli vždy dobře čitelné a tak si někdy opisovači pomáhali tím, že si prostě část věty domysleli. Spoléhali se na to, že čtenáři přesné názvy a jména nebudou znát, zejména, šlo-li o zápisky ze zcela neznámých zemí. Někdy byla na vině i špatná výslovnost toho, kdo opisovači diktoval. Dalším důvodem může být, že jména ostrovů a zemí jsou prý v rukopisu psána foneticky a je jen na překladateli, jak se s tím vyrovná. [1]

Kniha Popis východních krajů světa byla v Česku vydána dvakrát:

  • Já bratr Oldřich Čech z Furlánska, Odoricus Boemus de Foro Julii, přel. František Gel a Rostislav Kocourek. - 1.vyd. - Praha : Lidová demokracie, 1962
  • Cesta do říše Velkého chána (1316 – 1330), Oldřich Čech z Pordenone, přel. František Gel a Rostislav Kocourek. - 1. vyd. - Praha : Kvasnička a Hampl, 1998, ISBN 80-902330-0-7.[2]

Odřich Čech a J. Mandeville[editovat | editovat zdroj]

Z Oldřichova cestopisu převzal do svého spisu J. Mandeville pasáž o knězi Janovi. To měl být mocný asijský křesťanský panovník velké říše. Západní křesťané věřili v jeho existenci už od 12. století. Doufali v jeho pomoc účastníkům křížových výprav, které měly za cíl osvobození Ježíšova jeruzalémského hrobu. Papež Inocenc IV. (1243 - 1254) dokonce vyslal za tímto panovníkem poselstvo šestnácti mužů. Po dlouhém hledání objevili u Kaspického moře jednoho mongolského generála. Když mu byl papežův list přeložen, velmi se rozlítil, že papež nezná jméno jeho nadřízeného - Velkého Chána - a nazývá ho jakýmsi knězem Janem. Z rozkazu Velkého Chána pak poslal papeži tuto odpověď: "Papeži, víš, že tvoji poslové k nám přišli s tvým dopisem? A že měli mnoho řečí? Nevím, zda tak činili z tvého rozkazu. Proto ti to oznamuji. Chceš-li, papeži, dále vládnouti své zemi, přijď a staň před tváří toho, jenž vládne celému světu. Nepřijdeš-li, nevím, co se stane. Jen Bůh to ví. Ale bude dobře, vzkážeš-li, zda přijdeš a přijdeš-li přátelsky nebo ne." Pozvání papež nepřijal. Přesto v existenci kněze Jana i nadále věřil. I toto území, kde se měla údajná říše kněze Jana rozkládat, Oldřich navštívil. Napsal o této zemi že "není ani setina pravdy z toho, co se o ní ... tvrdí[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c JAROLÍMKOVÁ, Stanislava. Zajímavosti ze světových dějin. Příprava vydání Jana Jůzlová; redakce Jana Drápalíková; ilustrace Štěpán Zavadil. [s.l.] : nakl. Motto, spol. Albatros Media, s.r.o., 2016. ISBN 978-80-267-0561-1. Kapitola Afrika.  
  2. a b ONDOMIŠOVÁ, Zuzana. Objevování Tibetu. [s.l.] : tibinfo.cz, 2008-10-26. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé. 1. vyd. Praha: Orbis, 1961. 1. díl, kapitola Český Marco Polo, s. 31–44.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]