Nucené práce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Nucené práce jsou činnosti, které osoba vykonává proti vlastní vůli z vůle jiné osoby, skupiny osob nebo zákona.

K nucené práci patří nesvobodné rozhodování nucené osoby, pramenící z obavy záporných dopadů v případě odmítnutí výkonu práce. Každý člověk na Zemi vyvíjí činnost, která má sloužit jeho potřebám, a to i zprostředkovaně (např. dobrovolnou činností pro jiného za oboustranně odsouhlasenou odměnu apod.) - na rozdíl od toho nucené práce zajišťují vůli jiného subjektu za nulovou nebo neodpovídající odměnu a proti vůli nuceného. O zákazu nucených prací se hovoří např. v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod nebo v Listině základních práv a svobod:

Předpis č. 2/1993 Sb.[editovat | editovat zdroj]

Listina základních práv a svobod[editovat | editovat zdroj]

Čl. 9

(1) Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.

(2) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na:

a) práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody,

b) vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby,

c) službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelních pohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty,

d) jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých.

Nucené práce za druhé světové války[editovat | editovat zdroj]

Nucená práce pro Německo během druhé světové války se týkala přibližně 13, 5 milionů Evropanů,[1] z toho mezi 350 000 až 450 000 Čechů.[1] Ještě před samotným vznikem režimu nucené práce a před vypuknutím války odcházela řada dělníků včetně obyvatel Československa do Německa dobrovolně. Německá říše potřebovala v rámci přípravy na válku zvýšit průmyslovou výrobu, avšak neměla dostatek pracovních sil, náborové komise Říšského ministerstva práce proto využívaly nezaměstnanosti v jiných evropských státech. Postupně byly spouštěny mechanismy, jak tyto dělníky k práci v Německu přimět, Čechům např. od roku 1939 hrozila ztráta podpory v nezaměstnanosti. Brzy se ukázalo, že zaměstnávající podniky nedodržují pracovní podmínky, najímají cizince na těžké práce (na stavbách, v lomech či cihelnách) a zacházejí s nimi hrubě. To už byly ale pro celý systém zřízeny úřady práce, byla zavedena možnost přinutit cizince k povinné práci v Německu a kvůli kontrole nad nimi se začaly vydávat pracovní knížky.[1] Zodpovědnost za zavedení nucených prací bývá tedy přisuzována jednak samotnému německému státu, jednak zaměstnávajícím podnikům. Podle mnohých historiků totiž průmyslové podniky po získání instrukcí od státu spoluutvářely životní podmínky dělníků, a pokud mohly surové zacházení mírnit, nečinily tak.[1]

Nuceně nasazení nebyli homogenní skupinou. Vedle civilních nuceně pracujících dělníků k nim v průběhu války přibyli také váleční zajatci nebo vězni koncentračních táborů, lidé z věznic či káznic a dalších podobných zařízení.[1] Podle tohoto dělení s nimi bylo také zacházeno. Navíc byly především pro dělníky, kteří z Německa uprchli nebo se dopustili jiných pracovních přestupků, zřízeny tzv. pracovně-výchovné tábory.[1] Pro všechny skupiny bylo ale nakonec společné to, že lidé pracovali pod hrozbou trestu a že jim práce nebyla přidělena podle jejich kvalifikace, ale na základě příslušnosti k národu, etniku nebo náboženství.[1]

Právě národnost hrála v pracovních podmínkách velkou roli. Nejlépe na tom byli původně dobrovolní dělníci ze západní a jihovýchodní Evropy, členové spojeneckých států (Bulharsko, Chorvatsko, Rumunsko, Slovensko, Maďarsko a do r. 1943 také Itálie) a dále Dánska a neutrálního Španělska. Tito směli mimo jiné odjet z Německa poté, co jim vypršela doba pracovní smlouvy. Naopak nejhorší práci a nejmenší práva měli Židé a vězni koncentračních a pracovně-výchovných táborů, ale také civilní dělníci z Polska a Sovětského svazu, polští a posléze i italští váleční zajatci.[1]

Pro rozdělení příslušníků jednotlivých národností byly vytvořeny čtyři skupiny. Češi spadali pod skupinu D, se kterou se zacházelo nejhůře. Tvořili ji příslušníci negermánských-slovanských národů, kteří žijí více či méně pod bezprostřední vládou Německé říše (protektorátní příslušníci, Srbové, Slovinci, pracovní síly z Pobaltí, Poláci, cizí pracovní síly nepolské národnosti z generálního Gouvernementu a včleněných území, východní dělníci).[1] Jako takoví museli pracovat hlavně v německých průmyslových podnicích a velkých firmách, ale také v polovojenských organizacích, s nimiž odklízeli trosky po náletech a žili tak trvale v nebezpečí dalšího bombardování. Pracovní doba trvala často dvanáct hodin denně, šest dní v týdnu, k práci patřila šikana ze strany nadřízených a minimální hygiena i zdravotní péče. Při tom jim však zůstávala možnost volného času a vycházek do okolí táborů.[1]

Do pracovně-výchovných táborů byli lidé umisťováni jen na několik týdnů, případně měsíců. Dozor zde vykonávalo gestapo a byly tu záměrně vytvářeny tvrdší podmínky než v koncentračních táborech, hlídaných příslušníky SS.[1] Gestapo také mohlo dělníkovi dobu pobytu svévolně prodlužovat, prohlásit ji za tzv. ochrannou vazbu a následně jej odeslat do koncentračního tábora. Náplň práce tvořilo opět odklízení válečných trosek, činnost na stavbách a v průmyslu. Součástí pobytu byla šikana a ponižování, beztrestné ubližování na zdraví a týrání ze strany dozorců i hrozba poprav. Pracovní doba se tu podobně jako v německých podnicích pohybovala mezi 10 a 12 hodinami denně, pracovalo se ale mnohdy i o nedělích a svátcích. Do pracovně-výchovných táborů se mohli dostat dělníci ze západních států, Rakouska i Německa, měli ale volnější režim a Němci dokonce ani nemuseli vykonávat těžší práce. Z pracovně výchovných táborů je známé třeba zařízení v Reichenau, tábor mezi vesnicemi Schörgenhub a Wegscheid u Lince nebo tábor v Oberlanzendorf.[1] Na území protektorátu vzniklo pracovně-výchovných táborů deset, tábor v Plzni na Karlově byl zřízen pro ženy a dívky.[1]

Nucené práce v ČSR po roce 1948[editovat | editovat zdroj]

V socialistickém Československu existovaly tábory nucené práce (TNP) mezi léty 1948 a 1954. Vznikly z podnětu Rudolfa Slánského a řídily se zákonem 247/1948 Sb., o táborech nucené práce. Je proto třeba je odlišovat od nápravně pracovních táborů (NPT) a dalších táborů, určených k nedobrovolné práci, které se tímto zákonem neřídily. Zřizovatelem táborů nucené práce bylo Ministerstvo vnitra, na systému se ale podílela i další ministerstva a národní podniky, které takto získanou pracovní sílu využívaly.[2]

Noví pracovníci byli pro podniky nutností, podle potřeby pracovních sil se také volilo umístění táborů. Již v roce 1948 se totiž projevily první obtíže socialistického státu – zásobovací potíže a bouření dělníků v závodech. (Kromě toho se v září téhož roku zvedla vlna nevole proti novému režimu v souvislosti s událostí pohřbu Edvarda Beneše.)[2]

Dalším ze zřejmých účelů táborů nucené práce bylo zastrašení obyvatel, vznikem táborů mělo být bráněno nepokojům. Rudolf Slánský ve svém návrhu mínil ustanovit nucenou práci k vytvoření kázně mezi dělníky a k boji proti nepohodlným živnostníkům, obchodníkům a tzv. kulakům.[2] Také při své realizaci pak byly tábory určeny nepřátelům režimu, lidem, kteří se „vyhýbali práci“ a osobám, jež těmto lidem napomáhali.[2] Ve skutečnosti nebylo vůbec třeba dopustit se něčeho nezákonného, aby se občan státu do tábora nucených prací dostal – stačilo, aby se stal podezřelým, že by jednou něco spáchat mohl. Z toho také plyne, že bývali lidé na tyto práce obvykle přikázáni bez řádného soudu: mohl sem být poslán v podstatě kdokoli. Skutečným cílem bylo tyto osoby, komunistickému režimu nebezpečné, vytrhnout ze sociálních vazeb na své okolí a izolovat je. Idea táborů spočívala v převýchově osob, zvaných chovanců – jak samotnou prací, tak politickými školeními (z nichž byli před propuštěním také přezkušováni). Ačkoli však nebyl pobyt v TNP oficiálně prezentován jako trest, doba zde strávená se chovancům zapisovala do trestního rejstříku. Změna nastala až v roce 1951, kdy získalo většinu táborů do své působnosti Ministerstvo spravedlnosti a přejmenovalo je na přechodná nápravná zařízení; chovancům se pak začalo říkat vězni. Jediná hranice, která, kromě zdravotní způsobilosti pro přikázání na nucené práce platila, byla věková – byli na ně posíláni lidé od osmnáctého do šedesátého roku věku.[2]

Doba, kterou chovanec trávil v TNP, se pohybovala mezi třemi měsíci a dvěma roky. Komise, která o přikázání osoby do tábora rozhodla, mohla určenou dobu zkrátit nebo dotyčného propustit z důvodu zdravotní nezpůsobilosti.[2] Tatáž tříčlenná komise, jmenovaná krajským národním výborem, také rozhodovala o dalších „sankcích“ pro osobu, přikázanou na nucené práce:

Předpis č. 247/1948 Sb.[editovat | editovat zdroj]

Zákon o táborech nucené práce[editovat | editovat zdroj]

§ 4

Komise zřízená podle § 3, odst. 1 může, kde toho povaha případu vyžaduje:

a) zakázati osobě zařazené do tábora po jejím propuštění z něho pobyt v určitém územním okrsku nebo místě nebo jí určiti místo pobytu,

b) naříditi vyklizení bytu zařazené osoby,

c) rozhodnouti, že do živnostenského podniku nebo majetkových podstat zařazené osoby bude zavedena národní správa,

d) rozhodnouti, že zařazené osobě bude odňato živnostenské oprávnění.[3]

Životní podmínky i namáhavost práce se v jednotlivých táborech velmi různila, za nejtěžší formu byla považována asi práce v uranových dolech. Tábory se dělily např. podle pohlaví na mužské, ženské a smíšené, dále podle provinění, za které byla osoba na práce přikázána (zařízení se lišila stupněm ostrahy), podle sociálního původu a také tělesné zdatnosti. Těžké tábory znamenaly práci v dolech a hutích, střední na stavbách nebo v cihelnách, lehké pak zpravidla v zemědělství a dílnách a konečně pomocnými pracemi se rozuměla údržba táborů.[2] Ženské TNP měly na programu práci v zemědělství na státních statcích, v táborových dílnách, textilních továrnách apod.[2]

Chovanci TNP dostávali za svoji nucenou práci od zaměstnávajících podniků mzdu. Avšak tato mzda jim byla vyplácena Správou TNP, jež si většinu mzdy nechávala na provoz tábora. Část mzdy pak byla poslána rodině pracovníka, část mu byla ukládána na konto, které si směl vybrat při opouštějí tábora, a zbytek peněz opravdu dostal, pokud byl poslušný. Výše mezd závisela na druhu práce, nejvyšší výdělky v rudných dolech a železárnách činily 8 000,- Kčs, jinak se průměrný plat pohyboval u mužů okolo 3 500,- Kčs, u žen mezi 2 000 a 3 000,- Kčs.[2]

Dozor nad chovanci vykonávali příslušníci SNB, obdaření stejnokrojem a pistolí. Byly pro ně vydány předpisy, podle nichž např. neměli trvale nosit samopaly, aby TNP nebyly zaměňovány s válečnými koncentračními tábory. Co však z nedávné minulosti zůstávalo, byly kázeňské postihy a s nimi spojená šikana a ponižování – do července roku 1950 nebyly pokusy o útěk trestány soudně, ale pouze na základě řádu tábora. Vedle útěků se trestalo také třeba nedovolené stýkání s osobami mimo tábor. V táboře existovala funkce referenta pro politickou a mravně osvětovou východu, tato osoba kromě konání přednášek nebo promítání výchovných filmů vedla osobní spisy ke konkrétním chovancům. Tresty se pohybovaly od udělení důtky, přes omezení návštěv až po uložení tvrdého lůžka nebo samovazby. Jako opačný prostředek byly místy praktikovány motivační soutěže o různé výhody a privilegia či dokonce propuštění.[2]

Počet TNP na území Československé republiky nebyl přesně vyčíslen, zřejmě se pohyboval okolo čtyřiceti. K říjnu roku 1950 se uvádí 25 táborů nucených prací, o necelý rok později už Ministerstvo spravedlnosti přebíralo pod svoji působnost jen 6 táborů, které postupně zanikly. Při přísném vymezení pojmu tábory nucené práce lze říci, že jimi prošlo asi 20 000 občanů.[2] Mezi nejtvrdší tábory nucené práce bývá jmenován mužský TNP Nováky, mezi nejmírnějšími pak smíšený TNP Lešany. Z ženských táborů byl důležitý TNP Dlažkovice – sběrný tábor pro ženy ze všech krajů Čech – a TNP Valtice – sběrný tábor pro Moravu a Slezsko.[2] Konec táborů nucených prací byl stanoven zákonem č. 102/1953 Sb., jako poslední byl zrušen TNP Brno, a to 15. února 1954.[2]

Novodobá nucená práce v České republice[editovat | editovat zdroj]

Od ledna do listopadu roku 2012 bylo rozhodnutím Vlády ČR dovoleno úřadům práce, aby nezaměstnaným občanům ČR zprostředkovávaly výkon veřejné služby bez nároku na odměnu. Trestem za nevykonávání stanovené práce bylo odebrání podpory v nezaměstnanosti. Koncem roku 2012 Ústavní soud České republiky rozhodl, že je povinné ukládání této služby v rozporu se zákazem nucených prací. Jednání úřadů práce bez potrestání viníků a odškodnění dotčených obětí je v příkrém rozporu s Úmluvou Mezinárodní organizace práce o nucené nebo povinné práci.[4]

Kromě tohoto pokusu o legitimní zavedení formy nucené práce ale v ČR i po celém světě stále existuje její běžné nelegální praktikování, jako je nucení k prostituci nebo nevyplácení smluvených mezd dělníkům, kteří nemohou dát výpověď.[5]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k l m "Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech.. 1. vyd. Praha : Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu, 2003. 405 s. S. 98.  
  2. a b c d e f g h i j k l m BÁRTÍK, František. Vzpomínky chovance Jaroslava Vojtěcha a historie táborů nucené práce. 1. vyd. Praha : Academia, 2014. 253 s. ISBN 978-80-200-2328-5. S. 66.  
  3. INFO@AION.CZ, AION CS -. Zákony pro lidi [online]. Zákony pro lidi, [cit. 2016-05-09]. Dostupné online.  
  4. Veřejně prospěšné práce a veřejná služba na webu Aktuálně.cz.
  5. Nucená práce

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]