Maniok jedlý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxManiok jedlý
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Doména Eukaryota
Říše rostliny (Plantae)
Podříše vyšší rostliny (Cormobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné rostliny (Rosopsida)
Řád malpighiotvaré (Malpighiales)
Čeleď pryšcovité (Euphorbiaceae )
Rod maniok (Manihot)
Binomické jméno
Manihot esculenta
Crantz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Manihot esculenta

Maniok jedlý (Manihot esculenta), známý též pod jmény cassava či yuca, anebo tapioka v Asii, je kulturní tropická rostlina patřící do čeledi pryšcovité (Euphorbiaceae).

Pochází z tropické Ameriky a je zahrnován mezi klíčové okopaniny.[1] Vyznačuje se velmi atraktivním látkovým složením, jak pro výživu člověka, tak i hospodářských zvířat, a to hlavně nejen díky přítomnosti škrobu, ale i množství bílkovin.[1] Někdy se manioku podobně jako jamům a batátům přezdívá sladké brambory.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Maniok je bylina nebo keř dorůstající výšky 1 až 5 metrů.[2]

Kořenový systém tvoří pět až deset vějířovitě rozložených kořenových hlíz, které vznikly ztloustnutím adventivních kořenů. Tyto hlízy (20–100 cm dlouhé) dorůstají válcovitého nebo vřetenovitého tvaru. Mohou vážit až 2 kg. Jejich povrch je růžový až tmavě hnědý.[1]

Stonek o obvodu 2–7 cm je tvořen ztloustlými články.[1]

Listy manioku jsou dlouze řapíkaté a jejich čepele jsou hluboce dlanitě laločnaté. Počet laloků se pohybuje od tří do devíti. Zbarvení listů je velmi variabilní od žlutozelené až po červenou barvu.[2]

Barevnou variabilitou disponují kromě listů i květy, které bývají světle žluté nebo červené, bezkorunné, se zvonkovitým kalichem. Květenství, která vyrůstají v paždí listů, dosahují u samčích a samičích květů délky 10 cm.[2]

Plodem je asi 1,5 cm dlouhá tobolka s úzkými podélnými křídly. Ve zralosti tobolka praská a vymršťuje tak semena.[2]

Použití[editovat | editovat zdroj]

Obsahuje glykosid linamarin, který je při narušení buněk pletiva hydrolyzován enzymem linamarázou na kyanovodík. K tomuto jevu dochází nejen při vaření a krájení, ale i sušení, pečení nebo kvašení hlíz.[1]

Podle obsahu linamarinu se rozlišují odrůdy hořké a sladké. Obě jsou jedlé a představují základní potravinovou složku pro více než 500 milionů lidí. Představují tak velmi cennou potravinu, zejména v Africe.[1]

Je to hlavně škrob, který se z hlíz získává a který se používá nejen v potravinářském a kosmetickém průmyslu, ale i při výrobě lepidel.[1]

Rovněž se využívá jako krmivo - zkrmuje se v podobě maniokové moučky hlavně prasatům, skotu, ovcím a kozám. Dále se z něj vyrábí škrobová šlichta používaná při šlichtování. Z kasavy se též připravuje i pivo a jiné alkoholické nápoje.[1]

Oblasti pěstování[editovat | editovat zdroj]

Maniok jedlý se pěstuje zejména v tropických oblastech. V současné době v tropech takřka všech světadílů.[1] Minimum srážek v kombinaci s písčitými nebo písčitohlinitými půdami představuje pro maniok ideální růstové podmínky.[2]

Nevýhodou těchto klimatických podmínek je problematické skladování.[1] Hlízy manioku jedlého se totiž vyznačují vysokým obsahem vody, která v kombinaci s vysokou teplotou vzduchu urychluje proces kvašení a následného hnití.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k Ing.Pavel Valíček, DRSC. a kol.. Užitkové rostliny tropů a subtropů [online]. Academia, Praha 1989.  
  2. a b c d e Jarmila Mladá, František Procházka. Atlas cizokrajných rostlin [online]. Státní zemědělské nakladatelství Praha.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]