Ludwig Beck

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ludwig Beck
Bundesarchiv Bild 146-1980-033-04, Ludwig Beck.jpg
Rodné jméno Ludwig August Theodor Beck
Narození 29. červen 1880
Německé císařství Bieberich, Německé císařství
Úmrtí 20. červenec 1944 (64 let)
Nacistické Německo Berlín, Nacistické Německo
Vojenská kariéra
Hodnost Generaloberst (Generálplukovník)
Doba služby 18981939
Sloužil Flag of the German Empire.svg Německé císařství (do roku 1918)
Flag of Weimar Republic (defence minister 1921).svg Výmarská republika (do roku 1933)
Flag of Germany (1935–1945).svg Třetí říše
Složka Flag of German Empire (merchant+cross).svg Reichsheer (do roku 1918)
War Ensign of Germany (1922–1933).svg Reichswehr (do roku 1933)
Balkenkreuz.svg Wehrmacht (do roku 1945)
Velel generálního štábu německých pozemních sil
Války První světová válka
Druhá světová válka
Vyznamenání Rytířský kříž domácího řádu Hohenzollernů s meči
Pruský železný kříž I. třídy
Pruský železný kříž II. třídy

Ludwig August Theodor Beck (29. června 1880 Biebrich (dnes Wiesbaden-Biebrich) – 21. července 1944 Berlín) byl německý generálplukovník a náčelník generálního štábu německých pozemních sil před začátkem druhé světové války. Jako jeden z organizátorů se podílel na neúspěšném atentátu na Adolfa Hitlera 20. července 1944.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v roce 1880 ve městě Biebrich v Hessensku-Nassausku. Byl vychováván v duchu starých pruských tradic. Původně byl důstojníkem dělostřelectva. Během první světové války bojoval na západní frontě. Po svém povýšení působil jako důstojník generálního štábu. Po válce sloužil v různých funkcích, jako velitel pluku a štábu.

V roce 1931 získal hodnost generála. Velel frankfurtské 1. jízdní divizi. Získal všeobecné uznání za své vojensko-pedagogické práce. V roce 1933 se stal náčelníkem vojenského úřadu. V červenci 1935 se stal náčelníkem generálního štábu německých pozemních sil.

Začátkem roku 1938 se společně s Wernerem von Fritschem se během německých nátlakových akcí namířených proti Československu dostal do sporu s kancléřem Adolfem Hitlerem. Během Květnové krize v roce 1938 byl přesvědčen, že Wehrmacht není na válku s Československem připraven.[1] Začal kolem sebe shromažďovat vojáky a politiky, kteří nesouhlasili s zamýšlenou válkou, a společně zvažovali svržení Hitlera, který válku prosazoval. Mezi spiklenci byli například vrchní velitel pozemního vojska Walter von Brauchitsch, náčelník Abwehru Wilhelm Canaris, důstojník Abwehru Hans Oster, velitel berlínské posádky Erwin von Witzleben, starosta Lipska Carl Goerdeler, státní tajemník v ministerstvu zahraničí Ernst von Weizsäcker a prezident Říšské banky Hjalmar Schacht.[1]

Beck také nechal o tomto plánu potají informovat anglickou vládu. Její předseda Neville Chamberlain ale nebral tyto zprávy vážně. Hitlera považoval za hráz proti pronikání bolševismu do střední Evropy, a byl přesvědčen, že se s ním dokáže dohodnout.[1]

18. srpna 1938 Beck rezignoval na svou funkci náčelníka generálního štábu (nahradil ho Franz Halder) a zakrátko byl penzionován.[1]

V roce 1943 Beck naplánoval několik neúspěšných pokusů zabít Hitlera pomocí bomb. V roce 1944 byl jedním z hlavních plánovačů červencového atentátu společně s Carlem Goerdelerem a plukovníkem Clausem von Stauffenberg. Předpokládalo se, že by se Beck mohl po úspěšném atentátu stát dočasnou hlavou vlády, která by Německo spravovala po Hitlerově smrti. Spiknutí se však nepodařilo, další ráno byl zatčen pod dohledem generála Fromma donucen spáchat sebevraždu. Nepodařilo se mu však zabít a jen se těžce zranil, přivolaný poddůstojník Wehrmachtu proto dostal za úkol ukončit jeho život ranou z pistole.

Shrnutí vojenské kariéry[editovat | editovat zdroj]

Data povýšení[editovat | editovat zdroj]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ludwig Beck na slovenské Wikipedii.

  1. a b c d PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 151-155. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]