Korejská válka
| korejská válka | |||
|---|---|---|---|
 ilustrační obrázek | |||
| Trvání | 1950–1953, formálně však stále trvá | ||
| Místo | Korea | ||
| Výsledek |
| ||
| Strany | |||
| |||
| Síla | |||
| |||
| Ztráty | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
_crowned.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
Korejská válka byl válečný konflikt, který probíhal od 25. června 1950 do 27. července 1953 mezi Jižní Koreou podporovanou OSN a Korejskou lidově demokratickou republikou podporovanou Čínskou lidovou republikou. Byla primárně důsledkem politického rozdělení Koreje podle dohody vítězných Spojenců v závěru tichomořské fáze druhé světové války. Od roku 1910 do konce druhé světové války byl korejský poloostrov okupován Japonským císařstvím. Po porážce Japonska v druhé světové válce roku 1945 byl poloostrov pod americkým dohledem rozdělen podle 38. rovnoběžky na jižní část okupovanou Američany a severní část okupovanou Sověty.
V důsledku selhání svobodných voleb v obou částech poloostrova v roce 1948 se vzájemné odcizení obou částí poloostrova prohloubilo. Na severu byl ustanoven komunistický režim vedený Kim Ir-senem, zatímco na jihu byl ustanoven formálně demokratický režim. Napětí mezi oběma vládami se stupňovalo i přes pokračující rozhovory o znovusjednocení. Incidenty na společné hranici se stupňovaly. 25. června 1950 situace eskalovala v otevřený konflikt, když severokorejské jednotky vpadly do Jižní Koreje. V roce 1950 Sovětský svaz bojkotoval zasedání Rady bezpečnosti OSN na protest proti zastoupení Kuomintangu - vlády Čínské republiky na Tchaj-wanu v této instituci. Absence Sovětského svazu v Radě bezpečnosti umožnila Spojeným státům prosadit rezoluci Rady bezpečnosti schvalující vojenskou intervenci v Koreji.
Spojené státy americké vyslaly na korejský poloostrov 302 483 vojáků, kteří, spolu s jednotkami dalších dvaceti států, pomohli jihokorejským jednotkám invazi odrazit. Během prvních dvou měsíců byli obránci zatlačeni do Pusanského perimetru na samém jihu poloostrova. Protiofenzíva Spojených národů zatlačila Severokorejce za 38. rovnoběžku téměř k hranici s Čínskou lidovou republikou na řece Ja-lu. Na tuto situaci reagovala Čínská lidová republika vstupem do konfliktu na straně Severokorejců. Čínské jednotky vytlačily síly OSN zpět za 38. rovnoběžku. V červenci 1951 se původně dynamické boje změnily ve statickou zákopovou válku kolem 38. rovnoběžky. Boje skončily 27. července 1953, kdy byla podepsána dohoda o příměří, která obnovila hranici kolem 38. rovnoběžky a vytvořila Korejské demilitarizované pásmo. Sovětský svaz po celou válku výrazně materiálně podporoval armády Čínské lidové republiky a Severní Koreje.
Historie
V srpnu 1945, nedlouho před skončením druhé světové války, byl prostor Korejského poloostrova, jenž byl od roku 1910 kolonií japonského císařství, na základě dohody velení armády Spojených států a Sovětského svazu rozdělen na dvě okupační zóny. Demarkační linií se stala 38. rovnoběžka. Korejský poloostrov tak byl rozdělen na Severní Koreu s okupační správou Rudé armády a Jižní Koreu s okupační správou Armády Spojených států. V roce 1948 byla na základě rozhodnutí orgánů OSN a demokratických voleb[zdroj?] vyhlášena Korejská republika a zanedlouho i Korejská lidově demokratická, která však byla nelegitimním útvarem jak z hlediska OSN,[zdroj?] tak z hlediska Korejců, protože jim nebylo umožněno vybrat si svou reprezentaci.[zdroj?]
Sever byl pod správou SSSR a byl zde nekompromisně zaveden komunistický režim podle sovětského vzoru, Jih spravovalo velení Armády Spojených států s dohledem OSN. S nastartováním studené války se Korea stala cílem komunistické agrese, podobně jako jím byl Západní Berlín v Evropě, a tedy jedním z center velmocenského soupeření. Rozhodující roli sehrály přehnané ambice a iluze korejských komunistů (zejména Kim Ir-sena a Pak Hŏn-jonga).[zdroj?] Sever, podporovaný nově vzniklou Čínskou lidovou republikou a skrytě rovněž Sovětským svazem, zahájil proti Korejské republice celoplošný útok 25. června 1950.
Válka
1. Severokorejská invaze (25. června – 14. září 1950)
25. června 1950 – dva roky po vzniku dvou samostatných států – severokorejská armáda (tiše podporována SSSR)[zdroj?] zaútočila na Jih s cílem silou opětovně sjednotit obě země. Po pouhých třech dnech severokorejci obsadili jihokorejskou metropoli Soul.
OSN se rozhodla zakročit a komunistického útočníka vypudit z okupovaného území. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN byla přijata díky absenci zástupce SSSR, jenž jednání rady bojkotoval kvůli sovětskému požadavku na nahrazení reprezentanta Čínské republiky zástupcem komunistické Číny, která byla vyhlášena v říjnu 1949 pod názvem Čínská lidová republika. Na apel OSN vznikla koalice států v čele s USA, která měla proti Severní Koreji vést útok. Hlavním velitelem sil v Koreji byl jmenován generál Douglas MacArthur. První americké jednotky dorazily do Jižní Koreje již 1. července. Armáda Severní Koreje se poprvé s vojsky USA (a Jižní Koreje) střetla v bojích u Osanu 5. července. Američané se pak museli stáhnout.
Koncem léta vojska OSN[zdroj?] zahájila nekoordinovaný ústup k jihokorejskému přístavu Pusan, kde se měla znovu zformovat pro následující útok. Pod vedením generála Waltona Walkera, velitele pozemních vojsk, zde byl zřízen obranný perimetr, který měřil od Pusanu na sever přes 150 kilometrů. Severokorejská armáda dostala za úkol tento perimetr dobýt do začátku září.
Malé koaliční jednotky nestačily na to, aby bránily celou linii perimetru, ale díky zpravodajské službě, která včas upozorňovala na místa hlavních útoků Severokorejských jednotek, situaci zvládly. Do perimetru postupně přicházely nové posily, včetně prvních britských vojáků. Severokorejské zásobovací linie byly navíc napadány ze vzduchu, takže se nepřátelský útok začínal hroutit. V září již mělo koaliční vedení jistotu, že perimetr bude uhájen, a mohlo začít pomýšlet na ofenzivu.
2. Protiútok OSN a USA (15. září – 24. října 1950)
Americké jednotky pod vedením generála Douglase MacArthura uskutečnily 15. září vylodění u přímořského města Inčchon, vzdáleného přes 300 kilometrů od Pusanského perimetru. Operaci provedl 10. sbor námořní pěchoty pod velením generála Edwarda Almonda. I když se jednalo o riskantní akci, koaliční jednotky ji za cenu menších ztrát zvládly. Odtud pokračovaly na sever k Soulu. Při postupu přerušily severokorejské zásobovací a komunikační trasy. Na jihu ve stejné době prorazily jednotky z Pusanského perimetru nepřátelskými liniemi a mířily taktéž na sever. Následné dobývání Soulu 10. sborem si vyžádalo velké ztráty. I když koaliční vojska měla před nepřátelskými jednotkami značnou převahu, Severokorejci fanaticky bojovali až do totálního zničení svých jednotek.[zdroj?] 26. září si sem konečně probojovala cestu i vojska z Pusanského perimetru. Soul padl téhož dne. Do začátku října byly všechny zbývající Severokorejské jednotky vytlačeny z Jižní Koreje.
1. října žádala OSN Severní Koreu o okamžitou kapitulaci, Kim Ir-sen ji odmítl. Generál MacArthur 7. října dostal (po výhradách socialistických zemí)[zdroj?] od OSN povolení k útoku na Severní Koreu. Vojska OSN začala postupovat nepřátelským územím na sever k hranicím Severní Koreje s ČLR, přestože ČLR pohrozila, že takový postup by ji přiměl vstoupit do války. Pro tuto obavu americký prezident Harry S. Truman nařídil MacArthurovi, aby se jeho vojska raději nepřibližovala k řece Amnokkang (v čínštině Ja-Lu), která tvoří právě hranici mezi KLDR a Čínou. 16. října došlo k vylodění ve Wonsanu, 19. října jednotky OSN obsadily Pchjongjang (metropoli Severní Koreje), z něhož se podařilo Kim Ir-Senovi jen uniknout. Amerických vojsk se zmocňoval optimismus. Zbytky severokorejských jednotek se stáhly do hor na severu země u hranic s ČLR.
3. Čína vstupuje do války (25. října 1950 – 24. ledna 1951)
Komunistická Čína vnímala posun jednotek OSN na sever velmi blízko ke svým hranicím jako vážné ohrožení vlastní bezpečnosti. V říjnu sem bylo dopraveno přibližně 500 000 „dobrovolníků“ Čínské lidové osvobozenecké armády. 25. října se koaliční jednotky dostaly k hraniční řece Ja-lu. Ten den začaly přicházet první nejasné zprávy o potyčkách s čínskými vojáky. Američané s čínskými útoky vůbec nepočítali, a tak v jejich řadách zavládl zmatek. Teprve po dvou týdnech na nátlak OSN podala Čína prohlášení.[zdroj?] Podle čínské strany se prý jednalo o dobrovolné vojáky, za něž Čína nemá zodpovědnost, ale v osvobozeneckém boji jim bránit nebude. To bylo klamné gesto, ve skutečnosti se jednalo o vojáky z řad čínské lidové armády[zdroj?] a dokonce i vojáky SSSR.[zdroj?]
Generál MacArthur nakonec vydal 24. listopadu rozkaz k útoku na řeku Ja-lu. Domníval se, že tím zasadí ČLA konečný úder a ukončí tím válku. V následujících dvou dnech na jednotky OSN zaútočila celá početná čínská armáda ukrytá v horách a naprosto je zdecimovala. 28. listopadu vydal MacArthur rozkaz k ústupu. Mezitím se ale jednotky OSN dostaly do obklíčení a za cenu těžkých ztrát si musely probojovat cestu zpět. Téměř stejné ztráty jako nepřátelé jim způsobil i mráz.[zdroj?] Námořní pěchota si probojovala cestu k přístavu Chungnam a odtud byla po moři evakuována.
Koncem prosince se po velmi nelítostných bojích uprostřed zimy jednotky OSN stáhly pod 38. rovnoběžku. Generál MacArthur se nemohl smířit s blížící se porážkou a navrhoval použití atomových zbraní proti ČLR, nebo mohutně bombardovat ČLR.[zdroj?] Všechny jeho návrhy však byly zamítnuty a značně přispěly k jeho pozdějšímu odvolání.
Na nový rok naplánovala ČLR obnovit ofenzivu a dobýt celý Korejský poloostrov. Za tímto účelem byly do Severní Koreje poslány další početné jednotky. Na silvestra roku 1950 podnikly jednotky Severní Koreje a ČLR – o síle téměř miliónu mužů – druhý útok na Jižní Koreu. Mezitím zahynul velitel koaličních pozemních vojsk Walton Walker a jeho nástupcem se stal Matthew Ridgway. Čínským jednotkám se podařilo proniknout hluboko za 38. rovnoběžku a 4. ledna dobýt Soul. Situace se pro vojska USA začala stávat kritickou. Hovořilo se o stažení koaličních vojsk z Koreje. Číně a KLDR bylo nabídnuto příměří, ale bylo odmítnuto.[zdroj?]
4. Příměří (25. ledna 1951 – 27. července 1953)
25. ledna 1951 se vše znovu obrátilo. Do boje nyní významně zasáhl generál Ridgway. Zřídil linii vojsk od pobřeží k pobřeží a za leteckého a dělostřeleckého bombardování začal pomalu postupovat k severu. Později byla tato taktika nazvaná „Ridgwayův mlýnek na maso“.[zdroj?] Proti početným, ale slabě vyzbrojeným čínským jednotkám se tato taktika ukázala jako účinná. 15. března byl Američany znovu dobyt Soul a za týden byla čínská vojska zatlačena za 38. rovnoběžku.
MacArthur prosazoval pokračování ve válce, vytlačení komunistů ze Severní Koreje a rozšíření války do Číny.[zdroj?] Poté, co se pustil do kritiky tehdejšího amerického prezidenta Harryho Trumana, který s ním nesouhlasil a nabádal ke zdrženlivosti, byl odvolán. Vedením války byl pověřen právě Ridgway. V květnu se ještě Číňané pokusili jarní ofenzivou prorazit americkou linii, ale bez úspěchu. V létě se válka změnila na zákopovou a strnula v patovém stavu na 38. rovnoběžce.
Po delším vyjednávání byla 8. června 1953 uzavřena v Kesonu Dohoda o výměně válečných zajatců. Dohoda předpokládala vytvoření repatriační komise složené ze zástupců delegovaných Polskem, Československem, Švédskem, Švýcarskem a Indií.[6]
10. července 1951 byla zahájena jednání o příměří, ale protáhla se ještě na dva dlouhé roky, během níž se stále bojovalo s velkými ztrátami na životech, ale fronta se téměř neposunula dále. V mírových jednáních se odrážela studená válka. Každou chvíli se jednání ocitala na mrtvých bodech, obě strany se vzájemně obviňovaly. Mezitím se v Indočíně rozpoutala Indočínská válka, Harryho Trumana na postě prezidenta Spojených státu vystřídal Dwight Eisenhower a zemřel sovětský diktátor J. V. Stalin. 20. července byla konečně stanovena demarkační linie pár kilometrů severně od 38. rovnoběžky a kolem ní demilitarizované pásmo. 27. července 1953 v 10:00 dopoledne podepsala OSN s představiteli Severní Koreje a Číny „Dohodu o příměří“. Ta nicméně nabývala platnosti až v 22:00 téhož dne. Posledních 12 hodin tedy obě strany využily k maximálnímu útoku. Na poslední chvíli se tak nepatrně změnilo zabrané území. Ve 22:00 bylo konečně dosaženo klidu zbraní.
Zločiny proti civilnímu obyvatelstvu
V červenci roku 1950 provedla jihokorejská vojenská policie hromadné popravy politických vězňů, které podezřívala ze sympatií ke komunistům. 3000–7000 politických vězňů bylo popraveno u města Tedžon a nejméně 1800 nedaleko Soulu. Celkem se odhaduje, že přibližně 100 000 politických vězňů bylo většinou bez soudu popraveno v polovině roku 1950.[7]
Vojenská policie a pravicové paramilitární jednotky popravily tisíce levicových politických vězňů a rolníků v roce 1950.[8] Američané o těchto zločinech věděli, avšak neintervenovali.[9] Generál MacArthur se snažil omezit masové zabíjení a předal informaci do Pentagonu a na americký konzulát v Jižní Koreji. Pentagon informace zatajil na více než půl století. Americký velvyslanec v Jižní Koreji John J. Muccio později napsal, že nutil jihokorejské úřady, aby popravy probíhaly humánně a podle zákona.[7]
Diplomat za Spojené státy, Gregory Henderson, se dostal po válce k záznamům, vypovídajících o hromadných masakrech více jak 100 000 proseverních politických vězňů.[10]
Síly vyslané do Koreje z USA používaly nějaký čas taktiku "Nejdřív střílej, pak se ptej" proti každému civilnímu uprchlíkovi blížícímu se k americkým bojovým pozicím.[11] Tato „taktika“ vedla 26. července 1950 k masakru ve vesnici No Gun Ri, kde americké síly povraždily podle odhadů 8–400 civilistů v podezření, že se mezi nimi ukrývají nepřátelští partyzáni.[12]
Výsledek války
Ve válce bylo zabito, zraněno nebo pohřešováno 2,5 milionu Korejců, zemřelo přes 33 000 Američanů a 3 000 příslušníků vojsk OSN.[zdroj?] Zabito nebo zraněno bylo také kolem 900 000 Číňanů.[zdroj?] Po třech letech války zůstala dělící čára mezi Korejemi skoro tam, kde byla na začátku – trochu severněji od 38. rovnoběžky.
Válka způsobila nepopularitu prezidenta Trumana u americké veřejnosti a z dalších prezidentských voleb odstoupil již po prohraných primárkách v New Hampshiru.
Korejská válka v populární kultuře
Společnost na Korejskou válku na dlouhá léta zapomněla. V 70. letech ji připomněl komediální, ale celkem realistický seriál M*A*S*H.
Poválečný vývoj
Vojenské akce byly roku 1953 ukončeny jen na základě smlouvy o příměří a mírová smlouva nebyla uzavřena dodnes, takže formálně jsou oba státy stále ve válečném stavu.
Mezi Korejemi bylo vybudováno demilitarizované pásmo, které bylo obehnáno ploty z ostnatého drátu. Kolem tohoto pásma drží neustálou hlídku vojska Severní i Jižní Koreje. Toto demilitarizované pásmo je často označováno jako nejhlídanější hranice na světě.
Občas stále dochází k menším ozbrojeným incidentům - zejména na moři, protože smlouva o příměří definuje hranici mezi Korejemi v pobřežních vodách dosti nejasně. 27. května 2009 Severní Korea oznámila, že se příměřím již necítí vázána a neručí za bezpečnost cizích lodí v Severní Koreou nárokované části Žlutého moře. Značnou mezinárodní pozornost vzbudilo potopení jihokorejské korvety 26. března 2010, které bylo podle závěru mezinárodní vyšetřovací komise způsobeno severokorejským torpédem. Severní Korea podíl na potopení lodi popírá.
Dalším zdrojem napětí je severokorejský vývoj jaderných zbraní.
Všechny dohody o vzájemném neútočení byly Severní Koreou jednostranně vypovězeny dne 8. března 2013 poté, co Rada bezpečnosti OSN uvalila na Severní Koreu další sankce kvůli jejímu třetímu jadernému testu.[13]
Válečná technika v Koreji
-
USS Missouri ostřeluje pobřeží -
Tank M4 Sherman podporující pěchotu -
B-29 při bombardování cíle kdesi v Koreji -
Americké síly ničí vlaky nedaleko přístavu Wonsan v Severní Koreji
Odkazy
Reference
- ↑ http://hedvicek.blog.cz/0902/cinnost-csla-za-valky-v-koreji
- ↑ The Korean War na Veterans Affairs Canada
- ↑ turecká brigáda na Korean-War.com
- ↑ John K. Fairbank: Dějiny Číny, Lidové noviny 2004, str. 389
- ↑ a b DUPUY, R. Ernest a Trevor N. Vojenské dějiny 2. díl. Praha: Forma, 1997. ISBN 80-7213-008-0. S. 1384. [dále jen Dupuy a Dupuy].
- ↑ Rudé právo 1953
- ↑ a b David S Morgan, AP: U.S. Allowed Korean Massacre In 1950, Associated Press, 5. července 2008
- ↑ HERSCHAFT, Randy. AP IMPACT: Thousands killed in 1950 by US's Korean ally [online]. Associated Press, 2008 [cit. 2010-09-15]. Dostupné online. (angličtina)
- ↑ Ghosts Of Cheju [online]. Newsweek, 2000-6-19 [cit. 2010-09-15]. Dostupné online. (angličtina)
- ↑ BLUM, William. Killing Hope: US Military and CIA Interventions Since World War II.. London: Zed Books, 2003. ISBN 9781842773680. S. 51-52. (angličtina)
- ↑ HANLEY, Charles J.; MENDOZA, Martha. U.S. Policy Was to Shoot Korean Refugees [online]. Associated Press, The Washington Post, 2006-5-19 [cit. 2010-09-15]. Dostupné online. (angličtina)
- ↑ CHANG, Jae-soon; HERSCHAFT, Randy. Letter reveals U.S. intent at No Gun Ri [online]. Associated Press, 2007 [cit. 2010-09-15]. Dostupné online. (angličtina)
- ↑ http://aktualne.centrum.cz/zahranici/asie-a-pacifik/clanek.phtml?id=773418
Související články
- Československá vojenská mise v Koreji (1950-1953)
- Severní Korea
- Jižní Korea
- Demilitarizované pásmo
- Kim Čong-il
- Kim Ir-sen
