Klausová synagoga

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Klausová synagoga
Synagoga od východu
Synagoga od východu
Místo
MístoPraha, ČeskoČesko Česko
Souřadnice
Základní informace
UžíváníSoučást Židovského muzea
Architektonický popis
Slohbaroko, rokoko
Výstavba16891694
Odkazy
AdresaU Starého hřbitova, Staré Město, Praha
UliceU starého hřbitova
Oficiální webŽidovské muzeum v Praze
Kód památky38875/1-456 (PkMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Klausová synagoga je dosud největší synagogou[1] v prostoru bývalého pražského ghetta a zároveň jediný zdejší dochovaný příklad raně barokního slohu. V současné době ji spravuje Židovské muzeum v Praze.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Interiér Klausové synagogy

Počátky[editovat | editovat zdroj]

Na místě, kde dnes stojí Klausová synagoga, nechal Mordechaj Maisel v 70. letech 16. století vystavět komplex dvou synagog a soukromé talmudické školy (zde vyučoval rabi Jehuda Leva ben Becalel). Od těchto „klaus“[pozn. 1] (v jidiš klojz[4][5], z německého die Klaus, které pochází z latinského claustrum, což znamená „malou budovu“) získala také synagoga své jméno. Když klausy v roce 1689 padly za oběť velkému požáru ghetta, nechal představený jedné ze zničených synagog Šelomo Chališ Kohen postavit na místě klaus mezi léty 1689 a 1694 novou synagogu v raně barokním stylu. Dva roky po dokončení byla na náklady Samuela Oppenheima doplněna ještě o monumentální třístupňovou schránu na Tóru. V synagoze působili někteří významní rabíni, např. Eleazar Fleckeles.

Novodobá historie[editovat | editovat zdroj]

V letech 1883–1884 byla Klausová synagoga upravena a obnovena architektem Bedřichem Münzbergerem (podílel se i na výzdobě Španělské synagogy). Během asanace pražského ghetta zůstala ušetřena, na rozdíl od Cikánovy, Velkodvorské a Nové synagogy, a stala se tak jedinou zdejší ukázkou raně barokní architektury.

Za druhé světové války se v Klausové synagoze nacházel sklad i expozice válečného Židovského ústředního muzea. Již rok po válce se zde návštěvníci Státního židovského muzea mohli seznámit se židovskými svátky a zvyky. V letech 1960, 1979–1981 a 1983 (aron ha-kodeš) byla budova opravována. Rok po poslední zmíněné rekonstrukci se v synagoze otevřela nová expozice židovských rukopisů a tisků.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Neuplynulo však ani desetiletí a synagoga byla (mezi léty 1995 a 1996) znovu obnovována. Rok nato se expozice vrátila k původní tematice židovských svátků a zvyků. Návštěvník se zde může seznámit s náležitostmi synagogy a bohoslužby, která v ní probíhá, poznat židovské svátky a základní texty judaismu, Tóru a Talmud, včetně náčiní a ozdob, které hrají významnou roli při bohoslužebném zacházení s Tórou. Život židovské rodiny je zde představen ve své každodennosti i významných milnících: narození, obřízka, přechod k dospělosti, sňatek, atd. (závěru lidského života a instituci, která se jím zabývá, pohřebnímu bratrstvu, se věnuje navazující expozice v obřadní síni).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Srovnejte s etymologií místního jména Klausový důl (též zvaný Těsný důl) na Černohorském potoku u Janských Lázní: Pojmenování Klausový důl (německy Klausengrund) vzniklo od přehrady (klauzy), která sloužila k plavení dřeva. Klauza (německy die Klause) je technický termín označující vodní nádrž, z níž se napájí vodní tok za dopravy vorů. Tento výraz pochází ze slova klauzura – ‚odloučenost od světa‘, které má svůj původ v latinském claudere – ‚zavírat‘ (viz Český etymologický slovník Jiřího Rejzka, Leda 2001).[2],[3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PAŘÍK, Arno; KLIMENT, Petr. Pražské synagogy = Prague Synagogen = Prager Synagogen. 2.. vyd. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2011. S. 79. 
  2. Jazyková poradna – Klausový důl
  3. Těsný (Klausový) důl
  4. (polsky) Wirtualny Sztetl – Klojz
  5. (anglicky) The YIVO Encyclopedia of Jews in Eastern Europe – Kloyz

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FIEDLER, Jiří. Židovské památky v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer, 1992. 200 s. ISBN 80-900895-1-8. 
  • OBŮRKOVÁ, Eva. Kam v Praze. Brno: Computer Press, 2006. 176 s. ISBN 80-251-1282-9. 
  • PAŘÍK, Arno, Dana CABANOVÁ a Petr KLIMENT, Pražské synagogy = Prague Synagogues = Prager Synagogen, 2. vyd., Praha: Židovské muzeum v Praze, 2011, s. 74–83.
  • PAŘÍK, Arno "Pražským ghettem po stopách Maharala" in Putík, Alexandr (ed.), Cesta životem: Rabi Jehuda Leva ben Becalel kol. 1525–1609, Praha: Academia a Židovské muzeum v Praze, s.253–255.
  • TOMEK, Vratislav Václav. Pražské židovské pověsti a legendy : Sbírka staropražských historických pověstí a legend židovských od nejstarších dob pohanských v Čechách. Praha: Končel, 1932. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]