Pinkasova synagoga

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Pinkasova synagoga
Synagoga od západu
Místo
Místo Praha, ČeskoČesko Česko
Souřadnice
Základní informace
Ritus konzervativní judaismus
Dnešní židovská obec ŽNO Praha
Užívání památník, součást Židovského muzea, bohoslužby
Architektonický popis
Architekt Juda Goldschmied-Coref de Herz
Sloh renesance
Odkazy
Adresa Široká ulice, Staré Město (Praha)
Ulice Široká
Oficiální web Židovské muzeum v Praze
Kód památky 38873/1-455 (PkMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pinkasova synagoga je druhou nejstarší dochovanou synagogou v Praze. Byla postavena z iniciativy příslušníka významné rodiny své doby Arona Mešulama Horovice v první polovině 16. století. V současné době je spravována Židovským muzeem v Praze a slouží jako památník přes 80 000 českých Židů, kteří zahynuli během holokaustu.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Dějiny místa, vznik synagogy a její původní podoba[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší doklady židovského osídlení na místě dnešní Pinkasovy synagogy, zbytky studní a rituální lázeň mikve (objevené při archeologickém průzkumu v roce 1968), pocházejí z konce 15. století. Přibližně z téže doby (1492) je také zmínka o soukromé modlitebně, která tehdy tvořila součást obytného domu “U Erbů“ a náležela důležité pražské židovské rodině Hořovských / Horoviců. Jeden z jejích členů, Aharon Mešulam Zalman Horowitz, pak v roce 1535 nechal místo domu postavit pro svou rodinu synagogu v pozdně gotickém a renesančním stylu. Například síťová klenba hlavní lodi je pozdně gotická, doplňují ji však renesanční ozdobné prvky a vstupní portál je čistě renesanční.

Úpravy v 17. až 19. století[editovat | editovat zdroj]

Po méně než sto letech (mezi léty 1607 a 1625) byla budova rozšířena o renesanční přístavbu s vestibulem, ženskou lodí a galerií. Jejím autorem byl Juda Coref de Herz (mj. také architekt Maiselovy synagogy). Protože se prostory synagogy nacházejí pod úrovní okolí, musela se opakovaně potýkat s povodněmi a vlhkostí. Ve druhé polovině 18. století si škody, které v Pinkasově synagoze záplavy napáchaly, vyžádaly barokní úpravy bimy, pódia pro předčítání z Tóry (slepé kružby nahradil štuk z červeného mramoru), a schrány na Tóru, aronu ha-kodeš. Přibližně v téže době (1793) věnoval pražský finančník a průmyslník a jeden z mála rakouských Židů, kteří byli povýšeni do šlechtického stavu, Joachim von Popper[1] synagoze kovanou mříž s motivem středověkého židovského klobouku v Davidově hvězdě, tehdejšího znaku pražského ghetta.

Významných změn se podoba synagogy dočkala v roce 1860. Aby ji již nepoškozovaly povodně, byla podlaha ve vestibulu a hlavním prostoru zvýšena o půl druhého metru navážkou. Pod ní zmizela původní bima a renesanční portál byl zazděn. Rovněž se změnilo uspořádání sedadel – místo po obvodu stěn (tak jako ve Staronové synagoze) stály v řadách za sebou. Interiéru nyní vládl novorománský sloh.

Synagoga v roce 1909, během asanace

Novodobá historie[editovat | editovat zdroj]

Jeden z mála přeživších holocaustu, který z Josefova pocházel a po válce se sem vrátil. Novinář a spisovatel František R. Kraus na unikátní fotografii ze začátku 60. let si čte jména svých zavražděných kamarádů
Podrobnější informace naleznete v článku Památník českých a moravských obětí šoa.

Za druhé světové války Pinkasova synagoga sloužila jako skladiště židovského liturgického náčiní, které po zákazu židovských bohoslužeb na podzim roku 1941 již nemohlo být běžně využíváno v pražských synagogách.[2] Když v druhé polovině roku 1942 vzniklo Židovské ústřední muzeum, měla mu synagoga rovněž sloužit jako úložiště, a to památek, které shromáždilo z českých a moravských obcí, ovšem také jako konzervační pracoviště.[3] Židovské ústřední muzeum sice počátkem roku 1943 uvažovalo, že by do Pinkasovy synagogy přesunulo předválečnou expozici pražského židovského muzea, ani ne rok nato však od této idey kvůli nejrůznějším těžkostem upustilo a Pinkasova synagoga zůstala skladištěm.[4]

Po válce se muzeum synagogy opět ujalo a poté, co bylo roku 1950 zestátněno, přistoupilo k její celkové rekonstrukci, která proběhla mezi léty 1950 a 1954. Tehdy se Pinkasova synagoga vrátila ke svému vzhledu před rokem 1860. Zatímco byla synagoga opravována, uvažovalo muzeum o jejím dalším využití. Padl návrh přeměnit ji v památník českých a moravských obětí šoa. Tuto myšlenku nakonec uskutečnili akademičtí malíři Václav Boštík a Jiří John, kteří v průběhu pěti let (19541959) napsali na stěny vestibulu, hlavní a ženské lodi na 78 000 jmen českých Židů, kteří padli za oběť nacistické perzekuci.[5] Jména obětí jsou roztříděna podle obcí, z nichž pocházely, a doplňují je data narození a deportace. Památník byl veřejnosti zpřístupněn roku 1960, nicméně zůstal otevřený pouhých osm let.

Hlavní loď synagogy

Jeho uzavření, trvající více než dvacet let, bylo zřejmě zapříčiněno hned několika okolnostmí: Primárním impulzem nejspíše bylo, že nápisy byly poškozeny spodní vodou. Výsledky archeologického průzkumu z roku 1968 (např. objevená mikve) dále ukázaly, že synagoga potřebuje rozsáhlejší stavební zásahy, kterým však překážely různé komplikace, možná včetně rezervovaného postoje komunistických funkcionářů k židovským památkám a politické situace obecně.

Jména obětí

Teprve po roce 1989 byla nutná rekonstrukce dokončena a v roce 1992 byla Pinkasova synagoga znovuotevřena. Obnova jmen obětí, která byla během uzavření poničena, však pokračovala ještě další tři roky. Bohužel se musela, spolu s dalšími stavebními zásahy, opakovat v roce 2002, kdy do synagogy během povodní znovu vnikla voda.[6]

Synagoga v současnosti[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dětské kresby z Terezína.

V současnosti se v synagoze každý rok koná tryzna za české oběti šoa, a sice na výročí vyvraždění terezínského rodinného tábora v Auschwitz (8./9. 3. 1944).

V prvním patře Pinkasovy synagogy nachází expozice dětských kreseb z Terezína. Ty vznikaly v rámci hodin kreslení, vedených Friedl Dicker-Brandeisovou (1898–1944), absolventkou Státního Bauhausu ve Výmaru. Zachovaly se (v počtu přibližně čtyř a půl tisíce) díky tomu, že je Friedl Dicker-Brandeisová, dříve než byla také deportována do Osvětimi, v Terezíně ukryla, a tak mohly být po válce předány Židovskému muzeu v Praze.[7]

Kromě využití jako pietního místa je synagoga během vysokých svátků využívána konzervativní obcí opět k bohoslužebným účelům.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PĚKNÝ, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě. 2. vyd. Praha: Sefer, 2001. S. 405–406. 
  2. VESELSKÁ, Magda. Archa paměti: Cesta pražského židovského muzea pohnutým 20. stoletím. Praha: Academia a Židovské muzeum v Praze, 2012. S. 60. 
  3. VESELSKÁ, Magda. Archa paměti: Cesta pražského židovského muzea pohnutým 20. stoletím. [s.l.]: Academia a Židovské muzeum v Praze, 2012. S. 70. 
  4. VESELSKÁ, Magda. Archa paměti: Cesta pražského židovského muzea pohnutým 20. stoletím. Praha: Academia a Židovské muzeum v Praze, 2012. 85–90 s. 
  5. VESELSKÁ, Magda. Archa paměti: Cesta pražského židovského muzea pohnutým 20. stoletím. Praha: Academia a Židovské muzeum v Praze, 2012. S. 178–179. 
  6. PAŘÍK, Arno; KLIMENT, Petr. Pražské synagogy = Prague Synagogues = Prager Synagogen. 2. vyd. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2011. S. 39–51. 
  7. DĚTSKÉ KRESBY Z TEREZÍNA 1942-1944 [online]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]