Klára Viebigová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Klára Viebigová
Rodné jménoClara Emma Amalia Viebig
Narození17. července 1860
Trevír
Úmrtí31. července 1952 (ve věku 92 let)
Berlín
Místo pohřbeníNordfriedhof
Povoláníspisovatelka
Národnostněmecká
Manžel(ka)Friedrich Theodor Cohn
DětiErnest Viebig
RodičeErnst Viebig, Clara Langner
PříbuzníFerdinand Viebig, Ernst Viebig – bratři
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Klára Viebigová (17. července 1860 Trevír[1] – 31. července 1952 Berlín) byla německá spisovatelka, dramatička a fejetonistka, představitelka naturalismu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Klára byla dcerou Ernsta Viebiga (1810–1883), vládního rady a člena frankfurtského národního shromáždění, a jeho manželky Kláry Langnerové (1825–1907). Rodina původně pocházela z Posenu a skončila v Trevíru. Klára se tam narodila na tehdejší Simeonstiftstrasse 10, nyní Kutzbachstrasse. Měla dva bratry: Ferdinanda (1847) a Ernesta (1850). V roce 1861 rodina žila na dnešní Zuckerbergstraße 24, později se přestěhovala do Olku.[2]

Na své rodiště si Klára uchovávala po celý život hezké vzpomínky. V roce 1868 byl její otec povýšen na náměstka okresního prezidenta Friedricha von Kühlwetter a musel se s rodinou přestěhovat do Düsseldorfu.[3] Také tam, v rodišti Heinricha Heineho, kterého obdivovala, se rychle zabydlela.

R. 1876 ji rodiče poslali do rodiny jejího strýce, vyšetřujícího soudce okresního soudu v Trevíru. Strýc ji bral s sebou na své služební cesty po okrese, který zahrnoval i venkovskou část Eifel. Z tohoto období pramení její láska k Eifelu, kterou později vložila do svých příběhů a románů.

Po smrti otce se Klára r. 1883 s matkou přestěhovaly do Berlína.[4] Tam studovala zpěv na Hochschule für Musik a vedla soukromé hodiny, aby si přivydělala.

Své prázdniny trávila s příbuznými na jejich statcích v provincii Posen. Později převedla dojmy, které tam získala, do četných románů a příběhů.[5]

Kolem roku 1900 popsala četbu děl Émile Zoly, obzvláště Germinal, jako zásadní pro její vlastní literární dílo. Kvůli tomuto vzoru byla Klára nazývána také „německým Zolou".[6] Stylisticky se poučila z naturalisticky zaměřených románů francouzského spisovatele Guye de Maupassanta: „Naučila se od něj být vybíravá v jazyce.“[7]

Pro své první práce používala pseudonym „C. Viebig“, aby se prosadila v literatuře Německé říše ovládané muži. Čtenáři a redaktoři měli k ženskému peru určitou nedůvěru, zvláště když byl autor neznámý; bylo pro ni lepší, kdyby se za C podezíral Carl, Clemens nebo Constantin.“[8]  Podařilo se jí publikovat četné skeče, pohádky a povídky v uměleckých přílohách novin a časopisů. V roce 1896 měla svůj romanopisecký debut románem Wildfeuer v berlínských novinách.

R. 1895 se Klára díky známosti s Theodorem Fontanem dostala do kontaktu s nakladatelstvím jeho syna Friedricha Fontanea. Také se seznámila s jeho židovským obchodním partnerem Friedrichem Theodorem Cohnem (1864–1936), za kterého se v roce 1896 v Berlíně provdala. Od té doby publikovala téměř všechna svá díla v jeho nakladatelství F. Fontane & Co.[9] Jejich syn Ernest Viebig (1897–1959) se stal skladatelem a dirigentem. Rodina žila v poměrech vyšší třídy v Berlíně-Zehlendorfu a opakovaně trávila prázdniny v eifelském lázeňském městě Bad Bertrich, kde Klára nacházela inspiraci pro svá Eifelská díla. Zde se seznámila s místním spisovatelem Emmi Elertem, se kterým udržovala přátelský vztah a pravděpodobně ovlivnila i jeho literární tvorbu.

Na začátku první světové války byla Klára zpočátku vlastenecká a psala odpovídající články do novin a časopisů. Její počáteční nadšení se však rychle změnilo ve skepsi, když se její syn Ernst dobrovolně přihlásil do armády.[10]

Na vrcholu své literární tvorby vydávala téměř každý rok román nebo svazek povídek. V letech 1898 až 1933 absolvovala přednášková turné do Basileje, Haagu, Lucemburku, New Yorku, Paříže, Petrohradu a Vídně, sama nebo se svým manželem. Její díla jsou přeložena do francouzštiny, španělštiny, angličtiny, italštiny, nizozemštiny, norštiny, švédštiny, finštiny, češtiny, ukrajinštiny, slovinštiny a ruštiny, některé přeloženy do Braillova písma.

Po převzetí moci národními socialisty v roce 1933 musel její manžel, Žid, předat své podíly ve firmě Deutsche Verlagsanstalt, což spisovatelce značně omezilo publikační možnosti. Po jeho smrti v roce 1936 se Klára připojila k Reichsschrifttumskammer, takže mohla znovu vydat tři starší romány.[11]

Během druhé světové války uprchla před nálety na Berlín do slezského Mittelwalde, kde válku přežila spolu se svou dlouholetou hospodyní Marií Holzbauerovou. R. 1946 se jako vysídlená,[12] nemocná a zbídačená vrátila do Berlína-Zehlendorfu.[13] V té době ji podporoval starý známý z dob Eifelských cest Ernst Leo Müller, bývalý starosta Hillesheimu.[14]

U příležitosti jejích 70. narozenin ji město Düsseldorf, poctilo pojmenováním ulice. Ve čtvrti Löbtau v Drážďanech existuje od 60. let 20. století Clara-Viebig-Strasse a také v Trevíru, městě jejího narození. Klára zemřela 31. července 1952 ve věku 92 let. Místo posledního odpočinku našla v čestném hrobě svého otce na Nordfriedhof v Düsseldorfu.

Umělecká tvorba[editovat | editovat zdroj]

Dílo Kláry Viebigové zahrnuje četné fejetony, romány, povídky, divadelní hry, libreta, některé literární recenze a rozsáhlou sbírku dopisů. K jejím 80. narozeninám její díla dosáhla celkového nákladu 750 000 kusů.[15]

Byla významnou představitelkou německého naturalismu, ale rozvíjí se s některými díly nad něj.[16] Lidé v jejích románech, povídkách a dramatech jsou často zobrazováni jako závislí na přírodním prostředí a ve svém vývoji determinovaní dědičností a společenským prostředím.[17] Nezřídka se však její postavy vyznačují i ​​hlubokou zbožností.

Její tísnivé popisy prostředí, které dávají dílu společensky kritické rysy, jsou často přirovnávány k dílu Heinricha Zilleho, čímž vyjadřuje to, co Zille nakreslil.[18] Lidské charaktery jsou načrtnuty s velkou psychologickou citlivostí. Klára naturalistickým způsobem reprodukuje doslovnou řeč v hovorovém jazyce, který je jak zabarvený dialektem, tak odhaluje charakter mluvčího pomocí různých sociolektů. Místnímu umění jsou připisována zejména díla, jejichž děj se odehrává v Eifelu.[19]

Dílo Kláry Viebigové je spojeno s typem literatury, který byl v její době nový a která se snažila o „suchou, střízlivou objektivitu a nezaujatou, ne-li nestrannou, přesnost v zobrazování lidí a sil, zvyků, vztahů a podmínek, pocitů a pocitů“. Nevyhýbala se „útoku na tehdejší vládnoucí mocnosti – militarismus Impéria, pruskou kastu Junkerů, rýnskou buržoazii, katolické duchovenstvo.“[20]

Její příběhy jsou zasazeny do míst, která básnířka znala z vlastní zkušenosti. Od mládí znala lidi a vesnice Eifelu; v dalších románech nabídla dojmy z düsseldorfské doby, nakonec následovaly příběhy z východních provincií a „berlínské romány“. Básnířka píše: „Moje tři nevěsty žijí na Západě a Východě a na Dolním Rýnu. Každému z nich patří mé srdce, každému z nich děkuji hodně štěstí. Ale dohromady moje nejvyšší věc – moje umění [...] Čtvrtá nevěsta je Berlín. Ale ne, co to říkám?! Žádná nevěsta! Jsem – vdaná s Berlínem.“[21]

Dílo (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • Wildfeuer: Roman (1896)
  • Kinder der Eifel (1897), Textversion im archive.org
  • Barbara Holzer (1897)
  • Dilettanten des Lebens (1897) – (1899), Textversion im archive.org
  • Rheinlandstöchter (1897)
  • Vor Tau und Tag (1898)
  • Wen die Götter lieben: Novele (1898)
  • Pharisäer. Komödie in drei Akten (1899), Textversion im archive.org
  • Es lebe die Kunst (1899)
  • Das Weiberdorf (1899) Reprint der Ausgabe Berlin 1900: Bad Bertrich: Rhein-Mosel-Verlag, 2003, Textversion im archive.org
  • Das tägliche Brot (1900), englische Textversion (Our daily bread) im archive.org
  • Die Rosenkranzjungfer (1900)
  • Die Wacht am Rhein: Roman (1902), Textversion im archive.org
  • Vom Müller Hannes (1903)
  • Das schlafende Heer (1904), Textversion im archive.org
  • Der Kampf um den Mann. Zyklus aus vier Einaktern (1905), Textversion im archive.org
  • Naturgewalten (1905)
  • Einer Mutter Sohn (1906), Textversion im archive.org; englische Textversion (The son of his mother) im archive.org
  • Absolvo te (1907), englische Textversion (Absolution) im archive.org
  • Das Kreuz im Venn (1908), Textversion im archive.org
  • Die vor den Toren (1910), als Knaur Taschenbuch, München 1985
  • Das Eisen im Feuer (1911)
  • Der Gast aus der anderen Welt (1913)
  • Heimat (1914)
  • Eine Handvoll Erde (1915), Textversion im archive.org
  • Töchter der Hekuba (1917)
  • Das rote Meer (1920)
  • Unter dem Freiheitsbaum. Rhein-Mosel-Verlag, Bad Bertrich 2000, (Reprint der Ausgabe Berlin 1922), Textversion im archive.org
  • Menschen und Straßen (1923)
  • Der einsame Mann (1924)
  • Franzosenzeit (1925)
  • Die Passion (1925); Neuauflage 2012, Verlag Traugott Bautz, Nordhausen, (ungekürzte Wiedergabe des Originaltextes der Ausgabe Berlin 1925)
  • Die goldenen Berge (1928)
  • Charlotte von Weiß. Der Roman einer schönen Frau (1929)
  • Die mit den tausend Kindern (1929)
  • Prinzen, Prälaten und Sansculotten (1931)
  • Deutsche Verlags-Anstalt, Stuttgart 1932.
  • Insel der Hoffnung (1933)
  • Der Vielgeliebte und die Vielgehaßte (1935)

Krátké životopisné prózy[editovat | editovat zdroj]

  • Kindheit in Düsseldorf (Universität Düsseldorf; PDF; 63 kB)
  • Drei Brauten (Universität Düsseldorf; PDF; 27 kB)
  • Mein Eifelland (Universität Düsseldorf; PDF; 16 kB)
  • Clara Viebig at archive.org

V češtině[editovat | editovat zdroj]

  • Když muži ze vsi odejdou – přeložil Josef V. Sterzinger. Praha: J. R. Vilímek, 1909
  • Strašidla – přeložila Olga Fastrová; s úvodním slovem Arne Nováka. Praha: Alois Hynek, 1910
  • Novelly – přeložila Zdenka Hostinská. Praha: Jan Otto, 1911
  • Provinilá: novela – přeložila Z. Hostinská. Praha: Pokrok, 1911
  • O mlynáři Hanesovi – přeložila Z. Hostinská. Praha: J. R. Vilímek, 1912
  • Diletanti života – přeložila Olga Fastrová. Praha: A. Hynek, 1913
  • Svatá prostota: novelly – přeložil Josef Königsmark. Rokycany: Krameriova knihovna, 1915
  • Josefa Seweneichová – přeložil Bohuš Vybíral; in: 1000... nejkrásnějších novel č. 85. Praha: J. R. Vilímek, 1915
  • Povídky tří žen [Milenci – Mathilda Serao. Třetí sklizeň čaje – Myriam Harry. Válečná památka – Carla Viebig] – přeložil Rudolf Lambert. Praha-Vršovice: Jan Toužimský, 1923

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Clara Emma Amalia Viebig. MyHeritage [online]. [cit. 2023-03-30]. Dostupné online. (CS) 
  2. ↑ Hubert Schiel: Trierisches Jahrbuch. 1956
  3. ↑ Das Leben der Schriftstellerin Clara Viebig – eine Übersicht. In: Christel Aretz und Peter Kämmereit (Hrsg.): Clara Viebig. Ein langes Leben für die Literatur – Dokumentation zum 150. Geburtstag. Zell 2010, S. 17–20, hier S. 17.
  4. ↑ Barbara Krauß-Theim: Naturalismus und Heimatkunst bei Clara Viebig. Lang, Frankfurt am Main 1992, S. 110.
  5. ↑ Barbara Krauß-Theim: Naturalismus und Heimatkunst bei Clara Viebig, S. 110.
  6. ↑ Vgl. Anselm Salzer, Eduard von Tunk (Hrsg.): Illustrierte Geschichte der deutschen Literatur in sechs Bänden, Band IV: Vom jungen Deutschland bis zum Naturalismus. Frechen o. J., S. 307.
  7. ↑ Ilka Horvin-Barnay: Theater und Kunst. Eine Unterredung mit Clara Viebig. In: Neues Wiener Journal. 19. November 1905, S. 12.
  8. ↑ Clara Viebig: Die weibliche Feder. In: Die Woche, 32. Jg. Nr. 48, 29. November 1930, S. 16.
  9. ↑ Viktor Zmegac (Hrsg.): Geschichte der deutschen Literatur, vom 18. Jahrhundert bis zur Gegenwart, Band III: 1848–1918, Königstein 1980, S. 400.
  10. ↑ Clara Viebig: Töchter der Hekuba. Berlin 1917, S. 6. Zu den Kriegsromanen Clara Viebigs vgl. Rolf Löchel: Fluch dem Krieg! Zum 150. Geburtstag der noch immer weithin als schlichte Heimatdichterin verkannten Schriftstellerin Clara Viebig, auf literaturkritik.de
  11. ↑ Das Leben der Schriftstellerin Clara Viebig – eine Übersicht. In: Christel Aretz, Peter Kämmereit (Hrsg.): Clara Viebig. Ein langes Leben für die Literatur – Dokumentation zum 150. Geburtstag. Zell 2010, S. 17–20, hier S. 19.
  12. ↑ (Notiz ohne Titel). In: Wiener Zeitung, 12. Oktober 1946, S. 2 (online bei ANNO).
  13. ↑ Clara Viebig bei FemBio, abgefragt am 9. April 2020.
  14. ↑ Vgl. Thea Merkelbach, Wolfgang Heimer, Dieter Heimer: Die letzten Lebensjahre Clara Viebigs. In: Düsseldorfer Jahrbuch, 82. Band, hrsg. v. Düsseldorfer Geschichtsverein, Düsseldorf 2012, S. 131–181.
  15. ↑ Clara Viebig – 80 Jahre. In: Innsbrucker Nachrichten, 15. Juli 1940, S. 5 (online bei ANNO).
  16. ↑ Hans Jürgen Geerdts: Deutsche Literaturgeschichte in einem Band. Berlin 1965, S. 499.
  17. ↑ Vgl. Artikel „Viebig Clara“. In: Hannelore Gärtner (Hrsg.): BI-Schriftstellerlexikon – Autoren aus aller Welt. Leipzig 1990, S. 634.
  18. ↑ Vgl. Bettina Leuchtenberg: In der Eifel bedrohte man mich, in 16 vor (Memento vom 24. März 2012 im Internet Archive)
  19. ↑ Vgl. hierzu Barbara Krauß-Thein: Naturalismus und Heimatkunst bei Clara Viebig. Darwinistisch-evolutionäre Naturvorstellungen und ihre ästhetischen Reaktionsformen. Frankfurt 1992.
  20. ↑ Hajo Knebel: Verfemt und vergessen: Clara Viebig. In: Christel Aretz, Peter Kämmereit (Hrsg.): Clara Viebig. Ein langes Leben für die Literatur – Dokumentation zum 150. Geburtstag. Zell 2010, S. 93–98, hier S. 98.
  21. ↑ Clara Viebig: Vorwort. In: West und Ost. Reclam, Leipzig 1920, S. 8.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Christel Aretz (Hrsg.): Clara Viebig im Spiegel der Presse. Dokumentation. Mosel-Eifel-Verlag, Bad Bertrich 2000
  • Christel Aretz (Hrsg.): Clara Viebig: Mein Leben. Autobiographische Skizzen, Hontheim 2002
  • Christel Aretz, Peter Kämmereit (Hrsg.): Clara Viebig. Ein langes Leben für die Literatur. Zell 2010
  • Ina Braun-Yousefi: Clara Viebig. Ansichten – Einsichten – Aussichten (Schriften zur Clara-Viebig-Forschung Bd. I). Traugott Bautz, Nordhausen 2019
  • Ina Braun-Yousefi (Hrsg.): Clara Viebig. Streiflichter zu Leben und Werk einer unbequemen Schriftstellerin (Schriften zur Clara-Viebig-Forschung Bd. II). Traugott Bautz, Nordhausen 2020
  • Ina Braun-Yousefi (Hrsg.): Clara Viebig im Kontext. Schauspiele - Romane - Novellen (Schriften zur Clara-Viebig-Forschung Bd. III). Traugott Bautz, Nordhausen 2021
  • Ina Braun-Yousefi (Hrsg.): Clara Viebig neu entdeckt. (Schriften zur Clara-Viebig-Forschung Bd. IV). Traugott Bautz, Nordhausen 2022
  • Victor Wallace Carpenter: A study of Clara Viebig’s „Novellen“. University of Pennsylvania, 1978
  • Michel Durand: Les romans Berlinois de Clara Viebig (1860–1952). Contribution à l’étude du naturalisme tardif en Allemagne (= Contacts; Série 3, Etudes et documents; 19). Lang, Bern u. a. 1993
  • Waldemar Gubisch: Untersuchungen zur Erzählkunst Clara Viebigs. Dissertation, Universität Münster, 1926
  • Anke Susanne Hoffmann: Von den Rändern her gelesen – Analysen und Kommentare zur Funktionalität der Dimension „Natur“ im novellistischen Œuvre Clara Viebigs. Dissertation, Universität Trier 2005 (Volltext)
  • Barbara Krauß-Theim: Naturalismus und Heimatkunst bei Clara Viebig. Darwinistisch-evolutionäre Naturvorstellungen und ihre ästhetischen Reaktionsformen. Lang, Frankfurt am Main u. a. 1992
  • Helmut Kreuzer: „Schinderhannes“ – ein Räuber um 1800 bei Clara Viebig, Carl Zuckmayer und Gerd Fuchs. Zum 200. Jahrestag der Hinrichtung Johannes Bücklers in Mainz am 21. November 1803. In: Reinhard Breymayer (Hrsg.): In dem milden und glücklichen Schwaben und in der Neuen Welt. Beiträge zur Goethezeit. Akademischer Verlag, Stuttgart 2005, S. 179–197
  • Urszula Michalska: Clara Viebig. Versuch einer Monographie (= Prace Wydzialu Filologicznego; Seria Filologia germańska; 6). Poznań 1968.
  • Andrea Müller: Mutterfiguren und Mütterlichkeit im Werk Clara Viebigs. Tectum, Marburg 2002
  • Maria-Regina Neft: Clara Viebigs Eifelwerke (1897–1914). Imagination und Realität bei der Darstellung einer Landschaft und ihrer Bewohner (= Bonner kleine Reihe zur Alltagskultur; 4). Waxmann, Münster 1998
  • Volker Neuhaus, Michel Durand (Hrsg.): Die Provinz des Weiblichen. Zum erzählerischen Werk von Clara Viebig = Terroirs au féminin (= Convergences; 26). Lang, Bern u. a. 2004
  • Gottlieb Scheufler: Clara Viebig. Beute, Erfurt 1927
  • Georg Schuppener: Süßchenbäcker & Co. Gaunersprachliches in Clara Viebigs„Das Kreuz im Venn“. In: Christian Efing, Corinna Leschber (Hrsg.): Geheimsprachen in Mittel- und Südosteuropa. Peter Lang, Frankfurt am Main 2009, S. 41–58
  • Carola Stern, Ingke Brodersen: Kommen Sie, Cohn! Kiepenheuer und Witsch, Köln 2006, (Doppelbiografie und Familiengeschichte von Fritz Theodor Cohn und Clara Viebig)
  • Charlotte Marlo Werner: Schreibendes Leben. Die Dichterin Clara Viebig. MEDU-Verlag, Dreieich 2009
  • Sascha Wingenroth: Clara Viebig und der Frauenroman des deutschen Naturalismus. Dissertation, Universität Freiburg i. Br., 1936
  • Josef Zierden: Viebig, Clara. In: Die Eifel in der Literatur. Ein Lexikon der Autoren und Werke. Gerolstein 1994, S. 245–253
  • Jusef Ruland: Clara Viebig. 1860–1952. In: Franz-Josef Heyen (Hrsg.): Rheinische Lebensbilder Band 12, 1991, S. 215–231
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Klára_Viebigová&oldid=23508771“