Josef Zvěřina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Prof. ThDr. Josef Zvěřina
Narození3. května 1913
Střítež
Úmrtí18. srpna 1990
(ve věku 77 let)
Nettuno
Příčina úmrtíutonutí při koupání v moři
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
NárodnostČesko česká
Povolání
Církevní heraldika
Církevní heraldika
Římskokatolický duchovní
Nábož. vyznánířímskokatolické
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Prof. ThDr. Josef Zvěřina (3. května 1913 Střítež – 18. srpna 1990 Nettuno, Itálie) byl český římskokatolický kněz, teolog, historik umění, filozof a vysokoškolský pedagog.

Život

Narodil se na Českomoravské vysočině, rodina se ale brzy přestěhovala do Vídně, kde otec pracoval jako strojní zámečník. Roku 1918 se vrátil s rodiči do Stříteže a na studium dlouho neměl pomyšlení. Na doporučení místního faráře se nakonec přece odhodlal ke studiu a shodou okolností se dostal 1924 do Prahy. V roce 1932 maturoval na Arcibiskupském gymnáziu. Poté byl poslán do římské papežské koleje Nepomucenum studovat teologii a filosofii na lateránském Ateneu. Na kněze byl vysvěcen 11. července 1937 v Římě a rok tam byl představeným české koleje. 1938 se vrátil do vlasti a byl kaplanem nejprve v tehdejším Falknově (Sokolov), kde zažil národnostní napětí i nenávist, naposledy u svatého Mikuláše na Malé Straně v Praze. Po zrušení českých vysokých škol v roce 1939 přednášel na náhradním teologickém učilišti, pro protiněmecký postoj byl však v letech 1942 až 1943 13 měsíců internován v Zásmukách.

Po válce nastoupil na obnovenou teologickou fakultu (spolu s Alexandrem Heidlerem) jako asistent prof. J. Cibulky pro obor křesťanská archeologie a dějiny umění. Jeho zájem sice směřoval k dogmatice, ale tu mu na fakultě nebylo dopřáno přednášet. Nebyl pro něj však problém se zakousnout do jakéhokoliv oboru. Během ročního studijního pobytu v Paříži v letech 1946-1947 stihl sepsat disertaci o freskách v jihofrancouzském Tavant, která byla pochvalně přijata na mezinárodním fóru. Doktorát mu dala Univerzita Karlova.[1]

Po zrušení teologických učilišť v roce 1950 byl povolán na vojenské cvičení, kde 13 měsíců manuálně pracoval. Začátkem roku 1952 byl spolu s dalšími třiceti katolíky zatčen a odsouzen na 22 let vězení. Vrátil se až po téměř čtrnácti letech v roce 1965. Prošel několika manuálními zaměstnáními, přesto i v této těžké době sloužil jako teolog v podzemní církvi. V roce 1969 nastoupil na bohosloveckou fakultu v Litoměřicích pro obor Teologie svátostí a křesťanská archeologie, ale už roku 1970 musel z fakulty odejít. Poté vykonával duchovní správu na faře v Praskolesích u Zdic, kde si však získal takovou vážnost, že se znelíbil úřadům a v roce 1975 musel odejít do důchodu. Bydlil v Praze v Malvazinkách a věnoval se výuce i duchovnímu vedení řeholnic a studentů, kteří se připravovali na kněžství. Roku 1988 mu byl udělen čestný doktorát teologie na univerzitě v Tübingen.

Nebyl však slepý k problémům doby: jako jeden z prvních podepsal Chartu 77 a spolupracoval s disidenty, kteří později zaujímali vysoká místa ve státní správě. O jeho aktuální statě byl i velký zájem v cizině, kde publikoval v mnoha odborných časopisech, a několik jeho prací vyšlo v překladu i knižně. Postupně si získal důvěru pražského arcibiskupa kardinála Tomáška a stal se jeho rádcem.

V listopadu 1989 navštěvoval stávkující studenty a často hovořil na pozvání v terénu. Když si bohoslovci v Litoměřicích prosadili personální změny, vrátil se tam jako profesor a děkan, a to s náročným úkolem zprostředkovat studium teologie i zájemcům mimo seminář. V této souvislosti založil také Českou křesťanskou akademii a stal se jejím prvním předsedou. Velmi se sblížil s papežem Janem Pavlem II., s nímž se setkal v Krakově a později v Itálii. V Itálii 18. srpna 1990 také při koupání v moři náhle zemřel. Pochován je mezi voršilkami na vyšehradském hřbitově.

Citáty

  • „Strach a lež jsou nejmocnější spojenci všech diktatur.“[2]
  • „Člověk musí být tak trochu fantasta, zvlášť když jsou poměry zlé, aby neztratil elán.“[3]
  • „O kriminál si nikdo koledovat nemá, ale jsou situace, kdy prostě člověk musí splnit takový ten kategorický imperativ. A pak se neptá, co z toho bude.“[4]
  • „V kriminále se asi člověk naučí žít to slovo evangelia, že Bůh sesílá déšť a světlo na dobré i zlé, tedy jisté velkodušnosti.“[5]

Ohlasy

Kariéru Josefa Zvěřiny nejlépe charakterizují slova Oto Mádra: „Ke své eminentní roli rostl od mládí. V jiných časech by jeho kariéra patrně vyvrcholila biskupskou mitrou a kardinálským purpurem, jak mu už za studií předpovídali kolegové v římském Nepomucenu. Místo toho se stal jeho život přímo modelem kariéry směrem dolů.“[6]

Roku 1991 byl vyznamenán Řádem T. G. Masaryka II. třídy in memoriam. V roce 2002 postavila Česká křesťanská akademie ve Stříteži pomník na počest tohoto významného místního rodáka.

Bibliografie

  • Les peintures de la crypte de Tavant, Roma: Institutum Orientalium Studiorum 1947. 19 s.
  • Znakovost obrazové složky filmu, Praha: Filmový ústav 1968. 124 s.
  • Věrouka: Mariologie, O milosti, O svátostech, Eschatologie, Praha: Ústřední církevní nakladatelství 1970. 98 s.
  • Výtvarné dílo jako znak, Praha: Obelisk 1971. 156 s.
  • L’esperienza della Chiesa, Milano: Jaca Book 1971. 179 s.
  • Il coraggio di essere Chiesa, Bologna: Centro Studi Europa Orientale 1978. 142 s.
  • Ich habe mich entschieden: Mut zum Glauben, Freiburg: Herder 1980. 160 s.
  • Odvaha být církví, Mnichov: Opus Bonum 1981. 176 s.
  • KANTŮRKOVÁ Eva – ZVĚŘINA Josef, Dialog o víře, Praha: Scriptum 1993. 78 s. (předchozí vydání: Mnichov: Opus bonum [1984])
  • Maria, Mnichov: Opus Bonum 1988. 169 s.
  • La gioa di essere Chiesa, Bologna: Centro Studi Europa Orientale 1990. 127 s.
  • Teologie Agapé. Svazek I., Dogmatika, Praha: Vyšehrad 2003. 404 s. (předchozí vydání: Praha : Scriptum, 1992)
  • Teologie Agapé. Svazek II., Dogmatika, Praha : Scriptum, 1994
  • Pět cest k radosti, 3. vydání, Praha: Vyšehrad 2003 (Praha : Zvon, 1995; Praha : Zvon, 1997)
  • Fünf Wege zur Freude: theologische Reflexionen über eine kämpfende Kirche, Leipzig: Benno 1995. 206 s.
  • Vzdor ducha: z dopisů a kratších zamyšlení, Praha: Vyšehrad 2002

Odkazy

Reference

  1. ↑ Křížková, Žít jako znamení, str. 149.
  2. ↑ Křížková, str. 117.
  3. ↑ Křížková, str. 96.
  4. ↑ Křížková, str. 83.
  5. ↑ Křížková, str. 84.
  6. ↑ Cit. ve Zvěřina, Pět cest k radosti, str. 13

Literatura

  • HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. S. 177–178. 
  • KŘÍŽKOVÁ, Marie Rút. Žít jako znamení : rozhovory s Josefem Zvěřinou. Praha : Zvon, 1995. 159 s. ISBN 80-7113-147-4 (2. vydání 1997. ISBN 80-7113-223-3).
  • NOVOTNÝ Vojtěch, Katolická teologická fakulta 1939–1990 : prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století. Praha : Karolinum, 2007. 523 s. ISBN 978-80-246-1369-7.
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 819. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 576–577. 

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Zvěřina&oldid=11416083“