Josef Heřman Agapit Gallaš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Josef Heřman Agapit Gallaš
Josef Heřman Agapit Gallaš (autor: Jan Vilímek 1885)
Narození 4. dubna 1756
Hranice
Moravské markrabstvíMoravské markrabství Moravské markrabství
Úmrtí 15. února 1840 (ve věku 83 let)
Hranice
Moravské markrabstvíMoravské markrabství Moravské markrabství
Povolání spisovatel
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Heřman Agapit Gallaš (4. dubna 1756 Hranice[1]15. února 1840 Hranice[2]) byl moravský malíř, lékař a spisovatel.

Život[editovat | editovat zdroj]

Josef Heřman Agapit Gallaš byl jedním z asi deseti dětí malíře a sochaře Františka Gallaše (1723–1795) a Magdalény Vojtkové (1725–1807). V letech 1758–1761 žila rodina v Blansku, pak opět v Hranicích, kde Gallaš navštěvoval v letech 17621768 tzv. normální školu. V letech 17681774 absolvoval tzv. humanistická studia u piaristůLipníku nad Bečvou a odešel studovat teologii do Olomouce. Studia financoval z příspěvků rodičů, výtvarných zakázek a kondicí. O Velikonocích 1778 teologii opustil a rozhodl se pro malířskou dráhu.

V říjnu 1778 přišel do Vídně, kde se živil především malováním pokojů a kondicemi. O Velikonocích 1783 byl přijat jako chirurgický praktikant Valentina Göpferta u pluku Karla Toskánského v Korneuburgu (od 1784 při chirurgické akademii v Gumpendorfu), od června 1784 do dubna 1786 působil jako podranhojič u pluku Jana Josefa Khevenhüllera v Uničově, poté u pluku Josefa Františka Preise ve Vídni. V únoru 1788 byl jmenován vrchním ranhojičem u generálního štábu v právě vypuknuvší válce s Osmanskou říší. V červnu 1789 byl převelen k ekonomii (Monturs-Oekonomie-Komission) v haličské Jarosławi, kde v lednu 1791 oslepl. Po částečném uzdravení byl penzionován a v říjnu 1791 se vrátil do Hranic, kde vykonával lékařskou praxi, věnoval se malířství, literatuře a osvětovým projektům – založil veřejnou kostelní knihovnu; provozoval první veřejnou nemocnici v Hranicích; vyučoval děti základům výtvarného umění atd.

7. ledna 1793 se oženil s Annou Anderlovou (1764–1836), manželství zůstalo bezdětné.

Gallašova knihovna[editovat | editovat zdroj]

Roku 1811 v prostorách Hranického farního kostela založil první veřejnou studijní knihovnu na Moravě, které věnoval 300 vlastních knih[3] . Měla sloužit především duchovenstvu, učitelům, ale i ostatním místním občanům. V zakládací listině knihovny vymezil pravidla pro vedení knihovny, zacházení s knihami a účel pro který byla zřízena. Základem knihovny byla zdarma zapůjčovaná poučná a zábavná literatura, dále beletrie, lékařské knihy, sbírka mincí a dřev. Většina knih byla v češtině, ale také se zde nacházely latinská, řecká, hebrejská, anglická, německá, francouzská, italská, maďarská, ruská a polská díla.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Beletrie[editovat | editovat zdroj]

V náčrtku své bibliografie zmiňuje Gallaš, že za svého olomouckého pobytu v roce 1776 složil „několik idylí v jazyku moravském, kteréž ale k ztracení přišly“. Znovu se k beletrii vrátil zřejmě až v 90. letech 18. století, a to prózou i veršem. Pod vlivem theokritovsko-gessnerovské „pastýřské“ módy vytváří několik svazků vesměs nepublikovaných idyl, kde vlastní ohlasy klade vedle překladů, viz Osudné povolání básníka k bukolickému pění (k tisku schváleno 1803), Bukolické fantazie, pastevky a malby (1825) ad. V roce 1813 vyšla Gallašova nejslavnější práce – sbírka Múzy moravské díl první, obsahující na dvě stě „nevinných světských písní“, tvořících jakýsi pendant ke kostelnímu zpěvníku Gallašova přítele a zároveň editora prvního dílu Múzy P. Tomáše Fryčaje. Třetí svazek Múzy moravské, dokončený v roce 1825, který obsahoval množství dalších Gallašových básnických skladeb, už publikován nebyl.

Prozaická idyla Tajemný dub vyšla roku 1803. V roce 1825 byly jako druhý díl Múzy moravské publikovány Gallašovy „paraboly a paramýtie“, tedy mravoučné povídky zčásti autorské, většinou přeložené. Ostatní Gallašova prozaická tvorba je roztroušena v dobových časopisech a uložena v řadě rukopisů. Jedná se především o zpracování historických námětů, mnohdy o adaptace německých vzorů či místních lidových pověstí. Např. sbírka povídek Bílá paní (1797), rozsáhlé soubory pověstí a „obrázků“ Quodlibet moravicum, Moravské romantické povídky. Neprozkoumaná je Gallašova zábavní tvorba, zejm. novely Malý románek bez R. (1828) a Ema z Bohuslavic a Vilím z Milánova.

Náboženství a osvěta[editovat | editovat zdroj]

Náboženským a etickým tématům se Gallaš věnoval už v 80. letech 18. století (např. Meine Abhandlung von der Freyheit, 1782), po úvahách a polemikách se postupně stále víc zabývá překlady, adaptacemi i vlastní tvorbou kázání, apologií a modliteb. Kromě příležitostných tisků kostelních písní, drobné „morální příručky“ Zrcadlo zlaté pro matky, kteréž také za dar nevěstám sloužiti může (1814) a adaptace textů J. Jaise a M. Sailera v poloanonymně vydané Svaté křížové cestě (1828), je tato významná část Gallašovy tvorby dostupná pouze v rukopisech, např. Týhoden svatý, to jest Katolicko-křesťanská pobožnost na každý den týhodní, Zrcadlo zlaté pro služebné děvečky (1828), Můj labutí zpěv a rozjímání nad hrobem ad.

Ve své instruktážní rovině jsou Gallašovy primárně náboženské texty blízké jeho pracím osvětovým, opět často překladům. Např. Lucina ruri consultrix, to jest Rada lékařská pro těhotné sprostné ženy, pro rodičky a šestinedělky atd.

Do stejné oblasti patří texty, které vznikaly v souvislosti s nejrůznějšími „vlasteneckými“ projekty, např.: Pobízka všech věrných rodilých Hraničanů k ujednání a zřízení zvláštní vlastenecké slavnosti v jejich otcovském městě (1823).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Platí to o většině tematických oblastí, kterým se Gallaš literárně věnoval, v oblasti historických prací je to ovšem nejmarkantnější – Gallaš ještě v tradici starého kronikářství kombinuje výpisy z různých autorů, dobové zpravodajství atd. s poznatky získanými z autopsie. Proto jsou jeho práce k obecnějším historickým tématům (např. Jezoviti v Japonii a v Parakvaji, 1825) dnes informačně bezcenné, samozřejmě s výjimkou mnoha textů o rodných Hranicích, které představují nenahraditelný zdroj poznatků o Gallašově současnosti, zejm. několikasvazkové Památky města Hranic (1808–1811), Scuta nobilium civium Hranicensium atd. Také „biografické slovníky“ (Sbor učenosti moravské, 1815, Sbor umělosti moravské, 1818), průkopnické zejm. použitím češtiny pro tento žánr, mají svou informační hodnotu.

Etnografie[editovat | editovat zdroj]

Duchovní atmosféra, která našla svůj výraz v romantismu, vytvářela příznivou půdu pro recepci lidové slovesnosti v Gallašově autorské tvorbě, přivedla jej ovšem také přímo k záznamům lidových písní (např. Písně národního dialektu prostomoravského, Múza betlémská), pokusům zachytit komplex para-náboženských pověr a praktik (Mythické povídky o bohoch a bohyňách moravských Slavanů, 1820), popsat stravovací návyky (Bromatologia Moravo rustica) či přímo k etnografickým monografiím (Valaši v kraji přerovském). Dnes tato etnografická část Gallašovy pozůstalosti patří k nejzajímavějším, byť nikoli k nejprobádanějším.

Autobiografie[editovat | editovat zdroj]

Zajímavé až půvabné autobiografické poznámky se objevují v řadě Gallašových děl, jejichž hlavní téma je zcela jiné, a přirozeně také v rozsáhlé dochované a dosud takřka neprozkoumané a nevydané korespondenci. P. Tomáš Fryčaj, který připravil k vydání Gallašovu nejvýznamnější beletristickou práci Múza moravská (1813), neváhal básnické sbírce (resp. zpěvníku) předřadit poměrně obsáhlý Opis života Jozefa Heřmana Gallaše, v němž čtenáře seznamuje s životními osudy básníka od narození až do tehdejší současnosti. Gallaš sám se k autobiografické látce vrátil několikrát. Za pozornost stojí zejména opus Má vlastní biografie. Její vznik spadá někdy do let 1824–1828. Jedná se o tři dokončené svazky (I. 1756–1788, II. 1788–1789, III. 1789–1791) a jeden svazek nedokončený, spíše jen načrtnutý, vymezený původně pro léta 1791–1828, ale dosahují jen zhruba k roku 1800. Již před Mou vlastní biografií sepsal Gallaš dílo Mé žalosti a mé bolesti, které zachycuje výhradně truchlivé momenty jeho života. Autobiografická tematika převažuje i v jeho rukopisech Upamatování na moje krevní a jiné přátele, na moje dobrodince a jiné známé (1819) a Moji pamětihodnější snové, shromažďující celkem 22 zápisů Gallašových nočních snů – několik z dětství a předcházejících let, jádro je z let 1827–1831 (jeden dodatek z roku 1834). V pokročilém stáří, roku 1834, přistoupil Gallaš zřejmě naposledy k autobiografické látce – sepsal čtyřicetistránkové Opravení a doplnění v Muzy moravské vydané biografie. Opravil několik Fryčajových omylů a připojil zkratkovité vylíčení svých osudů po vydání Múzy moravské.

Moderní vydání Gallašových prací[editovat | editovat zdroj]

  • Gallašovy mytické povídky o bozích a bohyních moravských Slovanů (Podle rukopisu z r. 1820). Editor J. Skutil. Valašské Meziříčí : 1940.
  • Romantické povídky. Editor Bedřich Slavík. Praha : 1941
  • Múza moravská. Editor Jiří Skalička. Olomouc : Univerzita Palackého, 2000, ISBN 80-244-0017-0
  • Kusy rozpadlých cihel se změnily v knihy. (Moji pamětihodnější snové) Editor Jiří J. K. Nebeský. Brno : Host, 2002, ISBN 80-7294-055-4
  • Valaši v kraji Přerovském, praví Arkádové moravští, jejich posvátné hory, obyčejové a národní písně. Editor Ivo Imrýšek. Frenštát pod Radhoštěm : Muzejní a vlastivědná společnost, 2005, ISBN 80-86245-14-4
  • Kurzgefaßte Geschichte der kaiserl. könig. kreisämtlichen und fürstlich Dietrichstein’schen Schutzstadt Weißkirch. Olmütz 1836, reprint Hranice : Tichý typ, 2006, ISBN 80-903768-0-0
  • Mé žalosti a mé bolesti. Editor Jiří J. K. Nebeský. Hranice : Tichý typ, 2006, ISBN 80-239-1141-4

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  3. HORÁKOVÁ, Martina. Josef Heřman Agapit Gallaš a jeho knihovna jako předchůdkyně veřejných knihoven. Čtenář [online]. 2009 [cit. 2015-11-06]. Roč. 61, čís. 12. ISSN 1805-4064. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]