Jiřina Šiklová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jiřina Šiklová
Jiřina Šiklová (2009)
Jiřina Šiklová (2009)
Narození 17. června 1935 (81 let)
Praha
Povolání spisovatelka a socioložka
Alma mater Univerzita Karlova
Ocenění Medaile Za zásluhy
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

PhDr. Jiřina Šiklová, CSc., rozená Heroldová[1] (* 17. června 1935 Praha) je česká socioložka a publicistka. Je též angažovaná v politice, v minulosti se během svého 12letého členství propracovala do reformního křídla KSČ, podepsala Chartu 77 a v posledních letech kandidovala za Stranu zelených.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Pochází z rodiny lékaře a sociálního demokrata, její matka byla učitelka. Vystudovala historii a filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (studium ukončila v roce 1958).

Spoluzakládala Katedru sociologie FF UK, kde se zabývala problematikou mládeže a studentského hnutí. V řadách KSČ působila už od roku 1956, tedy od doby potlačení Maďarského povstání. Její aktivní angažmá v komunistické straně začalo na podzim roku 1967 po zavření Literárních novin, kdy přemlouvala spolustraníky, aby z KSČ nevystupovali, ale zůstali tam a podpořili tím tu část, která se snažila o reformu. V roce 1968 se stala funkcionářkou a vedoucí stranické skupiny na FF UK. Poté za tuto skupinu podepsala manifest Dva tisíce slov a působila v tzv. nátlakové skupině Červení proti. V roce 1969 stranu opustila. Léta členství Šiklové v KSČ byla po roce 1989 v některých publikacích uváděna nepřesně.[2][3] Po propuštění z univerzity[4] pracovala jako uklízečka a sociální pracovnice na geriatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze, kde se podílela na výzkumu, avšak bez možnosti publikovat pod svým jménem. Od 70. let spolupracovala s Petrem Pithartem na distribuci zahraničních i exilových knih do tehdejšího Československa, podepsala Chartu 77.

V normalizačních letech byla perzekvována a od května 1981 vězněna za pašování nelegální[4] literatury (byla obviněna z podvracení republiky ve skupině ve spojení se zahraničím). Spolupracovala také s Dokumentačním střediskem československé nezávislé kultury v Scheinfeldu (SRN), kde na zámku Schwarzenberg shromažďoval Vilém Prečan veškerou exilovou a samizdatovou literaturu. Na svobodu se dostala koncem března 1982.[5]

Jiřina Šiklová v poslaneckém klubu Strany zelených

Po změně režimu v roce 1989 byla pozvána opět přednášet sociologii, iniciovala založení Katedry sociální práce (nikoli aplikované sociologie) na FF UK v Praze, kterou do roku 2000 vedla. Založila také Centrum a knihovnu Gender Studies v Praze (která se později rozrostla na obecně prospěšnou společnost s mnohem širším záběrem).

Je členkou správních rad několika nadací (Nadace rozvoje občanské společnosti, Vize 97, Nadace Charty 77 – Konto Bariéry, Nadace VIA), členkou redakčních rad zahraničních i domácích odborných časopisů (např. Listy,[6] European Journal of Social Work, East Central Europe, Social Research).

V roce 1995 získala ocenění Žena Evropy za svůj přínos integraci Evropy.[1] V roce 1999 jí prezident Václav Havel udělil Medaili za zásluhy I. stupně. V únoru 2000 získala plaketu Alice Masarykové za zásluhy o rozvoj sociální práce v ČR.

Zastávala se myšlenky na vybudování radarové vojenské základny Spojených států v České republice.[7] Přetrvávající odpor Čechů k přijímání uprchlíků odůvodňuje nedostatkem vzdělání a myšlenkovou zakořeněností v dobách komunismu a vyzývá lidi, aby se nebáli islámu.[8][9] Dle ní lidem chybí vzdělání, nejsou schopni uvažovat, a proto odmítají imigranty.[10]

Knihy[editovat | editovat zdroj]

  • Jiřina Šiklová: Deník staré paní. Kalich, Praha 2003.
  • Jiřina Šiklová: Dopisy vnučce. Kalich, Praha 2007.
  • Jiřina Šiklová: Matky po e-mailu. Kalich, Praha 2009.
  • Michal Plzák - Magdalena Čechlovská : Jiřina Šiklová - Bez ohlávky - rozhovory. Kalich, Praha 2011.
  • Jiřina Šiklová: Stoupenci proměn. Kalich, Praha 2012. Studie o studentském protestním hnutí 60. let.
  • Jiřina Šiklová: Vyhoštěná smrt. Kalich, Praha 2013. Úvahy o umírání a smrti.
  • Jiřina Šiklová: Omlouvám se za svou nepřítomnost. Dopisy z Ruzyně 1981–1982. Kalich, Praha 2015.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b ŠIKLOVÁ, Jiřina. Matky po e-mailu. Praha : Kalich, 2009. 159 s. ISBN 978-80-7017-124-0. Kapitola Jiřina Šiklová, s. 157–159.  
  2. Podivný případ Jiřiny Šiklové [online]. zvedavec.org, [cit. 2016-01-10]. Dostupné online.  
  3. Josef Havránek: Jiřina Šiklová a společnost s ručením omezeným [online]. virtually.cz, [cit. 2016-01-10]. Dostupné online.  
  4. a b MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00 Příběhy sametové revoluce. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 282.  
  5. ŠVEHLA, Marek. Naučila jsem se koukat za sebe [online]. respekt.cz, [cit. 2016-01-10]. Dostupné online.  
  6. Jiřina Šiklová [online]. www.listy.cz, [cit. 2016-01-10]. Dostupné online.  
  7. KOUŘIL, Vít. Ženy u nás mají slušnou pozici. Sedmá generace [online]. 2007-05, roč. 14, čís. 05 [cit. 2008-03-17]. Dostupné online.  
  8. Jiřina Šiklová promluvila: Islámský stát jako nacistické SS, nevzdělaní komunističtí Češi…A Zemanova prognóza? Těžké poškození mozku | ParlamentniListy.cz – politika ze všech stran [online]. www.parlamentnilisty.cz, [cit. 2016-01-10]. Dostupné online.  
  9. Nebojte se islámu, vždyť se od křesťanství zase tolik neliší, vyzývá Jiřina Šiklová. Politici by prý místo populismu měli lidem vysvětlit, co je morální povinnost | ParlamentniListy.cz – politika ze všech stran [online]. www.parlamentnilisty.cz, [cit. 2016-01-10]. Dostupné online.  
  10. Jiřina Šiklová: "Lidem chybí vzdělání, nejsou schopni uvažovat, a proto odmítají imigranty." | Pravý prostor [online]. pravyprostor.cz, [cit. 2016-01-10]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]