Jan Jiří Kristián z Lobkowicz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jan Jiří Kristián kníže z Lobkowicz
Lobkowicz coat of arms Wappen.png

Kníže z Lobkowicz a
1. hlava mělnicko-hořínské sekundogenitury
Ve funkci:
? – 4. října 1753
Předchůdce mladší knížecí větev založena
Nástupce Josef Maria Karel z Lobkowicz

Narození 10. srpna 1686
Praha
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí 4. října 1753 (ve věku 67 let)
Prešpurk (Bratislava)
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Místo pohřbení Kostel sv. Štěpána v Bratislavě
Rodiče Ferdinand August z Lobkowicz (1655–1715) a
Marie Anna Bádenská (1655–1701)
Děti August Antonín Josef z Lobkowicz
Ferdinand Marie de Lobkowicz
Příbuzní Eleonora Amálie ze Schwarzenberka a Joseph Anton August Fürst Lobkowitz (sourozenci)
Eleonore Prinzessin von Lobkowitz a Antonín Isidor z Lobkovic (vnuci)
Profese aristokrat
Ocenění 1739 rakouský Řád zlatého rouna (č. 687)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Jiří Kristián z Lobkowicz, německy Johann Georg Christian von Lobkowitz (10. srpna 1686 Praha4. října 1753 Prešpurk[1][2][3] nebo 4. října 1755 Vídeň[4][5]) byl rakouský vojevůdce a český šlechtic z rodu Lobkoviců. Jako voják se od mládí zúčastnil dynastických válek první poloviny 18. století, zastával velitelské posty v různých zemích habsburské monarchie, nakonec dosáhl hodnosti polního maršála a stal se rytířem Řádu zlatého rouna. Jako mladší syn knížete původně užíval titul prince, nakonec získal knížecí titul a stal se zakladatelem mělnické větve Lobkoviců (panství Mělník přešlo do majetku rodu až v následující generaci).[6]

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Praze jako pátý syn knížete Ferdinanda Augusta z Lobkovic (1655–1715) a jeho druhé manželky, bádenské markraběnky Marie Anny (1655–1701).[6] Absolvoval kavalírskou cestu, během níž užíval jméno hrabě ze Sternsteinu (podle bavorského, které rodině patřilo), doložený je jeho pobyt v Římě v roce 1700, kde se setkal se svými staršími bratry.[7] Od mládí pak sloužil v armádě, nejprve se pod velením svého bratrance Ludvíka Bádenského zúčastnil války o španělské dědictví, kdy bojoval v Německu a Nizozemí. Později se pod velením Evžena Savojského zúčastnil tažení proti Turkům a po bitvě u Bělehradu, v níž padl jeho starší bratr Josef Antonín, dosáhl hodnosti plukovníka (1717).[8] Po skončení tureckých válek se v Praze oženil a další léta pak trávil střídavě v Čechách a v Itálii, v roce 1723 obdržel hodnost generálmajora a od roku 1729 byl vrchním velitelem v Neapoli. V hodnosti polního podmaršála (1733) vynikl na Sicílii v bojích proti Španělsku. Jako generál jezdectva byl pak velitelem v Lombardii a v letech 1737–1741 v Sedmihradsku, kde opět bojoval s Turky. Mezitím v roce 1739 obdržel Řád zlatého rouna.[9]

Na počátku války o rakouské dědictví byl povýšen do hodnosti polního maršála a byl povolán do Čech, kde měl za úkol vypudit francouzsko-bavorské vojsko. Obléhal Prahu a na přelomu let 1742–1743 se mu podařilo ukončit francouzskou okupaci Českého království, mimo jiné tím umožnil korunovaci Marie Terezie za českou královnu v roce 1743.[10] Poté byl znovu povolán do Itálie a v letech 1743–1745 byl generálním guvernérem v Lombardii.[11] Nakonec se vrátil do Čech a svou kariéru završil jako vrchní velitel v Praze (1746–1751).

Zemřel v Prešpurku (Bratislava) 4. října 1753. Pohřben byl 16. října 1653 v kryptě tamějšího kapucínského kostela sv. Štěpána. Popis pohřebního průvodu vyšel tiskem.[2]

Mecenášství[editovat | editovat zdroj]

Christoph Willibald Gluck mu jako svému mecenáši věnoval opery La Sofonisba (1744), Ippolito (1745) a Pasticcio (1743). Skladatel také Lobkovice doprovázel v roce 1745 na jeho cestě do Londýna. V Itálii dostal darem černého otroka Angela Solimana, který ho jako jeho dvořan doprovázel do konce života, když před tím zachránil Lobkovicovi v bitvě život.

Rodinné a majetkové poměry[editovat | editovat zdroj]

V roce 1718 se v Praze oženil s hraběnkou Marií Karolínou z Valdštejna (1702–1780), dcerou významného diplomata Karla Arnošta z Valdštejna (1661–1713).[12] Měli spolu deset dětí, z nichž tři synové zemřeli v dětství. Další synové Karel Adam (1719–1760), Filip Josef (1732–1760) a Leopold (1734–1759) sloužili v armádě a zemřeli za sedmileté války. Pokračovatelem rodu byl kníže Josef Maria z Lobkovic (1724–1802), který dosáhl hodnosti polního maršála, byl vyslancem v Rusku, ale zemřel bez mužského potomstva. Faktickým zakladatelem mělnické větve byl jeho mladší bratr kníže August Antonín z Lobkovic (1729–1803), vyslanec ve Španělsku a nejvyšší maršálek Českého království, který sňatkem s Marií Josefou Černínovou získal panství Mělník se sídelním zámkem v Hoříně.

Jiří Kristián byl po vymření bílinské větve rodu předurčen jako dědic severočeských panství Jezeří a Nové Sedlo. Po tragickém úmrtí Oldřicha Felixe z Lobkovic (1650–1722), posledního člena bílinské větve, skutečně tento majetek převzal, ale vzápětí uzavřel dohodu se svým starším bratrem, knížetem Filipem Hyacintem, a panství mu předal. Pro Jana Jiřího Kristiána a jeho potomstvo bylo zřízeno peněžní svěřenství.[13] Ve svém vídeňském paláci soustředil sbírku zbraní získaných darem, ale také formou válečné kořisti.[14]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MAREK, Miroslav. Rodokmen Lobkowiczů 2 [online]. genealogy.euweb.cz, rev. 2007-03-16 [cit. 2020-08-09]. Dostupné online. 
  2. a b KOPIČKA, Petr. 16. září 1753 / Svatba Augusta Antonína knížete z Lobkowicz a Marie Ludmily hraběnky Černínové z Chudenic – jejich manželství a rodina. Mělník: Jiří Lobkowicz, 2013. 26 s. S. 9. Dále jen Svatba Augusta Antonína knížete z Lobkowicz a Marie Ludmily hraběnky Černínové z Chudenic. 
  3. JUŘÍK, Pavel. Lobkowiczové: Popel jsem a popel budu. Praha: Euromedia Group – Knižní klub, 2017. 160 s. ISBN 978-80-242-5429-6. S. 80. Dále jen Lobkowiczové: Popel jsem a popel budu. 
  4. Ottův slovník naučný, díl XVI.; Praha, 1900 (reprint 1999), s. 227 ISBN 80-7185-237-6
  5. KASÍK, Stanislav; MAŠEK, Petr; MŽYKOVÁ, Marie. Lobkowiczové, dějiny a genealogie rodu. České Budějovice: Bohumír Němec - Veduta, 2002. 240 s. ISBN 80-903040-3-6. S. 140. Dále jen Lobkowiczové. Dějiny a genealogie rodu. 
  6. a b Weinbaudomane der Lobkowiczer in Melnik. www.pilot.cz [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  7. KUBEŠ, Jiří: Náročné dospívání urozených. Kavalírské cesty české a rakouské šlechty (1620–1750); Pelhřimov, 2013 s. 382 ISBN 978-80-7415-071-5
  8. Přehled rakouských generálů 1680–1740
  9. Lobkowiczové: Popel jsem a popel budu, s. 81
  10. HLAVAČKA, Milan: Karel Albrecht. Příběh druhého zimního krále.; Praha, 1997 s. 134–137 ISBN 80-85770-50-4
  11. Představitelé italských států před rokem 1860
  12. HRBEK, Jiří: Barokní Valdštejnové v Čechách 1640–1740; Praha, 2013 s. 447 ISBN 978-80-7422-233-7
  13. RICHTEROVÁ, Alena: Vývoj roudnické lobkovické knihovny; Praha, 1989 s. 69
  14. PRCHAL, Vítězslav: Společenstvo hrdinů. Válka a reprezentační strategie českomoravské aristokracie 1550–1750; Praha, 2015 s. 226, 358 ISBN 978-80-7422-279-5

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]