Homo Homini

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Syrská učitelka Souad Nawfal přebírá cenu Homo Homini za rok 2014 z rukou Jiřího Dienstbiera.

Homo Homini (z lat. homo homini = člověk člověku) je ocenění udělované neziskovou organizací Člověk v tísni osobnostem, které se významně zasloužily o prosazování lidských práv, demokracie a nenásilného řešení politických konfliktů. První z cen převzal v roce 1994 ruský obhájce lidských práv Sergej Kovaljov. Od roku 1997 je cena Homo Homini udělována každoročně, už 19 let je předávána v rámci slavnostního zahájení festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Zatím poslední cenu - za rok 2016 - získala ruská organizace Výbor na obranu proti mučení. Mezi laureáty je také držitel Nobelovy ceny za mír, čínský disident a spisovatel Liou Siao-po. Cenu dříve předával bývalý prezident České republiky Václav Havel.

Obsah ceny[editovat | editovat zdroj]

Současnou podobu ceny, 20 centimetrů vysoký a 2 kilogramy těžký skleněný bloček se čtvercovým půdorysem, navrhovala studentka pražské UMPRUM, designerka Daniela Chodilová. Cena je vyrobená z čirého křišťálu, který má symbolizovat čistotu, spravedlnost a rovnováhu. V dolní části je křišťál broušený klínovými řezy, připomínajícími mříže.

Držitelé ceny Homo Homini[editovat | editovat zdroj]

  • 1994 – Sergej Kovaljov, Rusko, známý ruský aktivista v oblasti lidských práv a bývalý sovětský disident a politický vězeň. Po rozpadu Sovětského svazu se zapojil do oficiální politiky a v roce 1991 se stal spoluautorem Deklarace lidských a občanských práv v Rusku. Mobilizoval ruské občany při protestech proti válce v Čečensku. Kovaljov je kritikem autoritářských tendencí v Rusku.
  • 1997 – Szeto Wah, Hong Kong, politik, vystupoval proti diktatuře v Číně, usiloval o demokratizaci a dodržování lidských práv v Hong Kongu. Homo Homini získal také za "výjimečné odhodlání a odvahu pokračovat v boji za dodržování lidských práv i po převzetí Hongkongu komunistickou Čínou."[1]
  • 1998 – Ibrahim Rugova, Kosovo, politik, první prezident Kosova, myslitel a spisovatel. Stal se jednou z nejdůležitějších postav v boji za nezávislost Kosova, přičemž obhajoval nenásilnou opozici vůči jugoslávské vládě[2]. Snažil se posílit identitu státu a podporovat politiku užších vztahů se Západem.
  • 1999 – Oswaldo Payá Sardiñas, Kuba, disident, ústřední postava opozičního křesťanského hnutí, stál v čele petiční akce Varela, v jejímž rámci se od konce devadesátých let podařilo nasbírat přes 25 000 podpisů za svobodu shromažďování, tisku a voleb. Zemřel za nevyjasněných okolností při automobilové nehodě v létě 2012[3].
  • 2000 – Min Ko Naing, Barma, aktivista a bývalý politický vězeň, předseda nelegálního svazu studentů v Barmě a klíčová postava povstání "8888".[4] Celkem strávil 20 let svého života ve vězení. Min Ko Naing stále zůstává jednou z nejvlivnějších politických osobností v Barmě.
  • 2001 – Zackie Achmat, Jihoafrická republika, aktivista, zakladatel a předseda organizace Treatment Action Campaign. Vedl kampaň za snížení cen léků proti AIDS v zemích třetího světa.
  • 2002 – Thich Huyen Quang, Thich Quang Do a Nguyen Van Ly, Vietnam, disidenti, patří k významným obhájcům lidských práv a demokratických i náboženských svobod ve Vietnamu.
  • 2003 – Nataša Kandićová, Srbsko, obránkyně lidských práv, zakladatelka bělehradského Centra pro humanitární právo - organizace bojující za lidská práva a usmíření v bývalé Jugoslávii. Intenzivně se věnovala objasňování zločinů proti lidskosti spáchaných na území bývalé Jugoslávie. Zprávy o těchto zločinech páchaných za balkánského konfliktu od Bosny po Kosovo s velkou odvahou zveřejňovala.
  • 2004 – Gheorghe Briceag, Moldavsko, bývalý politický vězeň, aktivista, byl dlouholetým vězněm sovětských pracovně-nápravných táborů. V dobách Sovětského svazu pomáhal ostatním bývalým politickým vězňům vydobýt si rehabilitace. V roce 2002 zabránil svým veřejným protestem znovupostavení památníku Lenina po volebním vítězství komunistů ve svém městě.
  • 2005 – Ales Bjaljacký, Bělorusko, představitel demokratické běloruské opozice a ředitel lidskoprávní organizace Vjasna, která poskytuje právní pomoc obětem politických represí a monitoruje případy porušování lidských práv v Bělorusku. V srpnu 2011 byl zatčen a posléze odsouzen k 4,5 letům vězení. Oficiálním důvodem jeho věznění byly daňové úniky. V červnu 2014 byl předčasně propuštěn.
  • 2006 – Světlana Gannuškinová, Rusko, obhájkyně lidských práv na Kavkaze, během války o Náhorní Karabach zajišťovala podporu pro uprchlíky. Je spoluzakladatelkou centra pro lidská práva Memorial, intenzivně se zabývá ochranou lidských práv v Čečensku. Jednala mnohokrát jménem osob neprávem obviněných z terorismu. Otevřeně vystupuje s kritikou Kremlu. Často čelí hrozbám extremistických nacionalistických skupin.
  • 2007 – Su Su Nway, Phyu Phyu Thin a Nilar Thein, Barma, aktivistky, účastnily se srpnových a zářijových demonstrací v roce 2007 proti totalitnímu vojenskému režimu v Barmě.
  • 2008 – Liou Siao-po, Čína, disident, spisovatel, signatář čínské Charty 08, která se odkazuje na Chartu 77, dlouhodobě bojuje za svobodu projevu v Číně. Byl poslán na 11 let do vězení za „podněcování k podvracení státní moci“. Uvěznění Liou Siao-poa vyvolalo ve světě desítky nesouhlasných reakcí a v roce 2010 se přes protesty čínské vlády stal laureátem Nobelovy ceny míru.
  • 2009 – Majid Tavakoli a Abdollah Moneni, Írán, věznění studentští vůdci, spolu s nimi bylo symbolicky oceněno íránské studentské hnutí v rozpětí dvou generací. Tavakoli se stal do jisté míry symbolem protestů v roce 2009, Momeni vstoupil do povědomí při manifestacích v roce 1999.
  • 2010 – Azimžan Askarov, Kyrgyzstán, aktivista a obhájce lidských práv, dlouhodobě hájí zájmy nespravedlivě obviněných. Sám Askarov byl v rámci zmanipulovaného soudního procesu odsouzen k doživotnímu vězení. Cena Homo Homini byla v zastoupení předána jeho synovi.
  • 2011 – Doctors Coordinate of Damascus, Sýrie, podzemní síť syrských lékařů a zdravotníků, lékaři a zdravotníci získali ocenění za mimořádnou odvahu a nasazení, s nimiž v bezprostředním ohrožení vlastních životů pomáhali civilistům raněným při brutálních represích syrského režimu.
  • 2012 – Intigam Alijev, Ázerbajdžán, právník, obhájce lidských práv, předložil více než 200 případů k Evropskému soudu pro lidská práva. Poskytuje právní pomoc řadě ázerbájdžánských aktivistů perzekvovaným za pokojné protesty, rozkrývání korupce nebo kritické články. V létě 2014 byl zatčen a v politicky motivovaném procesu odsouzen k 7,5 letům vězení. Předčasně byl propuštěn v březnu 2016.[5]
  • 2013 – Sapijat Magomedovová, Rusko, právnička, obhájkyně lidských práv, zastupuje klienty ve velmi citlivých případech, které jiní dagestánští právníci odmítají. Svou prací se vystavuje nebezpečí násilí a osobním výhrůžkám. Zastupuje také oběti sexuálního násilí, které je v regionu, kde stále ještě dochází k únosům nevěst a sňatkům dětí, tabu.
  • 2014 – Souad Nawfal, Sýrie, učitelka, stala se známou, když den co den po dobu dvou a půl měsíce v létě 2013 chodila s transparenty protestovat proti chování ISIS v Sýrii. Její boj za svobodu a spravedlnost začal ale již mnohem dříve a obracel se proti útlaku Asadova režimu. Nyní žije v Nizozemí.
  • 2015 – jedenáct kubánských disidentů, bývalí političtí vězni takzvaného Černého jara zůstává na ostrově a pokračuje v boji za svobodu i přes tlak režimu, aby emigrovali. Homo Homini symbolicky patří všem aktivistům a disidentům, kteří se vytrvale zasazují za demokratické reformy na Kubě.
  • 2016 – Výbor na obranu proti mučení, Rusko, nevládní organizace pomáhá lidem, kteří se stali obětí mučení, policejní šikany nebo beztrestného násilí, a hájí jejich práva nejen před ruskými úřady, ale i na mezinárodní úrovni. Organizace dosáhla například zrušení 793 nezákonných rozhodnutí, odsouzení 127 pachatelů a vysoudila 51 milionů rublů na kompenzace obětem. Organizace i její členové čelí častému tlaku ze strany státních úřadů, někdy i fyzickým výhrůžkám.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Cena Homo Homini | Člověk v tísni. www.clovekvtisni.cz [online].  [cit. 2017-06-30]. Dostupné online.  
  2. Ibrahim Rugova. The Economist. 2006-01-26. Dostupné online [cit. 2017-06-30]. ISSN 0013-0613.  
  3. Oswaldo Paya: An Enduring Legacy - Cubalog.eu. Cubalog.eu. 2013-07-22. Dostupné online [cit. 2017-06-30]. (es-ES) 
  4. Barma si připomíná 25. výročí 'povstání 8888'. Vzdor proti juntě stál životy tisíců lidí. iROZHLAS. . Dostupné online [cit. 2017-06-30]. (česky) 
  5. Intigam Alijev propuštěn na svobodu! | Člověk v tísni. www.clovekvtisni.cz [online].  [cit. 2017-06-30]. Dostupné online.