Harry Jelínek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Harry Jelínek
Narození 14. října 1905
Vlašim
Úmrtí 1986 (ve věku 80–81 let)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Josef Harry Jelínek (14. října 1905, Vlašim1986, Guarene d‘Alba, Itálie) byl podvodník, kolaborant, žurnalista a nakladatel.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se do rodiny vlašimského lékaře Karla Jelínka, jako prvorozený syn. Jeho otec měl ve Vlašimi zavedenou lékařskou praxi a kromě toho byl zámeckým lékařem Auerspergů, kterým do roku 1945 patřil zámek Vlašim. Spolu se syny Auerspergů se v mládí učil angličtinu a francouzštinu. Po první světové válce začal studovat na gymnáziu v Benešově, kde začal používat křestní jméno Harry. V prospěchu nevynikal a rodiče ho raději převedli na gymnázium do Prahy. Nakonec dostudoval na reálce v pražském Karlíně, maturoval ve svých jednadvaceti letech v roce 1926.[zdroj?]

V období první republiky[editovat | editovat zdroj]

Na přání otce začal studovat medicínu, studia nedokončil. Traduje se, že se nechával titulovat jako doktor, v dobovém tisku ale byl dohledán pouze titul MUC.[1] V Praze na konci 20. let 20. století vedl poměrně nákladný život a živil se jako příležitostný gigolo. V roce 1928, kdy otec zjistil, že studia medicíny nepokračují a zastavil přísun peněz, si otevřel firmu pro obchod se starožitnostmi a uměleckými předměty, ve kterém prodával mnoho falzifikátů, včetně padělků Lucase Cranacha, Paula Cézanna a Henryho Matisse.[2] Tento podnik působil v podstatě nezákonně až do roku 1937. Za tu dobu bylo na něho podáno 501 žalob pro podvody. Nicméně soudnímu postihu podvodník unikal. Od konce 20. let závodil na motocyklu, účastnil se i slavného závodu Zbraslav - Jíloviště a několikrát závodil na Masarykově okruhu v Brně. Na motocyklových závodech se seznámil s Jiřím Kristianem Lobkowiczem, který se rovněž věnoval závodům motocyklů.

Od roku 1933 byl Harry Jelínek členem zednářské lóže, v létě 1933 při návštěvě Berlína absolvoval první kontakty s nacisty a v roce 1936 se nechal naverbovat jako agent tajnou službou SD, pro kterou potom pracoval i během Protektorátu Čechy a Morava.[zdroj?]

„Prodej“ Karlštejna[editovat | editovat zdroj]

Historka o prodeji Karlštejna zlidověla a existuje v několika obměnách. Není však prokázáno, zda se prodej skutečně uskutečnil a která z verzí je pravdivá.[3] Jedna z nich je tato:

V roce 1931 se Lobkovicové snažili prodat část roudnické galerie americkému průmyslníkovi, aby získali peníze na věno pro komtesu Ludmilu. S tímto obchodem pomáhal přímo Jiřímu Lobkowiczovi na zámku v Roudnici nad Labem. Obchod se nakonec neuskutečnil, ale průmyslníci projevili zájem o koupi nějakého rodinného sídla, čím staršího, tím lepšího. Jiří Lobkovic ho oslovil jako barona a připomněl mu, že přece chce prodat svoje rodinné sídlo, hrad Karlštejn. Tady začal jeden z největších podvodů první republiky. Podařilo se mu kastelána hradu Karlštejn pana Slámu (není doložen v seznamu kastelánů) přesvědčit historkou o přípravě natáčení filmu a získal možnost hrad po dva pondělky využívat. Američtí průmyslníci byli na hradě uvítáni s veškerými poctami, sborem pážat, což byly najaté sboristky z německého divadla, lahůdky dodala firma Lippert. Nakonec on sám inkasoval od průmyslníků 30 000 dolarů za výlohy a domluvili se na prodeji Karlštejna.

Za tradované a neprokázané je považováno vyprávění o pokračování prodeje Karlštejna:[3]

Vzhledem k tomu, že americký průmyslník chtěl obchod z reklamních důvodů utajit, cítil se Jelínek poměrně bezpečně, ale přesto se z Československa raději uchýlil do jugoslávského Splitu. Přece jen hrozilo nebezpečí, že během pobytu v Československu vyjde pravda o Karlštejnu najevo. Ve Splitu ovšem shodou neuvěřitelné náhody svoje obchodní partnery potkal a ještě jim stačil prodat půjčenou jachtu za 10 000 dolarů. Když s ní američtí obchodníci dojeli do Terstu, byli velmi překvapeni reakcí majitele a hned začali zjišťovat, jak je to s prodejem Karlštejna. Pravdu se přes amerického konzula v Praze dověděli velmi rychle a aby unikli ostudě, nepodali na Harryho ani trestní oznámení. V roce 1938 se Harry Jelínek měl ještě pokusit prodat jednu z pražských tramvajových linek. Trestní oznámení jako přímý důkaz opět neexistuje.[3]

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

V roce 1938 se oženil s dcerou nakladatele Františka Bačkovského Ludmilou. Ještě téhož roku se stal prokuristou a společníkem Evropského vydavatelstva, nakladatelského podniku Lídy Jelínkové-Bačkovské (bývalého nakladatelství Bačkovský). Evropské vydavatelstvo fungovalo až do roku 1947. V době působení Harryho Jelínka vydávalo Evropské vydavatelstvo též antisemitskou a nacistickou literaturu. Nakladatelství vydalo například Česko-německý slovník, jehož autorem byl on sám, knihu Antonína Bouchala Beneš atentátník, román Felixe Cámary Dívka v modrém, nebo antisemitskou knihu Dietera Schwarze Světové židovstvo.

Od začátku Protektorátu otevřeně podporoval okupaci a spolupracoval kromě SS i s gestapem. V roce 1939 se účastnil cesty českých a německých novinářů do dobytého Polska.[zdroj?][p 1]

Časopis Znova[editovat | editovat zdroj]

Evropské vydavatelstvo vydávalo rovněž antisemitský časopis Znova, vycházející od října 1938 do roku 1943, jehož byl Harry Jelínek šéfredaktorem a autorem řady příspěvků, nejprve pod pseudonymem (pravděpodobně Politicus, později pod vlastním jménem.[4] Časopis kritizoval Ferdinanda Peroutku a Edvarda Beneše, seznamoval s historií a kulturou Německa a zastával antisemitské postoje. Od počátku války vystupoval proti Velké Británii a naopak obdivně psal o představitelích nacistického Německa.

Závěr války[editovat | editovat zdroj]

Po rozvodu s Lídou Jelínkovou-Bačkovskou v roce 1944 založil další nakladatelský podnik, nazvaný Jelínek; vydal však pouze dvě publikace - knihu vzpomínek známého antisemity Karla Rélinka Pražská bohema,[5] a Josefinismus a jeho dějiny od Eduarda Wintera.

Na konci Protektorátu se prokazoval českým obchodníkům jako příslušník gestapa a pod různými záminkami je okrádal o zboží. Dne 17. dubna 1945 utekl do Bavorska. Zemské velitelství zažádalo o Jelínkovo zajištění až 20. 11. 1945.[6] Údajně žil ve Spolkové republice Německo a zemřel v roce 1986 v Itálii.

Odrazy v populární kultuře[editovat | editovat zdroj]

  • Na motivy legendárního prodeje Karlštejna byl natočen v roce 1981 televizní film Velká sázka o malé pivo[7]
  • O životě Harryho Jelínka byly napsány publikace i články v tisku, které se převážně věnují jeho podvodnické části života

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Ve zprávách z denního tisku (např. Národní politika 5.10.1939) nejsou jednotliví účastníci zájezdu jmenováni.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Národní listy, 12.2.1929, s.5, Automobilism. v systému Kramerius
  2. Lidové noviny, 1.4.1935, s.2, Lékař podveden o 41.000 Kč. v systému Kramerius
  3. a b c SMRŽOVÁ, Veronika. Osobnost Josefa Harryho Jelínka. Praha, 2013. Bakalářská práce. Fakulta sociálních věd UK. Vedoucí práce Pavel Suk. Dostupné online.
  4. Národní politika, 24.7.1943, s.4, avízo nového čísla "Znova" (dostupné online v NK ČR)
  5. Databáze NK ČR:Rélink Karel: Pražská bohema
  6. BĚLOHLÁVEK, Arno a DOBEŠ, Karel. Neprodal jen Karlštejn. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1984. s. 179-181.
  7. Filmová databáze FDB.cz: Velká sázka o malé pivo

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SMRŽOVÁ, Veronika. Osobnost Josefa Harryho Jelínka. Praha, 2013. Bakalářská práce. Fakulta sociálních věd UK. Vedoucí práce Pavel Suk. Dostupné online.
  • Kolektiv: Slovník odpovědných redaktorů a šéfredaktorů legálního českého denního tisku v letech 1939 až 1945, Univerzita Karlova: Praha 2007.
  • Tomáš Pasák: Soupis legálních novin, časopisů a úředních věstníků v českých zemích z let 1939-1945. Univerzita Karlova Praha 1979.
  • Jana Čechurová: Podvodník velkého stylu Harry Jelínek, in Falza a podvody české historie. Akropolis Praha 2001.
  • Arno Bělohlávek, Karel Dobeš : Neprodal jen Karlštejn. Mladá fronta Praha 1984

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]