Goli otok

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Goli otok
Budovy věznice na ostrově
Budovy věznice na ostrově
Mapa
Lokalizace Jaderské moře
Ostrovní oblast Evropa
Stát ChorvatskoChorvatsko Chorvatsko
• Župa Přímořsko-gorskokotarská
Zeměpisné souřadnice

Goli otok (italsky Isola Calva, v překladu "Pustý ostrov") je chorvatský ostrov, který leží jihovýchodní částí Kvarnerského zálivu severovýchodně od ostrova Rab.

Vězeňský tábor[editovat | editovat zdroj]

Již v období první světové války byli na ostrově byli drženi ruští váleční zajatci.[1] V průběhu druhé světové války zde Německo a Itálie udržovaly vojenskou posádku a na ostrově byl umístěn vězeňský tábor. Podobné využití měl ostrov i po skončení války.

V roce 1948 zde byl zřízen vězeňský tábor, kam byli v následujících letech kromě kriminálních delikventů umisťování i političtí odpůrci režimu, stoupenci jak demokratických změn, tak stalinismu[2], ale i fašisté a ustašovci. Mezi vězni byli i známí zástupci jugoslávské inteligence (například politici, filosofové, lingvisté - výhradně muži). Vězni byli přepravováni na ostrov lodí z Rijeky. Tábor na Golém otoku byl přísně tajný a ani sami vězni netušili, kde se nacházejí. Kromě policejních a vězeňských složek netušila o internaci vězňů na Golém otoku ani rodina odsouzených. Tábor spravoval na rozkaz Aleksandra Rankoviće Slobodan Krstić.

Výstavba areálu tábora byla zahájena v roce 1949. Nejtěžší odsouzeni pracovali na místě zvaném Manastir, kde se věnovali těžbě kamene. Ženy byly v té době umístěny ve speciálním táboře. V roce 1951 navštívil tábor Aleksandar Ranković. Roku 1954 došlo k zmírnění podmínek v táboře; byly povoleny i návštěvy a zasílání balíčků.

Tábor byl uspořádán do vícero oddělených a samostatně střežených lokalit. Naprostá většina vězňů pracovala v některém ze tří průmyslových provozů: v kovovýrobě (části strojů, komponenty pro loděnice aj.), v dřevovýrobě (mj. nábytek pro export dodávaný i do USA a Kanady) a v kamenolomu (opracovávání kvalitního kamene). Vězňové byli biti a ponižováni.[3] Mezi metody mučení na Golém otoku patřilo např. topení hlav vězňů v záchodových mísách, omotování drátů kolem krku, čí bití kamenem do zad.[4]

Pracovní doba trvala 8 hodin, dobří pracovníci byli odměňováni a mohli být navštěvováni příbuznými. Pro návštěvy, které se mohly uskutečnit až jednou měsíčně v trvání od dvou hodin do dvou dnů, byly vyčleněny zvláštní budovy. Vězňové byli hromadně ubytováni ve zvláštních barácích s nepříliš příznivými životním podmínkami, zejména v létě a v zimě. Součástí tohoto prostoru byla i kantýna a pekárna. V táboře se v jednom okamžiku nalézalo kolem 3 000 vězňů. Tábor byl uzavřen v roce 1988, později byl změněn na památník a stal se turistickou lokací. Za dobu jeho existence v něm zemřelo asi 400 osob.[4]

V roce 1982 začal osudy vězňů z konce 40. a začátku 50. let 20. století mapovat bělehradský časopis NIN. Do povědomí jugoslávské veřejnosti se tak dostaly brutální metody, které používali tehdejší vyšetřovatelé proti sympatizantům Josifa Stalina v období rozkolu mezi Stalinem a Titem.[5]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PETRANOVIĆ, Branko. ISTORIJA JUGOSLAVIJE, knjiga III - SOCIJALISTIČKA JUGOSLAVIJA 1955-1988. [s.l.] : [s.n.]. S. 279. (srbochorvatština)  
  2. PETRANOVIĆ, Branko. ISTORIJA JUGOSLAVIJE, knjiga III - SOCIJALISTIČKA JUGOSLAVIJA 1955-1988. [s.l.] : [s.n.]. S. 232. (srbochorvatština)  
  3. Goli otok - zloglasna Titova kaznionica
  4. a b PETRANOVIĆ, Branko. ISTORIJA JUGOSLAVIJE, knjiga III - SOCIJALISTIČKA JUGOSLAVIJA 1955-1988. [s.l.] : [s.n.]. S. 233. (srbochorvatština)  
  5. HAYDEN, Robert M.. From Yugoslavia to the Western Balkans. Boston : Brill, 2013. ISBN 978-90-04-24190-9. S. 28. (angličtina)  

Odkazy[editovat | editovat zdroj]