Přeskočit na obsah

Goli otok

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Goli otok
Budovy věznice na ostrově
Budovy věznice na ostrově
LokalizaceJaderské moře
StátChorvatskoChorvatsko Chorvatsko
• ŽupaPřímořsko-gorskokotarská
Topografie
Zeměpisné souřadnice44°50′20″ s. š., 14°49′7″ v. d.
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pohled na ostrov.
Letecký pohled.
Baráky, ve kterých pobývali vězni.
Letecký pohled.
Náměstí obětí Golého otoku v Danilovgradu v Srbsku.
Pohled na ostrov v roce 1991.

Goli otok (italsky Isola Calva) je chorvatský ostrov v Jaderském moři.

Název

[editovat | editovat zdroj]

Název doslova zmanená Holý ostrov, odkazující na skutečnost, že na něm neroste vůbec žádná vegetace.

Poloha a přírodní poměry

[editovat | editovat zdroj]

Ostrov leží jihovýchodní částí Kvarnerského zálivu severovýchodně od ostrova Rab. Je součástí občiny Lopar. Ostrov je nepravidelného víceméně západo-východního tvaru o délce cca 3 km ve směru západ-východ a 2,4 km ve směru sever-jih. Rozloha ostrova činí 4,53 km², délka pobřeží 14,297 km a nejvyšší vrchol leží 227 metrů nad mořem.

Břehy ostrova se prudce zvedají, případně je tvoří strmé skály. Z jižní strany ostrova se nachází několik zálivů (Melna, Mala Tetina, Tetina, Vela Draga, Mala Draga, Mala Senjska, Vela Senjska a Markonj).

Pouze v západní, resp. jihozápadní části ostrova se nachází menší množství vegetace, jinak je ostrov pustý, resp. holý, což reflektuje již jeho název.

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Ostrov byl až do první světové války v podstatě pustý a neosídlený. Občas zde byla vyháněna stáda ovcí. Na ostrově se nacházely nicméně otevřené nádrže pro vodu a přístřešky pro pastýře.

Po první světové válce ostrov převzali Italové, kteří se na něm pokoušeli těžit bauxit. Nápad se ale ukázal být nerentabilní. Následně zde podnikatel z Brinje jménem Rade Vuković opět provozoval ovčí farmu. V roce 1939 připravoval generál jugoslávské armády Dušan Simović plány na zřízení tábora pro komunisty (komunistická strana byla v zemi nelegální), nicméně nic z toho nebylo kvůli válce uskutečněno.

Po druhé světové válce se zde nacházel tábor, po jeho uzavření místo využívají chovatelé dobytka. Tábor je také významným historickým místem a je navštěvován turisty.

Vězeňský tábor

[editovat | editovat zdroj]

Již v období první světové války byli na ostrově drženi ruští váleční zajatci.[1][2] V průběhu druhé světové války zde Německo a Itálie udržovaly vojenskou posádku a na ostrově byl umístěn vězeňský tábor. Podobné využití měl ostrov i po skončení války. Jugoslávský stát ostrov vyvlastnil.

V roce 1948 zde byl zřízen vězeňský tábor. Potřeba pro jeho existenci byla urgentní především po roztržce mezi Titem a Stalinem a potřebě likvidace politických odpůrců tehdejšího jugoslávského režimu. Byl uplatněn sovětský systém izolace Titových odpůrců[3] Cílem měla být jejich převýchova[4] a návrat do Svazu komunistů. Lokalita byla vybrána tak, aby byla co nejdále od východní hranice a byla nejvzdálenější od Sovětského svazu v případě možné intervence.[5]

Následně sem byli v následujících letech kromě kriminálních delikventů umisťování i političtí odpůrci režimu, stoupenci jak demokratických změn, tak stalinismu[6][7], ale i fašisté a ustašovci. Mezi vězni byli i známí zástupci jugoslávské inteligence (například politici, filosofové, lingvisté - výhradně muži). Tábor byl uspořádán do vícero oddělených a samostatně střežených lokalit. Nejtěžší případy končily v táboře Petrova rupa (česky Petrova díra).[4][8]

Výstavba areálu tábora byla zahájena v roce 1949 a ještě týž rok dokončena.[9] První vězni sem byli přivezeni dne 9. července 1949. Přemístěni sem byli lidé z lepoglavské věznice ve Slovinsku.[10] Nejtěžší případy pracovali na místě zvaném Manastir, kde se věnovali těžbě kamene. Ženy byly v té době umístěny ve speciálním táboře. V roce 1951 navštívil tábor Aleksandar Ranković a následně se rozhodl zlepšit podmínky. Roku 1954 došlo k zmírnění podmínek v táboře; byly povoleny i návštěvy a zasílání balíčků. V roce 1956 i v souvislosti s podpisem tzv. Bělehradské deklarace odsud byli odvezeni političtí vězni a zůstali zde pouze těžčí zločinci nebo delikventi.[4]

Na počátku 50. let vedl tábor černohorský komunista Veselin Bulatović. V roce 1966 byl po aféře odposlouchávání Josipa Broze Tita spolu s Rankovićem odvolán ze své funkce i tehdejší ředitel tábora Slavko Barta. V roce 1981 byl ředitelem tábora Anton Silić.

V roce 1982 začal osudy vězňů z konce 40. a začátku 50. let 20. století mapovat bělehradský časopis NIN. Do povědomí jugoslávské veřejnosti se tak dostaly brutální metody, které používali tehdejší vyšetřovatelé proti sympatizantům Josifa Stalina v období rozkolu mezi Stalinem a Titem.[11]

V roce 1988 byl tábor opuštěn. Po rozpadu Jugoslávie se stal historicky významným místem.

Podmínky v táboře

[editovat | editovat zdroj]

Vězni byli přepravováni na ostrov lodí z Rijeky.[12] Transporty vězňů probíhaly bez jídla a bez míst v dobytčích vagonech, které byly z vnitrozemí přivezeny vlakem do přístavu Bakar. Odtud je se svázanýma rukama a nohama odvezli lodí na ostrov, což trvalo 5 až 6 hodin podle počasí a vynášelo se i za silných bouří. Po dopravení na ostrov byli vězni zbiti dozorci.[12] Mezi metody mučení patřil tzv. "špalír" nebo "topli zec", kdy nový vězeň procházel mezi staršími a ti jej bili nebo po něm plivali.[4] Trestanci se mnohdy znali (z druhé světové války) s některými z dozorců. Vězni byli nuceni zpívat oslavné písně na počest Josipa Broze Tita. Naprostá většina vězňů pracovala v některém ze tří průmyslových provozů: v kovovýrobě (části strojů, komponenty pro loděnice aj.), v dřevovýrobě (mj. nábytek pro export dodávaný i do USA a Kanady) a v kamenolomu (opracovávání kvalitního kamene).[2] Vězňové byli biti a ponižováni.[13] Mezi metody mučení[4] na Golém otoku patřilo např. topení hlav vězňů v záchodových mísách, omotávání drátů kolem krku, čí bití kamenem do zad.[14]

Pracovní doba trvala 8 hodin, dobří pracovníci byli odměňováni a mohli být navštěvováni příbuznými. Pro návštěvy, které se mohly uskutečnit až jednou měsíčně v trvání od dvou hodin do dvou dnů, byly vyčleněny zvláštní budovy. Vězňové byli hromadně ubytováni ve zvláštních barácích s nepříliš příznivými životním podmínkami, zejména v létě a v zimě. Spali na patrových postelích.[8]

Součástí tohoto prostoru byla i kantýna a pekárna. V táboře se v jednom okamžiku nalézalo kolem 3000 vězňů. Tábor byl uzavřen v roce 1988[2], později byl změněn na památník a stal se turistickou lokací.[2] Za dobu jeho existence v něm zemřelo asi 400 osob.[14]

Vězni

[editovat | editovat zdroj]

Na ostrově bylo uvězněno za dobu jeho existence velké množství lidí. Kromě stalinistů a ustašovců to byli také dělníci, farmáři, intelektuálové, studenti a státní zaměstnanci. Nejtěžší odpůrci Titova režimu zůstali na Golém otoku až do roku 1985. V roce 1963 to bylo podle jugoslávských statistik přes 16 tisíc osob, z toho několik set žen. Okolo čtyř stovek lidí zde zemřelo, téměř tři stovky byli podporovatelé tzv. rezoluce Informbyra (odpůrci Tita ve sporu se Stalinem).[7] Nejvíce vězňů bylo původem z jugoslávské lidové armády, především se jednalo o důstojníky, kteří sem byli posláni vojenským soudem. Pět tisíc lidí zde bylo na základě soudních rozsudků[15] a jedenáct tisíc bez rozhodnutí soudu.[12] Podle národnosti bylo nejvíce vězňů národnosti srbské (vzhledem k největší početnosti Srbů v tehdejší Jugoslávii), dále černohorské[8][16] (vzhledem k tradičním proruským sympatiím k Rusku v Černé Hoře) a následně byli zastoupeni Chorvati, Makedonci, Slovinci a další. Většin vězňů byla ve věku mezi 20 a 30 lety.[17]

Jednotliví vězni mohli získat status tzv. rehabilitovaných, tj. vězňů, kteří potom získávali např. lehčí práce v kamenolomu apod. Trestem pro neposlušné byl naopak bojkot, kdy s danou osobou nesměl nikdo mluvit. Během volného dne se věnovali sázení borovic, byla přivážena půda, aby byl ostrov zalesněný.[8]

Utajení

[editovat | editovat zdroj]

Tábor na Golém otoku byl přísně tajný a ani sami vězni netušili, kde se nacházejí. Kromě policejních a vězeňských složek netušila o internaci vězňů na Golém otoku ani rodina vězněných. Při propouštění na svobodu museli vězni podepsat, že o táboru nebudou nikdy hovořit.[7] Tábor spravoval na rozkaz Aleksandra Rankoviće Slobodan Krstić.[18]

Tábor se nesměl označovat jako tábor, jeho krycí název byl mermer (doslova mramor) nebo mramorový ostrov.[8]

Známí vězni

[editovat | editovat zdroj]

V uvedeném táboře pobývali následující osobnosti:

Tábor v liteřatuře a umění

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1960 vyšla v komunistické Albánii německy psaná brožura, která se podrobně zabývala táborem a mučením na Golém otoku a mimo jiné i dalšími tábory v zemi.

Chorvatský novinář Bruno Bušić vydal ve Spojených státech v roce 1976 knihu „Souostroví UDBA: vězeňský teror v Chorvatsku“. Téma ostrova se objevovalo obecně v literatuře jugoslávských emigrantů, kteří vydávali mimo svoji vlast. Vydána byla početná literatura zahrnující svědectví těch, kteří trest v tomto táboře přežili.[21]

Ostrov si v různých ukázkách exilové literatury vysloužil přízviska jako Titova Havaj, Titův gulag nebo Titův koncentrák.

Ostrov zmiňuje v jedné své písni také i bosenská skupina Dubioza kolektiv, v níž se v textu dobovým politikům po rozpadu Jugoslávie zjevil Josip Broz Tito a poslal je do tábora na Golém otoku.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Goli otok na německé Wikipedii, Goli otok na slovinské Wikipedii a Zatvor Goli otok na srbské Wikipedii.

  1. ↑ PETRANOVIĆ, Branko. ISTORIJA JUGOSLAVIJE, knjiga III - SOCIJALISTIČKA JUGOSLAVIJA 1955-1988. [s.l.]: [s.n.] S. 279. (srbochorvatština) 
  2. ↑ a b c d Chorvatský ostrov Goli Otok: měsíční krajina v Jadranu a děsivé město duchů. poznatsvet.cz [online]. [cit. 2024-02-22]. Dostupné online. 
  3. ↑ BISERKO, Sonja. Jugoslavija: Poglavlje 1980–1991. Bělehrad: Helsinški odbor za ljudska prava u Srbiji, 2021. ISBN 978-86-7208-221-0. S. 63. (srbština) 
  4. ↑ a b c d e f g Goli otok kao najozloglašeniji logor nakon Drugog svetskog rata. danas.rs [online]. [cit. 2024-02-22]. Dostupné online. (srbsky) 
  5. ↑ BISERKO, Sonja. Jugoslavija u istorijskoj perspektivi. Bělehrad: Helsinški odbor za ljudska prava u Srbiji, 2017. ISBN 978-86-7208-207-4. S. 104. (srbština) 
  6. ↑ PETRANOVIĆ, Branko. ISTORIJA JUGOSLAVIJE, knjiga III - SOCIJALISTIČKA JUGOSLAVIJA 1955-1988. [s.l.]: [s.n.] S. 232. (srbochorvatština) 
  7. ↑ a b c Priča o Golom otoku nikome ne odgovara. dw [online]. [cit. 2024-02-22]. Dostupné online. (chorvatsky) 
  8. ↑ a b c d e Goli otok, pakao gdje su ‘preodgajani’ YU disidenti. Al-Jazeera Balkans [online]. [cit. 2024-02-22]. Dostupné online. (bosensky) 
  9. ↑ Dům hrůzy! Chorvatský Alcatraz byl hotové peklo na zemi. TN.cz [online]. [cit. 2024-02-22]. Dostupné online. 
  10. ↑ JEZERNIK, Božidar. Titov gulag. Lublaň: Modrijan, 2013. ISBN 978-961-241-726-0. S. 39. (slovinsky) 
  11. ↑ HAYDEN, Robert M. From Yugoslavia to the Western Balkans. Boston: Brill, 2013. Dostupné online. ISBN 978-90-04-24190-9. S. 28. (angličtina) 
  12. ↑ a b c PETRANOVIĆ, Branko. ISTORIJA JUGOSLAVIJE, knjiga III - SOCIJALISTIČKA JUGOSLAVIJA 1955-1988. [s.l.]: [s.n.] S. 270. (srbochorvatština) 
  13. ↑ Goli otok - zloglasna Titova kaznionica
  14. ↑ a b PETRANOVIĆ, Branko. ISTORIJA JUGOSLAVIJE, knjiga III - SOCIJALISTIČKA JUGOSLAVIJA 1955-1988. [s.l.]: [s.n.] S. 233. (srbochorvatština) 
  15. ↑ JEZERNIK, Božidar. Titov gulag. Lublaň: Modrijan, 2013. ISBN 978-961-241-726-0. S. 15. (slovinsky) 
  16. ↑ JEZERNIK, Božidar. Titov gulag. Lublaň: Modrijan, 2013. ISBN 978-961-241-726-0. S. 17. (slovinsky) 
  17. ↑ JEZERNIK, Božidar. Titov gulag. Lublaň: Modrijan, 2013. ISBN 978-961-241-726-0. S. 16. (slovinsky) 
  18. ↑ JEZERNIK, Božidar. Titov gulag. Lublaň: Modrijan, 2013. ISBN 978-961-241-726-0. S. 38. (slovinsky) 
  19. ↑ a b BISERKO, Sonja. Jugoslavija u istorijskoj perspektivi. Bělehrad: Helsinški odbor za ljudska prava u Srbiji, 2017. ISBN 978-86-7208-207-4. S. 160. (srbština) 
  20. ↑ BISERKO, Sonja. Jugoslavija: Poglavlje 1980–1991. Bělehrad: Helsinški odbor za ljudska prava u Srbiji, 2021. ISBN 978-86-7208-221-0. S. 687. (srbština) 
  21. ↑ BISERKO, Sonja. Jugoslavija: Poglavlje 1980–1991. Bělehrad: Helsinški odbor za ljudska prava u Srbiji, 2021. ISBN 978-86-7208-221-0. S. 919. (srbština) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Goli_otok&oldid=24208322“