Go-Mizunó
| Go-Mizunó | |
|---|---|
 | |
| Narození | 29. června 1596 Kjóto |
| Úmrtí | 11. září 1680 Kjóto |
| Potomci | Meišó, Onna Ni no miya, Akiko-naishinnō, Yoshiko-naishinnō, Go-Kómjó, Shuchō-hosshinnō, Sōchō-joō, Kamo-no-miya, Bunchi-joō, Teruko-naishinnō, Go-Sai, Richū-joō, Yasuhito, Prince Hachijō, Gyōjo-hosshinnō, Cuneko-naišinnó, Reigen, Sukehito-shinnō, Shōjō-hosshinnō, Bunsatsu-nyoō a Niinomiya |
| Otec | Go-Józei |
| Matka | Sakiko Konoe |
| Podpis |  |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Go-Mizunó (japonsky 後水尾天皇, Gomizunó -tennō, 29. června 1596 – 11. září 1680) byl 108. císařem Japonska[1] v souladu s tradičním pořadím posloupnosti.[2] Jeho vláda trvala od 9. května 1611 do 22. prosince 1629.[3] Byl tedy prvním císařem, který vládl celý čas v období Edo.
Než se stal císařem, znělo jeho osobní jméno (imina) Kotohito (政仁) či Masahito.[2] Po nástupu na Chryzantémový trůn přijal trůnní jméno Go-Mizunó. Stalo se tak na počest 56. císaře Seiwy z 9. století (清和天皇), který bývá podle místa své hrobky rovněž nazýván císař Mizunó (水尾帝, Mizunó-tei).[4] Výraz go- (後) se doslovně překládá jako „pozdější“. Go-Mizunó, který byl třetím synem císaře Go-Józeie, tedy může být označován jako „pozdější císař Mizunó“. Jelikož se japonské go v některých starších pramenech rovněž překládalo ve významu „ten druhý“, mohl by tento císař být rovněž označován jako Mizunó druhý či Mizunó II.
Události za Go-Mizunóova života[editovat | editovat zdroj]
Princ Kotohito se stal císařem po abdikaci svého otce císaře Go-Józeie, načež krátce nato nastoupil na Chryzantémový trůn.[5] Jeho vláda spadá do období rozmachu Tokugawského šógunátu, kdy Japonsko z pozice šógunů ovládali Hidetada Tokugawa a Iemicu Tokugawa.
Stejného dne, kdy Hidejori Tojotomi přibyl do Kjóta, aby navštívil bývalého šóguna Iejasua Tokugawu, tedy 20. května 1610, oznámil císař Go-Józei svůj záměr vzdát se trůnu.[3] Po jeho abdikaci 9. května 1611 se novým císařem stal teprve 16letý princ Kotohito.[6][2]
Dne 26. listopadu 1614 zasáhlo Japonsko silné zemětřesení. Téhož roku byl rovněž odlit velký zvon pro kjótský chrám Daibucu.[3] Počátkem listopadu pak začalo obléhání Ósaky, které trvalo až do 22. ledna následujícího roku a skončilo porážkou vojska Hidejoriho Tojotomiho armádou šóguna Hidetady Tokugawy a jeho otce Ijeasua. Hidejori Tojotomi však už na jaře 1615 nedodržel podmínky kapitulace, když shromáždil ještě větší vojsko, začal opravovat Ósacký hrad a zaútočil na šógunátní jednotky v okolí Ósaky. Takzvaná letní kampaň obléhání Ósaky, která začala v květnu, vyvrcholila v bitvě u Tennódži, která skončila vypálením Ósackého hradu a rituální sebevraždou Hidejoriho Tojotomiho. Tak skončilo poslední větší povstání proti nadvládě Tokugawů na následujících více než 250 let.[7]
Roku 1623 jmenoval císař syna Hidetady Tokugawy Iemicu Tokugawu šógunem a posléze rovněž navštívil jeho sídlo hrad Nidžó.
V roce 1627 došlo k takzvanému Incidentu s purpurovým rouchem (japonsky 紫衣事件, šie džiken) mezi císařem a šógunem, kdy byl císař obviněn, že navzdory šógunovu výnosu, který to na dva roky zakazoval, propůjčil více než deseti kněžím čestné purpurové roucho. Takové výnosy měly zřejmě sloužit k tomu, aby se přerušilo pouto mezi císařem a náboženskými kruhy. Šógunát okamžitě prohlásil císařův akt za neplatný a nařídil zabavení oděvů. Kněží, které císař takto poctil, byli posláni do vyhnanství.[2] Tato konfrontace mezi císařským dvorem a šógunátem byla natolik tvrdá, že se má za to, že přispěla k císařovu rozhodnutí abdikovat na trůn. Go-Mizunó abdikoval 22. prosince 1629, v den, kdy kněží zúčastnění v Incidentu s purpurovým rouchem odešli do exilu.[6][2] Chryzantémového trůnu se vzdal ve prospěch své dcery Okiko (興子内親王), která se stala císařovnou Meišó. Po zbytek svého dlouhého života se Go-Mizunó soustředil na různé estetické projekty, z nichž asi nejznámější jsou úžasné zahrady císařské vily Šugakuin v Kjótu.[2]
Císař Go-Mizunó zemřel 11. září 1680.[3][6] Jeho památka je uctívána v chrámu Sennjúdži v kjótské čtvrti Higašijama-ku, v níž se nachází císařské mauzoleum (misasagi) nazývané Cuki no wa no misasagi (月輪陵). Spolu s ním je zde pohřbeno 10 jeho následovníků. Jsou to: císařovny Meišó a Go-Sakuramači a císaři Go-Kómjó, Go-Sai, Reigen, Higašijama, Nakamikado, Sakuramači, Momozono a Go-Momozono.[2]
Rodina[editovat | editovat zdroj]
Císařský princ Kotohito neboli císař Go-Mizunó byl třetím synem císaře Go-Józeie. Měl 7 manželek, s nimiž zplodil celkem 35 dětí, 18 synů a 17 dcer. Žili společně ve Vnitřním paláci Dairi (内裏) paláce Heian.[2] Císař byl otcem princezny Okiko, pozdější císařovny a princů Cuguhita (紹仁親王), pozdějšího císaře Go-Kómjóa, Nagahita (秀宮良仁親王), pozdějšího císaře Go-Saie a prince Satohita (高貴宮識仁親王), pozdějšího císaře Reigena.
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Emperor Go-Mizunoo na anglické Wikipedii.
- ↑ Emperor Kōnin, Tahara no Higashi Imperial Mausoleum, Imperial Household Agency
- ↑ a b c d e f g h PONSONBY-FANE, Richard. The Imperial House of Japan. [s.l.]: [s.n.], 1959. Dostupné online.
- ↑ a b c d TITSINGH, Isaac. Nipon o daï itsi ran; ou, Annales des empereurs du Japon. [s.l.]: [s.n.], 1834. Dostupné online. S. 409–411.
- ↑ Nihon Rekishi Chimei Taikei. Seiwa Tennō Ryō (清和天皇陵). Tokyo: Shogakukan, 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-08-25. (japonsky)
- ↑ KITABATAKE, Chikafusa. A Chronicle of Gods and Sovereigns: Jinnō Shōtōki of Kitabatake Chikafusa. Překlad Varley H. Paul. [s.l.]: [s.n.], 1980. Dostupné online. S. 44.
- ↑ a b c MEYER, Eva-Marie. Japans Kaiserhof in der Edo-Zeit. [s.l.]: [s.n.], 1999. Dostupné online. S. 186.
- ↑ TURNBULL, Stephen. Osaka 1615: The Last Battle of the Samurai. Illustrated by Richard Hook. [s.l.]: Bloomsbury Publishing, 2012. Dostupné online. ISBN 9781846037993.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Go-Mizunó na Wikimedia Commons
| Japonští císaři | ||
|---|---|---|
| Předchůdce: Go-Józei |
1611–1629 Go-Mizunó |
Nástupce: Meišó |
