Eduard Kosmel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ing. Eduard Kosmel

poslanec Národního shromáždění ČSSR
Ve funkci:
1964 – 1968

poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
1969 – 1971
Stranická příslušnost
Členství KSČ

Narození 16. listopadu 1922
Vavrečka
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 8. června 1985 (ve věku 62 let)
Nitra
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma mater Vojenská akademie Praha
Vojenská akademie Moskva
Profese politik
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Eduard Kosmel (16. listopadu 1922 Vavrečka - 8. června 1985 Nitra[1]) byl československý generál, politik Komunistické strany Československa (slovenské národnosti ale zvolený v českých zemích) a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Studoval státní reálné gymnázium v Rimavské Sobotě (po okupaci jižního Slovenska Maďarskem v roce 1938 přestoupil na gymnázium ve městě Tisovec). V říjnu 1942 narukoval do slovenské armády, absolvoval poddůstojnickou školu, od června 1943 studoval Školu pro důstojníky pěchoty v Bratislavě a od září 1943 Vojenskou akademii v Bratislavě. Během Slovenského národního povstání bojoval jako poručík a velitel čety. Po potlačení povstání přešel k partyzánské skupině operující v regionu Tisovec–Hnúšťa–Rimavská Sobota. V roce 1945 mu byl udělen Řád Slovenského národního povstání.[2]

V březnu 1945 se v Popradu zapojil do československé armády a po konci války zahájil rychlý postup v armádní hierarchii. V září 1945 získal hodnost nadporučíka a byl vyslán do kurzu pro osvětové důstojníky v Praze. Působil potom jako osvětový důstojník v Škole pro důstojníky pěchoty v záloze v Košicích. V dubnu 1946 přešel do Ústředního domu armády v Praze (oddělení kroužků a jazykových kurzů). V říjnu 1946 odešel do Rimavské Soboty jako velitel roty u III. praporu pěšího pluku 26. V období leden-květen 1947 procházel kurzem pro nižší důstojníky dělostřelectva při Dělostřeleckém učilišti v Olomouci. Pak byl dočasně zproštěn výkonu služby, dokud nebylo skončeno soudní řízení, v němž čelil obvinění ze zabití civilních osob německé a maďarské národnosti ve sběrném táboře v Petržalce v době krátce po skončení války. Soud ho zprostil obvinění a v září 1947 opět nastoupil coby velitel roty u I. praporu k pluku v Rimavské Sobotě. Později se stal velitelem náhradní roty v Breznu. Od prosince 1948 byl zástupcem důstojníka obranného zpravodajství u velitelství praporu v Kašperských Horách. 1. října 1949 povýšen na kapitána. Na předchozím postu setrval i po reorganizaci praporu na pluk v říjnu 1949 a po jeho redislokaci do Vimperku koncem roku 1950. Od března 1951 byl zástupcem velitele III. praporu u 26. pěšího pluku.[2]

V říjnu 1951 nastoupil na Vojenskou akademii do Prahy. Zde byl v lednu 1953 povýšen na štábního kapitána a v červnu 1953 na majora. Po absolvování akademie se stal v září 1953 náčelníkem operačního oddělení 10. pěší divize v Košicích. V říjnu 1954 povýšen na podplukovníka a převzal velení 39. pěšího pluku v Bratislavě. Zde zůstal i po přejmenování a přečíslování na 9. střelecký pluk. V září 1957 přemístěn do Trnavy, kde stále působil ve funkci zástupce velitele 4. střelecké divize. Od léta 1958 byl náčelníkem štábu 3. motostřelecké divize v Kroměříži. V roce 1959 mu byl udělen Řád rudé hvězdy. Koncem září 1959 byl postaven do velení divize a počátkem října 1959 povýšen na plukovníka. V červenci 1960 zahájil přípravnou školu pro studium v zahraničí při Vojenské akademii Klementa Gottwalda v Praze a ještě téhož roku vyslán na Vojenskou akademii Generálního štábu ozbrojených sil SSSR K. J. Vorošilova v Moskvě.[2]

Po návratu do vlasti v září 1962 nastoupil jako velitel 1. tankové divize ve Slaném. V roce 1964 získal Řád rudého praporu. 1. října 1964 ho prezident republiky jmenoval do hodnosti generálmajora. Brzy nato odešel do Písku. I tam působil ve funkci zástupce velitele 1. armády. Zde setrval i po reorganizaci velitelství armády v září 1965 na velitelství Západního vojenského okruhu. V roce 1966 získal na základě zákona č. 19/1966 Sb. o vysokých školách titul inženýra. Během další reorganizace velitelství se v lednu 1967 stal zástupcem velitele okruhu pro operační a bojovou přípravu. Od května 1968 působil v Praze jako zástupce náčelníka Generálního štábu ČSLA.[2]

V této době rozvinul i svoji politickou kariéru. Ve volbách roku 1964 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za Středočeský kraj. V Národním shromáždění zasedal až do konce volebního období parlamentu v roce 1968.[3][4] K roku 1968 se profesně uvádí jako důstojník z obvodu Rakovník.[5]

Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Rakovník), kde setrval do konce volebního období parlamentu, tedy do voleb roku 1971.[6]

V červenci 1969 byl vyslán do spojeného velení ozbrojených sil členských států Varšavské smlouvy do Moskvy a převzal zde funkci zástupce náčelníka štábu, která byla vytvořena pro představitele každého členského státu. Do ČSSR se vrátil v lednu 1972. Na počátku února 1972 byl přeložen na velitelství 4. armády na post zástupce velitele. Z Písku odešel v říjnu 1978 do Prahy, kde byl až do konce vojenské služby evidován jako náčelník Vojenské katedry Univerzity Karlovy. Do zálohy odešel koncem července 1983.[2]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Eduard Kosmel se oženil s Ludmilou a měli společně tři děti a sedm vnoučat.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Eduard Kosmel [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-21]. Dostupné online. (česky) 
  2. a b c d e životopisné údaje o generálovi Eduardovi Kosmelovi [online]. vojenstvi.cz [cit. 2012-02-21]. Dostupné online. (česky) 
  3. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-21]. Dostupné online. (česky) 
  4. BOX-FOLDER-REPORT: 17-1-99 TITLE:On the Eve of Elections [online]. osaarchivum.org [cit. 2012-02-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-08. (anglicky) 
  5. 26. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-21]. Dostupné online. (česky) 
  6. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-21]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]