Bitva u Prahy (1179)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bitva u Prahy
konflikt: Spor o české nástupnictví
{{{alt}}}
Ilustrace Bitva u Prahy od Josefa Scheiwla v Česko-moravské kronice K. V. Zapa vydané roku 1862
trvání: 27. ledna 1179
místo: prostranství pozdější pražské čtvrti Karlov (ulice Na Bojišti), Praha-Nové Město
zeměpisné souřadnice:
výsledek: vítězství vojska knížete Bedřicha a Konráda II. Oty
změny území: České knížectví České knížectví
strany
České knížectví České knížectví České knížectví České knížectví
velitelé
Bedřichem
Konrád II. Ota
Soběslav II.

síla
neznámá neznámá
ztráty
desítky až stovky padlých neznámé

Bitva u Prahy byla válečným střetem mezi nedávno svrženým císařem Barbarossou a zemskými předáky zrazeným českým knížetem Soběslavem II. a staronovým nástupcem trůnu Bedřichem podpořeným znojemským a brněnským knížetem Konrádem II. Otou v rámci tehdejších bojů o nástupnictví v Českém knížectví. Odehrála se v sobotu 27. ledna 1179 na prostranství pozdější pražské čtvrti Karlov, nedaleko tehdejší vsi Nusle, v blízkosti hradeb Prahy a skončila vítězstvím vojska Bedřicha a Konráda Oty. O čyři dny ji předcházela, pro Soběslava II. vítězná, bitva u Loděnice. Soběslav následně Prahu opustil a na český trůn nastoupil Bedřich.

Předehra[editovat | editovat zdroj]

Od druhé poloviny 12. století začala kolonizace Vitorazska Rakušany a Bavory. Toto území však historicky patřilo Přemyslovcům. Proto Soběslav II. požadoval po rakouském vévodovi Jindřichu Jasomirgottovi území zpět. Po jeho odmítnutí vytáhl dvakrát v průběhu roku 1176 s hotovostí na rakouské území, kde silně plenil a pálil, i církevní zboží a kostely. Vévoda, který ustoupil až za Dunaj, si na postup českých vojsk stěžoval císaři; přidala se s protesty i papežská kurie. Barbarossa, už delší dobu nespokojený se Soběslavovou samostatnou politikou, udělil v roce 1178 pražský stolec v léno opět Bedřichovi (před pěti lety jím svrženému). Na konci léta, kdy Soběslav musel rozpustit část rytířsko-selského vojska, které nedokázal tak dlouho živit, se vydal Bedřich na tažení do Čech. Táhl přes Plzeň na Prahu sledován znovu svolaným Soběslavovým vojskem. Čeští velmoži Soběslava opustili a proto Bedřich po krátkém obléhání obsadil Prahu a Soběslav se stáhl na svůj hrad (hradiště) Skálu, odkud nadále vedl drobnou záškodnickou válku a čekal na svou příležitost.

Ta přišla, když v prosinci odjel Bedřich za císařem na říšský sněm do Wormsu – Soběslav se pokusil dobýt Pražský hrad,[1] aby se tak dostal k nastolovacímu kameni, jenže posádka jej ubránila. Se svými věrnými se tedy obrátil k pohraničním hvozdům, aby přepadl vracejícího se Bedřicha, ale ten dostal zavčas varování, jež za ním poslala jeho manželka, kněžna Alžběta Uherská. Zastavil se tudíž u hraničních průseků, rozeslal posly ke svým příznivcům do Čech i do německých zemí a také požádal o pomoc vzdáleného moravského bratrance, znojemského knížete Konráda II. Otu. Teprve když se pod Bedřichem shromáždila dostatečná síla vojska, takže se cítil v přesile a navíc další oddíly byly na cestě, vyrazil do nitra Čech.

Ke střetu obou armád došlo v lednu 1179 u vsi a potoka Loděnice u Berouna ve středních Čechách.[2] Bedřichovo vojsko utrpělo v bitvě těžkou porážku, sám kníže se měl sám spasit útěkem. Zatímco se Soběslav se spojenci stáhl zpět ku Praze, Bedřichovo vojsko se v rámci několikadenního pochodu za mrazivého počasí se od Loděnice vydalo jihovýchodním směrem k toku řeky Sázavy. V místech městečka Prčice narazil Bedřich na vojska svého spojence Konráda Oty, které jej přišlo podpořit z Moravy, a po jednodenním dopočinku společně vytáhli podél Sázavy a Vltavy směrem ku Praze, kam po celonočním přesunu dorazili v sobotu nad ránem. Sešikovaná vojska soupeřů je za za zvuků pražských zvonů očekávala na pláni východně od hradeb Prahy.

Průběh bitvy[editovat | editovat zdroj]

O událostech bitvy informuje několik kronik vytvořených v pozdějších staletích, především pak soudobá Kosmova kronika či kronika opata milevského kláštera Jarlocha.[3]

Soběslavovi loajální vojsko zaujímalo strategicky výhodné a dobře hájitelné postavení na vyvýšené plošině nad Nuselským údolím. I přes tvrdé zimní podmínky a vyčerpání po celonočním pochodu zahájia Bedřichova a Konrádova vojska, přítomná v násobné převaze, útok. Ten byl veden v místech patrně nejschůdnějšího terénu, v místech později vystavěné ulice Na Bojišti na Novém Městě Pražském. Bitva se zpočátku měla vyvíjet pro Bedřicha, který se svým převážně pěším[4] zaútočil jako první, nepříznivě, v jeho prospěch ji zvrátil až zásah, zejména jízdních,[4] oddílů Konráda Oty. Soběslavovo početně slabší a rovněž bojem u Loděnice vyčerpané vojsko se i se svrženým knížetem dalo na ústup směrem k pozdějšímu Karlínu a přes Prosek pryč od Prahy k Soběslavově hradu Skála.

Bitva byla podle kronikářů velmi krvavá, své oběti si vyžádalo také mrazivé počasí.

... pro náramnou toho dne zimu téměř všichni ranění pomřeli v krátké chvíli.
— Jarloch[5]

Po bitvě[editovat | editovat zdroj]

Pohled do ulice Na Bojišti od náměstí I. P. Pavlova, Praha-Nové Město

Soběslav II. se po naprosté porážce stáhl na své opevněné sídlo Skála, odkud však brzy utekl do zahraničí, kde doufal najít pomoc. Nicméně již roku 1180 tam zemřel a zanechal po sobě bezdětnou vdovu Elišku. Jeho statky byly převezeny zpět do Čech a uloženy v kryptě baziliky na Vyšehradě.

Bedřich se tak na opět získaném trůně nakonec udržel.[6] Následná léta jeho neúspěšné vlády však znamenala dosud nejhlubší krizi středověkého českého státu. Na Moravě mezitím posiloval moc Konrád II. Ota z linie znojemských Přemyslovců, jemuž se podařilo spojit moravské úděly v jeden celek. Roku 1182 se pak nakrátko stal českým knížetem, na knížecí stolec se pak vrátil roku 1189 a setrval v ní až do své smrti roku 1191.

Památky bitvy[editovat | editovat zdroj]

Bedřichova manželka Alžběta nechala v místě bitvy na paměť padlých vybudovat kostel svatého Jana Evangelisty, který zde vznikl před rokem 1183. Za husitských válek byl kostel pobořen a během třicetileté války úplně zanikl. Odkryt byl při archeologických průzkumech v letech 1929 a 1982.

Bitva u Prahy se ve městě udržela ve veřejném povědomí i v následujících staletích, především místním názvem dotyčného prostranství na Karlově Na Bojišti. Tentýž název dostala také ulice, Na Bojišti, vzniknuvší v rámci stavebního růstu pražského Nového Města.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. JAN, Kvirenc. Slavné bitvy českých dějin. [s.l.]: Grada Publishing, a.s. 327 s. Dostupné online. ISBN 978-80-271-1411-5. Google-Books-ID: sMIOEAAAQBAJ. 
  2. JUŘÍK, Pavel. Jihočeské dominium. Praha: Libri, 2008. 443 s. ISBN 978-80-7277-359-6. Kapitola Historie rodu Vítkovců a Rožmberků, s. 38–71. 
  3. a b N, Na Bojišti 12000 Praha 2 Česká republika 50° 4' 25 698"; MAPY, 14° 25' 41 6388" EZobrazit na mapě: Google. Bitva Na Bojišti. Encyklopedie Prahy 2 [online]. 2019-10-29 [cit. 2022-05-14]. Dostupné online. 
  4. a b Čas války: polní bitva | Curia Vitkov. curiavitkov.cz [online]. [cit. 2022-05-14]. Dostupné online. 
  5. VINCENTIUS; ANSBERT; JARLOCH. Milevský letopis : zápisky Vincencia, Jarlocha a Ansberta. Příprava vydání Magdalena Moravová; překlad Anna Kernbach(ová). Praha: Argo, 2013. ISBN 978-80-257-0885-9. S. 115. ; také Letopis Jarlocha, opata kláštera Milevského ve FRB II, s. 474
  6. Bitva u Loděnice a Vítek I. z Prčice [online]. [cit. 2011-11-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-09-24. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DUDÍK, Beda. Dějiny Moravy. (C.k. dvorní knihtiskárna Hynka Fuchse) V Praze: Nákladem B. Tempského. 1878. s. 29.
  • NOVOTNÝ, Václav. České dějiny, Dílu I. část 2: Od Břetislava I. do Přemysla I. Praha: Jan Laichter, 1913.
  • MÁDL, Karel B. O nálezu na Bojišti a jiných pracích zlatnických. Památky archeologické, Dr. Josef Ladislav Píč. Díl XIV. Ročník 1887, 1888, 1989. S. 547–558. Dostupné online
  • ZÁP, Karel Vladislav. Česko-moravská kronika. s. 661,662.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]