Binturong

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Wikipedie:Jak číst taxoboxBinturong
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída savci (Mammalia)
Řád šelmy (Carnivora)
Čeleď cibetkovití (Viverridae)
Podčeleď oviječi (Paradoxurinae)
Rod Arctictis
Temminck, 1824
Binomické jméno
Arctictis binturong
Raffles, 1821
Areál rozšíření
Areál rozšíření
poddruhy
  • A. b. albifrons
  • A. b. binturong
  • A. b. penicillatus
  • A. b. whitei
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Binturong (Arctictis binturong) je velká stromová cibetka s dlouhým chápavým ocasem, která žije v korunách stromů deštných pralesů jihovýchodní Asie. Pojmenování binturong je malajského původu, v angličtině se pak můžeme setkat s označením "bearcat", což znamená "medvědokočka". Binturong totiž skutečně připomíná křížence mezi těmito dvěma zvířaty.

Popis[editovat | editovat zdroj]

  • hmotnost: 9–24 kg[2] (v zajetí až okolo 30 kg)
  • délka těla: 61–96 cm
  • délka ocasu: 61–96 cm

Binturong je středně velká šelma s dlouhým, huňatým a hlavně chápavým ocasem. Chápavý ocas je u šelem vzácný, jediný další druh, který se jím může pyšnit, je jihoamerický kynkažu z čeledi medvídkovití, který také žije na stromech.[2] Pohlavní dimorfismus není příliš výrazný, nicméně samice bývají o 20% těžší a větší než samci (u bornejského poddruhu A. b. penicillatus mohou vážit až 40 kg[zdroj?]). Binturong je ploskochodec, podobně jako medvěd našlapuje celou plochou chodidla.

Srst je nápadně dlouhá, hrubá a obyčejně tmavě hnědá až černá. Uši jsou krátké a zakončené delší štětičkou chlupů, oči jsou poměrně malé, červenohnědé barvy. Podobně jako další cibetkovité šelmy, má i binturong pachové žlázy umístěné na zadku.[2]

Rozšíření a stanoviště[editovat | editovat zdroj]

Binturongové jsou v několika poddruzích rozšířeni na území zahrnujícím severovýchod Indie, Thajsko, Barmu, Malajsii, indonéské ostrovy Sumatra, Jáva, Borneo, Bangka a filipínský ostrov Palawan. Obývají horní stromové patro neprostupných deštných lesů do 1400 m n. m.

Biologie[editovat | editovat zdroj]

Binturong se téměř výhradně zdržuje v korunách stromů, při šplhání si pomáhá ocasem. Není pro něj problém viset z větví podobně jako lenochod, nebo šplhat po kmeni hlavou dolů; dokáže také výborně plavat. Zřejmě jsou aktivní ve dne i během noci.

Obvykle žije samotářsky, i když byl pozorován i ve skupinách, obvykle se jednalo o samici s mláďaty. Někdy se samicí zůstává samec i po narození mláďat a ta ho nijak neodhání. Pachové žlázy využívají k signalizování své přítomnosti jiným binturongům. Teritorialita není nijak vyhraněná.

Fotografie binturonga

Páří se celoročně, většinou však v období od února do dubna a pak od července do listopadu. Březost trvá přibližně 90–92 dní, pak samice v dutině stromu porodí 2–3 mláďata. V přírodě se binturongové dožívají asi 10 let, v zajetí to může být i přes 20.[2]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Binturong je převážně plodožravý (nejčastěji jí fíky) a významně se tak podílí na šíření semen. Pojídá také mršiny, loví hlodavce, malé plazy nebo ptáky, vybírá ptačí hnízda a nepohrdne ani malými bezobratlými, listy nebo výhonky. Obvykle se uvádí, že je dobrý v chytání ryb, ale není to pravda.[2]

Význam pro člověka[editovat | editovat zdroj]

Místní domorodci chovají binturongy jako domácí zvířata, jejich maso je považováno za lahůdku a využívá se také v orientální medicíně.

Binturong v českých zoo[editovat | editovat zdroj]

Binturonga můžeme nalézt v pavilonu Indonéská džungle v pražské zoologické zahradě. Dále také v ostravské zoologické zahradě a v zoo na Svatém Kopečku u Olomouce.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-09]
  2. a b c d e DEBRUILLE, Agathe Béatrice Charlotte. REVIEW ON BEARCAT, Arctictis binturong, LITERATURE [online]. ÉCOLE NATIONALE VÉTÉRINAIRE D’ALFORT, 2016 [cit. 2018-08-13]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]