Přeskočit na obsah

Albert František z Nostic-Rienecku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Možná hledáte: Albert z Nostic-Rienecku (1843–1929).
Albert František z Nostic-Rieneck
Albert Nostitz-Rieneck kolem roku 1856
Albert Nostitz-Rieneck kolem roku 1856
Nejvyšší maršálek Českého království
Ve funkci:
1870 – 1871
PanovníkFrantišek Josef I.
PředchůdceAdolf z Auerspergu
NástupceJiří Kristián z Lobkowicz
Ve funkci:
1866 – 1867
PanovníkFrantišek Josef I.
PředchůdceKarl von Rothkirch-Panthen
NástupceEdmund z Hartigu
Ve funkci:
1861 – 1863
PanovníkFrantišek Josef I.
NástupceKarl von Rothkirch-Panthen
Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1861 – 1871
PanovníkFrantišek Josef I.
Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1861 – 1861
PanovníkFrantišek Josef I.
Stranická příslušnost
Členstvíkonzervativní velkostatek
Narození23. srpna 1807
Trmice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí25. ledna 1871 (ve věku 63 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Choť(1862) Adelheid von Puteani (1823–1904)
RodičeJan Nepomuk z Nostic-Rienecku (1768–1840) a Antonie Josefa Schlicková (1783–1830)
DětiMarie Antonie Gabriela, provd. Silva-Tarouca (1863–1934)
Příbuzníbratr: Heřman z Nostic-Rienecku (1812–1895)
synovec: Albert Nostic-Rieneck (1843–1929)
Alma materKarlo-Ferdinand. univerzita
Profesepolitik
CommonsAlbert Nostitz-Rieneck
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Albert František hrabě z Nostic-Rienecku (německy Albert Franz Graf von Nostitz-Rieneck, též Nostic; 23. srpna 1807 Trmice[1] – 25. ledna 1871 Praha)[2] byl rakouský a český šlechtic z rodu Nosticů a politik, ve 2. polovině 19. století nejvyšší maršálek Českého království; stoupenec českého státoprávního programu.

Život

[editovat | editovat zdroj]
Erb hrabat z Nostic a Rienecku

Na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze studoval filozofii a práva. Roku 1828 vstoupil do státních služeb jako pracovník pražského gubernia a již v té době byl politicky aktivní. V letech 1842–1861 zasedal na stavovském Českém zemském sněmu, kde po celé toto období zastával i funkci člena zemského výboru.[2]

V předbřeznové éře patřil mezi tzv. stavovskou opozici. Během revolučního roku 1848 se rychle zapojil do vrcholné politiky. Již počátkem března 1848, po zprávách o revolučním pohybu ve Francii a Německu, požádal jménem stavovské opozice o urychlené svolání zemského sněmu a o jeho přiměřené rozšíření o reprezentanty dalších složek populace. 28. května 1848 ho místodržící (guberniální prezident) Leopold Lev z Thun-Hohensteinu jmenoval na člena nově ustavené prozatímní vládní rady spolu s dalšími předáky české i českoněmecké šlechtické a měšťanské elity.[3]

V letech 1848–1849 podnikl několik misí k císařskému dvoru provizorně sídlícímu v Innsbrucku.[2] Takto například jednal v Innsbrucku 2. června 1848, kam byl vyslán společně s Františkem Ladislavem Riegrem.[4] Podílel se na dojednávání politických změn a daňových úprav souvisejících se zrušením poddanství.[2]

Od roku 1849 byl řádným členem c. k. vlastenecko-hospodářské společnosti a v letech 1860-1866 jejím presidentem.[5]

Politicky aktivní zůstal i v éře neoabsolutismu. V roce 1853 byl členem poradního výboru pro nový honební zákon a v roce 1854 ve výboru pro zákon na podporu chudiny. V letech 1851 - 1861 byl prezidentem sdružení cukrovarského průmyslu (Central-Verein für Rübenzucker-Industrie) v Rakousko-Uhersku a členem představenstva Hospodářské úvěrní banky pro Čechy. Byl též předsedou Jednoty pro zvelebení hudby, zakladatelky Pražské konzervatoře.[2]

Po obnovení ústavní vlády se zapojil i do parlamentní politiky. Již v roce 1860 byl jmenován do Rozmnožené Říšské rady, která byla provizorním poradním orgánem na cestě k ústavní reformě.[6] Společně s dalším předákem české šlechty Jindřichem Jaroslavem Clam-Martinicem se v tomto vládním tělesu ještě profilovali jako stavovští reprezentanti, nikoliv představitelé etnicky českého národního a státoprávního hnutí. Česká občanská elita vedená Palackým a Riegrem totiž zatím nedospěla ke koordinaci svých kroků s historickou šlechtou.[7]

V zemských volbách roku 1861 se stal poslancem Českého zemského sněmu za nesvěřenské velkostatky.[8] Zemský sněm ho roku 1861 delegoval i do Říšské rady (tehdy ještě volené nepřímo) za Čechy (kurie velkostatkářská). 8. června 1861 složil slib. Rezignace na mandát byla oznámena dopisem 3. listopadu 1861 poté, co mu nebyla schválena dovolená.[9] K roku 1861 se uvádí jako statkář, tajný rada a nejvyšší maršálek český, bytem v Praze.[10]

Hlavní arénou jeho politické kariéry ovšem zůstal zemský sněm. Do sněmu byl za poslance zvolen ještě v zemských volbách v lednu 1867.[11] V krátce poté konaných zemských volbách v březnu 1867 neuspěl, protože v nich mezi šlechtou (ve velkostatkářské kurii triumfovala centralistická, provídeňská skupina). Do sněmu se vrátil po zemských volbách v roce 1870.[12] V období let 1861–1863, poté znovu v letech 1866–1867 a 1870–1871 zastával funkci Nejvyššího maršálka Království českého (tedy předsedy zemského sněmu a nejvyššího představitele zemské samosprávy).[2] Jeho první instalace na tento post v roce 1861 ještě neproběhla volbou, ale jmenováním na základě přání panovníka, oznámeného na první schůzi sněmu.[13]

Patřil ke Straně konzervativního velkostatku, která od roku 1861 úzce spolupracovala se staročeskou stranou (Národní strana), podporovala federalistické uspořádání monarchie a české autonomistické požadavky. Během jedné z prvních schůzí Říšské rady v létě roku 1861 podepsal po zostřujících se slovních soubojích mezi federalisty a centralisty interpelaci třiadvaceti českých poslanců, kteří po vládě požadovali objasnění pozice vlády vůči útokům, které obsahují těžkou pohanu české koruny a důstojnosti královské. V roce 1865 přednesl při zahájení dalšího zasedání zemského sněmu jménem české historické šlechty návrh na vypracování děkovného prohlášení císaři, jež obsahovalo toužebné přání, aby se nechal korunovat českým králem.[14]

Naposledy se ještě výrazněji v tuzemské politice projevil v květnu 1870, kdy předsedal schůzce české šlechty a občanských politiků, která měla sjednotit pozice pro blížící se jednání s představiteli nové vlády Alfreda von Potockého, jež jevila zájem o urovnání česko-rakouského napětí.[15]

Rodina

[editovat | editovat zdroj]

Jeho otec byl generál a vojevůdce napoleonských válek Jan Nepomuk z Nostic-Rienecku (1768–1840). Bratr Heřman z Nostic-Rienecku (1812–1895) byl rakouským generálem. Synovec Albert Nostic-Rieneck (1843–1929) proslul rovněž jako generál. Roku 1862 se v Praze oženil s Adelheid z Puteani (26. 3. 1823 Praha –28. 11. 1904 Průhonice), se kterou měl jedinou dceru:

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnosti Trmice
  2. ↑ a b c d e f Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 7. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Nostitz-Rieneck, Albert Franz Gf. von (1807-1871), Politiker, s. 155. (německy) 
  3. ↑ URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 22, 39. 
  4. ↑ URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 39. 
  5. ↑ VOLF, Miloslav a Československé zemědělské muzeum (Praha, Česko). Významní členové a spolupracovníci Vlastenecko-hospodářské společnosti v království Českém: (k 200. jubileu založení VHS). Praha: Ústav vědeckotechnických informací, 1967. s. 113. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:4b7e19fc-fa8e-4e4c-aec5-70060c406f9d
  6. ↑ URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 144–145. 
  7. ↑ URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 164. 
  8. ↑ Národní listy 27. 3. 1861, http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPageDoc.do?id=6086937&picp=&it=&s=djvu
  9. ↑ Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  10. ↑ http://alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?aid=spa&datum=0001&page=134&size=45
  11. ↑ http://www.psp.cz/eknih/1867skc/1/stenprot/001schuz/s001001.htm
  12. ↑ http://www.psp.cz/eknih/1870skc/1/stenprot/001schuz/s001002.htm
  13. ↑ URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 166. 
  14. ↑ URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 171, 196. 
  15. ↑ URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 243. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Nejvyšší maršálek Českého království
Albert z Nostitz-Rienecku (1861–1863) • Karl von Rothkirch-Panthen (1863–1866) • Albert z Nostitz-Rienecku (1866–1867) • Edmund z Hartigu (1867) • Adolf z Auerspergu (1867–1870) • Albert z Nostitz-Rienecku (1870–1871) • Jiří Kristián z Lobkowicz (1871–1872) • Karel Vilém z Auerspergu (1872–1883) • Jiří Kristián z Lobkowicz (1883–1907) • Ferdinand Jiří z Lobkowicz (1907–1913)
 Znak království Českého
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Albert_František_z_Nostic-Rienecku&oldid=24157265“