Čikové
Čikové nebo Čikská horda (kazašsky plurál: Шыхлар → Šichlar nebo Шых Орда → Šich Orda, čínsky 居骨 pchin-jinem Čchi-ku, turecky plurál: Çikler také Çik Orda, Çik boyu) byli jeden z kmenů pařící do konfederace Čchi-ku nebo také Che-ku, jež od 6. století byli v čínských kronikách pod tímto názvem označovaný Jenisejští Kyrgyzové [pozn. 1]. Starobylí Čikové se skládali z tří rodových svazů: Čchiků, Čigilů, Čekliů, a jsou doloženi v nejvýznamnějších Turkických kulturních památkách: Orchonských a Jenisejských nápisech na náhrobních kamenných sloupech [pozn. 2] v kterých je zmiňují jako Çik bodun [pozn. 3].[1][2] Čikové byli manichejci.[3] Podle klasifikace L.N. Gumiljova byli představiteli Sajano-Altajské skupiny Turků.[4][5]
Původ a etymologie
Ju. A. Zuev připomeněl, že K. J. Marquardt umístil Čiky podél řeky Ka Chem (Malý Jenisej), domnívajíc se, že jejich jméno se zachovalo v názvu oblasti Kemčigut, který rozluštil jako „kmen Čiků od řeky Kem“.[6]
V roce 568 Istämi-jabgu [pozn. 4] ze západního ulusu Turkutského kaganátu (Turkuti), jehož blízký a důvěryhodný zástupce byl manichejec jménem Maniach, u příležitosti oslav úspěšného ukončení Turkutsko-byzantského jednání, představil byzantskému vyslanci dívku z Ťie-kuského lidu - Čerči.[7]
V Orchonských nápisech jsou zmíněni Kengereové (Kangaři, Kanglyové), kteří v letech 710-711 bojovali s Türgešy. Mezi Karluky na Černém Irtyšy a Pečeněžskými Kangary na Syrdarjy ležela široká step, kterou již v 11. století osídlili Kypčaci. Proto soudobý název stepi současného Kazachstánu: Dešt-i Kypčak - Kumánie - Kypčacká step. Na jihu, mezi Syrdarjou a Amudarjou žili turkizovaní Árjové, blízcí příbuzní Parthům - Turkmeni nebo Guzové. Tento seznam je omezen pouze na největší kmenová sdružení Střední Asie. Některé z malých kmenů, byly známé pod svými názvy, jako např.: Azové [pozn. 5], který žily mezi Sajanským hřbetem a Altajem,[9] dále Čchikové, jež žily na řekách, kterých soutoky vytváří řeku Chem (Jenisej), a také Abaři nebo Apaři (Turkoavaři), žijící na řece Ili, jenž se stali součástí Türgešů a ještě další.[10]
V roce 911 čínský vyslanec Wang-Jen-Te, jež navštívil město ujgursky قئارئاهوجئا → Kao-čchang (Kara-chodža) [pozn. 6], ve svém seznamu informoval o kmenech které žily kolem Ťan-šanu: „Jižní a Severní Tchu-ťüe“, Velcí i Malí Čch'-čchi, Kirgiz, Jagmur-kar, Bar-man a Keti-urung [88.-C. 58.]. V tomto seznamu byli uvedeny tři hlavní altajské kmeny: Turci (Turkuti), Čigilové a Kirgizové (Jenisejští Kyrgyzové), který v té době hráli důležitou roli v ethno-politických dějinách Altajsko-ťan-šanského regionu.
Mahmud al-Kāshgharī ve svém dastanu Divân-ı Lügati't-Türk[11] napsaného v 11. století nazýval všechny kočovné Turky, kteří obývali Karachánský chanát, společným označením „Türk“.[12] Podle nej, na březích řeky Čuj žil kmen Čekli [188.-C.75-76; 93.-С. 79.], v potomcích kterého je vidět rody Čekty (Šekty) a Čichlar (Šichlar), Kazachů malého žüzu (Kiši žüz → Mladší hordy). Čekty byli jeden z Kirgiz-kazašských (Kazaši) svazů Alimuly a ve své struktuře měli rod Kara-kirgizů (Kyrgyzové). Kmenorodá struktura Alimuly poukazuje na jejich svazek s Kirgizy (Jenisejští Kyrgyzové) a starotureckými rody Doit a Kesek (kyrgyzsky Teit, Žoo Kesek, Kesek). Válečníckými lídry rodů Alimuly byl Doiti. Zde byly zahrnuty rody Karakesek, Karasakal → Černá brada, Kete, Čekty (Šekty), Šomokej a Tortkara → Čtyři černí, majíce teskní ethnogenetické propojení s Oguzskými kmeny západního Kazachstánu [93.-С. 79; 188.-C.75-76.]. Stopy jejich potomků a středověkých Čiků byly zjištěné v kmenorodé struktuře současných Turkmenů a Kyrgyzů zvaných Čik a Čik uulu. Kara-kirgizský (Kyrgyzové) ethnonym „Čik uulu“ upozorňuje na svaz nositelů daného názvu s Talasskými rody turkmensky Otuz oğlan, kyrgyzsky Otuz uul → třicet synů a turkmensky Tabyny, kyrgyzsky Bešul Tabin → pět synů.
Účast Čiků v etnogeneze Kara-kirgizů (Kyrgyzové) v starších dobách potvrzuje etnonymum „Čigdyr“ zjištěn u Ak-kirgizů (Fujüští Kyrgyzové). Proto lze tvrdit, že kmen Čekli Mahmúd Kašgarský jen sjednotil se starobylými Čiky, kteří stejně jako Kirgizové (Jenisejští Kyrgyzové) měly ongon (tamga) podobný tvaru kmene „Žagalbaj“. V důsledku toho, se starobylý Čikové v 8. až 10. století skládaly z několika rodových svazů: Čchiků, Čigilů, Čekliů a dalších, z nichž by mohly být zahrnuti do různých konfederací kočovníků, např. Oguzů, Altajských Turků, Kirgiz-kazachů (Kazaši) atd. Je možné, že část Kirgizů (Jenisejští Kyrgyzové) a Čiků, která měla tamgu „Žagalbaj“ byla také známá jako „Jagmur-kar“. Tedy Jagmurkary, ač jde o jeden z devíti kmenů 9 Oguzského (Tokuz Oguz) společenství, lze vidět jako Kirgizy (Jenisejští Kyrgyzové) nebo Čiky. Dále lze vidět, podobnost tamgy Kirgizů (Jenisejští Kyrgyzové) s tamgami Kergut a Čik → „Žagalbaj“ jež indikuje asimilaci druhých prvními. Historické prameny poukazují na existenční blízkost etnické a politické vazby mezi Čch'-čchiy (Čigilové), Altaj-kižiy (Altajští Turci) a Kirgizy (Jenisejští Kyrgyzové).
Čagati → Džagati, nebo rusky v typické výslovnosti té doby obvykle: Чат Татары → Čat Tatari, byli pravděpodobně součástí turkofonních Sajano-Altajských kmenů, původem od Sajanských hor, vztahující se k Tchie-leštím (487–541)[pozn. 7] Teleutům a Telengitům. Měli své vlastní feudální vládce, kteří byli běžně voleni různými místními kočovníky, jejichž závislost na Sibiřském chanátu (1490–1598) měla zřejmě formální charakter.[13] G. F. Miller píše: po Küčüm-chánovém exilu žili Čat Tataři nějakou dobu na horním toku Obu, v Altajském podhůří, kde byli nazýváni Čat, jež podle lidové etymologie nese význame „mys“. Zdánlivě dostali toto jméno, protože jejich hlavní ulus byl kdysi umístěn na mysu.[14] D. G. Messershmidt který studoval tuto otázku dlouho předtím, než Miller, říká že když v roce 1721 navštívil sídla Uur-Karagajů na pravém břehu Obu, zjistil že: „místní Tataři patří k konvertujícím kmenům... jejich původ vznikl během období Küčüm-chána... vysvětlili mu jak došlo k obdržení jména Čat Tataři“[14][15]
Historický vývoj
Povstání proti Turkutům
V roce 708 žili Čchikové na území současné Tuvy v Ruské federaci. V té době bojovali s Turkuty (Kutlukský kaganát (Modří Turci) (681–744), zejména v Ulug-Chemském (Horní Jenisej) údolí a pravděpodobně také Chemčikském údolí (západní část Tuvinské kotliny), protože nápis vypráví o porážce Čchiků turkickým Bäkčor Kapagan-kaganem (694–716), [pozn. 8] v roce 709 u řeky Chem (Jenisej), kterou musel projít. Zde, Turkuti rozvrátili Ťie-kuy a Azy, u Žety-su (Sedmiříčí) porazili Türgešy a Sogdy a utlumili Mukríny, Tataby a Kitany.
Na severní hranici Ujgurského území se nacházel kaganát Ťie-ku (550–924), platící tribut Ujgurům sobolími kožešinami. Po porážce v roce 711, (povstání Karluků, Azů a Izgilů proti Turkům), se Ťie-kuové pravděpodobně rozpadli do několika kmenů, což Ujgurům usnadnilo vytvoření vztahů s nimi. Ale kromě Ťie-kuů žilo na jižní Sibiři několik velkých kmenů (sedm kmenů Jedra [pozn. 9] a kmen Kučugur (Čelkanci) → Ku-kiži → Altajští Lebedinci,[16] kteří byli v neustálé válce s Ujgury.
Střety s Ujgury
V polovině 8. století, dominance Velké stepi přešla z Turků (Tchu-ťüe) na Ujgury (747) a poté na Ťie-kuy (847). Hraniční problém a jeho řešení vítězstvím pod vedením Bajan Čöra, ukončil občanskou válku. Očividně, tomuto stejnému kaganovi byl věnován silně zkomolený nápis v turečtině, nalezen v okolí Selengy a publikován v roce 1913 finským vědcem Ramstedtem. Přinesl příběhy o událostech z roku 757, ale z nich je jasné, že Ujgurové byli na Jeniseji v střetu s Čchiky a Ťie-kuy ještě v letech 750 a 751, a zmiňuje Ťie-kuského chána.
V roce 742 se Ujgurské, Karlucké a Basmalské kmeny vzbouřily proti vládnoucí Ašına dynastií z Turků (Tchu-ťüe),[17] který později utrpěl porážku Kietiho [pozn. 10] koaliční armádou, a stal se vazalem Ujguro-Karluko-Basmalské koalice. V roce 744, po zavraždění Özmyše předposledního vládce Turků (Tchu-ťüe), kaganát Ťie-ku znovu získal nezávislost.
Kagan Bajan Čör stál před druhým politickým cílem: které kmeny by měly být zahrnuty v jejích silách a které ponechat mimo? V podmínkách stepní krajiny a kočovného života, dosažení tohoto cíle je obzvláště obtížné, tak jako byla potřeba mít přirozené hranice, jako jsou pohoří, a proto bylo třeba podrobit si kmeny žijící jižně od Sajan a západně od Altaje. V opačném případě kočovní Ujgurové byli pro zahájení invaze sousedů, jak vyplývá z poslední války. Bajan Čör se ujal role s celou, jemu neodmyslitelnou energií. Na jaře roku 750, když porazil Čchiky na řece Chem (Jenisej), na horním toku Jeniseje, a dostal od nich vyjádření pokory. Na podzim téhož roku zvítězil nad Tatary v severozápadním Mandžusku. Ale následující rok, neznámý kmen na severozápadě [pozn. 11] spolu s Kyrgyzy a Čchiky se vypořádal s Ujgury. Hlavní nebezpečí bylo v tom, že Karlukové budou podporovat Kyrgyzy a Čchiky, ale naštěstí pro Ujgury byli příliš v opozdění s konáním. Bajan Čör obsadil Čchiky četou tisících jezdců, který urychleně potlačily vzpouru. Málopočetný oddíl Ujgurů hnal potulnou skupinu Kyrgyzů, a samotný kagan s hlavními sílami prošel na vorech přes Černý Irtyš,[18] udeřil na Karluky a rozbil je u řeky Bolchu (Urungu) tam kde kdysi Kül-tegin a Tonjukuk způsobil porážku Türgešů. Ale tato válka ještě nebyla u konce, neboť nám neznámá skupina, které přináležela iniciativa povstání, nebyla zničena.
Podle dalšího starobylého nápisu, po porážce Ujgurským kaganem, v roce 750, zůstali Čchikové u řeky Chem (Jenisej).[19] Tyto Čchikové jsou uvedeni v seznamu kmenů dodávající koně pro dynastii Tchang.[20] Jako součást osobního jména (Čiki Guljaj, Čika Guljaj) byly zaznamenány v Chotanském dokumentu.[21]
Epos o Manasovi
Mezi 9 až 10. století byl z hlavních segmentů složen hrdinný dastan Manas. V hrdinském dastanu současných Kyrgyzů přežily motivy manicheismu u Jenisejských Kyrgyzů. Vlast jeho hlavního hrdiny Manasa byl blahoslavený a prostorný Talas. Manas byl „lev“, sogdsky → „arystan“, v turkických jazycích → „arslan“ nejen duchovně, ale i fyzicky. Jeho matka se stala drakem neobvyklé velkosti. Manas, prostřednictvím svátostné mužskosti vzešel ze srdce tohoto draka (aždar → ješter → had). Manas byl v turkických jazycích nazýván „Kırk-čör“ → „čtyřicet hrdinů“. Všichni byli potomci draka (ažida-ar zaada). Jeho případní předchůdci byli božští hoši se svou komunitou „Kırk-bala“ → „čtyřicet dětí“, kteří byli nápomocní Manasovi v mladších letech.
Toponymické stopy Čiků na Sibiři
„Čagati“ u Altaje jsou vnímáni jako jejich potomci[22] Název Seok Čygat, dnes přežívající mezi Tubalary, zahrnuje také starobylé etnonymum Čik s mongolskou koncovkou „at“, vyjadřující množné číslo. Tito Čikové jsou uvedeni ve stejných starověkých Turkických nápisech spolu s Azy pobývající v jejich těsném sousedství.[22]
Odkazy
Poznámky
- ↑
- v Žou-šu (čínsky v českém přepisu Žou-šu, pchin-jinem zhou shū, znaky 周书) 50. ze 6. století jsou známy jako Čchi-ku (čínsky pchin-jinem Qigu, znaky 居骨) a
- v Suej-šu (čínsky v českém přepisu Sui-šu, pchin-jinem suī shū, znaky 隋书) 84, jež byla oficiální kronikou čínské dynastie Suej (čínsky v českém přepisu Suej-čchao, pchin-jinem suí cháo, znaky 隋朝) ze 6. století jsou známý pod jménem Che-ku (čínsky pchin-jinem Hegu, znaky 纥骨)
- ↑ stély - kamenné runy, obrázkové písmo
- ↑ v tureckých jazycích slovo „bodun“ v překladě znamená „ulus - lid“, co bychom v našem pojímání ve všeobecnosti mohli chápat jako „horda“
- ↑ Istämi byl Ašına Tuwuův syn a Bumin-kaganův mladší bratr
- ↑ Azové jsou pravděpodobně shodní s lidem Azů během územního zisku starověké Baktrie v roce 150 př. n. l.[8]
- ↑ Kara-choža byla starověká vojenská kolonie (Kultura Kuši) založená Hunskými (Siung-nu) vládci v 1. století př. n. l. v Turpanské pánvi, vzdálené 30 km od současného Turpanu. Později se stalo karavansarajem pro obchodníky na Hedvábné cestě
- ↑ Tiele (čínsky v českém přepisu Tchie-le, pchin-jinem tiĕlè, znaky 太平)
- ↑ Bäkčor Kapagan-kagan byl syn Itmiš-begův (657/664-679) a bratr Il-Teriš Šad-kaganův a Zieghuův (Тuzil-beg) (683)
- ↑ zdá se, že Sajano-altajští Ugrický předkové Šorců
- ↑ Elitmiš-kagan, (742-744, Il-Itmiš-chán, El-Itmis-kagan, Elteris Qaghan, Kiethi Khan, Tieh Shih), protikrál v exilu, byl Kutluk-kaganův vnuk a Kutluk Jabguův syn. V roce 742 se většina z Turkických šlechticů zapojila k zvolení Basmalského vůdce Ašına Kieti jako za nejvyššího kagana
- ↑ Text na Selengském kameni v tomto místě je poškozen a nečitelný
Reference
- ↑ Zuev, A., „Early Türks: Essays on history and Ideology“ Oriental Studies Institute, Almaty, “Daik-Press”, 2002, (anglicky)
- ↑ Kljaštornyj S.G., Drevnetjurkskie runičeskie pamjatniki kak istočnik po istorii Srednej Azii М., 1964. (dostupné online), (rusky)
- ↑ Miller G.F. „Chyq“ 1913, p. 26, and „History of Siberia“. vol. 1. Moscow-Leningrad, 1937. p. 514-516.
- ↑ Gumiljov, L.N. „The Ancient Turks“, Moskva, 1967.(rusky)
- ↑ Gumiljov, Lev Nikolajevič, „The Ancient Turks“, Publisher: Ayris-press (2007) ISBN 5-8112-2646-2, ISBN 978-5811226467
- ↑ Zuev, s. 113, 167
- ↑ Menander Protektor, 1861, s. 370-375
- ↑ html[nedostupný zdroj]
- ↑ Bartold, V.V. „Kyrgyzy“ s. 25
- ↑ Gumiljov L.N. „Tri isčeznuvšich naroda“. s.107
- ↑ MAḤMŪD, Kāshgarī, James Kelly, Kütüphanesi (Istanbul, Turkey) Millet. Türk Şiveleri Lügatı = Dīvānü Luġāt-It-Türk. Duxbury, Mass: Tekin (turecky), 1982.
- ↑ Ph.D. Akerov, Tabyldy, „Karkyrahan. Velikij Kyrgyzskyj kaganat (časť 7)“, Institut etnologii Meždunarodnogo universiteta Kyrgyzstana. АКИpress - 2001–2010, Biškek
- ↑ Gumiljov, L.N. Zaveršen konkurs studenčeskich naučnych rabot! Glava XX. PREOBRAŽENIE NARODA (dostupné online), (rusky)
- ↑ a b Miller G.F. „History of Siberia“. vol. 1. Moscow-Leningrad, 1937. p. 314. - Messerschmidt, D.G., p. 77.
- ↑ Inostrantsev, K.A., „The Hunnu (Huns) and Huns“. L., 1926; Bernshtam, A.N., „Essay on the history of Huns“. L., 1951; F. Altheim. Geschichte dec Hunnen. Berlin, Bd. 1, 1959; Bd. 2, 1960.
- ↑ Ср. J. Bacot, „Reconnaissance...“, р. 152. (notes de P. Pelliot).
- ↑ MACKERRAS, Colin, Ch. 12 - "The Uighurs", 1990, "The Cambridge History of Early Inner Asia", Sinor, Denis, 317-342, Cambridge University Press, ISBN 0-521-24304-1
- ↑ Ramstedt, G. I. „Perevod nadpisi Selenginskogo kamnja“, s. 44; Malov S. E. Pamjatniki..., 1959, s. 41
- ↑ História Tuva, sv. 1, s. 81
- ↑ Wan Pu (Wan-pu). „Tang huei yao - Summary review of Tang dynasty“, 618-907, ch. 72, p. 1508.
- ↑ Bailey, H. W., „Languages of the Saka-Handbuch der Orientalistik“. 4, 1, Leipzig-Küln, 1939, p. 87.
- ↑ a b Potapov L.P. „Etnical structure and an origin of Altaians“. L., 1969 p. 82-84.
Literatura
- Jurij A. Zuev „Early Türks: Essays on History and Ideology Oriental Studies Institute“, Almaty, “Daik-Press”, (2002)
- Lev Nikolajevič Gumiljov „The Ancient Turks“, Publisher: Ayris-press (2007) ISBN 5-8112-2646-2, ISBN 978-5811226467
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Čikové na Wikimedia Commons
