Antonín Corfitz z Ulfeldu
Antonín Corfitz hrabě z Ulfeldu (Anton Corfitz Graf von Ulfeld)[pozn. 1] (15. června 1699, Brašov – 31. prosince 1769, Vídeň) byl rakouský diplomat a státník dánského původu. Díky vlivným pozicím rodičů u císařského dvora ve Vídni dosáhl v mládí vysokého postavení v diplomacii a byl vyslancem v několika zemích. Jako rakouský státní kancléř (1742–1753) měl v prvních letech vlády Marie Terezie na starost zahraniční politiku habsburské monarchie. V roce 1753 byl odvolán a nahrazen knížetem Kounicem, poté zastával post nejvyššího dvorského hofmistra (1753–1769). Jeho hlavním sídlem byl zámek Brodek, který vlastnil v letech 1733–1766. Byl rytířem Řádu zlatého rouna.
Kariéra
.jpg)
Pocházel ze starého šlechtického rodu původem z Dánska (rod se připomíná též pod jménem Uhlefeldt nebo Ulefeld). Narodil se v Sedmihradsku jako starší syn císařského polního maršála hraběte Lea Ulfelda (1651–1716), matka Anna Marie, rozená Sinzendorfová (1673–1736), byla nejvyšší hofmistryní arcivévodkyně Marie Alžběty, místodržitelky v Nizozemí. Antonín Corfitz původně sloužil v armádě a krátce před otcovou smrtí se pod jeho velením zúčastnil války proti Turkům. V roce 1723 byl jmenován císařským komořím, v roce 1724 se stal členem říšské dvorské rady,[2][3] v roce 1726 spolu se svým bratrem obdržel český inkolát.[4] Kariéru v diplomacii zahájil jako vyslanec v Savojském vévodství (v Turíně), kde působil v letech 1728–1730. V roce 1733 byl krátce zplnomocněncem Českého království u říšského sněmu v Řezně,[3] v letech 1733 (nebo 1734)[3]–1739 byl rakouským vyslancem v Haagu. V roce 1739 se podílel na uzavření bělehradského míru, který po válce s Tureckem znamenal pro Rakousko územní ztráty. V roce 1739 byl jmenován tajným radou a s titulem velvyslance pobýval v letech 1740–1741 v Istanbulu.
Na počátku vlády Marie Terezie byl z Turecka povolán zpět do Vídně a stal se státním a konferenčním ministrem, krátce nato po smrti hraběte Sinzendorfa převzal úřad státního kancléře se zodpovědnosti pro zahraniční politiku (1742–1753).[3] Obdržel také řadu dalších čestných funkcí, od roku 1743 byl mimo jiné dědičným nejvyšším komořím nad stříbry v Českém království. V roce 1744 obdržel Řád zlatého rouna[5] a od roku 1745 byl též prezidentem Tajné konference.[3] Po tereziánské reformě státní správy v roce 1749 byla zrušena česká a rakouská dvorská kancelář a na Ulfeldův úřad přešla část kompetencí vnitřních záležitostí.[6][7] Ve svých státních funkcích vždy prokazoval oddanost Marii Terezii, chyběly mu ale schopnosti řešit problematické mezinárodní vztahy během války o rakouské dědictví. Po válce soustředila Marie Terezie své úsilí na znovuzískání ztraceného Slezska a váhavého Ulfelda shledala nakonec málo vhodným pro tento úkol. V květnu 1753 jej odvolala z funkcí státního kancléře a prezidenta Tajné konference a jeho nástupcem jmenovala mladšího a dynamičtějšího Václava Antonína Kounice.[3] Ulfeld následně v letech 1753–1769 zastával funkci nejvyššího císařského hofmistra.[8][3] I když si u dvora udržel jistý vliv, z korespondence jeho současníků vyplývá, že kvůli své chladné povaze nebyl ve společnosti nijak oblíben.[9]
Rodinné a majetkové poměry
Poprvé se oženil v roce 1730 s Marií Annou z Virmontu (1710–1731), dcerou a univerzální dědičkou generála a diplomata hraběte Damiána Huga z Virmontu. Zemřela již v následujícím roce a jejím dědicem se stal manžel. Podruhé se oženil v roce 1743 s princeznou Marií Alžbětou Lobkovicovou (1726–1786), dcerou knížete Filipa Hyacinta z Lobkovic. Z druhého manželství pocházely tři děti. Jediný syn Jan Křtitel (* 1745) zemřel v dětství. Starší dcera Marie Vilemína (1744–1800) se provdala za hraběte Františka Josefa Thun-Hohensteina (1734–1800), majitele panství Klášterec nad Ohří, mladší Marie Alžběta (1747–1791) byla manželkou hraběte Jiřího Kristiána z Valdštejna (1743–1791).
Díky dědictví své první manželky mohl investovat do nákupu statků a v roce 1733 koupil na Moravě panství Brodek u Prostějova.[10] Zdejší zámek se stal jeho občasným sídlem a v letech 1750–1755 prošel přestavbou podle projektu císařského dvorního stavitele Antonia Beduzziho,[11][3] kolem zámku vznikl francouzský park doplněný drobnou architekturou.[12] V roce 1753 koupil ve Vídni na Minoritenplatz dva domy, které nechal přestavět do podoby barokního paláce (dnes známého jako Dietrichstein-Ulfeld Palais). Vzhledem k tomu, že neměl mužské potomstvo a manželé obou jeho dcer sídlili v severních Čechách, krátce před smrtí prodal v roce 1766 panství Brodek Schrattenbachům.
Jeho mladší bratr František Antonín (1711–1741) sloužil v armádě a na počátku války o rakouské dědictví zemřel v Českých Budějovicích.
Odkazy
Poznámky
- ↑ Rodové příjmení se v historických pramenech a literatuře uvádí v různých podobách jako Ulfeld, Ulfeldt, Uhlfeldt, Uhlefeld nebo Ullefeld. Kolísavou podobu má i pravopis Antonínova druhého křestního jména připomínaného jako Corfitz, Corfiz, případně Corfix.
Reference
- ↑ Kindred Britain.
- ↑ GSCHLIESSER, Oswald von: Chronologische Liste der Reichshofräte, Vídeň, 2014; s. 158 s dostupné online s. 158
- ↑ a b c d e f g h KONEČNÝ, Michal; CERMAN, Ivo. Tváře osvícenství. Kroměříž: Národní památkový ústav, 2021. 288 s. ISBN 978-80-907400-8-2. Kapitola Hrabě Corfitz Antonín Ulfeldt (1699–1770). Le bon homme, s. 71.
- ↑ Udělování českého inkolátu v 18. století
- ↑ LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk zpravodaje Heraldika a genealogie); Praha, 1991; s. 278
- ↑ BRŇOVJÁK, Jiří: Šlechticem z moci úřední. Udělování šlechtických titulů v českých zemích 1705–1780; Ostravská univerzita, Ostrava, 2015; s. 79–80 ISBN 978-80-7464-461-0
- ↑ SVITÁK Zbyněk: Z počátků moderní byrokracie; Matice moravská, Brno, 2011; s. 31–32, 68–69 ISBN 978-80-86488-91-2
- ↑ STELLNER, František: Sedmiletá válka v Evropě; Libri, Praha, 2000; s. 53 ISBN 80-7277-010-1
- ↑ CERMAN, Ivo: Chotkové. Příběh úřednické šlechty; NLN, Praha, 2008; s. 192, 197 ISBN 978-80-7106-977-5
- ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, I. díl; Praha, 1996; s. 327–328 ISBN 80-85983-13-3
- ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava; Praha, 1983; s. 40
- ↑ HIEKE, Karel: Moravské zámecké parky a jejich dřeviny; Praha, 1985; s. 27
Literatura
- KUBEŠ, Jiří: V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740; NLN, Praha, 2018; 638 s. ISBN 978-80-7422-574-1
- SCHEUTZ, Martin: Die Elite der hochadeligen Elite. Sozialgeschichtliche Rahmenbedingungen der obersten Hofämter am Wiener Kaiserhof im 18. Jahrhundert, 195 stran dostupné online
- TARABA, Luboš: Sukně proti kalhotám. Válka o rakouské dědictví 1740–1748; Praha, 2019; 464 s. ISBN 978-80-7557-176-2
