Štětkoun šedý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxŠtětkoun šedý
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída savci (Mammalia)
Řád sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád nepřežvýkaví (Nonruminantia)
Čeleď prasatovití (Suidae)
Rod štětkoun (Potamochoerus)
Binomické jméno
Potamochoerus larvatus
(F. Cuvier, 1822)
Rozšíření štětkouna šedého (hnědě)
Rozšíření štětkouna šedého (hnědě)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Štětkoun šedý, nazývaný také prase madagaskarské a štětkoun východoafrický (Potamochoerus larvaus), je druh štětkounačeledi prasatovití a rodu Potamochoerus. Popsal jej Frédéric Cuvier roku 1822.[2] Se druhým druhem z rodu, štětkounem africkým (Potamochoerus porcus), byl považován za jeden druh. U štětkouna šedého bylo známo pět poddruhů, studie Vercammena et al. (1993) však uznala pouze dva: P. l. hassama a P. l. koiropotamus.[3]

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Štětkoun šedý se vyskytuje v Africe a je zvířetem afrotropické oblasti.[4] Areál jeho výskytu zahrnuje Súdán se sousedními státy a přes východ Afriky zasahuje například až do Zambie či Mosambiku. Lze jej najít například ve státech Eritrea, Tanzanie, Etiopie, Demokratická republika Kongo, Rwanda, Botswana (sever a severovýchod), Somálsko, Keňa, Jihoafrická republika (sever a východ) a dalších, v Namibii naopak štětkouni nežijí. Izolované populace se nalézají v Angole. V oblastech bývalého Zairu se jeho areál výskytu střetává s druhým členem rodu, štětkounem africkým. Na Madagaskaru či ostrovu Mayotte je potom nepůvodním druhem.[3][5][6]

Štětkoun šedý preferuje hustě zarostlé oblasti.[6] Lze jej najít v lesích včetně galeriových, bažinách, vyskytuje se i v zemědělských oblastech.[4] Rovněž různé výškové stupně tomuto druhu nepůsobí problém. Byl zaznamenán v nížinatých oblastech, avšak na východě Afriky běžně obývá oblasti ležící i v 3000 metrech nad mořem, možná i výš. Na hoře Kilimandžáro žili ve 4 000 metrech.[3][5]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Štětkoun šedý je středně velký druh prasete. Zakulacené tělo je zakončeno dlouhým ocasem, jehož délka činí 30 až 43 cm, končetiny jsou naopak krátké. Tělo celkově měří na délku 100 až 150 cm, na výšku měří štětkoun 55 až 88 cm a hmotnost se může vyšplhat až na 115 kg. Poddruh P. l. hassama je větší. Samičky dosahují menší velikosti nežli samci. Hlava je podlouhlá, u samců na ní rostou bradavice. Nejvyšší bod lebky leží u zad. Dolní čelist je podlouhlá, vybavena 7cm špičáky, které štětkoun používá jako zbraň.

Srst bez podsady může měřit až 6 cm, přes záda se táhne hříva chlupů, chomáče chlupů má potom štětkoun na uších. Zbarvení srsti je variabilní, může být červenohnědé, šedohnědé až černé, často s bílým zbarvením obličeje u samců. Prasata žijící v severovýchodní Africe mají barvu světlejší. Mláďata mají pruhování složené z hnědého a žlutého vzoru.[4][3][7]

Chování[editovat | editovat zdroj]

Štětkoun šedý v Jihoafrické republice

Štětkoun šedý je aktivní hlavně během noci, ale pokud je chladněji, aktivitu projevuje i během dne. Vzhůru je asi 13,7 hodin. Za jednu noc ujde vzdálenost mezi 0,5 až 5 kilometry, ve tmě si potom troufá proniknout i do oblastí s řidší vegetací. K odpočinku využívá hustý porost. Štětkouni žijí ve skupinách tvořených dominantním párem a dalšími jedinci. Podle studie Seydacka z roku 1990 v nich může žít od jednoho do deseti exemplářů; příbuzní štětkouni afričtí tvoří skupiny větší, o devíti až patnácti jedincích. Hustota populace činí 0,3 až 10,1 zvířat na čtvereční km a jedna skupina štětkounů si nárokuje oblast o rozloze i 10 km2. Zvířata společně navzájem komunikují pomocí různých zvuků, ale také pachovými stopami, které zanechávají na stromcích. Roli v komunikaci možná hrají i výkaly. Mezi štětkouny probíhají vzájemné souboje[4][3][5][7] a mohou zaútočit i na člověka, obyčejně jsou však plaší.[8]

Štětkouni šedí se živí všežravě. Konzumovat mohou například různé hlízy a podzemní části rostlin (tyto složky tvoří téměř 70 % štětkounova jídelníčku), žerou ale také houby, masitou stravu či ovoce, přičemž mohou sloužit jako roznašeči semen. Následují opice a živí se plody, které upustí. Mimoto také vnikají do zemědělských oblastí, kde žerou úrodu.[4][3][5][7]

Rozmnožování je sezónní, mláďata se rodí s nástupem období dešťů. V každé skupině se páří pouze alfa samice. Mláďata (je jich 1 až 4, nejvyšší možný počet je 8) samice porodí na skrytém místě po 120 až 127 dnech březosti. Selata váží maximálně jeden kilogram a během následujících tří týdnů se nevzdálí od svého úkrytu na více než 200 metrů. Stará se o ně samice i samec, odstavena jsou za 5,5 měsíce. Za 18 až 21 měsíců dosáhnou pohlavní dospělosti; v 1,5 až 2 letech také opouštějí skupinu. Štětkoun šedý se může dožít až dvaceti let, ve volné přírodě byl zaznamenán osmnáctiletý jedinec. Je to však vzácný fenomén. Štětkouni umírají kvůli nedostatku potravy, nebezpečí pro ně představují i vzájemné souboje. Napadají je také různé druhy predátorů, například levharti, lvi, hadi, hyeny skvrnité či šimpanzi učenliví (predace zaznamenána v tanzanském národním parku Gombe). Mláďata mohou uchvátit draví ptáci.[4][3][5][7]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Na kresbě Josepha Wolfa z roku 1858

U štětkouna šedého nebyly zaznamenány vážné hrozby. Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody je jeho populace stabilní a organizace jej hodnotí jako málo dotčený taxon, ani v Úmluvě o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin není uveden. Někde však populace přesto může klesat. Hrozbou může být ztráta habitatu (pokles štětkounů šedých byl kvůli tomu zaznamenán například v Burundi), jinak je ale druh přizpůsobivý, a někde může v narušených oblastech naopak i prosperovat. Vzhledem k tomu, že štětkouni způsobují škody na zemědělských plodinách, jsou z tohoto důvodu často zabíjeni (v Burundi platí nicméně celoroční zákaz lovu, v ostatních areálech lze lovit štětkouny sezónně nebo i během celého roku), avšak kvůli skrytému životu a vysokému reprodukčnímu potenciálu to obvykle není příliš účinné. Štětkouni jsou také loveni pro maso, avšak v řadě míst tato hrozba obyčejně zaniká následkem šíření islámu (muslimové jeho konzumaci odmítají).[3][5][6]

V zoologických zahradách se nejedná o časté chovance.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
  2. štětkoun šedý [online]. Biolib.cz [cit. 2017-10-08]. Dostupné online. 
  3. a b c d e f g h KINGDON, Jonathan; HOFFMAN, Michael. Pigs, Hippopotamuses, Chevrotain, Giraffes, Deer and Bovids. In: Mammals of Africa. Bloomsbury: Bloomsbury Natural History, 2013. ISBN 9781408122570. S. 32−36. (anglicky)
  4. a b c d e f CARTER, Neil. Potamochoerus larvatus - bushpig [online]. Animal Diversity Web, 2006 [cit. 2017-10-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b c d e f g VERCAMMEN,, P.; SEYDACK, Armin W.; OLIVER, William L. R. The Bush Pigs (Potamochoerus porcus and P larvatus). In: OLIVER, William L. R. Pigs, peccaries, and hippos, Status Survey and Conservation Action Plan. Gland, Switzerland: IUCN, 1993. ISBN 2831701414. S. 93–101. (anglicky)
  6. a b c Potamochoerus larvatus [online]. Mezinárodní svaz ochrany přírody, rev. únor 2017 [cit. 2017-10-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. a b c d HUFFMAN, Brent. Potamochoerus larvatus [online]. ultimateungulate.com, 22.3.2004 [cit. 2017-10-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. KENNEDY, A. S.; KENNEDY, Vicki. Animals of the Serengeti: And Ngorongoro Conservation Area. Princeton, New Jersey: Princeton University Press, 2014. 152 s. ISBN 1400851386, ISBN 9781400851386. S. 73. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]