Indiánské války

Indiánské války
Trvání	1609 - 1923
Místo	Severní Amerika, Spojené státy americké
Výsledek	Rozšíření území Spojených států do jeho současných hranic. Vytvoření systému Indiánských rezervací na základě dohod s jednotlivými kmeny.
Strany
Domorodí Američané Království Velké Británie (1622–1783) Britská Amerika Spojené státy (1783–1918) Konfederace (1861–1865) Texaská republika (1836-1846)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Indiánské války je termín popisující sérii konfliktů mezi evropskými kolonizátory či později americkými osadníky a domorodými kmeny na území Severní Ameriky. Primárním důvodem konfliktu byla rostoucí poptávka po půdě vyvolaná imigrací z různých evropských zemí. Ta vedla k osídlování západních teritorií bělošskými kolonizátory a vytlačování indiánů stále více na západ případně jejich odstranění do předem daných území - rezervací. Tento tlak následně vedl ke konfliktům.

Biologická "válka"

Často ještě dříve, než začaly skutečné války, zdecimovaly indiánskou populaci z Evropy zavlečené choroby. Jednalo se o nemoci jako neštovice, mor, spalničky, zarděnky a jiné, na něž organismy domorodců neměly vypěstovanou žádnou imunitu. Evropané šířili tyto choroby zprvu nevědomky, ale posléze si všimli, že účinky nemocí mají na domorodce daleko zhoubnější vliv, než na ně. V několika válkách toho následně chtěli využít. Nejznámějším příkladem je pokus o rozšíření neštovic během obléhání pevnosti Pitt za Pontiacova povstání. Evropské nemoci si vyžádaly daleko více indiánských životů než přímé vojenské akce. Odhady se různí, ale mnohé indiánské kmeny takto ztratily i 90 % své populace. Mělo to pochopitelně výrazný vliv i na vojenskou sílu domorodců.

17. století

Příčiny, jež stály za vznikem konfliktů mezi kolonisty a Indiány byly různé a zdaleka nesouvisely jen s územní expanzí. V 17. století postupně narůstal počet obyvatel prvních kolonií na východním pobřeží dnešních Spojených států amerických a způsoboval tak čím dál větší tlak na získávání nové obdělávatelné půdy. Způsob, jakým ji od Indiánů kupovali, byl pro ně často nevýhodný. Indiáni nebyli zvyklí na evropský způsob chápání vlastnictví a neuvědomovali si plně dopad prováděných obchodů. Dalším problémem, který narušoval vzájemné vztahy s domorodými obyvateli, byl způsob, jakým kolonisté zajišťovali pastvu svého dobytka - nebrali ohled na neohrazená indiánská políčka a evropský dobytek pak na nich způsoboval těžké škody. Jiné třecí plochy vznikaly kvůli tomu, že Evropané příliš nerozlišovali jednotlivé indiánské skupiny. Indiáni, neorganizovaní do tak mohutných a tak dobře řízených celků jako byly například anglické kolonie, se pak proti zvůli svých sousedů nemohli bránit, neboť soudní moc jim vnutily organizovanější evropské celky. Další příčinou rozmíšek, které někdy vedly i k válkám, byla různá nedorozumění (nedostatek kvalitních překladatelů) a incidenty spáchané v opilosti. Svou roli hrála rovněž vzájemná podezíravost a obavy z útoku druhé strany. A v neposlední řadě byly konflikty způsobovány i kvůli ekonomickým zájmům (zejména obchod s kožešinami). Je nutno podotknout, že Indiáni nevystupovali nikdy jednotně a prakticky ve všech konfliktech získali kolonisté část domorodců na svou stranu jako spojence.

Indiánský útok na osadníky ve Virginii v březnu 1622.

Anglo-powhatanské války ve Virginii

První válka, která byla zřejmě způsobena anglickým rozpínáním v údolí řeky James a stavbou několika pevnůstek na území kmenového svazu Powhatanů bez jejich souhlasu, proběhla v letech 1609/1610-1614, druhá započala překvapivým útokem Indiánů na Evropany, který způsobil smrt v té době asi čtvrtiny obyvatelstva Virginie (347 osob) a pokračoval systematickými trestnými výpravami v letech 1622-1632, a ke třetí došlo v letech 1644-1646, kdy Indiáni nezvládli využít počáteční úspěšný překvapivý útok a byli postupně vytlačeni ze svého území. V důsledku válek byla vytyčena jasná hranice mezi anglickým osídlením a domorodci.

Pequotská válka

Probíhala v letech 1636-1638 na území jižní Nové Anglie (Connecticut) mezi Pequoty na jedné a Angličany spolčenými s některými sousedními indiánskými kmeny na druhé straně. Pequotové byli rozdrceni a ve válce krále Filipa již stáli na straně Angličanů.

Kieftova válka

Probíhala mezi severními Delawary (Munsee - Lenni Lenape) a Nizozemci. Tento konflikt byl neobyčejně krvavý (ještě v roce 1628 měla nizozemská kolonie asi 270 obyvatel, ve 40. letech to byl zhruba 1 000 osadníků a proti tomu ztráty dosahovaly na straně Indiánů snad až půl druhého tisíce a na straně Evropanů zřejmě okolo 100). Nizozemce podpořili jako spojenci Angličané.

Broskvová válka

Vypukla v roce 1655 a proslavila se útokem Indiánů na Nový Amsterdam. V dalších letech pomalu doznívala do ztracena.

Esopské války

Dvě války mezi Nizozemci a Indiány z kmene Esopus, k nimž došlo v letech 1659-1663. První vypukla v důsledku napětí mezi osadníky a domorodci a následného opileckého incidentu. Druhá začala lstivým přepadem nizozemské osady Wiltwijck velkou skupinou Indiánů. Nizozemcům se stejně jako v přechozích konfliktech podařilo zažehnat nebezpečí porážky a získat převahu, ale již natrvalo ztratili v Indiány důvěru.

Samuel de Champlain v čele Huronů a Algonkinů bojuje v roce 1609 s Irokézy.

Bobří války

Byly série konfliktů způsobené irokézskou expanzí. Probíhaly v letech 1609-1701 s menšími či většími pauzami. Často uváděný důvod, že to bylo za účelem monopolizace obchodu s kožešinami (hlavně bobřími), je dnes zpochybňován. Spíše se přepokládá, že šlo o pokračování tradičních konfliktů, které Irokézové vedli proti okolním etnikům a Francouzi měli tu "smůlu", že si tato etnika vybrali za spojence. Válka postupně utichala, neboť Francouzi měli zájem mocné sousedy neutralizovat a irokézská moc byla silně otupena na konci sedmnáctého století za války krále Viléma (součásti devítileté války).

Metacomovo povstání

Byl poměrně rozsáhlý konflikt většiny novoanglických kmenů s tamějšími osadníky v letech 1675-1676 (někde až 1678). Podle jeho vůdce, náčelníka Metacoma, nazývaného král Filip, byla nazývána Válka krále Filipa. Indiáni využívali znalosti terénu a dobrou vybavenost evropskými zbraněmi a zprvu slavili značné úspěchy. Začátkem léta 1676 se však situace obrátila. Indiánům docházely zásoby a Angličané v boji využívali množství spojeneckých Indiánů jako zvědů. V jižních oblastech válka skončila začátkem podzimu 1676, na severu trvaly menší boje ještě dva roky. Ztráty na životech a materiální škody byly obrovské. Angličané měli více než 1000 mrtvých z toho 2/3 vojáků padlo přímo v boji (různé zdroje uvádí čísla od 600 do 2 500 mrtvých). Více než tucet měst lehlo popelem, přibližně dvacet dalších bylo poškozeno; samoty a malé vesnice byly téměř do kořene vyvráceny. Domorodci pobili velkou část dobytka (8000 kusů). Konflikt uvrhl kolonie do hluboké sociální a ekonomické krize, z níž se vymanily až počátkem 18. století. Indiáni však ztratili asi pětkrát více lidí a přestali působit jako politická síla, na kterou by osadníci museli brát ohled.

Baconovo povstání

Proběhlo v roce 1676 na hranicích Marylandu a Virginie. Výsledkem bylo zřízení indiánských rezervací (pro každý kmen zvlášť) v roce 1677, kdy Cockacoeske, považovaná za nejvyšší náčelnici v té době velmi oslabené Powhatanské konfederace, podepsala smlouvu, podle níž si Indiáni podrželi právo lovu mimo rezervace.

18. století

Markýz Louis-Joseph de Montcalm se snaží zabránit indiánským spojencům v masakrování britských zajatců po obléhání pevnosti William Henry v roce 1757 za francouzsko-indiánské války. Idealizovaná představa z 19. století

Pronikání bělochů na západ nabralo na intenzitě, přesto územní expanze znovu nebyla jedinou příčinou válek. Indiáni si nicméně začali uvědomovat, že jim hrozí trvalá ztráta území a případně "suverenity" a snažili se organizovat do větších celků, které by dokázaly lépe čelit euroamerické materiální, organizační a nyní už i početní převaze. To se projevilo za války s kmenem Yamasee, během Pontiacova povstání a za severozápadní války. Ve všech těchto konfliktech utrpěli běloši množství porážek a převahu získali jen za cenu těžkých ztrát a nasazením značných sil. Indiáni se kromě toho pokoušeli využít ve svůj prospěch nepřátelství mezi jednotlivými bělošskými národy. Ve francouzsko-indiánské válce tak většina domorodců podporovala početně slabší a přátelštější Francouze proti Britům. Naopak během americké války za nezávislost stála větší část domorodců na pro ně přijatelnější britské straně. Přesto byly indiánské úspěchy jen dočasné. Výsledkem bojů v 18. století bylo posunutí faktické hranice do oblasti Velkých jezer, západního Ohia a místy až k řece Mississippi.

Válka s Tuscarory

V Severní Karolíně došlo v letech 1711-1715 ke konfliktu mezi britskými, nizozemskými a německými osadníky a irokézským kmenem Tuscarorů. Výsledkem byla porážka domorodců, jejich následná migrace a začlenění do Irokézské ligy.

Války s kmenem Lišek

(Fox wars) Jednalo se o dvě války, které vedli Francouzi a jejich spojenci Ottawové, Huroni, Potawatomiové a další s kmenem Lišek (Fox) a jejich spojenci Mascouteny. Proběhly v letech 1712-1716 a 1728-1733. Příčinou první války bylo zřejmě vzrůstající přelidnění a napětí okolo pevnosti Detroit. Příčinou druhé bylo neutuchající nepřátelství Lišek vůči Francouzům a jejich útoky na kolonisty a francouzské indiánské spojence. Lišky byly v bojích drtivě poraženy a přišly o mnoho stovek svých příslušníků. Zbytky kmene v počtu asi 500 lidí se pak stáhly k Saukům, kteří je de facto začlenili do své komunity.

Válka s kmenem Yamasee

Proběhla v letech 1715-1717 v Jižní Karolíně. Na jedné straně stáli britští kolonisté a na druhé množství kmenů a skupin (Muscogee, Cherokee, Chickasaw, Catawba, Apalachee, Apalachicola, Yuchi, Savannah River Shawnee, Congaree, Waxhaw, Pee Dee, Cape Fear, Cheraw) v čele s kmenem Yamasee. Indiáni zničili mnoho osad a pobili stovky kolonistů. V roce 1716 se na stranu Britů přidali Čerokíové (Cherokee) a rok nato byl uzavřen křehký mír. Jednalo se o jednu z nejkrvavějších indiánských válek vůbec, která připravila Jižní Karolínu o 7 % populace a vážně tuto kolonii oslabila.

Smrt náčelníka Pauguse během bitvy u Pequawketu v závěru Dummerovy války v roce 1725.

Dummerova válka

(Dummer's War) Tento konflikt nazývaný též "válka otce Ralea" (Father Rale's War) proběhl v letech 1722-1725 v severní Nové Anglii a Novém Skotsku. Na jedné straně stáli britští osadníci z Maine a na druhé straně indiánští spojenci Nové Francie sdružení v konfederaci Wabanaki (Mikmakové, Maliseeti, Abenakové). Válku způsobilo pronikání britských osadníků na severovýchod, které se snažili zabránit místní Indiáni spolu s francouzskými misionáři. Zatímco v Maine získali Britové jednoznačnou převahu a upevnili své pozice, v Novém Skotsku si domorodci načas podrželi svou nezávislost a svou zem.

Britsko-čerokézká válka

(Anglo-Cherokee War) Došlo k ní v letech 1758-1761 v Jižní Karolíně a Virginii. Ačkoli byli Britové a Čerokíové (Čerokézové, Cherokeeové) během francouzsko-indiánské války nejprve spojenci, podezíraly se obě strany ze zrádných úmyslů. Napětí přerostlo v roce 1758 v konflikt. Indiáni napadali britské osídlení, dobyli mj. Fort Loudoun, ale několik větších vojenských výprav je donutilo uzavřít mír.

Pontiacovo povstání

Probíhalo v návaznosti na ukončení bojů v Severní Americe mezi Francouzi a Brity v letech 1763 – 1766. Jednalo se o reakci Indiánů na britskou politiku v oblasti Velkých jezer a na rozmáhající se domorodé protibělošské hnutí. Počáteční úspěchy nezvykle dobře organizovaných útoků algonkinských kmenů neměly dlouhého trvání, ale na druhou stranu se v zásadě udržel status quo ante bellum a Britové nevybudovali nové opevněné pozice.

Válka lorda Dunmora

Jednalo se o válku mezi kmeny Šónýů (Shawnee) a Mingů na jedné straně a kolonií Virginie na straně druhé. Došlo k ní v roce 1774 a je pojmenována po guvernérovi Virginie. Příčinou bylo britské (americké) pronikání do jižní části údolí řeky Ohio a následné indiánské nájezdy na skupiny osadníků a lovců. Válka skončila po virginském vítězství v bitvě u Point Pleasant 10. října 1774. Indiáni dočasně rezignovali na zastavení bělošské expanze do oblasti jižně od Ohia.

Únos dcery Daniela Boona domorodci z kmenů Čerokí nebo Šóný v červenci 1776

Chickamaugské války

Probíhaly v letech 1776-1794. Je tak označována série nájezdů, přepadů a bitev vedených Čerokézy, Kríky (Muscogee) a Šónyi a jinými Indiány proti americkým osadníkům během americké války za nezávislost a v letech následujících. Čerokézové bojovali nejprve jako spojenci Britů a po roce 1786 jako členové tzv. Západní konfederace, domorodého uskupení, která vedlo tzv. severozápadní indiánskou válku.

Severozápadní indiánská válka

Byla způsobena tím, že Britové po americké válce o nezávislost přenechali „kontrolu“ nad územím mezi Mississippi a Apalačským pohořím Američanům. Tamější indiánské kmeny se však postavily pronikání amerických osadníků, kterým do té doby Británie neumožňovala se na území příliš usazovat. Probíhala v letech 1785-1795. Indiánské kmeny byly po počátečních úspěších poraženy a musely se zříct velké oblasti v povodí Ohia.

První polovina 19. století

V letech 1804–1806 podnikli badatelé Lewis a Clark cestu napříč kontinentem, která otevřela přístup k novým územím daleko na západě. Měli s sebou také několik indiánů, které používali jako tlumočníky. Stali se tak jedněmi z prvních bílých lidí, kteří se setkali s obyvateli severozápadu, jako byli Činúkové, Tlingitové a Haidové. Američanům se začalo otevírat obrovské území západně od řeky Mississippi. Zatím však nedokončili ani obsazování a kolonizaci území východně od této řeky. Stále zde žilo množství kmenů, které byly připraveny bránit se pronikání bělošských vojáků a osadníků. Převaha Američanů se stala již velmi výraznou ve všech směrech. Jedna z mála šancí, kterou Indiáni měli, bylo využít nepřátelství mezi USA a Brity ve svůj prospěch, o což se také někteří pokusili.

Tecumsehova válka

Tecumsehova smrt v bitvě na Temži 5. října 1813

Začátkem 19. století si podporu etnik z oblasti velkých jezer a Ohia získal náčelník Šónýů Tecumseh. Jeho neunávné cestování a přesvědčování umožnilo vytvoření velké spojenecké konfederace mnoha kmenů. Bohužel od kmenů jihovýchodu získal jen malou pomoc v podobě části Kríků. Tecumsehovi válečníci se s Američany střetli v r. 1811 u řeky Tippecanoe, byli však poraženi. V roce 1812 vypukla mezi Brity a USA válka o hranice mezi USA a Kanadou. Indiáni viděli v Britech spojence v zápase o udržení svého území, a mnoho z nich se do války zapojilo. Hlavním indiánským spojencem Britů byl Tecumseh (získal dokonce hodnost generála) a bojovníci z jeho konfederace. Ti pomohli Britům zajmout pevnost Detroit a podíleli se na mnoha dalších akcích. V roce 1813 však Tecumseh padl v bitvě na Temži (nyní Chatham, Ontario). Výsledkem byl faktický rozpad konfederace. Vzhledem k tomu, že válka mezi Velkou Británií a Spojenými státy skončila nerozhodně (nepočítaje velmi malé reparace USA kvůli tomu, že vyhlásili válku oni), začali mnozí domorodí obyvatelé utíkat do Kanady.

Válka Kríků

Tento konflikt proběhl v době druhé britsko-americké války v letech 1813–1814. Začal jako občanská válka uvnitř kmene Kríků ("Red Sticks" Kríkové nazvaní podle červených rituálních palic proti Dolním Kríkům), ale poté přerostl ve válku mezi "Red Sticks" Kríky a Američany. Američanům pomáhali i Dolní Kríkové, Čerokíové a Čoktové (Choctaw). V bitvě u Horseshoe Bend v březnu 1814 připravili jednotky Američanů a jejich spojenců "Red Sticks" Kríkům drtivou porážku, v níž zabili přes 800 domorodců. Ti museli rezignovat na daší odpor. Výsledkem byla smlouva z Fort Jackson (9. srpen 1814), podle níž Kríkové odstoupili USA obrovské území (93 000 km²) v Alabamě a Georgii. Andrew Jackson, který tuto dohodu připravil, nebral ohledy na to, že šlo i o část území amerických spojenců v této válce - Čerokíů a Dolních Kríků.

Válka Černého jestřába

Útok Seminolů na americkou tvrz, litografie z roku 1837

Druhá seminolská válka

V roce 1830 státy Mississippi, Alabama a Georgie zakázaly, aby na jejich území sídlili domorodí Američané. Poté Jackson vydal zákon o odsunu indiánů, podle nějž dostali území na západ od Mississippi. Takto donutil všechny kmeny, aby se vystěhovaly z východních států do oblastí rezervací. Ty, které odmítaly, byly obklíčeny a dovedeny pod dohledem armády Spojených států. Tento přesun se nazýval Stezka slz. Odsun trval více než rok a během něj zemřela asi čtvrtina domorodých Američanů.

Stále více bílých lidí mířilo na západ, a tak se vytvořily ve 40. letech 19. století stezky, vedoucí napříč prériemi a lovišti kmenů, které zde žily. Některé kmeny se proto k cestujícím chovaly nepřátelsky, zatímco jiné jim pomáhaly, protože věděly, že jen procházejí a míří do jiných krajů. Když ale byla napříč prériemi postavena železnice, situace se začala měnit. Do oblasti se přistěhovali horníci, dobytkáři a sedláci. Výsledkem bylo období uzavírání smluv mezi národy obývajícími prérie a vládou USA. Domorodí Američané podepisovali dohody, které však kolonizátoři neustále porušovali. Vláda USA byla přesvědčena o tom, že nejlepší možností pro domorodé Američany je soustředit je do rezervací, kde by mohli mít vlastní půdu a začít sedlačit jako osadníci. Postoj, který zaujímali k této myšlence domorodí Američané, shrnul náčelník Siouxů Velký orel, který řekl: “Bílí lidé se stále snažili přimět indiány, aby se zřekli svého způsobu života a žili jako oni. To Indiáni neuměli a každopádně ani nechtěli“.

Druhá polovina 19. století

Pokud se domorodí Američané nezdržovali ve svých rezervacích, armádě stačila nepatrná záminka, aby je přepadla. V roce 1864 plukovník John Chivington, jenž pronásledoval šajenské Psí vojáky, kteří přepadali usedlosti osadníků, zaútočil na vesnici jižních Šajenů náčelníka Černého kotle, kde také přebývalo několik jihoarapažských rodin vedených náčelníkem Levou rukou. Při masakru u Sand Creeku bylo zabito 133 indiánů, převážně žen a dětí. Tento čin způsobil, že se kmeny žijící na prériích spojily k pomstě. Náčelník Rudý oblak vedl válečníky Siouxů, Šajenů a Arapahů proti armádě, kterou rozdrtil.

Jedním z mála dalších úspěchů indiánů byla vzpoura Métisů v Kanadě pod vedením Louise Riela. Ten předložil vládě seznam práv a požadavků vzbouřenců, který zahrnoval právo na vlastní jazyk a náboženství, právo na půdu a účast v kanadské vládě. Ministerský předseda tento seznam odsouhlasil.

V 70. letech 19. století se po USA rozšířila zvěst o tom, že se v dakotských horách na území Siouxů našlo zlato a vypukla tak zlatá horečka. Na území, které byli Siouxové odhodláni udržet, proudilo množství zlatokopů. V roce 1876 učinila vláda pokus o odkoupení tohoto území, Siouxové však odmítli. Jejich náčelník Sedící býk a jeho válečníci stále opouštěli svou rezervaci a když jim bylo nařízeno, aby se vrátili, neposlechli. Byla povolána armáda pod velením George Armstronga Custera, která je měla přinutit k návratu. Custer sledoval Sedícího býka a jeho bojovníky až k Little Bighornu, kde byl siouxskými válečníky poražen. Sedící býk věděl, že tato událost bude mít značné dozvuky, a proto uprchl do Kanady. Vrátil se po šesti měsících a vzdal se vládním jednotkám, které jej uvrhly zpět do rezervace.

První národy v Kanadě se též snažily udržet si svá stará území a tradice. Métisové se opět pokusili klást odpor změnám. V roce 1885 Riel vyzval všechny příslušníky prvních národů, aby se přidali k boji Métisů. Tato vzpoura byla nazvána batochské povstání. Netrvalo dlouho a Riel byl chycen a oběšen a ostatní byli uvězněni.

Bitva u Little Bighornu zostřila konflikt mezi kolonizátory a indiány. V roce 1890 byl Sedící býk zastřelen, protože své lidi povzbuzoval v jejich touze po svobodě. Téhož roku se další náčelník Siouxů Velká noha rozhodl odvést svůj kmen do jiné rezervace. Cestou se setkali s armádou Spojených států, které se museli vzdát. Přes noc byli drženi ve vojenském táboře u Wounded Knee Creek a ráno je vojáci požádali, aby odložili své zbraně. Jeden mladý bojovník to odmítl, a při potyčce vyšla rána. Armáda zmasakrovala 153 siouxských mužů, žen i dětí. Tento masakr znamenal konec boje Siouxů o udržení svých území.

Příčiny porážek

Indiáni většinu válek s Euroameričany prohráli. Proč tomu tak bylo? Zde je shrnutí hlavních příčin.

• V důsledku epidemií přišlo mnoho kmenů o značnou část populace.
• Kolonisté byli vojensky vyspělejší. Jeden příklad za všechny. Obvykle se zdůrazňují výhody luku oproti palným zbraním před zavedením opakovacích pistolí a pušek, nicméně neexistuje příklad větší bitvy, v níž by "luky" zvítězily na "puškami". Indiáni sami dávali přednost používání pušek před luky už v 17. století.
• Lepší organizovanost evropských osad a kolonií. Umožňovalo to mj. lépe vést vojenské operace.
• Roztříštěnost domorodých kmenů. Mnohé kmeny byly mezi sebou nepřáteli na život a na smrt a ani "bělošské nebezpečí" je nedokázalo sjednotit.
• Mnoho Indiánů bojovalo na staně kolonistů. Jen v minimu válek neměli běloši své indiánské spojence, kteří se osvědčili především jako průzkumné jednotky.
• Indiáni nedokázali využít dlouholetých zkušeností ze setkávání s technicky vyspělejší civilizací a nedokázali převzít téměř žádné technické znalosti. Tak například při získávání železných a ocelových nástrojů a zbraní byli prakticky vždy závislí na dodávkách od svých koloniálních "nepřátel".
• Indiáni nebyli schopni vést dlouhodobé konflikty po evropském způsobu - tj. dobývat města, pevnosti, držet v poli delší dobu větší armády, využívat dobytá území k zásabování vlastních jednotek atd.
• Euroameričané předčili domorodce ve schopnosti vést otevřené bitvy, které v 17.-19. století rozhodly většinu válek. Indiáni většinou ustoupili či utekli, když hrozilo nebezpečí větších ztrát.

Zdroje

Literatura

• Jiří ČERNÍK, S tomahawkem proti mušketám 1.díl -- Přehled bojů s indiány na území dnešních USA v letech 1622-1890, Libri, Praha 2010.
• Jiří ČERNÍK, S tomahawkem proti mušketám 2.díl -- Přehled bojů s indiány na území dnešních USA v letech 1622-1890, Libri, Praha 2011.
• Josef OPATRNÝ, Velká siouxská válka, Epocha, Praha 2005.
• Josef OPATRNÝ, Kde leží indiánská zem, Brána, Praha 1998.
• Miloslav STINGL, Války rudého muže, Mladá fronta, Praha 2004. Jeden ze základních a mnohokrát vydaných přehledů, obsahuje však závažné chyby.
• Boris TAUFER, Tekumseh - Horský lev připravený ke skoku, Nová Forma, Praha 2010.

Externí zdroje

• American-Indian Wars
• Indian Wars Time Table
• film Indiánské války