Wikipedista:Ozzy/tmp4

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
ikona
Toto je pracovní prostor uživatele Ozzy.
Dílna je podstránkou uživatelské stránky určitého uživatele.

Slouží jako prostor pro přípravu článků, nejedná se o encyklopedický článek.

Veřejná pískoviště: obecné, šablona, modul, kategorie.
Takao v Jokosuce před zařazením do služby (říjen, či listopad 1889)
Takao v Jokosuce před zařazením do služby (říjen, či listopad 1889)
Základní údaje
Vlajka japonského císařského námořnictva
TypNechráněný křižník/avízo
TřídaTakao (jediná jednotka)
Jméno podle高雄 ~ hora u Hačiódži, Tokio
Objednánanámořní arzenál Jokosuka
Zahájení stavby30. října 1886[1]
Spuštěna na vodu15. října 1888[1][2]
Uvedena do služby16. listopadu 1889[1][2]
Osud1. dubna 1911 vyškrtnuta[2]
NásledovníkJaejama
Takticko-technická data
Výtlak1750 T normální[1][2]
1927 T plný[2]
Délka70,4 m mezi svislicemi[2]
71,0 m na vodorysce (Jentschura)[2]
70,4 m na vodorysce (Nišida)[1]
Šířka10,5 m[2][1]
Ponor4,0 m[2][1]
Pohon5 trubnatých válcových kotlů
2 horizontální dvouválcové parní stroje s dvojnásobnou expanzí[2]
2332 k (1715,2 kW[p 1]) indikovaný[1][2]
2 lodní vrtule
plachty (do r. 1900)[2]
Palivo300 t uhlí[1][2]
Rychlost15 uzlů (27,7 km/h)[1][2]
Dosah3000 námořních mil při 10 uzlech[1][2] (5556 km při 18,52 km/h)
Posádka220[1] nebo 222[2] po dokončení
později až 250[2]
VýzbrojPo dokončení:
4× 150mm/35 Krupp (4×I)
1× 120mm/25 Krupp
1× 57mm/40 Hotchkiss
2× 25,4mm/42 čtyřhlavňový Nordenfelt[1][2][3]
2× 356mm torpédomety typu SHU (2×I)[4][3][p 2]

Od cca 1900/1901:
4× 152mm/40 (4×I)
2× 47mm/40
6 kulometů
2 torpédomety[5]

Od 1907:
2× 150mm/40
2× 120mm/40[5]
Ostatní2 světlomety
Operační nasazení
Nasazeníprvní čínsko-japonská válka
Boxerské povstání
rusko-japonská válka

Takao (高雄) byl nechráněný křižník japonského císařského námořnictva. Jeho vznik byl inspirován francouzskou doktrínou Jeune École a v letech 1886 až 1888 jej postavila loděnice v Jokosuce. Tím se stal prvním křižníkem a zároveň druhým plavidlem s trupem z nelegované a legované ocele postaveným v Japonsku.

Zúčastnil se první čínsko-japonské války (1894 až 1895), během které doprovázel transportní lodě s vojáky a zúčastnil se dobývání přístavů Lü-šun-kchou a Wej-chaj. Po válce byl roku 1898 překlasifikován na kaibókan 3. třídy. Jako takový se okrajově zúčastnil potlačení boxerského povstání (1900) a rusko-japonské války (1904 až 1905). Vyřazen byl roku 1911.

U japonských jmen je rodné jméno uváděno na prvním místě a rodové jméno na druhém
Při přepisu japonštiny byla použita česká transkripce
U hodností císařského námořnictva bylo vypuštěno upřesnění „kaigun“ (海軍)

Pozadí vzniku[editovat | editovat zdroj]

Obnovené japonské císařství ve druhé polovině 19. století usilovalo o modernizaci společnosti a snažilo se vyrovnat západním imperiálním (a industriálním) velmocem. Za tím účelem se snažilo importovat nejenom moderní techniku, ale i s ní související technologie průmyslové výroby. Pro nové císařské námořnictvo to znamenalo nákup moderních plavidel v zahraničí (v 70. letech zejména ve Velké Británii) a zároveň získání schopností pro domácí stavbu moderních válečných plavidel.

Francouzský konstruktér Louis-Émile Bertin

V roce 1882 navrhl sangi (参議 ~ ministr/rádce) kaigun kjó (海軍卿 ~ námořní lord) čúdžó (中将 ~ viceadmirál) Sumijoši Kawamura osmiletý plán výstavby loďstva, který byl po dlouhých jednáních přijat v květnu 1883. Podle něj mělo císařské námořnictvo v následujících osmi letech získat 32 nových válečných lodí v ceně přes 26 000 000 jenů. Světový vývoj námořního zbrojení šel ale dopředu tak rychle, že již o pár let později bylo zřejmé, že lodě objednané podle plánu z roku 1882 by byly zastaralé ještě před dokončením. Proto v roce 1885 Kawamura a hakušaku (伯爵 ~ hrabě) rikugun čúdžó (陸軍中将 ~ generálporučík) Cugumiči Saigó vystoupili s tím, že nemá cenu utrácet další peníze na splnění původního plánu.[6]

Původní plán byl proto roku 1885 – pod vlivem francouzské Jeune École – přepracován a rozšířen ve prospěch menších plavidel (hlavně křižníků a torpédovek) na úkor obrněnců.[7] Téhož roku byl do Japonska pozván jeden z protagonistů Jeune École francouzský konstruktér Louis-Émile Bertin,[8][9] který připlul do Jokosuky v lednu 1886.[10] Pravděpodobně již během cesty navrhl Bertin nový plán – Kantai sošiki no keikaku (艦隊組織の計画 ~ plán složení floty) – který byl již v únoru předložen Kaigunšó a následně schválen jako Dai ikki gunbi kakučó keikaku (第一軍備拡張計画 ~ první rozvojový plán). Třetí nejvyšší prioritu v Kantai sošiki no keikaku (po čtyřech kaibókanech 2. třídy a 28 torpédovkách 1. a 2. třídy) měly dva ittó hóčikan (一等報知艦 ~ spojovací loď/avízo 1. třídy) o projektovaném výtlaku 1 750 T.[11] Jedním z nich se stal pozdější Takao.

Bertin je někdy označován za autora projektu nového ittó hóčikan.[12] xxx todo xxx[13]

Nový nechráněný křižník měl hlavní dělostřeleckou výzbroj umístěnou na čtyřech sponsonech (visutých platformách), čímž připomínal soudobé francouzské křižníky.[5]

Oproti předchozím nákupům větších jednotek ze zahraničí, byla stavba nového křižníku svěřena námořní loděnici v Jokosuce, kde na stavbu dohlíželi britští odborníci na stavbu ocelových lodí Henry Lewis a David Nicholas z královské loděnice v Pembroke Dock.[14]

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Trup a nástavby[editovat | editovat zdroj]

Přes 70 metrů dlouhý nepancéřovaný trup (délka na vodorysce podle Nišidy 70,4 m[1] a podle Jentschury 71,0 m[2]) byl smíšené konstrukce:[2] kostru z legované ocele pokrývala nelegovaná ocelová obšívka. Jednalo se o poslední vývojový mezistupeň na cestě od dřevěného k celoocelovému trupu a kromě Takao jej v císařském námořnictvu měl již jenom o něco dříve stavěný dělový člun Atago (třetí jednotka třídy Maja).[15]

Trup měl dvojité dno.[2][5]

Hlavní paluba byla prohnutá (nejnižší volný bok byl přibližně ve 2/3 délky) a na přídi (až přibližně k přednímu stěžni) byla vyvýšená přední paluba. V přední polovině hlavní paluby se ještě nacházel malý můstek s jedním velkým mírně dozadu odkloněným komínem.

Oba stěžně měly po dvou koších, přičemž dolní koš nesl světlomet (na předním stěžni byl světlomet před stěžněm, v zadním koši za stěžněm) a horní koš byl bojový (tzv. mars).

Pohon[editovat | editovat zdroj]

Hlavním zdrojem pohonu bylo pět trubnatých válcových kotlů[2][16] na uhlí, které dodávaly páru pro dva horizontální dvouválcové parní stroje s dvojnásobnou expanzí.[2] Při indikovaném výkonu 2332 koňských sil (1715,2 kW[p 1]) umožňovaly dosáhnout rychlosti až 15 uzlů (27,7 km/h).[1][2] Kouř z kotlů byl odváděn jedním společným komínem.

Pro úsporu paliva při delší plavbě bylo možné použít příčné plachty na obou stěžních s vratiplachtu na zadním stěžni. V roce 1900 bylo oplachtění odstraněno.[2]

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

1″ čtyřhlavňový Nordenfelt s dvoučlennou obsluhou

Hlavní výzbroj po dokončení představovala čtveřice zezadu nabíjených 150mm kanónů Krupp[5][17][3] v otočných lafetacích s čelními štíty. Jentschura uvádí, že šlo o šestipalcové (152,4 mm) kanóny,[2] kdežto DiGiulian uvádí, že všechny Kruppovy 15cm kanóny měly ve skutečnosti ráži 149,1 mm.[18] Hlaveň měla délku 35 ráží[3] (~ 5250 mm) a hmotnost 4,7 tuny. Dokázaly vystřelit 34,5kg granát s úsťovou rychlostí 600 m/s dvakrát až třikrát za minutu.[19] Kanóny byly umístěny ve sponsonech na bocích plavidla – před můstkem a před zadním stěžněm – takže boční salvu mohly vystřelit vždy dva kanóny a umístění na sponsonech zvětšovalo palebný rozsah pro střelbu vpřed a vzad.

Na zádi byl umístěn jeden 120mm zezadu nabíjený kanón v otočné lafetaci se štítem. Podle Jelínka se mělo jednat o kanón Armstrong s délkou hlavně 25 ráží (~ 3000 mm),[5] kdežto podle Olendera se mělo jednat o 120mm kanón Krupp stejné délky (podle Olendera císařské námořnictvo sice mělo ve výzbroji 120mm kanóny Armstrong, ale ty měly délku 22 a 40 ráží).[3][19] 120mm kanón Krupp střílel granáty o hmotnosti 15–16,3 kg úsťovou rychlostí 485 m/s dvakrát až třikrát za minutu.[19]

Na přídi byl jeden 57mm kanón Hotchkiss s hlavní délky 40 ráží (~ 2280 mm).[3][5] V marsech na obou stěžních byly umístěny dva 1″ (25,4 mm) čtyřhlavňové kanóny Nordenfelt (v každém marsu jeden).[1][2] Model v greenwichském námořním muzeu ale ukazuje jiné složení výzbroje.[20] Výzbroj doplňovaly dva nadhladinové otočné 356mm torpédomety typu SHU (čili typu Schwartzkopff). Torpéda byla z torpédometu vystřelována stlačeným vzduchem. Torpédomety mohly být použity pro stlačeným vzduchem poháněná torpéda Schwartzkopff (typ SHU typů 84 a 88) a od roku 1893 i Whitehead (typ HO typu 26).[4][p 2]

Kolem roku 1900[2] (Jelínek uvádí 1901,[5] ale k sejmutí marsů s Nordenfelty pravděpodobně došlo už v roce 1900 při redukci takeláže) byl Takao přezbrojen. Nově nesl čtyři šestipalcové[2] (152 mm[5]) kanóny délky 40 ráží[5] – pravděpodobně 6″/40 QF Elswick. Ty doplňovaly dva 47mm kanóny[2][5] s hlavní délky 40 ráží[5] a 6 kulometů.[2][5] Podle Jentschury a Jelínka měly torpédovou výzbroj zastupovat dva 18″/457mm torpédomety.[2][5] Takovou ráži ale císařské námořnictvo podle Lacroix & Wells nikdy nezavedlo. Někdy jsou v literatuře jako 18″ označovány 450mm torpédomety – mohlo se tedy jednat buď o 450mm torpédomety typu HO (Whitehead; existovaly v otočné i pevné verzi), nebo pevné 450mm torpédomety typu AN (Armstrong).[21]

K poslednímu přezbrojení došlo podle Jelínka v roce 1907, kdy byla dosavadní výzbroj nahrazena za dva 150mm/40 a dva 120mm/40 kanóny.[5]

Služba[editovat | editovat zdroj]

Před první čínsko–japonskou válkou[editovat | editovat zdroj]

Dne 12. dubna 1889 – tedy ještě před zařazením do služby – byl kapitánem nového křižníku jmenován šósa (少佐 ~ korvetní kapitán) Gonnohjóe Jamamoto, pozdější admirál, ministr námořnictva a předseda vlády. Křižníku velel až do 24. září 1890,[22] kdy ho ve funkci vystřídal šinnó (親王 ~ kníže) daisa (大佐 ~ námořní kapitán) Takehito Arisugawa. Ten velel Takau téměř dva roky, až do 5. září 1892.[23]

Počátkem roku 1894 – před první čínsko–japonskou válkou a v rámci mírové organizace císařského námořnictva – byl Takao podřízen Dai-iči kaigunku (第一海軍区 ~ 1. námořní okruh) v Jokosuce.[24] Dne 22. dubna vyplul Takao spolu s pancéřovým křižníkem Čijoda z Kóbe a následujícího dne se na moři setkal s Itóovou Macušimou, se kterými navštívil Amami Óšimu, Naha[p 3], souostroví Ma-cu (odkud lodě vypluly 1. června) a 2. června Itóův svaz kotvil v Kao-siungu.[25] Kvůli napjaté situaci v Koreji a korejské žádosti o pomoc, vyslané k čchingskému dvoru, vyslalo japonské císařské námořnictvo ke korejským břehům šest lodí, včetně tří Itóových křižníků z Kao-siungu. Takao měl podle Olendera zakotvit v korejském Pusanu 6. června 1894,[26] ale podle Lengerera byl Takao pomalejší, než ostatní Itóovy křižníky a do Pusanu připlul až 7. června.[25]

9. června vyplul z Hirošimy parník Wakanóra Maru, na jehož palubě byl předvoj smíšené Óšimovy brigády. Takao se s parníkem setkal u Modži a doprovodil ho do Čemulpa, kam připluly 12. června.[27] Šestnáctého června vyplul Takao spolu s křižníky Macušima, Jošino a korvetou Jamato z Čemulpa do Saseba, ale kvůli mlze spustil 23. června kotvu na moři.[28]

13. července byl Takao zařazen do nově zformované Keibi kantai (警備艦隊 ~ strážní flota), které velel šóšó (少将 ~ kontradmirál) Norimiči Aiura.[29]

První čínsko–japonská válka[editovat | editovat zdroj]

Po aktivaci Rengó kantai v červenci 1894 byl Takao přiřazen k Dai-ni júgekitai (第二遊撃隊 ~ druhá rychlá úderná eskadra[p 4]),[24][p 5] která byla zformována 22. července a které velel šóšó Aiura.[30] Koncem července (tj. po zahájení bojů) se Takao nacházel v Asanském zálivu[31] a následně se přesunul do Kunsanu, kde bylo hlavní kotviště japonského loďstva v Korei.

Žluté moře – operační oblast křižníku Takao během první čínsko–japonské války (1894 až 1895)

Dne 9. srpna vyplul z Kunsanu, aby se spolu s dalšími jednotkami zúčastnil Itóova pokusu o vylákání čínského loďstva z Wej-chaj. Když 10. srpna připlul čúdžó (中将 ~ viceadmirál) Sukejuki Itó se svým loďstvem k Wej-chaj, našel přístav prázdný a došlo pouze k tříhodinovému souboji na velkou vzdálenost s pobřežními bateriemi bez viditelného výsledku. Ráno 11. srpna Takao zakotvil zpět v Kunsanu.[32]

V září se Takao věnoval ochraně transportních lodí, které kotvily v Kunsanu. Proto se 13. září nezúčastnil Itóova vyplutí s většinou loďstva, aby doprovodil konvoj k ústí řeky Tedong,[33] ani bitvy u ústí řeky Jalu 17. září.[34] Lodě Dai-ni júgekitai pak byly součástí vzdáleného doprovodu invazních jednotek, které se ráno 24. října začaly vyloďovat u Chua-jüan-kchou (花園口, 39°31′41″ s. š., 122°41′26″ v. d.). Při vylodění zaujala Dai-ni júgekitai pozici u Elliotových ostrovů (Čchang-šan čchün-tao 长山群島, 39°16′18″ s. š., 122°35′43″ v. d.).[35]

U Elliotových ostrovů setrval Takao až do 6. listopadu, kdy v rámci Itóova svazu vyplul dobýt Ta-lien. Před Ta-lienskou zátoku připlula Itóova eskadra hodinu po půlnoci na 7. listopadu, ale ráno se ukázalo, že přístavní město již obsadila japonská císařská armáda.[36]

Dalším japonským cílem byla hlavní čínská námořní základna (tou dobou již ale čínským námořnictvem opuštěná) Lü-šun-kchou. Její námořní blokádu Itó zahájil 20. listopadu, ale držel se mimo dostřel pobřežních baterií. Následujícího dne japonské jednotky prolomily pozemní obranu a přístav padl. Přibližně v 15:30 (21. listopadu) narazily Takao a Kongó na dva malé parníky (pravděpodobně remorkéry), které se pokoušely opustit přístav a těsně předtím unikly japonským torpédovkám, které se naopak pokoušely proniknout do přístavu. Obě japonské lodě zahájily palbu na uprchlíky, přičemž jeden parník potopily a druhý najel na mělčinu.[37]

Dalším japonským cílem se stalo dobytí Wej-chaj. Večer 19. ledna 1895 vyplula první skupina 19 transportních lodí z Ta-lienu a ráno 20. ledna se k nim jako doprovod přidal Itóův svaz, jehož součástí byl i Takao. Ještě téhož dne zakotvily transporty v Žung-čchengském zálivu (荣成湾, 37°21′ s. š., 122°38′24″ v. d.) a Itó se i s Takaem vydal před Wej-chaj, aby zahájil jeho blokádu.[38] V blokádě se během následujících dní jednotlivé japonské formace střídaly – ty které nebyly na stanovišti se vracely do Žung-čchengského zálivu.[39]

Ráno 30. ledna se Takao přidal k hlavnímu Itóovu svazu, který připlul před Wej-chaj v 6:30. Japonské jednotky křižovaly asi 15 námořních mil (~27,8 km) severně od východního vjezdu do Wej-chaj, zatímco císařská armáda zahájila pozemní útok na pevnosti kolem přístavu.[40] Odpoledne (po 14:10) vyslal Itó Dai-ni júgekitai ostřelovat čínskou baterii na ostrově Ž' (日岛, 37°28′41″ s. š., 122°12′7″ v. d.), které hlídaly východní přístup. Takao spolu s Fusó, Hiei a Kongó, které později podpořily i korvety Kaimon, Tenrjú a dělový člun Bandžó se čínské baterii na ostrově věnovaly až do soumraku. Poté se Dai-ni júgekitai stáhla na noc k ostrovu Ťi-ming (鸡鸣岛, 37°26′56″ s. š., 122°28′47″ v. d.).[41] Následujícího dne se zhoršilo počasí a Takao se před bouří uchýlil do Žung-čchengského zálivu.[42]

Před Wej-chaj se Takao vrátil až ráno 3. února. Připlutí Dai-ni júgekitai přimělo čínského admirála Ting Žu-čchanga, aby odvolal připravovaný obojživelný protiútok na baterie na pevnině východně od přístavu, které v předchozích dnech dobyli Japonci.[43]

Liou-kung (刘公岛)

Model v Royal Naval College[editovat | editovat zdroj]

V roce 1910 věnovala japonská vláda greenwichské Royal Naval College sadu šesti modelů japonských lodí, jako poděkování koleji za vzdělání prvních důstojníků císařského námořnictva. Model Takao v měřítku 1:48 by měl – podle původních stěžňů s marsy a hlavní výzbroje – zachycovat podobu před rekonstrukcí z roku 1900/1901. Zcela chybí 57mm kanón Hotchkiss na přídi a loď nese celkem deset čtyřhlavňových Nordenfeltů: dva na přední palubě, dva za komínem v mezeře mezi záchrannými čluny, dva na plošině před zadním stěžněm, dva na zádi mezi stěžněm a 120mm kanónem (vždy jeden na levoboku a jeden na pravoboku) a po jednom v každém marsu.[20]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b Pro přepočet výkonu bylo použito vztahu pro metrickou koňskou sílu. Je ovšem otázka v jaké soustavě byl výkon turbín a parních strojů císařského námořnictva definován. Již koncem 19. století Japonsko znalo (a občas i používalo) metrickou soustavu a například v říjnu 1917 císařské námořnictvo přeznačilo svoje zbraně z palců na centimetry (viz Lacroix & Wells, str. 3). Ale teprve 44. zasedání Teikoku-gikai (帝國議会 ~ císařský sněm) v roce 1921 uzákonilo přechod na metrickou soustavu. Jelikož tou dobou nedošlo k přehodnocení výkonu japonských turbín a zavedení metrické soustavy se jich tudíž nedotklo (viz výkony turbín v Lacroix & Wells), jsou dvě možnosti: 1) císařské námořnictvo uvádělo výkon turbín a parních strojů v metrické koňské síle již před oficiálním zavedením metrické soustavy a nebo 2) po oficiálním zavedení metrické soustavy si císařské námořnictvo ponechalo odvozenou jednotku definovanou v angloamerické měrné soustavě
  2. ↑ a b Upřednostněn údaj podle Lacroix & Wells II a Olendera. Podle Nišidy se mělo jednat o 380mm, podle Jentschury o patnáctipalcové (tedy 381mm) a podle Jelínka dokonce o 457mm torpédomety. Lacroix & Wells II ve své práci – pojednávající primárně o křižnících, které sloužily za druhé světové války – zahrnuli i seznam torpéd a torpédometů v císařském námořnictvu od jeho počátků (str. 778 až 783). Podle něj císařské námořnictvo žádná 380mm/15″ torpéda (ani torpédomety) nikdy nepoužívalo a prvním 450mm torpédemetem se stal typ HO z roku 1897 pro torpéda typu HO typu 30. Ráži 457mm císařské námořnictvo nikdy nezavedlo.
  3. ↑ Lengerer píše o „Naka“, ale pravděpodobně se jedná o překlep. Většina měst toho jména v Japonsku je ve vnitrozemí a žádné neleží na popisované trase Kóbe–Kao-siung.
  4. ↑ V anglojazyčné literatuře se 遊撃隊 (júgekitai) tradičně překládá jako Flying squadron (~ létající eskadra), ačkoliv 遊撃隊 nemá s létáním nic společného
  5. ↑ Olender používá termín II Division, čímž navazuje na I Divison – tak označuje Itóovu Hontai (本隊 ~ hlavní eskadra). Termín Flying Squadron používá Olender pouze pro Cuboiho Dai-iči júgekitai (第一遊撃隊 ~ první rychlá úderná eskadra). Dobové prameny ale hovoří o Dai-ni júgekitai (博文館. 日淸戰爭實記: 第四卷. [s.l.]: 길잡이미디어, 1894. Dostupné online. S. 19. (japonsky) ), respektive Second Flying Squadron (např. INOUYE, Jukichi. A Concise history of the war between Japan and China. Osaka & Tokyo: [s.n.], 1895. Dostupné online. Dostupné také na: [1]. S. 78 a 80. (anglicky) ).

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků 高雄 (巡洋艦) na japonské Wikipedii a Japanese cruiser Takao (1888) na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p NISHIDA, Hiroshi. Takao cruiser [online]. [cit. 2017-07-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af JENTSCHURA, Hansgeorg; JUNG, Dieter; MICKEL, Peter. Warships of the Imperial Japanese Navy 1869-1945. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1986. ISBN 0-87021-893-X. S. 92. (anglicky) 
  3. ↑ a b c d e f OLENDER, Piotr. Sino-Japanese Naval War 1894-1895. Sandomierz: Stratus, 2014. (Maritime Series; sv. 3105). Dostupné online. ISBN 978-83-63678-30-2. S. 186. (anglicky) 
  4. ↑ a b LACROIX, Eric; WELLS II, Linton. Japanese Cruisers of the Pacific War. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. ISBN 0-87021-311-3. S. 780. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o JELÍNEK, Milan. Lodě války rusko-japonské 1904-1905, Díl 2. Japonské námořní síly. Hradec Králové: Kanon, 2012. (Námořní žurnál historický). S. 78 a 79. 
  6. ↑ SCHENCKING, J. Charles. Making Waves: Politics, Propaganda, and the Emergence of the Imperial Japanese Navy, 1868-1922. Stanford, California: Stanford University Press, 2005. ISBN 0-8047-4977-9. S. 26, 27 a 34 až 37. (anglicky) 
  7. ↑ Schencking, str. 36. Pro další vývoj programu z roku 1883 viz LENGERER, Hans. Torpedo Boats of the IJN – Part I: Transfer of the Eight-Years Building Programme of 1883 to the First Stage of the Armament Expansion Programme. In: LENGERER, Hans; AHLBERG, Lars. Contributions to the History of Imperial Japanese Warships. [s.l.]: [s.n.], 03. 2007. Ebook Paper II. S. 59 až 62. (anglicky)
  8. ↑ HOWE, Christopher. The Origins of Japanese Trade Supremacy: Development and Technology in Asia from 1540 to the Pacific War. [s.l.]: C. Hurst & Co., 1996. Dostupné online. ISBN 9781850655381. S. 281. (anglicky) 
  9. ↑ EVANS, David C.; PEATTIE, Mark R. Kaigun: strategy, tactics, and technology in the Imperial Japanese Navy, 1887-1941. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-87021-192-8. S. 14 a 15. (anglicky) 
  10. ↑ LENGERER, Hans. Louis Emile Bertin and the IJN – French Predominance in Naval Architecture Revived and Lost Again – Part I. In: LENGERER, Hans; AHLBERG, Lars. Contributions to the History of Imperial Japanese Warships. [s.l.]: [s.n.], 9. 2008. Ebook Paper V. S. 81. (anglicky) – dále jako „Lengerer, Paper V“
  11. ↑ Lengerer, Paper V, str. 88 a 89
  12. ↑ Například Jentschura (str. 92) a v české literatuře např. Jelínek (str. 78)
  13. ↑ LENGERER, Hans. Louis Emile Bertin and the IJN – French Predominance in Naval Architecture Revived and Lost Again – Part II. In: LENGERER, Hans; AHLBERG, Lars. Contributions to the History of Imperial Japanese Warships. [s.l.]: [s.n.], 3. 2009. Ebook Paper VI. S. 100. (anglicky)
  14. ↑ LENGERER, Hans. Development of Shipbuilding Technique in Japan (1) – The 1880s: Quick Transformation of the Construction Material From Wood To Steel. In: LENGERER, Hans; AHLBERG, Lars. Contributions to the History of Imperial Japanese Warships. [s.l.]: [s.n.], 09. 2006. Ebook Paper I. S. 92. (anglicky) – dále jako „Lengerer, Paper I“
  15. ↑ Lengerer, Paper I, str. 88 a tabulka na str. 95
  16. ↑ Lacroix & Wells, str. 736
  17. ↑ NISHIDA, Hiroshi. 高雄 巡洋艦 [online]. [cit. 2017-07-17]. Dostupné online. (japonsky) 
  18. ↑ DIGIULIAN, Tony. Germany: 15 cm/35 (5.9") SK L/35 [online]. navweaps.com, rev. 2011-02-06 [cit. 2015-03-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ a b c Olender, str. 188
  20. ↑ a b The Collection: Takao (1888); Warship; Sloop [online]. Greenwich: collections.rmg.co.uk [cit. 2016-01-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ Lacroix & Wells, str. 781
  22. ↑ NISHIDA, Hiroshi. Graduates of Naval Academy class 2nd: Yamamoto, Gombei [online]. [cit. 2017-07-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. ↑ NISHIDA, Hiroshi. Deck officers, in the cradle era: Prince Takehito, Arisugawa [online]. [cit. 2017-07-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. ↑ a b Olender, str. 39
  25. ↑ a b LENGERER, Hans. The Sino-Japanese War (I): Before the Declaration of War. In: LENGERER, Hans; AHLBERG, Lars. Contributions to the History of Imperial Japanese Warships. [s.l.]: [s.n.], 09. 2013. Ebook Paper XII. S. 53. (anglicky) – dále jako „Lengerer, Paper XII“
  26. ↑ Olender, str. 42 a 43
  27. ↑ Lengerer, Paper XII, str. 53 a 54
  28. ↑ Lengerer, Paper XII, str. 54
  29. ↑ Lengerer, Paper XII, str. 54 a 55
  30. ↑ Lengerer, Paper XII, str. 60
  31. ↑ Olender, str. 57 poznámka 1
  32. ↑ Olender, str. 63
  33. ↑ Olender, str. 65
  34. ↑ Olender, str. 68
  35. ↑ Olender, str. 93
  36. ↑ Olender, str. 97
  37. ↑ Olender, str. 110 a 111
  38. ↑ Olender, str. 119 a 120
  39. ↑ Olender, str. 120 a 128
  40. ↑ Olender, str. 128
  41. ↑ Olender, str. 131 a 132
  42. ↑ Olender, str. 132
  43. ↑ Olender, str. 133

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • JELÍNEK, Milan. Lodě války rusko-japonské 1904-1905, Díl 2. Japonské námořní síly. Hradec Králové: Kanon, 2012. (Námořní žurnál historický). S. 78 a 79. 
  • JENTSCHURA, Hansgeorg; JUNG, Dieter; MICKEL, Peter. Warships of the Imperial Japanese Navy 1869-1945. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1986. ISBN 0-87021-893-X. S. 92. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Dostupné mapy ke článku
  • NISHIDA, Hiroshi. Takao cruiser [online]. [cit. 2017-07-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  • 巡洋艦　高雄（２代 [online]. military.sakura.ne.jp, 1998-02-14, rev. 2000-03-11 [cit. 2015-04-06]. Dostupné online. (japonsky) 
  • The Collection: Takao (1888); Warship; Sloop [online]. Greenwich: collections.rmg.co.uk [cit. 2016-01-13]. Dostupné online. (anglicky) 
Třídy křižníků Japonského císařského námořnictva
Nechráněné křižníky/avíza:
TakaoS • JaejamaS • ČišimaS • TacutaS • MijakoS
Chráněné křižníky:
Naniwa • UnebiS • Macušima • AkicušimaS • JošinoS • IzumiS • Suma • TakasagoS • Kasagi • Niitaka • OtowaS • ToneS • Jodo • Čikuma
Pancéřové křižníky:
ČijodaS • Asama • JakumoS • AzumaS • Izumo • Kasuga
Bitevní křižníky:
Cukuba • Ibuki • Kongó • AmagiX • č. 13X • Projekt B-65X
Lehké křižníky:
Tenrjú • Kuma • Nagara • JúbariS • Sendai • Mogami • KatoriC • Agano • ÓjodoS • Jasošima
Těžké křižníky:
Furutaka • Aoba • Mjókó • Takao • Mogami • Tone • IbukiX
S – jediná loď ve třídě
C – cvičný křižník
X – pouze projekt, zrušené, či přestavěné na jinou kategorii před dokončením
Seznam japonských křižníků

Kategorie:Japonské válečné lodě Kategorie:Japonské křižníky

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Ozzy/tmp4&oldid=23025583“