Vodní turistika
Vodáctví je jedna z forem turistiky, která jako prostředek k přesunu z jednoho místa na jiné využívá různé druhy plavidel, jako jsou rafty, pramice nebo kánoe. Nejvíce je rozšířena na říčních tocích, kdy vodáci splouvají řeku a přesunují se tak mezi jednotlivými tábořišti.
Převážně v průběhu letních prázdnin se pod dohledem zkušených vedoucích realizují dětské vodácké tábory. Kromě vodáckého výcviku dětí bývá na nich kladen důraz na poznávání přírody, získávání tábornických dovedností a hry v přírodě.
Historie
K rozvoji vodní turistiky začalo docházet ve druhé polovině 19. století. Roku 1866 byl založen v Evropě první kanoistický klub. V Čechách se první kánoe objevila v roce 1875, kdy ji roudnický lékárník Ferdinand Zinke koupil od anglických obchodníků se závodními koňmi. Další kánoe se v na území dnešního Česka objevily až roku 1910, z Kanady je nechal přivézt velký propagátor sportu Josef Rössler Ořovský, který je známý hlavně díky prvnímu páru lyží, které přivezl do Čech. Obliba těchto lodí rychle stoupala a tak již 29. listopadu 1913 byl založen Svaz kánoistů království českého, později Český svaz kanoistů.
Po vzniku Československa se vodní turistika začala rozvíjet velmi rychle. Zakládaly se vodácká tábořiště, byly pořádány první vodácké závody spíše maratónského typu, např. známé České Budějovice – Praha. Roku 1933 se v Praze konalo mistrovství Evropy, kdy se do Prahy sjelo 58 závodníků z 10 zemí. Úspěch tohoto mistrovství pomohl i zařazení kanoistiky na program olympijských her již v roce 1936. O propagaci vodáctví v Čechách se také silně zasloužilo skautské hnutí. Velký vliv na rozvoj zvláště dětské vodní turistiky mělo uzpůsobení rybářské pramice, která se začala používat po první světové válce. Turistické oddíly si ji upravily, příď se pokryla krytem s vlnolamem a zároveň se zvýšily i boky na zádi. K ovládání pramice se nepoužívalo vesel, ale pádla. Vzniklo tak originální, v té době nejlevnější a při tom velmi pevné a bezpečné plavidlo až pro 8 dětí a jednoho kormidelníka.
Boom vodáctví šel také ruku v ruce s trampingem. Trampové měli vždy k přírodě nejblíže a jejich osady často ležely přímo na vodních tocích. Proto není divu, že trampové v kánoích doslova procestovali republiku. Kanoistika, nejen ta závodní, ale i turistická, se utěšeně rozvíjela dál. Velkou ranou pro vodáky ale bylo postavení vltavské kaskády. Další přehrady se stavěly po celé republice a díky nim zaniklo mnoho peřejnatých říčních úseků.
Za dob normalizace nastoupila nová vlna útěků do přírody a i řeky se zaplnily novými vodáky. Zakládaly se nové vodácké oddíly, obnovily se vodácké kluby již téměř zapomenuté. Otevřené laminátové deblkanoe typu Vertex a Vydra zaplnily řeku Lužnici, Sázavu, Berounku, Ohři, Vltavu a Otavu. Vodáci se do kánoí zabalili na celý týden a byli rádi, že na ně normalizační režim na vodě nedosáhne.
V 90. letech vznikly půjčovny a cestovní kanceláře, které půjčují a dovezou lodě i vybavení. Nastupují plastové lodě a vodáctví prožívá třetí boom. Lidé opět masově vyrážejí na vodu. Opět se turistické řeky plní partami vodáků. Ale vodáci již nevyrážejí pouze na turistické toky, jako jsou Otava nebo Sázava. Čeští vodáci velmi často za turistickou vodou vyráží i do zahraničí. Po Evropě čeští vodáci nejčastěji jezdí do Rakouska na vodu divokou, do bývalé Jugoslávie na vodu divokou i turistickou, do Polska, Rumunska, Francie. Mimo Evropu dnes české vodáky potkáte třeba na Novém Zélandu nebo v USA.
Vodní turistika v Česku
V Česku je vodní turistika provozována zejména v letní sezóně na největších řekách pahorkaté části Čech, které mají dlouhé souvislé splavné kaňonovité úseky s mírně tekoucí vodou, občasnými peřejemi a množstvím jezů. Díky tomu je na nich také plně rozvinutá vodácká infrastruktura (půjčovny lodí, kempy, hospody, sportovní propustě na jezech). Moravské řeky mají vlivem odlišné geomorfologie většinou méně atraktivní charakter, a jsou tedy méně vyhledávané i vodácky přizpůsobené.
Návštěvnost řek v roce 2011
Dalšími vodácky navštěvovanými toky jsou menší říčky, které mají dostatečnou vodu pro splutí pouze za zvýšených vodních stavů (například po deštích nebo při jarním tání sněhu), nebo při vypouštění rybníků a přehrad z důvodu pořádání organizované vodácké akce.
