Vlasta Prachatická

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vlasta Prachatická
Vlasta Prachatická (2018)
Vlasta Prachatická (2018)
Narození27. listopadu 1929
Staré Smrkovice
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí27. dubna 2022 (ve věku 92 let)
VzděláníAkademie výtvarných umění v Praze
Povolánísochařka
Manžel(ka)Stanislav Kolíbal
DětiMarkéta Prachatická, Pavel Kolíbal
Oceněníčlenka britské Society of Portrait Sculptors
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vlasta Prachatická (27. listopadu 1929, Staré Smrkovice – 27. dubna 2022[1]) byla česká portrétní sochařka, čestná členka britské Society of Portrait Sculptors.

Život[editovat | editovat zdroj]

Po válce strávila rok na Vyšší průmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích, kde byl jejím učitelem Myslbekův žák Jaroslav Plichta. Poté studovala v letech 1946 – 1951 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Otakara Španiela. Její absolventský Portrét maminky, vystavený roku 1951, zakoupila Národní galerie. Roku 1952 získala byt v Praze 7, Nad Královskou oborou čp.  23, který zčásti využila jako ateliér.

Roku 1953 se provdala za sochaře Stanislava Kolíbala. Jejich dcera Markéta Prachatická (* 1953) je výtvarnice a syn Pavel Kolíbal (* 1956) je architekt.

Roku 1952 se zúčastnila společné výstavy na Akademii v Berlíně a roku 1957 společné výstavy pěti výtvarníků v Alšově síni Umělecké besedy, kterou připravil historik umění František Matouš. V šedesátých letech byla členkou skupiny UB 12 a vystavovala na všech společných výstavách až do roku 1965. Členové UB 12 většinou vystudovali na VŠUP, kde panovala svobodnější tvůrčí atmosféra než na Akademii a jejich zájem o moderní umění ovlivnil i Vlastu Prachatickou. Roku 1967 byla přizvána k výstavě pěti sochařů ve Špálově galerii (Pacík, Zoubek, Kmentová, Vinopalová, Prachatická) a zastupovala Československo na sochařském bienále v Middelheimu v Belgii. Zvítězila v soutěži na portrét Jana Masaryka pro vstupní halu Ministerstva zahraničních věcí, ale po srpnové okupaci již k osazení busty nedošlo.

Roku 1968 doprovázela Stanislava Kolíbala na jeho studijním pobytu ve Vence. Díky Kolíbalovu stipendiu Deutscher Akademischer Austauschdienst (DAAD) pobývala v letech 1988 – 1989 v Berlíně a roku 1992 s podporou Calderovy nadace strávila půl roku ve Francii v Saché. Od roku 2006 byla čestnou členkou britské Society of Portrait Sculptors.[2]

Vlasta Prachatická žila a pracovala v Praze.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Od dob studií se věnovala sochařskému portrétu. Zprvu portrétovala známé osoby ze svého okolí –  matku, otce, své přítelkyně, Daisy Mrázkovou.[3] Vycházela z klasických principů, které se týkají modelace povrchu, jak je formulovali přední sochaři: Charles Despiau – „i ta nejmenší část povrchu sochy musí mít svůj vlastní život“, Auguste Rodin – „sochař stejně jako stavitel hněte a modeluje světlo a stín“ nebo Alberto Giacometti – „hlavy jsou hmotou v ustavičném pohybu, proměnlivou formou, nikdy zcela uchopitelnou“. Vyhýbala se psychologizování a formální stylizaci portrétů, ale uvědomovala si významný vztah mezi anatomickou stavbou lebky a reliéfním ztvárněním tváře, které je výrazem napětí pokožky a svalů. Podnětným vzorem pro ni byla impresionistická modelace Medarda Rossa i vyváženost prací Charlese Despiau, které zachovávají věrnost předloze aniž by potlačovaly uměleckou obraznost. Z českých sochařů jí byl nejbližší Josef Kaplický, který v portrétu zohlednil dědictví avantgardy zosobněné Otto Gutfreundem. Pro díla z jejího zralého období byla inspirací expresivní modelace Marino Mariniho i abstrahující pojetí portrétu Alberta Giacomettiho, vycházející ze smyslových vjemů a citového rozechvění.[4]

Modelace tváře v hlíně postrádá zejména světelné kvality a ovlivňuje tak podobu portrétovaného, zatímco bronzový odlitek je „příliš definitivní“ a zároveň nejmrtvější. Prachatická proto upřednostňuje sádrový odlitek, který je pro ni skutečným a živým originálem. Sádru je navíc možno upravovat nebo dokončit polychromií.[5]

Soustavná práce na portrétech znamenala potřebu proniknout do osobního zázemí a uvažovat o povaze a vlastnostech portrétované osoby. To bylo snazší v případě lidí, se kterými se ona i Stanislav Kolíbal přátelsky stýkali. Do tohoto okruhu patřil historik umění František Matouš, který uváděl výstavu mladých výtvarníků v Alšově síni (1957) a jeho dcera Helena, nebo malíř Václav Bartovský, jeden ze zakladatelů UB 12. Prachatická se vždy živě zajímala o moderní i klasickou vážnou hudbu a mezi její přátele patřili někteří známí hudebníci a skladatelé (Pavel Bořkovec, Karel Balling). Ve snaze zachytit podobu člověka co nejpravdivěji se k některým portrétům po několika letech vracela.[5] Portrét svého strýce, violoncellisty Karla Pravoslava Sádla, modelovala poprvé roku 1961, ale studii později sama zničila a k definitivnímu portrétu dospěla až roku 1985.

  • Maminka I, 1951
    Maminka I, 1951
  • PhDr František Matouš, 1955
    PhDr František Matouš, 1955
  • Václav Bartovský, 1959
    Václav Bartovský, 1959
  • Karel Pravoslav Sádlo, 1960
    Karel Pravoslav Sádlo, 1960
  • Portrét otce, 1962
    Portrét otce, 1962

Od přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy dostala některé veřejné zakázky, bylo nutné modelovat bez přímého styku s portrétovanou osobou, pouze na základě dokumentace. Takovým úkolem byl portrét Ludwiga van Beethovena (zámek Hradec nad Moravicí), houslisty Karla Hoffmanna, olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana nebo Jana Masaryka. Také u žijících osob, které portrétovala, jí nakonec přestal vyhovovat strnulý výraz modelu při sezení v ateliéru. Dala přednost tomu, pozorovat lidi v běžném životě a zachytit v paměti prchavé výrazy tváře, které dávají portrétu přirozenost. Právě schopnost abstrakce charakteristických rysů tváře je v díle Vlasty Prachatické to, co ho činí jedinečným. Portréty z poslední doby zachycují vesměs osoby, které již nežijí. Pro sochařku to neznamenalo omezení, ale naopak větší tvůrčí svobodu.

  • Jan Masaryk, 1968
    Jan Masaryk, 1968
  • Josef Čapek, 1972
    Josef Čapek, 1972
  • Bohuslav Martinů, 1978
    Bohuslav Martinů, 1978
  • Francis Bacon, 1985
    Francis Bacon, 1985
  • Josef Šíma, 1988
    Josef Šíma, 1988

Citát[editovat | editovat zdroj]

„Vždycky mne zajímala jen lidská tvář. Nejde mi však jen o to, abych vyjádřila toho, komu patří. Několik tisíc let vlastně se lidé o ní zajímají a po tu dobu není těch vnějších změn tolik. Typy některých dávných portrétů nacházíme stále kolem sebe. Jde mi však o to, abych všemi výtvarnými prostředky vyjádřila hlavu, patřící naší době.“[6]

Realizace[editovat | editovat zdroj]

  • Vlasta Prachatická, Ludwig van Beethoven, 1969
    Vlasta Prachatická, Ludwig van Beethoven, 1969
  • Vlasta Prachatická, Karel Hoffmann, 1972
    Vlasta Prachatická, Karel Hoffmann, 1972
  • Pamětní deska J. Bohuslava Förstera, Vídeň
    Pamětní deska J. Bohuslava Förstera, Vídeň
  • V. Prachatická: pamětní deska R. M. Rilkeho, Praha, Na příkopě, 2011
    V. Prachatická: pamětní deska R. M. Rilkeho, Praha, Na příkopě, 2011
  • Vlasta Prachatická, Portrét Jana Palacha, 1998
    Vlasta Prachatická, Portrét Jana Palacha, 1998

Zastoupení ve sbírkách[editovat | editovat zdroj]

Samostatné výstavy[editovat | editovat zdroj]

  • 1961 Daisy Mrázková, Vlasta Prachatická: Portréty, Galerie na Karlově náměstí, Praha
  • 1985 Vlasta Prachatická : Portréty, Staroměstská radnice, Galerie hlavního města Prahy
  • 2001 Vlasta Prachatická : Portréty, Veletržní palác, Národní galerie v Praze.
  • 2001 Vlasta Prachatická : Portréty, Zámek Klenová, Galerie Klatovy / Klenová[10]
  • 2003 Vlasta Prachatická, Městské muzeum a galerie, Hořice v Podkrkonoší
  • 2016 Markéta a Vlasta Prachatická: Portréty a kresby, Galerie 1. patro, Praha
  • 2018 Vlasta Prachatická – Portréty, Museum Kampa, Praha, 27. říjen 2018 – 20. leden 2019[11]

Společné výstavy (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • 1952 Ausstellung Die tschechoslowakische Skulptur, Akademie der Künste, Berlín
  • 1957 Výstava pěti výtvarníků (Prachatická, Kolíbal, Šimotová, John, Burant), Alšova síň Umělecké besedy, Praha 1
  • 1967 5 sochařů, Galerie Václava Špály, Praha
  • 1971 Contemporary czechoslovak art, Kuvajt
  • 1987 Český portrét 1877–1987, Středočeská galerie, Praha
  • 1994 Ohniska znovuzrození, Městská knihovna, Praha
  • 2015 Sochárky – výber osobností česko-slovenského sochárstva/Women Sculptors: A Selection of Significant Czech and Slovak Sculptors, Slovenská národná galéria, Bratislava

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ KARBULKA, Lukáš. Zemřela jedna z nejvýznamnějších českých sochařek. Bylo jí 92. tn.nova.cz [online]. 2022-04-27 [cit. 2022-04-29]. Dostupné online. 
  2. ↑ Society of Portrait Sculptors, Members. portrait-sculpture.org [online]. [cit. 2017-01-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-07-26. 
  3. ↑ Hynek Glos, Petr Vizina, 2016, s. 56
  4. ↑ Jiří Šetlík, Arbor vitae 2001
  5. ↑ a b Stanislav Kolíbal, Arbor vitae 2001
  6. ↑ Vlasta Prachatická, UB 12, 1994
  7. ↑ PhDr Vincenc Kramář, na průčelí Městské knihovny na Mariánském náměstí, Praha 1. www.pametni-desky-v-praze.cz [online]. [cit. 2017-01-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-01-13. 
  8. ↑ www.kamzajit.cz [online]. [cit. 2024-04-08]. Dostupné online. 
  9. ↑ Odhalení pamětní desky a busty R. M. Rilka . www.literarnidum.cz [online]. [cit. 2024-04-08]. Dostupné online. 
  10. ↑ Český rozhlas: Vlasta Prachatická: Portréty. www.rozhlas.cz [online]. [cit. 2017-01-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-01-18. 
  11. ↑ Vlasta Prachatická: Portréty • Museum Kampa. Museum Kampa. Dostupné online [cit. 2018-11-07]. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Hynek Glos, Petr Vizina, Stará garda, nakl. Argo, Praha 2016, s. 56–59, ISBN 978-80-257-1881-0
  • Daisy Mrázková / Vlasta Prachatická, 1961, Šetlík Jiří, kat. 18 s., Galerie SČSVU na Karlově náměstí, Praha
  • Vlasta Prachatická: Portréty, 1985, kat. 28 s., GHMP? Praha, Staroměstská radnice
  • UB 12 (texty Václav Boštík a kol., ), kat. 41 s., Výtvarný odbor Umělecké besedy, znovuzaložený 1990, Praha 1994
  • ŠETLÍK, Jiří; KOLÍBAL, Stanislav. Vlasta Prachatická – Portréty. Řevnice: Nakladatelství Arbor vitae, 2001. ISBN 80-86300-23-4. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vlasta_Prachatická&oldid=23804394“