Vlasta Prachatická
| Vlasta Prachatická | |
|---|---|
.jpg) Vlasta Prachatická (2018) | |
| Narození | 27. listopadu 1929 Staré Smrkovice  Československo |
| Úmrtí | 27. dubna 2022 (ve věku 92 let) |
| Vzdělání | Akademie výtvarných umění v Praze |
| Povolání | sochařka |
| Manžel(ka) | Stanislav Kolíbal |
| Děti | Markéta Prachatická, Pavel Kolíbal |
| Ocenění | členka britské Society of Portrait Sculptors |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Vlasta Prachatická (27. listopadu 1929, Staré Smrkovice – 27. dubna 2022[1]) byla česká portrétní sochařka, čestná členka britské Society of Portrait Sculptors.
Život
[editovat | editovat zdroj]Po válce strávila rok na Vyšší průmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích, kde byl jejím učitelem Myslbekův žák Jaroslav Plichta. Poté studovala v letech 1946 – 1951 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Otakara Španiela. Její absolventský Portrét maminky, vystavený roku 1951, zakoupila Národní galerie. Roku 1952 získala byt v Praze 7, Nad Královskou oborou čp. 23, který zčásti využila jako ateliér.
Roku 1953 se provdala za sochaře Stanislava Kolíbala. Jejich dcera Markéta Prachatická (* 1953) je výtvarnice a syn Pavel Kolíbal (* 1956) je architekt.
Roku 1952 se zúčastnila společné výstavy na Akademii v Berlíně a roku 1957 společné výstavy pěti výtvarníků v Alšově síni Umělecké besedy, kterou připravil historik umění František Matouš. V šedesátých letech byla členkou skupiny UB 12 a vystavovala na všech společných výstavách až do roku 1965. Členové UB 12 většinou vystudovali na VŠUP, kde panovala svobodnější tvůrčí atmosféra než na Akademii a jejich zájem o moderní umění ovlivnil i Vlastu Prachatickou. Roku 1967 byla přizvána k výstavě pěti sochařů ve Špálově galerii (Pacík, Zoubek, Kmentová, Vinopalová, Prachatická) a zastupovala Československo na sochařském bienále v Middelheimu v Belgii. Zvítězila v soutěži na portrét Jana Masaryka pro vstupní halu Ministerstva zahraničních věcí, ale po srpnové okupaci již k osazení busty nedošlo.
Roku 1968 doprovázela Stanislava Kolíbala na jeho studijním pobytu ve Vence. Díky Kolíbalovu stipendiu Deutscher Akademischer Austauschdienst (DAAD) pobývala v letech 1988 – 1989 v Berlíně a roku 1992 s podporou Calderovy nadace strávila půl roku ve Francii v Saché. Od roku 2006 byla čestnou členkou britské Society of Portrait Sculptors.[2]
Vlasta Prachatická žila a pracovala v Praze.
Dílo
[editovat | editovat zdroj]Od dob studií se věnovala sochařskému portrétu. Zprvu portrétovala známé osoby ze svého okolí – matku, otce, své přítelkyně, Daisy Mrázkovou.[3] Vycházela z klasických principů, které se týkají modelace povrchu, jak je formulovali přední sochaři: Charles Despiau – „i ta nejmenší část povrchu sochy musí mít svůj vlastní život“, Auguste Rodin – „sochař stejně jako stavitel hněte a modeluje světlo a stín“ nebo Alberto Giacometti – „hlavy jsou hmotou v ustavičném pohybu, proměnlivou formou, nikdy zcela uchopitelnou“. Vyhýbala se psychologizování a formální stylizaci portrétů, ale uvědomovala si významný vztah mezi anatomickou stavbou lebky a reliéfním ztvárněním tváře, které je výrazem napětí pokožky a svalů. Podnětným vzorem pro ni byla impresionistická modelace Medarda Rossa i vyváženost prací Charlese Despiau, které zachovávají věrnost předloze aniž by potlačovaly uměleckou obraznost. Z českých sochařů jí byl nejbližší Josef Kaplický, který v portrétu zohlednil dědictví avantgardy zosobněné Otto Gutfreundem. Pro díla z jejího zralého období byla inspirací expresivní modelace Marino Mariniho i abstrahující pojetí portrétu Alberta Giacomettiho, vycházející ze smyslových vjemů a citového rozechvění.[4]
Modelace tváře v hlíně postrádá zejména světelné kvality a ovlivňuje tak podobu portrétovaného, zatímco bronzový odlitek je „příliš definitivní“ a zároveň nejmrtvější. Prachatická proto upřednostňuje sádrový odlitek, který je pro ni skutečným a živým originálem. Sádru je navíc možno upravovat nebo dokončit polychromií.[5]
Soustavná práce na portrétech znamenala potřebu proniknout do osobního zázemí a uvažovat o povaze a vlastnostech portrétované osoby. To bylo snazší v případě lidí, se kterými se ona i Stanislav Kolíbal přátelsky stýkali. Do tohoto okruhu patřil historik umění František Matouš, který uváděl výstavu mladých výtvarníků v Alšově síni (1957) a jeho dcera Helena, nebo malíř Václav Bartovský, jeden ze zakladatelů UB 12. Prachatická se vždy živě zajímala o moderní i klasickou vážnou hudbu a mezi její přátele patřili někteří známí hudebníci a skladatelé (Pavel Bořkovec, Karel Balling). Ve snaze zachytit podobu člověka co nejpravdivěji se k některým portrétům po několika letech vracela.[5] Portrét svého strýce, violoncellisty Karla Pravoslava Sádla, modelovala poprvé roku 1961, ale studii později sama zničila a k definitivnímu portrétu dospěla až roku 1985.
-
Maminka I, 1951 -
PhDr František Matouš, 1955 -
Václav Bartovský, 1959 -
Karel Pravoslav Sádlo, 1960 -
Portrét otce, 1962
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Od přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy dostala některé veřejné zakázky, bylo nutné modelovat bez přímého styku s portrétovanou osobou, pouze na základě dokumentace. Takovým úkolem byl portrét Ludwiga van Beethovena (zámek Hradec nad Moravicí), houslisty Karla Hoffmanna, olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana nebo Jana Masaryka. Také u žijících osob, které portrétovala, jí nakonec přestal vyhovovat strnulý výraz modelu při sezení v ateliéru. Dala přednost tomu, pozorovat lidi v běžném životě a zachytit v paměti prchavé výrazy tváře, které dávají portrétu přirozenost. Právě schopnost abstrakce charakteristických rysů tváře je v díle Vlasty Prachatické to, co ho činí jedinečným. Portréty z poslední doby zachycují vesměs osoby, které již nežijí. Pro sochařku to neznamenalo omezení, ale naopak větší tvůrčí svobodu.
-
Jan Masaryk, 1968 -
Josef Čapek, 1972 -
Bohuslav Martinů, 1978 -
Francis Bacon, 1985 -
Josef Šíma, 1988
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Citát
[editovat | editovat zdroj]„Vždycky mne zajímala jen lidská tvář. Nejde mi však jen o to, abych vyjádřila toho, komu patří. Několik tisíc let vlastně se lidé o ní zajímají a po tu dobu není těch vnějších změn tolik. Typy některých dávných portrétů nacházíme stále kolem sebe. Jde mi však o to, abych všemi výtvarnými prostředky vyjádřila hlavu, patřící naší době.“[6]
Realizace
[editovat | editovat zdroj]- 1969 Ludwig van Beethoven, zámek Hradec nad Moravicí
- 1970 pamětní deska s bustou J. B. Foerstera, Wattmanngasse 25, Vídeň
- 1972 portrét arcibiskupa Stojana, cín, kostel sv. Mořice, Kroměříž
- 1972 pamětní deska s portrétem Karla Hoffmanna, houslisty Českého kvarteta
- 1978 portrét Bohuslava Martinů, foyer Národního divadla
- 1980 Vincenc Kramář, hlava a pamětní deska, Městská knihovna, Mariánské náměstí Praha[7]
- 1985 portrét a pamětní deska malíře Jaroslava Hněvkovského na jeho rodném domě v Žebráku[8]
- 1988 portrét Josefa Šímy, městské muzeum Jaroměř
- 1988 portrét Josefa Bohuslava Foerstera, foyer Národního divadla
- 1997 pamětní deska s portrétem J. V. Sládka, Resslova 5, Praha 2
- 1999 busta Jana Palacha, základní škola Všetaty
- 2006 Rainer Maria Rilke, busta a pamětní deska, Na Příkopě 16, Praha 1[9]
-
Vlasta Prachatická, Ludwig van Beethoven, 1969 -
Vlasta Prachatická, Karel Hoffmann, 1972 -
Pamětní deska J. Bohuslava Förstera, Vídeň -
V. Prachatická: pamětní deska R. M. Rilkeho, Praha, Na příkopě, 2011 -
Vlasta Prachatická, Portrét Jana Palacha, 1998
.jpg)
Zastoupení ve sbírkách
[editovat | editovat zdroj]- Národní galerie Praha
- Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře (dříve ČMVU)
- Galerie hlavního města Prahy
- Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem
- Galerie výtvarného umění v Ostravě
- Galerie umění Karlovy Vary
- Moravská galerie v Brně
- Muzeum umění Olomouc
- Galerie Klatovy / Klenová
Samostatné výstavy
[editovat | editovat zdroj]- 1961 Daisy Mrázková, Vlasta Prachatická: Portréty, Galerie na Karlově náměstí, Praha
- 1985 Vlasta Prachatická : Portréty, Staroměstská radnice, Galerie hlavního města Prahy
- 2001 Vlasta Prachatická : Portréty, Veletržní palác, Národní galerie v Praze.
- 2001 Vlasta Prachatická : Portréty, Zámek Klenová, Galerie Klatovy / Klenová[10]
- 2003 Vlasta Prachatická, Městské muzeum a galerie, Hořice v Podkrkonoší
- 2016 Markéta a Vlasta Prachatická: Portréty a kresby, Galerie 1. patro, Praha
- 2018 Vlasta Prachatická – Portréty, Museum Kampa, Praha, 27. říjen 2018 – 20. leden 2019[11]
Společné výstavy (výběr)
[editovat | editovat zdroj]- 1952 Ausstellung Die tschechoslowakische Skulptur, Akademie der Künste, Berlín
- 1957 Výstava pěti výtvarníků (Prachatická, Kolíbal, Šimotová, John, Burant), Alšova síň Umělecké besedy, Praha 1
- 1967 5 sochařů, Galerie Václava Špály, Praha
- 1971 Contemporary czechoslovak art, Kuvajt
- 1987 Český portrét 1877–1987, Středočeská galerie, Praha
- 1994 Ohniska znovuzrození, Městská knihovna, Praha
- 2015 Sochárky – výber osobností česko-slovenského sochárstva/Women Sculptors: A Selection of Significant Czech and Slovak Sculptors, Slovenská národná galéria, Bratislava
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ KARBULKA, Lukáš. Zemřela jedna z nejvýznamnějších českých sochařek. Bylo jí 92. tn.nova.cz [online]. 2022-04-27 [cit. 2022-04-29]. Dostupné online.
- ↑ Society of Portrait Sculptors, Members. portrait-sculpture.org [online]. [cit. 2017-01-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-07-26.
- ↑ Hynek Glos, Petr Vizina, 2016, s. 56
- ↑ Jiří Šetlík, Arbor vitae 2001
- ↑ a b Stanislav Kolíbal, Arbor vitae 2001
- ↑ Vlasta Prachatická, UB 12, 1994
- ↑ PhDr Vincenc Kramář, na průčelí Městské knihovny na Mariánském náměstí, Praha 1. www.pametni-desky-v-praze.cz [online]. [cit. 2017-01-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-01-13.
- ↑ www.kamzajit.cz [online]. [cit. 2024-04-08]. Dostupné online.
- ↑ Odhalení pamětní desky a busty R. M. Rilka . www.literarnidum.cz [online]. [cit. 2024-04-08]. Dostupné online.
- ↑ Český rozhlas: Vlasta Prachatická: Portréty. www.rozhlas.cz [online]. [cit. 2017-01-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-01-18.
- ↑ Vlasta Prachatická: Portréty • Museum Kampa. Museum Kampa. Dostupné online [cit. 2018-11-07].
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Hynek Glos, Petr Vizina, Stará garda, nakl. Argo, Praha 2016, s. 56–59, ISBN 978-80-257-1881-0
- Daisy Mrázková / Vlasta Prachatická, 1961, Šetlík Jiří, kat. 18 s., Galerie SČSVU na Karlově náměstí, Praha
- Vlasta Prachatická: Portréty, 1985, kat. 28 s., GHMP? Praha, Staroměstská radnice
- UB 12 (texty Václav Boštík a kol., ), kat. 41 s., Výtvarný odbor Umělecké besedy, znovuzaložený 1990, Praha 1994
- ŠETLÍK, Jiří; KOLÍBAL, Stanislav. Vlasta Prachatická – Portréty. Řevnice: Nakladatelství Arbor vitae, 2001. ISBN 80-86300-23-4.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Vlasta Prachatická na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vlasta Prachatická
- Vlasta Prachatická v informačním systému abART
- Vlasta a Markéta Prachatické poprvé společně vystavují. ČT24 [online]. Česká televize, 2016-09-11 [cit. 2022-04-29]. Dostupné online.
- Vlasta Prachatická na stránkách Artist.cz
- On-line výstava na Art for Good nový život výstav (Ateliery členů UB 12 a jejich portréty) Archivováno 27. 11. 2020 na Wayback Machine.
