Věra Konstantinovna Romanovová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Velkokněžna Věra Konstantinovna na portrétní fotografii z 16. června 1909

Věra Konstantinovna Romanovová (16. únor 1854, Sankt Petersburg, Ruská říše - 11. dubna 1912, Stuttgart, Německo) byla ruská velkokněžna a adoptivní dcera württemberského krále Karla I. a jeho manželky, královny Olgy Nikolajevny, jejíž byla neteří.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Původ, mládí[editovat | editovat zdroj]

Velkokněžna Věra Konstantinovna (sedící vlevo) se svou matkou a sourozenci.
Věra Konstantinovna se svými adoptivními rodiči - svou tetou Olgou Nikolajevnou a králem Karlem I.

Narodila se jako třetí dítě/druhá dcera dcera velkoknížete Konstantina Nikolajeviče, mladšího bratra ruského cara Mikuláše I., a jeho manželky velkokněžny Alexandry Josifovny, rozené princezny von Sachsen-Altenburg. První léta života strávila se svými rodiči v Petrohradu, od roku 1861, kdy byl její otec jmenován vicekrálem Polska, rodina přesídlila do Varšavy. Od dětství byl zjevná její svéhlavá a agresivní povaha a osobnost narušovaná ataky násilí. Rodiče bezradní nad nezvládnutelným dítětem svěřili v prosinci roku 1863, ve věku devíti let, její výchovu sestře Konstantina Nikolajeviče, württemberské královně Olze Nikolajevně, což umožnilo zatajit její stav před ruským panovnickým dvorem. Bezdětný královský pár si dívku velmi oblíbil a roku 1891 ji adoptoval.

Manželství, potomci[editovat | editovat zdroj]

Věra Konstantinovna se svým manželem

8. května roku 1874 se ve Stuttgartu provdala za Evžena Württemberského (1846-1877), příbuzného jejího adoptivního otce, syna vévody Evžena Viléma Württemberského (1820–1875) a jeho manželky Matyldy von Schaumburg-Lippe (1818–1891), příslušníka slezské větve rodu. Její adoptivní rodiče záměrně sjednali tento sňatek, aby dívka nemusela opustit Württembersko. Její strýc, ruský car Alexandr II., jí dal jako svatební dar milión rublů. Z jejich manželství se narodily tři děti – nejstarší syn, který však zemřel jako sedmiměsíční nemluvně, a dvě dcery-dvojčata:

Vdova[editovat | editovat zdroj]

Věřin manžel zemřel nečekaně po třech letech manželství ve věku 33 let. Jako oficiální příčina smrti byl uveden pád s koně, ve skutečnosti však zemřel při souboji. Pohřben byl nejprve v kostele zámku ve Stuttgartu, později byly jeho ostatky přeneseny do kostela stuttgartského Starého zámku. Věra zůstala sama se dvěma dcerkami ve věku něco málo přes rok; již nikdy se neprovdala, třebaže ovdověla v pouhých 22 letech, a veškerý čas věnovala svým dcerám.

Po králově smrti v roce 1891 zdědila značný majetek a když o rok později zemřela královna Olga, dostala po ní Villu Berg, kam přesídlila z Akademie u zámku ve Stuttgartu, kde žila první roky manželství. Její dům byl místem setkání kulturních i rodinných. Byla považována za družnou a hovornou ženu. Byla u lidu velmi oblíbená, především proto, že se - podobně jako její teta - silně angažovala v charitativní činnosti, její aktivity v sociální oblasti byly mimořádné. Podporovala na 30 sociálních a kulturních zařízení, na něž posléze pamatovala i ve své závěti. Mezi ně v neposlední řadě patřil i jí založený Wera Heim (Věřin domov) pro neprovdané opuštěné matky - když se jednou dověděla, že jedna zoufalá matka zanechala na toaletě stuttgartského nádraží své nemluvně, rozhodla se udělat něco, co zde dosud nebylo: útočiště pro ohrožené dívky a neprovdané budoucí matky. S tímto záměrem vzbudila rozruch, ba odpor, aniž by získala podporu státu a církve. Weraheim nicméně existuje a funguje dodnes. Dále podporovala Karl-Olga-Krankenhaus (Karlova a Olžina nemocnice), Nikolauspflege pro slepé, hulánský pluk svého manžela a jeden ruský pluk, podporovala stavbu pravoslavného kostela sv. Mikuláše ve Stuttgartu aj.

Po manželově smrti zůstala žít ve Württembersku, často však jezdila do Ruska navštěvovat své příbuzné. Obvykle pobývala v petrohradském Mramorovém paláci, kde měla své apartmány. V květnu roku 1896 se se svými dvěma dcerami účastnila korunovace svého bratrance Mikuláše II. Často navštěvovala v Athénách svou sestru Olgu Konstantinovnu, řeckou královnu.

Byla velmi vzdělaná, rovněž velmi svérázná osobnost, jež otevřeně dávala najevo své mínění, což bylo v tehdejší době dosti neobvyklé. Byla hluboce nábožensky založená, s pevnými a snad až příliš přísnými zásadami - považovala například návštěvu divadla za těžký hřích. Ke konci života, v roce 1909 přestoupila z pravoslaví k luteránské víře, což se u její rodiny nesetkalo s pochopením.

Zemřela ve věku 58 let 11. dubna 1912 ve Stuttgartu, rok poté, co ji ranila mozková mrtvice. Stejně jako její manžel byla pohřbena v zámeckém kostele Starého zámku ve Stuttgartu.

Potomci[editovat | editovat zdroj]

Velkokněžna Věra Konstantinovna (uprostřed) se svými dcerami Olgou (vlevo) a Elsou (vpravo) a svými vnoučaty.
  • Karl-Eugen von Württemberg (* 8. dubna 1875; † 11. listopadu 1875)
  • Elsa von Württemberg (* 1. března 1876; † 27. května 1936) ∞ 1897 princ Albrecht zu Schaumburg-Lippe (* 24. října 1869; † 25. prosince 1942)
    • Maximilian zu Schaumburg-Lippe (* 28. března 1898; † 4. února 1974)
    • Franz Josef zu Schaumburg-Lippe (* 1. září 1899; † 6. července 1963)
    • Alexander zu Schaumburg-Lippe (* 20. ledna 1901; † 26. listopadu 1923)
    • Bathildis zu Schaumburg-Lippe (* 11. listopadu 1903; † 29. června 1983)
  • Olga von Württemberg (* 1. března 1876; † 21. října 1932) ∞ 1898 princ Maximilian zu Schaumburg-Lippe (* 13. března 1871; † 1. dubna 1904)
    • Eugen zu Schaumburg-Lippe (* 8. srpna 1899; † 9. listopadu 1929)
    • Albrecht zu Schaumburg-Lippe (* 17. října 1900; † 20. května 1984)
    • Bernhard zu Schaumburg-Lippe (* 8. prosince 1902; † 24. června 1903)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Sönke Lorenz (Hrsg.): Das Haus Württemberg. Ein biographisches Lexikon. Stuttgart 1997, ISBN 3-17-013605-4 (Abschnitt 6.2.20, S. 374).
  • Paul Sauer: Wenn Liebe meinem Herzen fehlt, fehlt mir die ganze Welt. Herzogin Wera von Württemberg, Großfürstin von Russland (1854–1912). Markstein Verlag, Filderstadt 2007, ISBN 9783935129398.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]