Svatá Hora

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Svatá Hora: Pražský portál

Svatá Hora je významný barokní areál a poutní místo na vrchu (586 m) u Příbrami. Areál Svaté Hory tvoří obdélný komplex ambitů o rozměrech 80 x 72 m se čtyřmi kaplemi v rozích, uvnitř na vysoké kamenné terase stojí původně gotický kostel Panny Marie, přestavěný a rozšířený v letech 16481673 za účasti architekta C. Luraga. K severnímu křídlu ambitů přiléhá klášter a od severozápadního rohu komplexu vedou do Příbrami kryté schody.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Svatá Hora ze západní strany

Hlavní vstup do areálu je od východu přes rozsáhlé dlážděné prostranství s mariánským sloupem z roku 1661 uprostřed. Východní křídlo ambitů je uprostřed prolomeno Pražským portálem z let 1702-1705 s plastikami proroků a svatých králů od J. Brokoffa. Nad sloupovým portálem uprostřed je socha Panny Marie Svatohorské od K. I. Dienzenhofera z roku 1732. Uprostřed jižního křídla je kamenný Březnický portál z roku 1707 se sochami od O. F. Quitainera. V rozích ambitů jsou čtyři osmiboké kaple (Plzeňská, Pražská, Mníšecká a Březnická) s lucernami z let 1660–1667 podle plánů C. Luraga, s bohatou štukovou výzdobou od italských umělců. V Pražské kapli v jihovýchodním rohu byl původně oltářní obraz Zvěstování Panny Marie od Petra Brandla z roku 1697, dnes v Národní galerii v Praze. V každém křídle ambitu jsou kromě toho dvě výklenkové kaple, většinou postavené na náklad různých šlechtických rodů.[1]

Uvnitř na kamenné terase s balustrádami, na niž vedou čtyři schodiště, stojí vlastní poutní chrám, původně čtvercová gotická stavba ze 14. století, přestavěná a obestavěná ze všech čtyř stran barokními kaplemi v letech 16581675. Otevřené kaple západní strany byly v letech 1745-1751 spojeny stavitelem A. Schmidtem. Kaple východní strany s arkádami postavili architekti D. Orsiho. a G. D. Canevale v letech 1674–1676.[1]

Uvnitř kostela je stříbrný tepaný hlavní oltář postupně budovaný od roku 1684 (J. Kogler) do 1775 s lidovou gotickou soškou Panny Marie Svatohorské. Socha byla 22. června 1732 korunována pražským pomocným biskupem Janem Rudolfem Šporkem (synovec hraběte F. A. Šporka). Velmi bohatá štuková výzdoba klenby i stěn od S. Cereghettiho z roku 1665, barokní kované mříže a sochy. Fresky byly několikrát přemalovány, secesní zábradlí před hlavním oltářem navrhl R. Němec (1913), několik stříbrných soch z 20. století. V severní předsíni kostela je socha sv. Alžběty (kolem 1500).

Severní křídlo residence, kde je dnes řeholní dům, postavil Carlo Lurago v letech 1662–1664, barokní sochy kalvárie a sv. Vojtěcha od M. Hubera. Asi 100 m jižně od ambitů je v lese pramen (studna) s kaplí. Z města vedou na Svatou Horu kryté „svaté schody“, po nichž se vystupovalo v kleče, postavené roku 1658 a upravené K. I. Dienzenhoferem v letech 1727–1729.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vstup do kostela
Pohled z věže na Příbram

Pramen v blízkosti poutního kostela naznačuje, že místo bylo cílem poutí velmi dávno. Roku 1348 daroval Karel IV. Příbram pražskému arcibiskupovi Arnoštovi z Pardubic, který zde prý často pobýval. S tím patrně souvisí stavba původního kostelíka i soška, která byla v kapli jeho hradu v Příbrami. Když byl hrad 1574 zbořen, dostala se do měšťanských rukou. Za třicetileté války byla Příbram silně zpustošena a po roce 1620 se v Příbrami usadili jezuité, kteří sošku přenesli na Svatou Horu. Od roku 1648 byl poutní areál velkoryse přestavěn pod vedením C. Luraga a protože byl cílem velkých poutí, byl různě přestavován a upravován až do 20. století. V roce 1732 byla Svatá Hora místem velké barokní slavnosti, když byla poutní socha Panny Marie Svatohorské slavnostně korunována.

Nejosvícenější a nejdůstojnější Páni, Páni kapitulárové shromáždění za příčinou rozšíření úcty k Panně a Rodičce Boží v krajích nevěřících dobrotivě přivolili, aby socha téže Nejblahoslavenější Panny nesoucí na ruce Synáčka, vystavená ve svatohorském kostele důstojných Otců Tovaryšstva Ježíšova v arcidiecési pražské již po sto let zázraky proslulá, jež svědectvím Vikáře kapitulního stvrzeny jsou, na jejich vroucí prosby zlatou korunou korunována byla, postarají-li se o to, aby dvě zlaté koruny s odznaky nejdůstojnější kapituly Vatikánské nákladem a výlohami z pokladny téhož kostela svatohorského pořízeny byly. Pročež svěřeno bylo slavnostní korunování jménem Nejdůstojnějších Pánů s plnomocenstvími k tomu potřebnými nejosvícenějšímu a nejdůstojnějšímu pánu Rudolfovi ze Sporků, biskupovi Adratskému...
— z korunovačního dekretu schváleného papežem Klementem XII.[2]

Císař Josef II. sice pouti zakázal, zákaz se však nepodařilo prosadit a koncem 19. století zde bývalo o hlavní poutní slavnosti 7. července 20 až 25 tisíc poutníků. Roku 1861 byl areál předán Redemptoristům, kteří zde s výjimkou let 1950-1990 působí dodnes.[3]

Změna politické situace po roce 1948 a s ní související pronásledování katolické církve se projevila i na poklesu počtu poutníků. Zatímco ještě v roce 1948 připutovalo 80 000 poutníků, tak o čtyři roky později v roce 1952 to už bylo jen 5000 poutníků.[4]

Klášter Svatá Hora[editovat | editovat zdroj]

Součástí poutního komplexu je budova kláštera, původně postavená jako residence jezuitů. Dnes zde žije komunita Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele (Redemptoristé), kteří zde mají provincialát a starají se o duchovní správu místa a několika farností v okolí.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c POCHE, Emanuel, a kol. Umělecké památky Čech 3. P–Š. Praha : Academia, 1980. 538 s. Dále jen Umělecké památky Čech. S. 179nn..  
  2. ROYT, Jan. Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století. 2. dopl. a přeprac.. vyd. Praha : Karolinum, 2011. 479 s. ISBN 978-80-246-1691-9. S. 171-172.  
  3. OSN, sv. 11, str. 556.
  4. ŠEBEK, Jaroslav. Poutní tradice v českých zemích ve 20. století. In MIHOLA, Jiří. Na cestě do nebeského Jeruzaléma : poutnictví v českých zemích ve středoevropském kontextu. Brno : Moravské zemské muzeum, 2010. ISBN 978-80-7028-359-2. S. 201.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HOLUBOVÁ, Markéta. Catalogus personarum et officiorum residentii ad S. Montem (1647-1773) = Biografický slovník členů Tovaryšstva Ježíšova působících na Svaté Hoře u Příbrami v letech 1647-1773. Příbram ; Praha : Státní okresní archiv Příbram ; Hornické muzeum Příbram ; Etnologický ústav AV ČR, 2006. 158 s. ISBN 80-86772-22-5, ISBN 80-86869-02-4.  
  • KOLÁČEK, Josef. Jezuité na Svaté Hoře. Velehrad : Refugium Velehrad-Roma, 1998. 83 s. ISBN 80-86045-25-0.  
  • KOPEČEK, Josef. Svatá Hora. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2006. 187 s. ISBN 80-7192-998-0.  
  • PERKA, Radovan; FLEGL, Michal. Poutní místa : Velehrad, Hostýn, Svatá Hora. Praha : Olympia, 1991. 61 s. ISBN 80-7033-146-1.  
  • POCHE, Emanuel, a kol. Umělecké památky Čech 3. P–Š. Praha : Academia, 1980. 538 s.  
  • ROYT, Jan. Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století. 2. dopl. a přeprac.. vyd. Praha : Karolinum, 2011. 479 s. ISBN 978-80-246-1691-9.  
  • SMOLÍK, Václav. Milosti Panny Marie Svatohorské v obrazech : popis a výklad ambitních obrazů. Příbram : Redemptoristi na Svaté Hoře, 1948. 81 s.  
  • Ottův slovník naučný, sv. 11, str. 556

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Souřadnice: 49°41′6,04″ s. š., 14°1′3,29″ v. d.