Punské války
| punské války | |||
|---|---|---|---|
.jpg) Kapitolská freska s Hannibalem a jeho slonem překračujícím Alpy za druhé punské války (1510) | |||
| Trvání | 264 př. n. l.–146 př. n. l. | ||
| Místo | Středomoří, Hispánie, Apeninský poloostrov, Afrika | ||
| Výsledek | Vítězství Římanů:
| ||
| Strany | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
Punské války (264–146 př. n. l.) je označení tří konfliktů mezi Římskou Republikou a Kartágem. Název je odvozen od pojmenování Poeni, Puni (česky Punové), které Římané používali pro označení Kartaginců kvůli jejich fénickým předkům. Střetly se zde zásadně odlišné státní a vojenské koncepce: zatímco Řím byl republikou a římské vojsko se skládalo z občanů placených žoldem, v Kartágu panovala oligarchie a kartaginskou armádu tvořili převážně najatí cizí žoldnéři.
Příčiny punských válek
Když Římská říše dokázala v průběhu zhruba 150 let ovládnout Itálii po tvrdých bojích se Samnity a Sarmaty a porážce řeckých států na jihu Itálie, stala se Římská říše středomořskou mocností. Nebyla však mocností jedinou. Dalším městem, která se svou silou a významem mohlo rovnat Římu, bylo Kartágo, jehož obyvatele Římané nazývali Punny. Jak Kartágo, tak Řím měli snahu o hegemonii nad celým Středomořím a bylo jasné, že v případě války, která musela zákonitě vypuknout, bude vítěz pánem celého středomořského prostoru. Nakonec se záminkou k první ze tří válek stala Sicílie, o kterou s Kartágem již přes dvě století vedla řecko-kartáginské války sicilská města. Válka vypukla v roce 264 př. n. l.
První punská válka (264–241 př. n. l.)
Příčinou první ze tří krvavých válek mezi těmito dvěma městy bylo obsazení italského města Messina syrakuským vládcem Agathoklem. Město požádalo o pomoc Kartagince i Římany, Kartaginci však dorazili o něco dříve. Když pak připluli i Římané, chtěli také za každou cenu Messině pomoci. Římský konzul Appius Claudius Caudex se dohodl s kartaginským velitelem, že se Kartaginci vrátí zpět. Vláda v Kartágu však brala velitelův ústup ve prospěch Římanů odsoudila a vyhlásila Římu válku. Její rozhodnutí bylo také ovlivněno napětím mezi městy, které trvalo již od roku 272 př. n. l., kdy se Kartaginci bez předchozího oznámení svým římským spojencům vylodili v Tarentu, aby toto město vysvobodili od řecké Pyrrhovy armády. Obecně se tedy dá říci, že hlavními důvody punských válek bylo mocenské soupeření, politická rivalita a nenávist, nikoli obavy z hospodářské vyspělosti Kartága.
Zprvu obléhalo Kartágo pod velením Hannóna již zmiňovanou Mesinu, Římané je však od svého města odehnali a roku 262 př. n. l. se po půlročním obléhání zmocnili nejvýznamnějšího města Kartaginců na Sicílii Akragantu. Na souši tedy vítězil Řím, moře bylo však doménou Kartaginců. Hannón vysílal své lodě na římská pobřeží, kde plenily a bránily Římu v posunu posil. Římané se tedy rozhodli utkat se s Kartágem i na moři. K tomu poprvé došlo v roce 260 př. n. l. u Liparských ostrovů, kde však Řím utrpěl rychlou porážku. Brzy nato, v bitvě u Mylae, již ale římské loďstvo zvítězilo, a nedlouho poté, v roce 256 př. n. l., porazil Řím kartaginské lodě také v bitvě u Eknomu. Jednalo se o největší námořní bitvu v dějinách lidstva. Z celkem 350 kartaginských lodí jich Římani třicet potopili a 64 zajali a dohromady se zde utkalo na 300 tisíc mužů. Těsně před obléháním Kartága ale na římské jednotky nečekaně zaútočil spartský vojevůdce Xanthippus najatý Kartágem a roku 255 př. n. l. římské vojáky drtivě porazil. O čtrnáct let později zase římané porazili Kartagince v bitvě u Aegatských ostrovů a Kartágo se definitivně vzdalo, muselo opustit všechna svá území na Sicílii a zaplatit přes 83 tun stříbra.
Druhá punská válka
Situace Kartága po první punské válce
Po porážkách z první punské války bylo Kartágo finančně téměř zruinované. Nemělo ani na zaplacení a udržení vlastní armády, takže již v roce 241 př. n. l. došlo k povstání vojáků a otroků, které trvalo 3 roky. Potlačil ho až jeden z kartaginských vůdců – Hamilkar. Ten se pak se svým oponentem Hannónem výjimečně shodl na jedné věci – totiž že je třeba Římu vyhlásit novou válku a konečně zvítězit. Hamilkar tedy zmobilizoval veškeré finanční prostředky, sestavil novou armádu a vydal se na severozápadní cíp Afriky. Odtamtud se přeplavil na sever do dnešního Španělska, kde dobyl velkou část území. Po osmi letech strávených v této nové kolonii však nečekaně zemřel. Nastoupil pak za něj jeho zeť Hasdrubal Sličný, který dobyl další území a na jihovýchodním pobřeží Pyrenejského poloostrova založil Nové Kartágo. Daně z podmaněných území pak brzy vrátily Kartágu jeho dřívější moc a peníze, takže již bylo konečně plně připraveno na novou válku s Římany. Roku 221 př. n. l. padl nečekaně i Hasdrubal, čímž se velení ujal Hamilkarův syn Hannibal.
Začátek druhé punské války
Když se Hannibal ujal vrchního velení, dobyl roku 220 př. n. l. se svou (tehdy již zase velmi silnou) armádou město Saguntum, jež mělo s Římem spojeneckou smlouvu. Řím byl ale oslaben válkami s Galy, a proto jen vyslal do Kartága posly, kteří žádali o vydání Hannibala k potrestání. Kartágo však hrdě odpovědělo vyhlášením války. Na jaře roku 218 př. n. l. pak vyrazil Hannibal z Nového Kartága na sever. Jeho armáda čítala 50 000 mužů pěchoty, 9 000 jezdců a 37 válečných slonů, při přechodu Alp a Pyrenejí zahynulo 33 000 mužů přivyklých obtížím pod africkým sluncem, ne však sněhu, dravé zvěři, pralesům a terénu velehor bez cest a mostů. Brzy dosáhli Pyrenejí a překročili řeku Rhônu. V Itálii jim pomohli Galové, nespokojeni s nadvládou Říma.
Drtivé porážky Říma
U řek Ticin a Trebia se ho Římané marně pokusili zastavit. Přestože při pochodu přes Pyreneje a Alpy ztratil Hannibal přes polovinu svých vojáků, v létě roku 216 př. n. l. se s Římany střetl ve světově proslulé bitvě u Cann. Římané zde měli 80 000 pěšáků a 6000 jezdců, v čele jízdy pak stanuli dva římští konzulové – Gaius Terentius Varro a Lucius Aemilius Paulus. Paulus se však nakonec k boji neodhodlal. Varro proto hned ráno v den bitvy rozestavěl své jednotky do šiku a dal rozkaz k útoku. Hannibalovi vojáci zaujali rozestavění ve tvaru půlměsíce a uprostřed bojů pak římské vojáky napadli ze stran. V této kruté bitvě padlo na 70 000 římských vojáků. Na jaře roku 211 př. n. l. se pak v ulicích Říma začalo rozléhat: „Hannibal před branami!“
Obrat ve válce
Hannibalovo přiblížení se k Římu vyvolalo ohromnou paniku. Senát zakázal pozůstalým vdovám po padlých vojácích truchlit a povolal do zbraně všechny muže starší 17 let. Udělil také amnestii 6000 otroků a začlenil je do armády. Již roku 210 př. n. l. dobyli Římané poslední kartaginské město na Sicílii, Akragás, rok nato se zmocnili Tarentu, jenž byl Hannibalovým hlavním opěrným bodem v Itálii. Situace se tedy opět dostala pod kontrolu Římanů, protože v roce 209 př. n. l. se jim podařilo dobýt také Nové Kartágo. V roce 204 př. n. l. se vylodili u africké Utiky.
Porážka Kartága
Hannibal tak musel rychle na pomoc Kartágu a na jaře roku 202 př. n. l. se s Římany utkal v bitvě u Zamy (asi 150 km jihozápadně od Kartága). Zde utrpěl rozhodující porážku. Publius Cornelius Scipio pak nadiktoval Kartágu mír. Muselo se vzdát ve prospěch Říma všech území mimo Afriku, vydat všechny lodě a postupně ve splátkách rozložených do 50 let splatit 10 000 talentů (262 tun stříbra). Moc Kartága tak byla zlomena.
Třetí punská válka
Situace po druhé punské válce
Dalším důsledkem tvrdých podmínek míru bylo, že africký spojenec Říma, numidský král Massinissa, který Římanům pomohl v bitvě u Zamy, mohl téměř volně zabírat kartaginská území. To Kartágo vyprovokovalo a odvážilo se na další numidské požadavky a zabírání svého území odpovědět protiútokem (151 př. n. l.) Řím to kvalifikoval jako porušení mírové smlouvy a roku 149 př. n. l. vypověděl Kartágu novou válku. Hned poté ale Kartaginská státní rada vyslala do Říma posly s omluvou, a že se opět podřídí požadavkům Říma. Konzul Lucius Marcius Censorinus tedy přikázal, aby Kartaginci vydali své zbraně, což učinili. Další podmínka nicméně zněla, aby své město neprodleně zbourali s tím, že si na místě vzdáleném minimálně 10 mil od moře mohou vybudovat město nové. Je jasné, co takovýto požadavek vyvolal. Kartágo uzavřelo své hradby a začalo ve velkém vyrábět zbraně, do armády se začala hlásit naprostá většina jeho obyvatel.
Římské obléhání a zánik Kartága
Roku 149 př. n. l. vyslal Řím na území Kartága armádu, která byla rozdělena na několik částí, během následujících dvou let utrpěla několik menších porážek a trpěla v důsledku epidemií. Rozhodující akce vojsko podniklo až pod velením konzula Publia Cornelia Scipiona Aemiliana. Ten se svým loďstvem zablokoval kartaginský přístav a začal město obléhat. Kartágo bylo na více než rok odříznuto od okolního světa, jen se svými vlastními zásobami. Když pak Kartaginci na jaře roku 146 př. n. l. nabídli Římanům mír, usoudil Aemilianus, že nastal ten pravý čas k útoku. Šest dní a šest nocí zuřily boje ve městě, až římské legie dobyly hrad Byrsu. Osud Kartága byl navždy zpečetěn. Přeživší obyvatelé byli prodáni do otroctví, město zmizelo z povrchu země. Bylo údajně dokonce posoleno a prokleto, aby nikdy více nemohlo být obnoveno.
Výsledek punských válek
Výsledkem válek bylo zničení Kartága a hegemonie Říma, který zcela ovládl většinu Středomoří, včetně Hispánie, Sicílie a Řecka. Římané dlouho považovali války s Kartágem za nejtěžší, jaké kdy vedli, teprve na sklonku existence římské říše bylo toto vnímání potlačeno katastrofálními porážkami a rozpadem země. Navíc díky zániku samotného města zanikla i kartaginská kultura, která byla posledním zástupcem kultury Féničanů a také téměř zanikla féničtina, ale zachovalo se fénické písmo, které dalo základ písmu řeckému a také latince.
Přes všechna předchozí utrpení Kartágo navěky nezahynulo. Sto let po jeho zničení ho dal znovu vybudovat Gaius Julius Caesar, ovšem již jako město římské. Brzy nato také nabylo svého dřívějšího obchodního významu. Udržela se i punská řeč, mluvil jí např. císař Septimius Severus. Po Foiničanech a Římanech se v něm vystřídali Vandalové, Byzantici, Turci, Španělé, Francouzi a roku 1943 v něm měl svůj stan generál Eisenhower. Natrvalo se v něm pak usadili Arabové a dnes tvoří jednu z nejnavštěvovanějších oblastí Tuniska.
Literatura
- LIVIUS. Dějiny I. - VII.. Praha: Svoboda, 1971 - 1979.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu punské války na Wikimedia Commons
