Platební karta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Typické platební karty

Platební karty jsou nástroje určené k bezhotovostním platbám, které jsou nejčastěji vydávány fyzickým i právnickým osobám bankou. Za vystavení se platí poplatky (nebo jsou již započteny). Za výběry hotovosti z bankomatu platí poplatky klient banky, transakce klienta u obchodních partnerů banky jsou strhávány z částky, kterou nakonec obdrží obchodní partner. Součástí může být nadstandardní cestovní pojištění, bezplatné vstupy do letištních salónků, slevy a další služby. Největší asociace platebních karet jsou Diners Club, Visa, MasterCard, American Express, JCB ad.

Jedná se tedy o malou (původně papírovou, nyní plastovou ( PVC, ABS, PETG, polykarbonát, zejména karty s dlouhou životností) kartu opatřenou identifikačními údaji jejího majitele resp. držitele.

Vývoj platebních karet[editovat | editovat zdroj]

Dříve se platilo hotově nebo šeky a některým klientům bylo poskytována možnost platit na tzv. účet „sekeru“ (z důvodu většího utrácení). Koncem 19. století zavedli někteří obchodníci v USA tzv. kovové štítky. Na těchto štítcích bylo vždy vyraženo číslo klienta, které se při nákupu opsalo, a přidal se k němu klientův podpis. Na začátku 20. století přišla americká letecká společnost Western Union Telegraph Company s papírovými platebními kartami, které se staly mezi klienty i mezi obchodníky velmi oblíbenými. (klient měl své pohodlí a obchodník zase větší útratu za služby, které nabízel). Vůbec první platební kartou se stala karta společnosti Air Travel Card. Karta byla zavedena v roce 1948 a byla určena pouze obchodním cestujícím v sektoru letecké dopravy. První karty byly vyráběny z tvrdého papíru nebo z plechu. Použití takových platebních karet se dochovalo dodnes. Princip totiž zůstal stejný. Klient tedy předloží při platbě svou platební kartu a podepíše účet. Prodavač ověří platnost karty a porovná zákazníkův podpis. Později se k takové kontrole přidal i seznam blokovaných karet. První kartou, která byla vynalezena v roce 1950, byla karta, která se dala použít ve všech sektorech života. Jmenovala se Diners Club Credit Identification Card. Později se začaly zabývat platebními kartami i banky. Ty ze začátku však úspěchy neměly, hlavně z toho důvodu, že musely hradit vysoké náklady na výrobu, ale i na reklamu. Koncem 20. století však začaly vznikat platební karty, které známe dodnes, např. VISA karta, American Express a mnoho dalších.

První platební kartu na území tehdejšího Československa vydala roku 1988 Živnostenská banka[1] jako dispoziční kartu k devizovému účtu.

Rozměr platebních karet[editovat | editovat zdroj]

Rozměr u platebních karet určuje mezinárodní norma ISO/IEC 7810 [2][3], která stanovuje fyzikální vlastnosti identifikačních karet (mezi něž platební karty patří), zejména rozměry plochy verze ID-1, vztahující se na platební karty, na 85,60 × 53,98 mm (3,370 × 2,125 palce) se zakulacením rohů s poloměrem 2,88 až 3,48 mm a jejich konstantní tloušťku 0,76 mm. [4]

Druhy[editovat | editovat zdroj]

Existuje několik druhů platebních karet podle toho, s čími finančními prostředky lze kartou nakládat:

  • s vlastními na bankovním nebo jiném účtě
  • s prostředky úvěrové instituce, zpravidla banky, tedy z úvěru pro držitele karty v rozsahu sjednaného kreditního rámce, zpravidla s bezúročným obdobím, po kterém naskočí úročení:
    • kreditní – při platbě klient automaticky čerpá úvěr, zpravidla však s jistým bezúročným obdobím, splátky úvěru lze obvykle rozložit na delší období.
    • charge – obdoba kreditní karty, úvěr je ovšem klient povinen zaplatit v daném bezúročném období po čerpání, jinak je penalizován sankčním úrokem; charge karty jsou určeny pro velmi bonitní klienty

Embosování[editovat | editovat zdroj]

  • elektronické platební karty - v ČR nejrozšířenější. Patří sem VISA Electron a Maestro. Tyto karty lze použít pouze pro online transakce – výběry z bankomatů či platby u obchodníků. Výhody těchto karet jsou: vedení zdarma, nízké poplatky za blokaci ztracené karty, nulová možnost zneužití zablokované karty.[zdroj?]
  • embosované platební karty – tyto karty mají plasticky prolisované veškeré potřebné údaje o držiteli karty, termín konce její platnosti a číslo karty. Umožňují platbu tak, že obchodník vloží kartu do imprinteru a otiskne veškeré údaje z karty na účet, který pak zákazník podepíše. Každý obchod má nastaven tzv. floor limit, neboli výši útraty, kterou mohou zákazníci provést bez nutnosti platbu ověřit. Nevýhoda těchto karet je však vyšší cena za vydání, vedení či blokaci karty a možnost zneužití karty i po nahlášení její ztráty či odcizení.[zdroj?]
  • kombinované – velmi často jsou karty elektronické embosované, tedy kombinace elektronické a zároveň embosované karty. Tyto karty je možno použít na více místech než karty pouze elektronické, zejména v zahraničí.

Funkce a účel[editovat | editovat zdroj]

Bezhotovostní platbou se rozumí poskytnutí oprávnění k čerpání placené částky z účtu plátce – držitele karty. Platební karta umožňuje držiteli karty bezhotovostní platby na účet prodejce nebo poskytovatele služby

  • za koupené zboží
  • doplnění (fakticky nákup) kreditu u poskytovatelů služeb, např. telekomunikačních (např. mobilních) operátorů.
  • výběr peněžní hotovosti v bankomatu nebo v prodejně a podobně (Cash back).

Podmínkou platby je prakticky vždy zároveň

  1. přenos údajů karty,
  2. ověření oprávnění osoby platit touto kartou,
  3. tzv. krytí karty, tj. potvrzení vydavatele karty, že částku uhradí.

Údaje z karty (číslo, platnost, CVV) se přenášejí

  • ručně opisováním - kdysi, nyní už se neužívá, jen částečně při platbách na internetu
  • imprinterem (lidově „žehlička“) - mechanickým snímačem otiskem, propisem prolisů s údaji karty
  • elektronicky platebním terminálem banky příjemce platby (prodejny a pod.)
    • z magnetického proužku nebo
    • z kontaktního mikročipu platebním terminálem POS; tradičně byl vyžadován podpis, nyní (rok 2014) se oprávnění a kredit ověřují dálkově v databázi;
    • bezkontaktně z mikročipu s mikroskopickým vysílačem NFC
  • na internetu zápisem do elektronických platebních formulářů

Oprávnění osoby platit kartou prokazuje platící na základě údajů karty

  • biometrickou autorizací transakce podpisem, případně doplněným hlasovou autorizací, otiskem prstu, fotografií a podobně: u embosované karty; to je obdobné platbě šekem,
  • zadáním PINu nebo hesla karty elektronické na platebním terminálu v prodejně a podobně nebo v bankomatu nebo na internetu
  • zadáním obdobně hesla resp.jednorázového ověřovacího kódu zaslaného bankou plátci, např. SMS zprávou.
  • případně jejich kombinací.

Stav hotovosti nebo úvěru na kartě (na účtu příslušném ke kartě) se zjistí

  • podle záznamu na čipu elektronické peněženky, kdy se platba odúčtuje ihned ze stavu hotovosti karty
  • okamžitým dálkovým ověřením platební schopnosti (kreditu) u vydavatele karty (banky), kdy platbu vydavatel karty zaúčtuje příjemci prakticky okamžitě, ale plátci peníze odečte dodatečně.

Vydavatel karty (banka) může plátci strhávat poplatek za výběry . Poplatek za výběr hotovosti se zpravidla liší u bankomatů vydavatele karty a u jiných bank, kde bývá vyšší.

Některé karty mohou mít prostřednictvím terminálu zároveň identifikační funkci i pro transakce na pobočce vlastní banky, jako je zadávání platebních příkazů a vkladů na účet, např. MaxKarta Poštovní spořitelny.

Popis a ochranné prvky[editovat | editovat zdroj]

Bezpečnostní prvky na klasické platební kartě:
  1. Logo banky
  2. EMV čip
  3. Hologram
  4. Číslo kreditní karty
  5. logo vydavatele karty
  6. Platnost karty
  7. Jméno majitele

Platební karty se vyrábí z odolných plastů a mívají standardní rozměry 85,6 × 54 mm. Základním ochranným prvkem každé platební karty je její číslo, které tvoří jedinečnou identifikaci. Kromě tohoto kódu má každá karta na zadní straně instalován magnetický proužek, na kterém jsou uložena podstatná data. Jelikož většina uživatelů, kteří platí kartami na internetu, nemá čtečku kreditních karet, je na kartách umístěn ještě jeden dodatečný prvek.

Na zadní straně platební karty je zpravidla:
  1. magnetický proužek
  2. podpisový vzor
  3. kód CVC

Tomuto prvku se říká Card Verification Value, případně Card Verification Code, zkráceně CVV nebo CVC. Tímto kódem je dodatečné číslo, které je na kartách MasterCard, Visa a Discover umístěno na zadní straně u podpisového vzoru. Užívá se pro zvýšení ochrany před zneužitím při elektronickém převodu peněz.

Užití karty je tedy možné pouze v případě, že uživatel zná všechny tyto vlastnosti karty: Číslo karty, jméno vlastníka karty, platnost platební karty, případně kód CVC, či podpisový vzor, podle způsobu platby.

Kromě již zmíněných ochranných prvků je ochrana karet stále rozšiřována.

Bezpečné užití platebních karet[editovat | editovat zdroj]

  • kartu nikomu nepůjčujte
  • nikomu nesdělujte svůj PIN (ani policistům či zaměstnancům banky)
  • PIN nezaznamenávejte a nenechávejte v blízkosti Vaší karty
  • k bankomatu přistupujte jednotlivě
  • v noci si vybírejte bankomat, který je dobře osvětlen
  • kartu nevystavujte mechanickým vlivům (ke zmagnetizování, může dojít např. mobilním telefonem, magnetickým zapínáním kabelek či počítačem)
  • provádějte pravidelnou kontrolu výpisů z účtů, transakce. (pro případnou reklamaci)
  • ztrátu karty nahlaste co nejdříve (zabráníte tak její případné zneužití)
  • personál restaurace či prodejny by nikdy neměl s Vaší kartou odcházet (pokud se tak stane, máte právo žádat navrácení karty a provedení transakce pod svým dohledem)
  • Zkontrolujte také, zda Vám personál vrátil Vaši kartu
  • při platbě na internetu zjistěte důvěryhodnost serveru

Blokace platební karty[editovat | editovat zdroj]

Blokace platební karty je jednorázový úkon, kterým se zamezí použití platební karty v obchodní síti, bankomatech či na internetu. Kartu lze zablokovat osobně (v bance, která ji vydala) nebo telefonicky. Telefonická blokace je rychlejší a tím pádem efektivnější. Zablokovat platební kartu proti zneužití je doporučeno při:

  • ztrátě platební karty
  • krádeži platební karty
  • ztrátě či vyzrazení PIN kódu karty

Zařízení pro platby kartami[editovat | editovat zdroj]

Zařízení pro platby kartami jsou:

  • bankomat,
  • imprinter,
  • platební terminál a
  • platební internetový portál.

Bankomat[editovat | editovat zdroj]

Bankomat je samoobslužné výplatní zařízení, které vydává držitelům platebních karet bankovky. Bankomaty sehrály velmi významnou roli především ve výpočetní technice. Šlo o vůbec první zařízení, která mohli klienti používat bez ohledu na úřední hodiny bankovních institucí. Proto také byly zařazeny na seznam 100 nejvýznamnějších vynálezů 20. století.

Druhy bankomatů můžeme rozlišovat podle jejich výrobce, typů obrazovky a podobně, ale především podle jejich umístění a vybavení:

  • podle umístění:
    • vnitřní
      ve vlastním (na pobočkách bank) a
      na cizím – v obchodech a jiných objektech,
    • venkovní (na ulici, na chodnících apod.)
  • podle vybavení
    • základní: určené k vyplácení hotovosti v bankovkách a ověření stavu účtu,
    • vícefunkční: umožňují např. vklad hotovosti, podání platebního příkazu nebo povolení inkasa

Funkce bankomatu[editovat | editovat zdroj]

  • výběr hotovosti
  • vkládání hotovosti
  • nepeněžní funkce (jednoduché platební příkazy, výpisy z účtu, změny PIN)

Platební terminál[editovat | editovat zdroj]

Platební terminál je elektronické zařízení, umožňující platbu plátce - držitele karty pro příjemce - prodejce za zboží nebo službu prostřednictvím elektronické karty. Často je propojené s elektronickou pokladnou, která mu předává údaj o placené částce a dostává od platebního terminálu potvrzení o provedení platby. Základní části jsou:

  • snímač údajů karty z magnetického pásku, z kontaktního čipu nebo z bezkontaktního čipu
  • displej a zadávací klávesnice pro komunikaci s plátcem, kde potvrzuje správnost placené částky a PIN resp. číselné heslo
  • komunikační část pro spojení s elektronickou pokladnou a s bankou příjemce, zprostředkující ověření oprávnění platícího a platební schopnost karty.

Imprinter[editovat | editovat zdroj]

Platební internetový portál[editovat | editovat zdroj]

Sběratelství platebních karet[editovat | editovat zdroj]

Platební karty se staly zájmem sběratelů již v 50. letech 20. století, od té doby se jim věnují především sběratelé v USA. Sbírání platebních karet je velmi složité a náročné. Na světě existuje 22000 bank, které vydávají platební karty. Další karty vydávají společnosti American Express, Diners Club, JCB, sítě čerpacích stanic, letecké společnosti apod. Platební kartu nelze normálně získat, sběratel si ji musí buď pořídit u banky nebo získat od jiného klienta. Proto se sběratelé soustředí na určitý typ karet, stát, motiv nebo vydavatele. Největší sběratelé mají okolo 8000 druhů platebních karet. Existuje asociace sběratelů ACCCS (American Credit Card Collectors Society).

Sběratelské třídění platebních karet[editovat | editovat zdroj]

Platební karty se dají třídit podle typu karty nebo podle kvality, motivu atd. Podle ACCCS je seznam typů karet následující:

  • Travel & Entertainment Cards
  • Charge Coins (úvěrové známky)
  • Gas or Petrol Cards (karty čerpacích stanic)
  • Store Cards (karty obchodů)
  • Bankovní karty
  • Charge Plates (úvěrové „psí známky“)
  • Affinitní karty (karty vydané společně se zájmovými organizacemi a kluby)
  • Charge Cards (úvěrové karty restaurací)
  • Telefonní kreditní karty (papírové a plastové telefonní karty)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.penize.cz/16363-cedok-tuzex-a-cesky-karetni-boom
  2. Tradovaná norma ISO 3554 pojednává o kódování dat na magnetickém proužku karet, nikoliv o rozměrech
  3. ISO 7810 o fyzikálních vlastnostech identifikačních karet (anglicky)
  4. Tato norma ISO 7810 zná dále rozlehlejší verze jinak stejných karet ID-2 (105 × 74 mm) a ID-3 (125 × 88 mm).

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]