Martin z Tours
| Sv. Martin z Tours | |
|---|---|
 svatý Martin | |
| biskup | |
| Narození | 316 či 317 Savaria, Panonie (dnešní Maďarsko) |
| Úmrtí | 8. listopadu 397 Candes, Galie (dnešní Francie) |
| Svátek | 11. listopadu |
| Období | Římská říše |
| Místo pohřbení | v Tours, Bazilika sv. Martina |
| Státní občanství | starověký Řím |
| Vyznání | katolicismus |
| Úřady | biskup v Tours |
| Uctíván církvemi | římskokatolická církev; anglikánské církve; luteránské církve; pravoslavná církev; starokatolická církev |
| Atributy | voják na koni, meč, plášť, žebrák, husa, biskupská mitra a berla |
| Patronem | vojáků, jezdců, koní a podkovářů, vinařů, cestujících, chudáků a žebráků, zajatců, abstinentů, domácích zvířat a hus, úrody na polích |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Svatý Martin z Tours (latinsky Martinus), (316 či 317 v Savarii – 8. listopadu 397 v Candes; 11. listopadu byl pohřben v Tours) byl římský voják, poustevník a biskup v Tours. V Římskokatolické církvi je brán jako jeden z nejznámějších a nejoblíbenějších svatých a patří mezi první nemučedníky, které církev označila za svaté. Je zakladatel prvních klášterů ve Francii. Svou misijní činností horlivě potíral pohanství a obracel lidi na křesťanství, přičemž při christianizaci pohanů užíval i násilné prostředky vůči pohanským věřícím a jejich posvátným místům.[1] Ve 4. století nechal vykácet kilometry lesů pro pohany posvátných megalitických řad v Bretani.[2] Pro tuto svou usilovnou christianizační činnost bývá některými lidmi vnímán jako význačná osobnost, která se podílela na christianizaci Evropy. Je znám i díky křesťanské legendě, ve které se rozdělil se žebrákem o svůj plášť.
Život
Mládí
Narodil se roku 316 nebo 317 v římské provincii Panonie ve městě Sabaria, jde nepochybně o město Szombathely v dnešním Maďarsku. Martin dostal své jméno po bohu války „Martovi“, protože jeho otec, vysloužilý římský voják (pravděpodobně vojenský tribun), si přál, aby jeho syn kráčel v jeho stopách. V Panonii však nesetrvali dlouho, odstěhovali se do severoitalské Pavie, kde Martin prožil většinu svého mládí. Zde se také setkal s křesťanstvím, které ho velmi přitahovalo. Zvláště pak byl přitahován poustevníky z Egypta a Sýrie, o kterých se vyprávělo. Zde jsou patrně kořeny jeho pozdějšího skromného poustevnického života.[3] Jeho rodiče s ním tuto víru ani jeho touhy nesdíleli, a protože otec nepoznal nic jiného než vojenský život, tak byl Martin v patnácti letech odveden do armády. Přestože byl vojákem nerad, plnil vojenské povinnosti spolehlivě a odvážně, a proto byl nakonec povýšen na důstojníka. Martin byl dokonce přeložen k císařským gardistům, dobře ozbrojené vojenské jízdě. Kolem roku 334 byl přidělen k posádce v dnešním Amiensu ve Francii, kde strávil největší část svého vojenského života.[4]
Legenda o plášti
Martin prožíval svoji víru i v armádě. Podle legendy o jeho životě žil skromně, pokorně a dokonce ke svému otroku se choval jako k bratrovi. Martin byl jednoduše jiný než ostatní vojáci, což také dokazuje symbolický čin, díky němuž se stal tak známý. Došlo k němu v Amiensu u jedné z městských bran v roce 335 za jednoho velmi mrazivého zimního večera.[3] Martin se tudy na koni vracel do vojenského tábora. U brány ho oslovil polooděný žebrák a prosil o almužnu. Protože u sebe Martin neměl ani peníze, ani jídlo, zprvu nevěděl, jak by člověku pomohl. Tu ho však napadla myšlenka: vzal svůj velký důstojnický plášť a rozdělil ho svým mečem napůl. Polovinu pak hodil žebrákovi třesoucímu se zimou, aby se aspoň trochu zahřál. Legenda dále vypráví, že Martin spatřil příští noc Ježíše, který byl oděn půlkou pláště. A uslyšel, jak Ježíš říká andělům: „Tímto pláštěm mě oděl Martin, který je teprve na cestě ke křtu.“ Tato Kristova slova znamenají to, co je napsánu v evangeliu: „Cokoli učiníš jednomu z mých nejmenších bratří, pro mě jsi učinil.“ Scéna dělení pláště patřila po celá staletí k nejznámějším a nejoblíbenějším světeckým motivům umělců.[4]
Poustevník
Po těchto událostech se dal tedy Martin pokřtít. Brzy nato se rozloučil s armádou, protože se v jeho očích nedala spojit křesťanská a vojenská služba. Pak odešel do Poitiers, kam ho přitahovala pověst biskupa Hilaria – ten byl následně jeho učitelem a velkým vzorem. Tam také přijal nižší svěcení a stal se tzv. exorcistou. Martin toužil po misích a po skromném životě poustevníka. Proto se tedy vrátil do rodné Panonie, kde chtěl bojovat jak proti projevům mimokřesťanských náboženství označovaných souhrnně jako pohanství, tak a proti tzv. "bludařství", tedy těm náboženským názorům vznikajícím v rámci křesťanství, které byly vnímány jako heretické, a tedy jako názory ohrožující a vyvolávající zmatky a spory v katolické církvi. Situace v Panonii se natolik vyhrotila, že musel uprchnout. Odešel tedy do Itálie, kde se odebral do ústraní a žil jako poustevník. Šířící se heretické názory vyvolaly velký rozkol v církvi a zásahy světské moci navíc tuto situaci vyostřovaly. Martin viděl jako jediný lék proti těmto dějům modlitbu. Na pozvání jeho mistra a přítele, biskupa Hilaria se odebral zpět do Galie (dnešní Francie), kde se poblíž Poitiers usadil v poustevně a věnoval se modlitbám a rozjímání. Nezůstal však dlouho sám a zformovala se kolem něj skupina dalších křesťanů. Na tomto místě pak později vyrostl slavný benediktinský klášter v Ligugé. Hilariovi se podařilo přesvědčit Martina, aby přijal vyšší svěcení a stal se knězem. V této době již Martin podle legendy vykonal několik zázraků (vč. znovuoživení dvou lidí) a ať chtěl, nebo nechtěl, stal se oblíbeným.[3]
Martin jako biskup
Když pak ve městě Tours zemřel biskup, občané si vzpomněli na Martina a pod záminkou, aby přišel uzdravit nemocného, ho pozvali do Tours. Místo nemocného však Martin našel diecézi, která potřebovala jeho péči, a tak byl r. 370, pravděpodobně 4. července, vysvěcen na biskupa. I přes vysokou církevní pozici žil Martin svůj život skromně, až asketicky. Dokonce místo biskupského paláce pobýval s několika mnichy před branami města v nuzných chatrčích. Z této poustevny pak vznikl významný klášter Marmoutier, který se stal střediskem asketického a kulturního života Západu.[4] Církev již v této době byla zahrnována dary od císaře a knížat a zvykala si na pohodlí (sedávala na předních místech, pěkně se oblékala…), takže se muselo zdát skandální, že jeden z biskupů vede život poustevníka, zříká se při bohoslužbě slavnostního trůnu a obléká se jako chudák. U mnohých tedy nebyl moc oblíbený a musel snášet různé narážky a posměšky. Naopak u prostých a chudých lidí byl velice oblíbený.[5]
Misijní cesty, christianizační činnost a boj proti pohanství
Z pozice biskupa zahájil velké obracení tehdejších Galů na křesťanství. Staral se o veškeré obyvatelstvo ve Francii, snažil se usmířit pohany s pravověrnými křesťany a vždy se vzepřel světské vládní moci, když se chtěla vměšovat do církevních otázek.[6] Horlivě hlásal evangelium na venkově a potíral zde převládající pohanství. Jeho evangelizace byla údajně doprovázená mnoha zázraky. Při své christianizační činnosti a snaze zničit pohanskou víru užíval násilí vůči pohanům a jejich posvátným místům - zapaloval pohanské chrámy, kácel posvátné stromy, ničil pohanské modly a násilně se vypořádal s pohanskými kněžími, kteří se snažili dál slavit tradiční pohanské svátky[1] - jeden z těchto zásahů byl zaměřen proti pro pohany posvátným megalitickým řadám v Bretani (od roku 1889 chráněny jako historická památka), ze kterých nechal Martin celé kilometry vykácet - pro tyto své činy bývá proto Martin někdy obviňován z náboženského fanatismu.[2] Zázraky údajně chránily Martina před odporem venkovanů, na který při svém ničení jejich posvátných pohanských míst narážel. Martin byl neustále na cestách a tyto jeho misijní cesty po celé diecézi často směřovaly k organizování prvních venkovských farností. Jeho misijní cesty však vedly i mimo jeho diecézi, stopy po jeho činnosti najdeme téměř po celé Francii. Kromě legend a vyprávění o jeho zázracích (uzdravování nemocných, odvracení pohrom, zázraky se zvířaty) po celé zemi najdeme spoustu měst, vesnic a kostelů, které jsou pojmenovány po něm.[3]
Martinova smrt
Martin zemřel v 80 letech 8. listopadu 397 v Candes na jedné ze svých misijních cest, kdy byl již vyčerpaný a nemocí oslabený. Po krátkém sporu o nároku Martinových ostatků bylo jeho tělo převezeno do Tours. K pohřbu biskupa chudoby a chudých, jak ho lidé nazývali, proudily obrovské masy lidí. Tento slavnostní pohřeb se konal 11. listopadu, proto také tento svátek. Martinovy ostatky byly uloženy do krypty, nad níž byla postavena kaple a posléze i velkolepá bazilika. Velmi brzy se město Tours stalo oblíbeným poutním místem. Toto místo bylo však několikrát poničeno (v 16. století hugenoty a v 18. století velkou francouzskou revolucí). V současnosti zde stojí bazilika sv. Martina z roku 1900. Za velkou relikvii je považován Martinův plášť, který byl uchováván v královském paláci v Paříži.[4]
Odkaz
Svatému Martinovi je zasvěceno asi přes 4,5 tisíce kostelů a kaplí po celém světě. Nejvíce jich je však v Evropě, zejména ve Francii, kde jich můžeme napočítat přes 1500.[7] V Česku je známá také Rotunda svatého Martina na Vyšehradě, či kostel sv. Martina ve Frenštátě pod Radhoštěm. Martin je patronem jeho rodné Szombathely, Buenos Aires, diecézí Rottenburg – Stuttgart a Mohuč, Burgenlandu a kantonu Schwyz.[4] Je velmi oblíbený také v Latinské Americe, kde bývá často nazýván San Martín Caballero (kvůli svému častému zobrazování na koni). Rada Evropy v roce 2005 prohlásila trasu mezi maďarským Szombathely (rodištěm sv. Martina) a francouzským Tours za evropskou kulturní stezku. Cílem této trasy je ukázat nejvýznamnější památky spojené s životem tohoto oblíbeného světce.[7] Jméno Martin patří též k oblíbeným jménům.
Reference
- ↑ a b FONTANA, Josef. Evropa před zrcadlem. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. Kapitola Zrcadlo křesťanské.
- ↑ a b Česká televize. Bohové a mýty staré Evropy - S Václavem Cílkem na hranici mezi bájemi, historií a minulostí [online]. 6. 9. 2014, 16:35 na ČT2. (odkazovaná reference - od 8 minuty 4 sec. záznamu). Dostupné online.
- ↑ a b c d PERNOUDOVÁ, Régine. Martin z Tours : ten, který věděl, co je správné : životopis. Praha: Volvox Globator, 2000. 137 s. ISBN 80-720-7379-6.
- ↑ a b c d e SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-719-2304-4.
- ↑ HEYDUK, Josef. Svatí církevního roku. 1.. vyd. Praha: Vyšehrad, 2001. 237 s. ISBN 80-702-1385-X.
- ↑ VRÁNA, Karel. V jednom společenství : životní příběhy světců. 2.. vyd. Praha: Vyšehrad, 2009. 550 s. ISBN 97-880-7021-9904.
- ↑ a b ODEHNAL, František. O SVATOMARTINSKÉM : Svatomartinské víno [online]. © COPYRIGHT 2011 SVATOMARTINSKÉ VÍNO [cit. 2012-01-04]. Dostupné online.
Literatura
- PERNOUDOVÁ, Régine. Martin z Tours : ten, který věděl, co je správné : životopis. Praha: Volvox Globator, 2000. 137 s. ISBN 80-720-7379-6.
