Kastelologie
Kastelologie je věda zkoumající středověké hrady a další šlechtická sídla jako jsou tvrze, pevnosti, hradiště, ale i komendy (sídla rytířského řádu) nebo hrádky (samostatné opevněné sídlo ležící mimo vesnici či město). Tato komplexní nauka v sobě kombinuje několik dalších disciplín, jako je archeologie, architektura či historie, a mezi kastelology mohou patřit i archiváři nebo památkáři. Z poznatků jednotlivých oborů se pak sestavuje ucelený obrázek o původu, vzhledu, využití a celé historii daného feudálního sídla.
Vznik
Středověké stavby byly předmětem zkoumání historiků a architektů již od svého vzniku a zachovalo se mnoho autentických písemných svědectví o jejich podobě, zejména v kronikách.[1] Avšak teprve období intenzivnějších archeologických bádání a shromažďování poznatků, které začalo na našem území v době romantismu v první polovině 19. století, je spojováno se vznikem kastelologie jako samostatné vědní disciplíny. Jako základní zdroje informací kastelologům sloužily kroniky, vojenské mapy, dobový i současný katastr, plány objektů a lokalit, ale i středověké malby, obrazy, dopisy, pohlednice či pověsti.[2] Prvními badateli, kteří souvisle sepsali své poznatky, však nebyli Češi, ale Rakušané a sudetští Němci (jmenovitě například Josef Hormayer a jeho osmidílná práce o moravských hradech a zámcích Die Burgvesten und Ritterschlösser der österreichischen Monarchie nebo Adolf F. Kunike).[3]
Historie
Rané období
Až v druhé polovině devatenáctého století se do zkoumání šlechtických sídel na Moravě a v Čechách zapojují i české osobnosti (jako byl Řehoř Wolný s dílem Die Markgrafchaft Mähren nebo August Sedláček a jeho patnáct svazků sborníku Hrady, zámky a tvrze Království českého[3]). V meziválečném období 20. století se studiu hradů a zámků opět věnovali sudetští Němci (Herbert Weinelt či Carl Vogt), tentokrát ale s úmyslem „germanizovat“ původ těchto staveb a přičlenit jejich minulost k historii Německa.[4] Jejich práce však byly nekvalitní, ideově zabarvené a plné chybných archeologických popisů a datování nalezených artefaktů. Z českých autorů této doby lze jmenovat například Josefa Blektu a Zdeňka Wirtha,[3] archeologické výzkumy provedla i Libuše Jansová (Pražský hrad, Vyšehrad), Josef Švehla (Kozí hrádek) a manželé Menclovi (Švihov, Dražice).[2]
Poválečné období
Česká archeologie prochází od 50. let 20. století velkým rozvojem a pozornost kastelologů se upíná ke slovanským hradištím s cílem dokázat vyspělost hospodářství a kultury starého slovanského rodu.[4] Publikace věnující se středověkým sídlům začínají být doplňovány o fotografie - příkladem může být třeba Vasiljakova publikace Nad hrady a zámky, která obsahovala tehdy velmi neobvyklé letecké snímky Dobroslavy Menclové. Roku 1972 vydala Menclová velké dvojsvazkové dílo České hrady I a II, které se přiblížilo tehdejší západoevropské kastelologii (která byla komplexnější a nahlížela na zkoumané objekty v širších souvislostech) a ve kterém se snažila zařadit zkoumané stavby do celkového kontextu našich dějin.[3] Od druhé poloviny padesátých let se kastelologové začali více orientovat na hrady a tvrze a v průběhu dvacátého století se bádání postupně rozšířilo na všechny objekty i historická období.[4] I v těchto časech se však nezapomínalo na lidovou slovesnost, pověsti a kroniky, které leckdy kastelology nepřímo naváděly při výzkumech (za zmínku stojí například Eduard Petiška a jeho Čtení o hradech[5]).
Metody kastelologického výzkumu
Dokud byl výzkum spíše povrchní a publikovaná literatura částečně populárně-naučná, výzkumy se prováděly plošně a vztahovaly k velkým částem území. Takové postupy však nelze aplikovat vždy a navíc mohou přinášet zkreslené výsledky, což může vnést zmatky do navazujícího bádání. Proto je vhodné se věnovat omezeným, ale kvalitním a přesně dokumentovaným sondážím. Ty se mohou provádět pomocí archeogeofyzikálních metod, mezi které patří sledování regionálních i lokálních poruch geomagnetického pole (magnetometrie), sledování přirozené radioaktivity (radiometrie) či mikrogravimetrická měření (gravimetrie).[6] Zajímavou metodou je letecká archeologie, u nás rozšířena od roku 1989, která je založena na leteckých fotografiích. Využívá porostových a vlhkostních příznaků a změn v barvě půdy či samotného porostu k lokalizaci geologických objektů pod srovnaným terénem. Jako její představitele lze uvést například Miroslava Bálka nebo Jaromíra Kovárníka.[3]
Představitelé české kastelologie
- August Sedláček (1843-1926)[7]
- Středoškolský učitel dějepisu a archivář města Písek
- Jeden z prvních průkopníků kastelologie
- Vydal velmi důležitý a kvalitní patnáctisvazkový soubor Hrady, zámky a tvrze Království českého (s výjimečnými ilustracemi bratrů Liebscherů)
- Dále publikoval například Místopisný slovník Království českého a Dějiny královského krajského města Písku nad Vltavou
- Antonín Hejna (1920-1986)
- Odkrytí a výzkum hradu Vízmburk u Úpice, výzkum tvrze Zrůbek u Zvírotic
- Řada článků v Památkách archeologických a v Archeologických rozhledech
- Publikace České tvrze (1961)
- Dobroslava Menclová (1904-1978)
- Hrad byl pro ni výtvarným projevem daného ekonomického a kulturního stavu společnosti
- Poprvé řešila problém typologie
- Monumentální dílo České hrady I-II (1972, doplněné vydání 1976)
- Tomáš Durdík (1951-2012)
- Navázal na práci D. Menclové, zaměřoval se na středočeské a západočeské hrady
- Zabýval se typologií hradů založenou na vzájemném architektonickém propojení jednotlivých částí hradu
- Založil renomované periodikum Castellologica Bohemica
- Vydal Ilustrovanou encyklopedii českých hradů (1999) či Středověké hrady v Čechách a na Moravě (2001)
- Jako jediný český archeolog a památkář získal cenu Evropské unie za záchranu evropského kulturního dědictví Europa Nostra[8]
- Miroslav Plaček (*1943)
- Docent Ústavu archeologie a muzeologie FF Masarykovy univerzity v Brně
- Prováděl architektonické rozbory zejména moravských (a částečně slovenských) šlechtických sídel
- Vydal Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku (1996) či Ilustrovanou encyklopedii hradů, hrádků a tvrzí na Moravě (2001/2007)
Odkazy
Reference
- ↑ TICHÁ, Zdeňka. Kroniky válečných dob. První. vyd. Praha: Mladá fronta, 1975.
- ↑ a b FEUDÁLNÍ SÍDLA VE STŘEDNÍ EVROPĚ - úvod. [online]. Masarykova Univerzita [cit. 2017-11-02]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e PLAČEK, Miroslav. Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí.. Praha: Libri, 2001. ISBN ISBN 80-7277-046-2.
- ↑ a b c MIKOLÁŠ, David. Osobnosti kastelologického bádání v českých zemích [online]. [cit. 2017-11-02]. [Dostupné z: http://www.ohradech.eu/documents/osobnosti.kastelologickeho.badani.v.ceskych.zemich.pdf Dostupné online].
- ↑ PETIŠKA, Eduard. Čtení o hradech: pověsti a příběhy starých českých, moravských a slezských hradů. Praha: Albatros, 1971.
- ↑ Geofyzikální metody v archeologii [online]. Masarykova Univerzita [cit. 2017-11-02]. Dostupné online.
- ↑ DUŠÁTKO, Tomáš. August Sedláček – český historiograf [online]. Městská knihovna v Praze, 2016-01-19 [cit. 2017-11-02]. Dostupné online.
- ↑ VOJTĚCH, Kašpar. Opustil nás Prof. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc. [online]. Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i. [cit. 2017-11-02]. Dostupné online.
Literatura
- LISICKÁ, Helena. Z českých hradů, zámků a tvrzí. Praha: Svoboda, 1972. (součástí je seznam hradů, zámků a tvrzí na českém území)
- DAVID, Petr, Vladimír SOUKUP a Zdeněk THOMA. Skvosty hradů. Vyd. 2. V Praze: Knižní klub, 2007. ISBN 978-80-242-1831-1. (obsáhlá fotografická encyklopedie hradů a zřícenin na území ČR)
- DAVID, Petr, Vladimír SOUKUP a Lubomír ČECH. Skvosty zámků. Praha: Knižní klub, 2009. ISBN 978-80-242-2420-6. (obsáhlá fotografická encyklopedie zámků, letohrádků a šlechtických rezidencí na území ČR)
- Castellologica bohemica. Praha: Archeologický ústav Akademie věd České republiky, 1989-. ISSN 1211-6831. (velmi obsáhlý sborník kompletně mapující českou kastelologii)