Juliána Nizozemská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Juliana se svou matkou, královnou Vilemínou, v roce 1914

Juliana Louise Emma Marie Wilhelmina (30. dubna 1909 v Haagu20. března 2004 v Soestdijku, Baarn), nizozemská královna, princezna van Oranje Nassau, vévodkyně van Mecklenburg, princezna van Lippe-Biesterfeld, vládla v Nizozemsku od 4. září 1948 do 30. dubna 1980.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Oficiální portrét princezny Juliány z roku 1930

Juliana byla jediná dcera královny Vilemíny a jejího manžela knížete Heinricha zu Mecklenburg. Panovala v Holandsku od abdikace své matky 4. září 1948 do vlastního odstoupení z trůnu v den svých narozenin 30. dubna 1980 (tento den, zvaný Dnem Královny – Koninginnendag, se stal státním svátkem a dodnes je každoročně oslavován).

Matka budoucí nizozemské královny dělala vše pro to, aby její jediná dcera neměla podobný smutný osud jako ona a aby se mohla bavit a vyrůstat s dětmi svého věku. Následnice trůnu byla vychovávána v prostotě, v občanském prostředí, protože však nizozemská ústava předpokládala, že při dosažení osmnácti let věku bude připravena k převzetí trůnu, byla její výchova více akcelerována, nežli u jiných dětí. Dva dny po osmnáctých narozeninách uvedla matka mladou ženu do “Raad van State” (Státní rady). V tomtéž roce začala studovat na Univerzitě v Leidenu sociologii, ekonomii, základy práva, religionistiku, během studií se účastnila i přednášek o kultuře Surinamu a Antil, mezinárodních vztazích, mezinárodním právu, historii. Studovala privátně i základy islámu, náboženství praktikovaného v mnoha nizozemských koloniích. Získala titul doktora politických věd a velmi odpovědně se připravovala na svou budoucí roli královny.

Manželství[editovat | editovat zdroj]

Juliana jako manželka a matka – se svým manželem Bernardem von Lippe-Biesterfeld a novorozenou dcerou Beatrix (únor 1938)

V souladu se zaběhnutými zvyky královna Vilemína začala hledat pro Julianu vhodného ženicha. V roce 1936 při příležitosti zimních olympijských her v Garmisch-Partenkirchenu poznala Juliana knížete Bernarda von Lippe-Biesterfeld; její volba byla matkou akceptována a královský rod Orange-Nassau i celý nizozemský národ svatbu princezny a knížete Bernarda von Lippe-Biesterfeld (7. ledna 1937 – ve výroční den svatby Julianiných prarodičů, krále Viléma III. Holandského a královny Emmy de Waldeck and Pyrmont, padesát osm let předtím) se vzrušením přivítal. Všude se objevily oranžové stuhy, ulice a náměstí Haagu byly ozdobeny osvětlenými sloupy. Kníže Bernard byl atraktivní mladý muž a třebaže nebyl playboy, byl osobou dynamického netradičního životního stylu; princezna Juliana se do něho zamilovala hluboce a její láska trvala celý život, přetrvavši odloučení během Druhé světové války stejně jako občasné neshody či mimomanželské vztahy a veřejně známé nelegitimní potomky knížete.

Z manželství vzešly čtyři dcery:

Panování[editovat | editovat zdroj]

Americký president Truman s manželkou vítají královnu Julianu a jejího manžela, prince Bernharda, na washingtonském letišti (2. dubna 1952).

V roce 1948 královna Vilemína ve prospěch dcery abdikovala. Nová královna se odstěhovala z ponurého královského paláce v Haagu, aby vedla na venkově spokojený život s knížetem Bernardem a svými čtyřmi dcerami.

Nizozemci měli Julianu nesmírně rádi, jejím trůnem však v roce 1956 otřásl případ negramotné léčitelky Greet Hofmans, ve kterou Juliana vkládala naději na vyléčení své nejmladší dcery z hrozící slepoty. Hofmansová postupně získala na královnu velký vliv (někdy bývá dokonce přirovnávána k Rasputinovi a jeho vlivu na carevnu Alexandru) a začala se dokonce pokoušet ovlivňovat politické dění ve státě, což vyvolalo velké pobouření a odpor. Juliana uvažovala o abdikaci, nakonec však zůstala na trůně, Hofmansová ovšem musela odejít.

Abdikace[editovat | editovat zdroj]

Po třiceti dvou letech panování královna Juliana – podobně jako její matka – abdikovala ve prospěch dcery. Své rozhodnutí ohlásila 31. ledna roku 1980 prostřednictvím televize: "Nebylo by ode mne rozumné další vykonávání mé funkce, když dříve nebo později se síly člověka začínají vyčerpávat a nemohu dělat svou práci tak jako dříve." Vybrala si den svých sedmdesátých prvních narozenin, aby podepsala abdikaci a z královského balkónu vyhlásila své poslední prohlášení: "Odstoupila jsem z trůnu. Představuji vám Beatrix, vaši novou královnu. Jsem šťastna, že jí mohu předat vládu, neboť vím, že bude v dobrých rukou."

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Pohřeb královny Juliany v Delftu

V poslední dekádě minulého století Juliana trpěla progresivní senilitou, Alzheimerovou chorobou, což královská rodina dlouho odmítala přiznat, v roce 2001 nicméně princ Bernard v televizním vystoupení připustil, že Juliana již nepoznává nikoho z rodiny.

Zemřela v paláci Soetsdijk v Baarnu ve věku 94 let, 20. března 2004 – přesně 70 let po své babičce Emmě de Waldeck y Pyrmont. Zemřela ve spánku na komplikace spojené se zápalem plic.

Byla balzamována (na rozdíl od své matky, která si to nepřála) a 30. března 2004 byla pohřbena po boku své matky Vilemíny v královském panteónu v Nieuwe Kerk v Delftu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Juliana I de los Países Bajos na španělské Wikipedii a Juliana (królowa Holandii) na polské Wikipedii.

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
Předchůdce:
Vilemína
Znak z doby nástupu Nizozemská královna
19481980
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Beatrix