Jaroslav Dietl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jaroslav Dietl
Jaroslav Dietl
Jaroslav Dietl
Narození 22. května 1929
Záhřeb Království Srbů, Chorvatů a Slovinců Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, dnes Chorvatsko
Úmrtí 29. června 1985 (ve věku 56 let)
Praha ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Manžel(ka) 2. Magdalena Dietlová

Jaroslav Dietl (22. května 1929, Záhřeb29. června 1985, Praha) byl český autor televizních seriálů, filmový a televizní scenárista, dramatik a dramaturg.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se sice v Chorvatsku, ale rodiče se s ním ještě za jeho dětství vrátili do Československa. V letech 19401944 byl studentem reálného gymnázia v Brně. Odtud předčasně odešel na textilní průmyslovou školu. Ukončil ji se zdarem maturitou v roce 1949. Pak byl rok posluchačem Filozofické fakulty v Brně, poté vychovatelem učňů v Brně. Z Brna se rozhodl odejít do Prahy, protože zde dostal místo na Ministerstvu sociální péče. V Praze byl v letech 19501955 studentem dramaturgie na Filmové fakultě Akademie múzických umění. Ještě během svých studií se stal dramaturgem Československé televize v začátcích její existence. V roce 1962 změnil zaměstnání, odešel do Československého státního filmu a nakonec se stal spisovatelem z povolání. V roce 1973 byl vyloučen z KSČ.

Publikoval také v deníku Mladá fronta a časopisu Dikobraz. Známý je hlavně díky televizním seriálům Nemocnice na kraji města, Nejmladší z rodu Hamrů, Dispečer, Píseň pro Rudolfa III., Byli jednou dva písaři, Tři chlapi v chalupě, Okres na severu, Muž na radnici, Plechová kavalerie nebo Žena za pultem. Napsal řadu her, některé z nich zfilmoval, případně podle filmu vytvořil následně divadelní hru. Také některé filmy zpracoval i jako seriál a obráceně.

Rok před svým úmrtím byl jmenován zasloužilým umělcem.

Vedle rozsáhlých prací, jakými byli televizní seriály, napsal Dietl také filmové scénáře, které měly různou kvalitativní úroveň. Dietl byl multižánrovým scenáristou, který psal jak scénáře komedií Ženu ani květinou neuhodíš (Zdeněk Podskalský, 1966), Nejlepší ženská mého života (Martin Frič, 1968) nebo Křtiny (Zdeněk Podskalský, 1981), pohádek Falošný princ (Dušan Rapoš, 1982), Pehavý Max a strašidlá (Juraj Jakubisko, 1987, scénář společně s Joachimem Hammannem, Jozefem Paštékou, podle Allana Rune Peterssona; též TV seriál), satirických moralit Hrdina má strach (František Filip, 1965, podle vlastního dramatu Nehoda) nebo kriminálních filmů Druhý tah pěšcem (Vít Olmer, 1985). Vedle toho napsal i scénáře k ideologickým dílům jako Cesta hlubokým lesem (Štěpán Skalský, 1963) nebo Zbraně pro Prahu (Ivo Toman, 1974), která podporovala komunistickou propagandu.

Dietlova scenáristická specifičnost spočívala ve schopnosti dokonalého přizpůsobení se médiu, ať už to byla televize nebo film. Jeho vyhraněnost a zároveň laskavost vůči postavám, které vytvořil, byla klíčem k oslovení televizního a filmového publika. Jako první autor u nás vytvořil specifický žánr tzv. rodinného seriálu, který byl postaven na velkém epickém vyprávění na pokračování. Schéma jeho vyprávění vychází z určitého sociálního prostředí (zdravotnictví, zemědělství, průmysl, obchod), které rámuje chování a vztahy jeho postav. Vedle specifičnosti svého psaní měl Dietl i druhou polohu – rozporuplnost - která se nejvíce projevovala v ochotě, s jakou přijímal nabídky na tzv. společenskou objednávku, pod kterou se skrývala objednávka komunistického režimu na vytvoření pro režimního díla. Dietlovi však nelze upřít, že se snažil o kritiku (samozřejmě v povolené normě), kterou prostřednictvím svých seriálů a satirických replik postav v nich, vysílal autoritativnímu systému.

Seriály napsané Jaroslavem Dietlem se pokoušely o vzájemnou syntézu melodramatické, historicko-společensko, ideologické tvorby. Nabízely prostřednictvím svých postav společnosti určité lidské vzory. Podle společenského diskurzu, který je ustaven současnou českou společností, bylo úkolem jeho seriálů zobrazit vedoucí úlohu komunistické strany, pomocí postulátů socialistického realismu (uměleckého směru, který byl v roce 1932 schválen Ústředním výborem Komunistické strany SSSR jako oficiální směrnice pro literaturu, výtvarné umění a hudbu), kterými jsou typičnost, pravdivost, lidovost a stranickost. Hlavní postava měla vykazovat silně charakteristické rysy tzv. obyčejného člověka v socialistické společnosti. Ten mohl mít i nějakou stranickou funkci, ale nejdůležitějším rysem byla obyčejnost. Do určité míry měli být hlavní postavy i návodem, jak diváky nenásilnou formou transformovat na normy a hodnoty komunistické společnosti. Druhou rovinou Dietlových seriálů (a pro samotného autora důležitější) byly osobní vztahy postav. To bylo Dietlovo téma, které procházelo všemi jeho seriály. Velký epický příběh, který jeho postavy prožívaly.

Pokud se podíváme na Dietlovu tvorbu, je možné z ní dekódovat sdělení, že už v Nejmladším z rodu Hamrů přecházel komunistický režim do interakce s občany. Zmíněná interakce byla masová, stejně jako sledovanost všech dalších Dietlových seriálů. Nadnárodní úspěch Nemocnice na kraji města se dá považovat za stabilizaci a rozkvět života v socialismu. Katarzí Dietlova prvního normalizačního období byly seriály Muž na radnici a Okres na severu, kde byla politika strany implantována přímo do rodinného prostředí okresního tajemníka KSČ. Soukromé problémy se staly problémy politickými a sociálními. Intimita soukromého a rodinného života byla ztracena a podřízena zájmům kolektivu. Hlavní postavy Dietlových seriálů jsou charakteristické svou konfliktností, pevnými postoji, důsledností, kterou praktikují v pracovním i osobním životě.

Sociální vztahy uvnitř společnosti mohly sloužit Jaroslavu Dietlovi a jeho "dvornímu" režisérovi Evženu Sokolovskému (který byl po roce 1989 označen jako prorežimní tvůrce a jeho pracovní uplatnění nebylo téměř žádné. Nelze ale zapomínat na jeho ceněné divadelní inscenace z 60. let a na pomoc, kterou poskytl třeba Ludvíku Kunderovi v normalizačním období (kdy Kundera nesměl publikovat), když pod svým jménem natočil jeho tři televizní hry), jako určitá motivace nebo předobraz společenské situace, kterou zobrazili ve svém díle. Společnost měla naopak velký vliv na to, jak byl seriál obecně přijímán, a ustavovala tím společenský diskurz vnímání Dietlových a Sokolovského seriálů v normalizačním období, který jednoznačně upřednostňoval Dietlova díla, která měla minimální míru ideologické angažovanosti, jako byla Nemocnice na kraji města, Velké sedlo nebo Synové a dcery Jakuba skláře. Daleko hůře byly recipienty přijímány Dietlovy seriály, kde hlavní postava byla ve vedoucí pozici (a zároveň nižším stranickým funkcionářem), jak tomu bylo v Nejmladším z rodu Hamrů a Muži na radnici, nebo přímo stranickým funkcionářem jako Pláteník v Okrese na severu. Zmíněný společenský diskurz přetrval a je platný i současné české společnosti.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

  • Nepokojné hody svaté Kateřiny, 1959
  • Pohleďte, pokušení, 1960
  • Čtyři z velkoměsta, 1960
  • Byli jednou dva, 1960
  • Senohrabské grácie, 1961
  • Tři chlapi v chalupě, 1963
  • Nehoda, 1964
  • Muž na talíři, 1973
  • Šance, 1977

Filmová tvorba[editovat | editovat zdroj]

Televizní seriály[editovat | editovat zdroj]

Zakázáno[editovat | editovat zdroj]

Zdroj: [1]

Jiné televizní pořady[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zdroj: Jaroslav Dietl jako Jára Cimrman, Tomáš Koloc, Britské listy, 27. 8. 2010

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Čeští spisovatelé 20. století. Praha : Československý spisovatel, 1985. S. 91–93.  
  • JANOUŠEK, Jiří: Tváře bez svatozáře, Praha : Práce, 1987. S. 99–115, 232–3.
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 121.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 235.  
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 12. sešit : D–Die. Praha : Libri, 2009. 105–215 s. ISBN 978-80-7277-415-9. S. 208–209.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]