Jan Rokycana

Jan Rokycana
Jan Rokycana
Narození	1396 ; Rokycany
Úmrtí	22. února 1471 (ve věku 74–75 let) ; Praha
Místo pohřbení	Kostel Panny Marie před Týnem
Povolání	spisovatel, kněz, filozof, hudebník, pastor, politik a teolog
Alma mater	Univerzita Karlova
	multimediální obsah na Commons
	Seznam děl v Souborném katalogu ČR
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Rokycana, též Jan z Rokycana, i Jan z Rokycan (asi 1396 Rokycany – 22. února 1471 Praha), byl husitský teolog, zvolený arcibiskup kališnické církve.

Biografie

Jan Rokycana se narodil v rodině chudého venkovského kováře. Jako mladý vstoupil do augustiniánského kláštera v Rokycanech, který byl znám svou blízkostí k laickému hnutí devotio moderna. Později odešel studovat do Prahy, kde se v roce 1415 stal bakalářem. Díky své nemajetnosti se jako řada jiných studentů živil v Praze žebráním a při sháňce po almužně u pražských chrámů se také pravděpodobně poprvé setkal s učením a osobou mistra Jana Husa. Postavil se na stranu pražských mistrů, vedenou umírněným utrakvistou Jakoubkem ze Stříbra a v univerzitních disputacích vystupoval obzvláště proti radikálnímu Janu Želivskému, po jehož popravě musel prchnout z Prahy. Proti táboritům vystupoval především na Konopišti roku 1423. Dále pak v Praze vystupoval proti vojevůdci Janu Žižkovi, až mu byl dáván za vinu spor s ním a následná porážka pražských vojsk u Malešova. Ve skutečnosti však bylo především jeho zásluhou, že se po této porážce pražský vojenský svaz s Žižkou v červnu 1424 smířil.

Od r. 1427 působil jako Týnský farář a postupně se stává jednotícím prvkem roztříštěného husitského hnutí. Roku 1429 se stal správcem duchovenstva podobojí – tzv. generální vikář arcibiskupství pražského. Roku 1430 se stal mistrem svobodných umění, od r. 1435 působil na univerzitě jako rektor. V prosinci 1432 byl vyslán za pražské mistry na basilejský koncil a stál v čele českého poselstva. Dne 21. října 1435 byl českým sněmem zvolen za arcibiskupa, tato volba však nikdy nedosáhla kanonické platnosti. V této funkci se snažil o smíření všech stran pod obojí, kvůli politickým střetům se Zikmundem Lucemburským a později s jeho zetěm Albrechtem Habsburským mu byla roku 1436 odebrána Týnská fara. Následující léta trávil mimo centrum politického dění v Hradci Králové, kde zůstal až do roku 1448. Při volbě krále (15. červen 1440) zastupoval české duchovenstvo. Ve čtyřicátých letech byl blízko laické komunitě okolo bratra Řehoře v klášteře Na Slovanech, z níž později vznikla jednota bratrská. Jí se také později i přes názorové rozdíly v pronásledování vždy zastával.

Na 4. října 1441 svolal sněm do Kutné Hory, kde byly ujednány zásady husitského vyznání závazné pro všechny. Roku 1442 se smířil s Janem z Příbrami. 1444 vyhrál soud s tábority, kteří se stále odmítali přizpůsobit jednotným zásadám a táborské učení bylo odsouzeno. Roku 1449 si začal dopisovat s papežem Mikulášem V., ve snaze přemluvit jej k svěcení kněží. Nakonec se pokusil dostat k papeži, ale nepodařilo se mu projet přes Německo. Proto roku 1451 zahájil jednání s Cařihradem o spolupráci husitů s řeckou církví, ale roku 1453 byl však Cařihrad dobyt a tak z toho sešlo. Král Ladislav Pohrobek (1453–1457) nevěděl, jaký vztah má k Janu z Rokycan zaujmout, tak se vyhýbal jeho kázání. Roku 1457 si přímo dopisoval s papežem Kalixtem III., smrt Ladislava Pohrobka však tato jednání přerušila.

Nástupem Jiřího z Poděbrad se situace trochu zlepšila, přestože se Jiří z Poděbrad snažil snížit vliv kněžstva, Rokycana při svých kázáních podporoval jeho zvolení. Rokycana zpočátku schvaloval politiku Jiřího z Poděbrad a po smíření s Vratislavskými nechal zvonit zvony na všech kostelech. Jiří z Poděbrad ho na oplátku respektoval jako hlavu církve podobojí a na mše chodil střídavě k Janu z Rokycan a do katedrály svatého Víta. Dne 7. února 1465 se účastnil disputace duchovenstva u krále, král požadoval větší spolupráci církví. O rok později 1466 byl postižen mrtvicí, po tomto záchvatu začal špatně mluvit. Pohřben byl v Týnském kostele. Na své pečeti používal podkovu s hvězdou, pravděpodobně památka na otce, který byl kovářem.

Rokycanovo učení a spiritualita

Spiritualitu Jana Rokycany předurčily do velké míry již existující názorové proudy v husitství, jehož vůdcem se postupně stal. Husitský arcibiskup se snažil konzervovat odkaz jeho předchůdců a k tomuto účelu zapojil celou svou osobnost. V jeho díle tedy nalezneme vroucí vztah k svátostným prostředkům církve, důraz na přísné dodržování novozákonních předpisů v čele s eticky náročnými požadavky vyřčenými v Kázání na hoře. Jeho spiritualita je spiritualitou křesťana, který dává největší důraz na konání a konkrétní aplikace věcí v Písmu poznaných do osobního života, jen malý prostor má v jeho myšlení princip zdůrazňující ospravedlnění vírou. Je to spiritualita celého husitského hnutí, které vzniklo jako reakce na krizi církve v pozdním středověku a která viděla záchranu v pečlivějším dodržování biblických příkazů a v prohloubení osobní zbožnosti. Někdy je pro označení spirituality a zásad husitů užíván pojem sola lex (latinsky).

Dílo

Postilla – sebrána jeho žáky na základě jeho kázání z let 1453–1457, je pravděpodobně nejzajímavější českou postillou, protože nijak nerozebírá teologické problémy, ale řeší běžné problémy tehdejšího člověka.
Latinská postilla
Výklad zjevení svatého Jana
Kázání u Kutné Hory
Řeči pronesené na koncilu Basilejském
Synodální řeči
O sedmi vášních a vadách, ježto hlavní hříchové slovou
Acta synodální
Latinský slovník
Tractatus de eucharista
Tractatus de septem sacramentis
Contra sex propositiones trivolas doctorum apostatarum

Dále se nám od něj dochovalo několik písní, u nichž není úplně jistý autor, ale zdá se pravděpodobné, že alespoň u části z nich je autorem.

Vítaj milý Jezu Kriste
Zdrávas dievko
Cierkev svatá v posledních dnech velmi neznamenitá – zde je jeho autorství jisté a pravděpodobně je i autorem nejen textu, ale i melodie.

U ostatních písní, které mu bývají přisuzovány není jeho autorství ničím podloženo.
Dále se nám zachovala poměrně velká část jeho korespondence s mnoha významnými lidmi.

České spisy dostupné online

ROKYCANA, Jan. M. Jan Rokycana, obránce pravdy a zákona Božího. Výbor z díla. Uspořádal František Šimek. 1. vyd. Praha: Jan Laichter, 1949. 224 s. cnb000675025. Dostupné online
ROKYCANA, Jan. Postilla Jana Rokycany. Díl I. Uspořádal František Šimek. V Praze: Komise pro vydávání pramenů českého hnutí náboženského ve stol. XIV. a XV., zřízená při České akademii věd a umění, 1928. 865 s. cnb002633802. Dostupné online
ROKYCANA, Jan. Postilla Jana Rokycany. Díl II. Uspořádal František Šimek. V Praze: Komise pro vydávání pramenů českého hnutí náboženského ve stol. XIV. a XV., zřízená při České akademii věd a umění, 1929. 1169 s. Dostupné online
ROKYCANA, Jan. Traktát Mistra Jana Rokycany o přijímání krve. Uspořádal František Šimek. Praha: Královská česká společnost nauk, 1941. 56 s. Dostupné online

Odkazy

Literatura

BARTOŠ, František Michálek. Světci a kacíři. Praha: Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy, 1949. 334 s. S. 196–223.
BOUBÍN, Jaroslav. Žaloby katolíků na Mistra Jana z Rokycan. Rokycany: Státní okresní archiv Rokycany, 1997. 79 s.
CIRONIS, Petros. Život a dílo Mistra Jana z Rokycan. Rokycany: Státní okresní archiv Rokycany, 1997. 97 s.
Dějiny české literatury. 1., Starší česká literatura / Redaktor svazku Josef Hrabák. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1959. 531 s. S. 204, 256–257, 258, 259, 267.
OPELÍK, Jiří, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 3/II. P–Ř. Praha: Academia, 2000. 733–1522 s. ISBN 80-200-0708-3. S. 1268–1269.
Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 272.
ŠIMEK, František. Učení M. Jana Rokycany. V Praze: Nákladem České akademie věd a umění, 1938. 295 stran. Rozpravy České akademie věd a umění; třída III, číslo 77.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Rokycana na Wikimedia Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Rokycana
Jan Rokycana ve Slovníku českých filosofů
Jan Rokycana na husitstvi.cz
Jan Rokycana v Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918
Jan Rokycana na stránkách feudum.eu