Franz I. z Lichtenštejna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
František I., kníže lichtenštejnský
lichtenštejnský kníže
František I., kníže lichtenštejnský
Doba vlády 22. července 1929 – 25. července 1938
Úplné jméno František I., kníže z a na Lichtenštejnu
Tituly Jeho jasnost kníže z Lichtenštejna
vévoda opavský a krnovský
hrabě z Rietbergu
Narození 28. srpna 1853
Rakouské císařství hrad Liechtenstein, Rakouské císařství
Úmrtí (věk -62 let a 139 dní)
Československo Valtice
Předchůdce Jan II. z Lichtenštejna
Rod Lichtenštejnové
Otec Alois II. z Lichtenštejna
Matka Františka Kinská z Vchynic a Tetova

František I. , německy Franz I. (28. srpen 1853 hrad Liechtenstein u Mödlingu poblíž Vídně – 25. červenec 1938 Valtice) byl lichtenštejnský kníže v letech 1929 až 1938.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako mladší syn knížete Aloise II. a jeho ženy Františky Kinské z Vchynic a Tetova. František následoval na trůnu svého staršího bratra Jana II. po jeho smrti roku 1929

Princ František studoval práva na univerzitách v Praze a Vídni. V mládí vstoupil do armády a poté do diplomatických služeb. V letech 1894–1899 byl rakousko-uherským velvyslancem na dvoře cara Mikuláše II. v Petrohradě. Hovořil plynně rusky a rakousko-uherské velvyslanectví se stalo jedním z nejdůležitějších politických a společenských center hlavního města carského Ruska. Upřímně snažil se o navázání spojenectví mezi Rakousko-Uherskem a carskou říší a o odvrácení hrozícího konfliktu. V letech 1896 a 1897 se mu dokonce podařilo dojednat setkání císaře Františka Josefa I. s ruským carem Mikulášem II. ve Vídni a Petrohradu. S jeho snahou o zlepšení vztahů nesouhlasily některé politické a vojenské kruhy ve Vídni, které jeho snahy sabotovaly.

Následník trůnu František Ferdinand d´Este s ním, vzhledem k jeho zkušenostem a názorům, počítal ve své budoucí vládě na funkci spolkového kancléře (předseda vlády plánované rakousko-uherské federace). Po návratu z Ruska pomáhal princ František několik let ve správě panství svému bratrovi, vládnoucímu lichtenštejnskému knížeti Janovi II. (1840-1927). Pokračoval v podpoře věd a umění. V roce 1903 se stal členem Kuratoria rakouských muzeí a členem představenstva Komise pro novější rakouské dějiny. Podporoval také studium dějin Rakouska a Evropy s pomocí dokumentů uložených v ruských archivech. S jeho podporou také vznikly významné a rozsáhlé publikace Archivalien zur Neueren Geschichte ÖsterreichsNeue Österreichische Biografie.

V roce 1907 se zasloužil o založení katedry Východoevropské historie na Vídeňské univerzitě. Jeho zásluhou byla v témže roce za 40 000 rakouských korun zakoupena rozsáhlá knihovna (9 000 výtisků) ruského historika V. A. Bilbasova.

V odborných i politických kruzích si úsilí knížete Františka o podporu věd a umění velmi vážili. Proto se stal čestným členem Akademie věd ve Vídni a později dědičným členem panské sněmovny říšské rady. Byl také prezidentem centrální komise pro zachování historických památek (založena roku 1850), provedl její reorganizaci, takže v roce 1911 byla zřízena centrální komise pro památkovou péči.

Panování[editovat | editovat zdroj]

Teprve po bratrově smrti se 22. července 1929, jako již vládnoucí kníže František I., oženil s Elsou von Gutmann (1875-1947), dcerou uhlobarona a významného rakouského bankéře židovského původu, Wilhelma Gutmanna (v čemž mu starší bratr za svého života bránil). Oba manželé se angažovali v odporu proti nacismu, a kromě svého původu, také proto musela kněžna po anšlusu Rakouska v březnu 1938 tajně utéci do Československa. Odtud pak odjela do Švýcarska, kde žila až do své smrti.

Jako lichtenštejnský kníže pokračoval František I. v ekonomických reformách svého bratra, na prvním místě musel dokončit jednání s československými úřady, týkající se provedení první pozemkové reformy na majetku Lichtenštejnů v ČSR. Během ní byl rod nucen prodat za úřední cenu (cca 1/3 tržní ceny) okolo 60% svých pozemků (především polností), což bylo vysoko nad průměrem v republice (cca 40%). Následně musel provést konsolidaci zbývajícího majetku, aby znovu fungoval jako celek. Lichtenštejnové z jeho výnosu neplatili jen potřeby rodu, ale také údržbu rozsáhlého architektonického a dalšího uměleckého dědictví, nevzdávali se podpory veřejných projektů na svých bývalých velkostatcích a významně dotovali státní rozpočet Lichtenštejnska, jak jim ostatně ukládalo privilegium císaře Karla VI. z roku 1719, kterým bylo lichtenštejnské říšské knížectví vytvořeno (spojením panství Schellenberg a Vaduz).

Následníci[editovat | editovat zdroj]

Stejně jako jeho bratr neměl žádné děti. Následníkem byl jmenován jeho synovec princ Alois (1869-1955), který se ale následnictví v roce 1923 vzdal ve prospěch svého syna Františka Josefa II., který se v roce 1938 stal lichtenštejnským knížetem. Již předtím ho ale kníže František I. pověřoval vládními úkoly ve Vaduzu a Vídni. V březnu 1938 jmenoval František I. svého následníka Františka Josefa II. zemským správcem, kterým byl až do jeho smrti 25. července 1938.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • JUŘÍK, Pavel. Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů. Praha : Libri, 2009. 424 s. ISBN 978-80-7277-403-6.  
Předchůdce:
Jan II.
Znak z doby nástupu Lichtenštejnský kníže
19291938
Znak z doby konce vlády Nástupce:
František Josef II.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Franz I, Prince of Liechtenstein na anglické Wikipedii.