Antonín Voneš
| Msgre. Antonín (Augustin) Voneš | |
|---|---|
_Vones_1856_1925.gif) | |
| Narození | 24. června 1856 Drahotěšice  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 14. ledna 1925 (ve věku 68 let) Československo |
| Místo pohřbení | Vinohradský hřbitov |
| Alma mater | Karlo-Ferdinandova univerzita |
| Povolání | vojenský duchovní |
| Titul | generální superior |
| Nábož. vyznání | římskokatolické |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Antonín Voneš (24. června 1856 Drahotěšice[1] – 14. ledna 1925), někdy uváděný i jako Augustin Voneš, byl vojenský duchovní, od listopadu 1918 první přednosta duchovní správy vznikající československé armády.
Život[editovat | editovat zdroj]
Byl nejmladším synem selské rodiny z jihočeských Drahotěšic (dvojče Matěj zemřel jako jednoroční). Jeho vzorem byl pravděpodobně starší bratr Václav (1844–1925), který se stal knězem (působil jako kaplan v Rudolfově, později byl ceremoniářem biskupa Jana Jirsíka a ředitelem chlapeckého semináře v Českých Budějovicích, od roku 1884 byl farářem v Roseči a v letech 1893–1922 v Kardašově Řečici). Antonín absolvoval Biskupské gymnázium v Českých Budějovicích a poté teologii na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. V roce 1880 byl vysvěcen na kněze a působil nejprve jako kaplan v českobudějovické diecézi.
V roce 1884 vstoupil do rakousko-uherské armády a stal se vojenským kaplanem. Během následujících 34 let, tedy do roku 1918, vystřídal několik působišť: sloužil jako duchovní správce vojenské posádky v Bratislavě, pak v Hradci Králové, v roce 1891 byl převelen do polského Krakova a v roce 1896 do Liberce. V roce 1904 byl povýšen nejprve na vojenského faráře a po půl roce na polního superiora. V roce 1905 byl poslán už jako přednosta duchovní správy velitelství X. armádního sboru do polského Přemyšlu, v roce 1911 se stal přednostou duchovní správy velitelství I. sboru v Krakově a v roce 1912 byl převelen do Prahy jako přednosta duchovní správy velitelství VIII. sboru. Ve válečných letech 1914–1918 byl přednostou duchovní správy velitelství VIII. sborové oblasti.[2]
V listopadu 1918 polní superior Antonín Voneš vstoupil do řad československé branné moci a stal se prvním přednostou nejvyššího řídícího orgánu její duchovní správy, tedy XII. odboru Ministerstva národní obrany (později 36. oddělení). Voneš byl v prosinci roku 1919 povýšen do generálské hodnosti a prezident Masaryk ho jmenoval do funkce generálního superiora. V lednu 1921 byl jmenován přednostou oddělení 4a (duchovního a válečných hrobů) Ministerstva národní obrany. Již v únoru 1922 ale byl jako nejstarší sloužící duchovní v rámci reorganizace branné moci a v souvislosti se snižováním stavů vojenských duchovních generál Voneš odeslán do výslužby.
Antonín Voneš zemřel v lednu 1925, pochován je na Vinohradském hřbitově. Během své vojenské kariéry obdržel řadu rakousko-uherských vyznamenání: Jubilejní pamětní medaile 1898, Jubilejní kříž 1908, Řád Františka Josefa (stupeň rytíř, 1911), Čestné vyznamenání za zásluhy o červený kříž (2. třída s válečnou dekorací), Záslužný kříž pro duchovní (2. třída).[2] Po vzniku Československa zůstala v jeho ozbrojených silách i Vonešovou osobní zásluhou zachována stálá duchovní péče;[3] zastával myšlenku, že vojenský duchovní nepůsobí jen v náboženské oblasti, ale ovlivňuje a vychovává vojáky i z hlediska mravního, kulturního, osvětového a humánního.[4]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ DigiArchiv SOA v Třeboni - ver. 20.11.19. digi.ceskearchivy.cz [online]. [cit. 2020-11-19]. Dostupné online.
- ↑ a b Voneš, Augustin : V. https://www.valka.cz [online]. [cit. 2020-11-20]. Dostupné online.
- ↑ Duchovní péče v ozbrojených silách na území českých zemí v letech 1913–1950. www.pravniprostor.cz [online]. [cit. 2020-11-21]. Dostupné online.
- ↑ LAŇKA, Jiří Ignác. Vojenská duchovní služba v Československé armádě v letech 1918–1939 se zvláštním přihlédnutím k římskokatolické církvi. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Teologická fakulta, 2017. 284 s. Dostupné online. S. 40, 79–81. Disertační práce.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- PETERA, Václav. Géniové církve a vlasti. Rukopis uložený v Centrální katolické knihovně KTF UK v Praze, Praha 1964
- LAŇKA, Jiří Ignác. Vojenská duchovní služba v Československé armádě v letech 1918–1939 se zvláštním přihlédnutím k římskokatolické církvi. České Budějovice, 2017. 284 s. Disertační práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Teologická fakulta. Katedra teologických věd. . Dostupné online.
- FLOSMAN, Martin. S orlem i lvem, 2. díl. Příběhy českých vojenských duchovních v dramatickém dvacátém století. 1. vyd. Praha: Epocha, 2019. ISBN 978-80-7557-230-1. S. 206–209.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- LAŇKA, Mgr. et Mgr. Jiří Ignác. Vojenská duchovní služba v československé armádě v letech 1918–1939 se zvláštním přihlédnutím k římskokatolické církvi. České Budějovice, 2017 [cit. 2021-09-25]. 284 s. Disertační práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích; Teologická fakulta; Katedra teologických věd. Vedoucí práce prof. ThLic. PaedDr. Martin Weis, Th.D.. s. 79 až 81 (kapitola: 5.1.1 generální superior Msgre. Antonín VONEŠ ). Jmenný rejstřík: Antonín Voneš se v práci vyskytuje na stranách: 40, 41, 42, 43, 45, 70, 79–81, 129, 130, 154, 167, 191, 219, 220, 225, 227, 228, 238, 251, 256. Dostupné online.