Bez červený

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxBez červený
alternativní popis obrázku chybí
Bez červený (Sambucus racemosa)
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídavyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řádštětkotvaré (Dipsacales)
Čeleďkalinovité (Viburnaceae)
Rodbez (Sambucus)
Binomické jméno
Sambucus racemosa
L., 1753
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bez červený (Sambucus racemosa) je listnatý keř z čeledi kalinovité. Spolu s bezem černým (Sambucus nigra) a bezem chebdí (S. ebulus) patří mezi tři původní druhy bezu v ČR.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Vědecké synonymum je Sambucus racemosa var. laciniata W. D. J. Koch ex DC.
Popsány jsou poddruhy:

  • Sambucus racemosa subsp. kamtschatica
  • Sambucus racemosa subsp. pubens
  • Sambucus racemosa subsp. racemosa
  • Sambucus racemosa subsp. sieboldiana

Popis[editovat | editovat zdroj]

Vytrvalý keř vysoký od jednoho do čtyř metrů, s daleko dosahujícími kořeny a kořenovými výmladky. Větve jsou obvykle přímé, silné a lysé, s černými oválnými bradavčitými lenticelami. Borka hnědá až šedohnědá, s výraznými lenticelami. Dřeň (tzv. bezová duše) je skořicově hnědá – na rozdíl od bílé dřeně bezu černého. Listy vstřícné, řapíkaté, lichozpeřené, s 1 až 3 lístky, jež jsou eliptické až vejčité, krátce řapíčkaté, na okraji pilovitě zubaté, na vrcholu zašpičatělé a zejména na rubu chlupaté. Květy jsou uspořádány v hustých mnohokvětých vrcholičnatých latách, 3–7 cm dlouhých a přibližně 5 cm širokých. Jednotlivé květy jsou drobné (pouhé asi 4 mm v průměru), 5četné, korunní lístky žlutavě zelené až zelené a obvykle záhy opadavé, tyčinek 5, prašníky žluté. Kalich má trojúhelníkovitě vejčité krátké cípy. Kvete od dubna do června, květy vůní připomínají mouku. Plodem jsou hustě uspořádané kulovité peckovice (asi 5 mm velké) se 3–5 semeny. Zploštělé kulovité pecky jsou dlouhé přibližně 3 mm a široké 2 mm. Plody dozrávají od června a po dozrání jsou výrazně červené.

Květenství bezu červeného

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Roste ve střední Evropě, v severní části jižní Evropy, na východě po Rumunsko, Bulharsko a západ Ukrajiny, v severní Evropě zřejmě jen zavlečený a zdomácnělý.[2] Pokrývá zhruba území od severu Pyrenejského a Apeninského poloostrova až k severu Evropy a území od Malé Asie až po severní Čínu.

V ČR se vyskytuje celkem hojně od pahorkatin po horské oblasti (max. 1420 m n. m. u Luční boudy v Krkonoších), v nížinách převážně vzácně nebo chybí.[2] Případné rozšíření do nižších poloh je někdy spojováno s koncem druhé světové války, kdy značná část obyvatelstva přešla k fosilním palivům, a výrazně tak ustalo čištění lesů formou sběru klestí.[zdroj?]

Stanoviště[editovat | editovat zdroj]

Osídluje slunná stanoviště – okraje lesů, paseky, křoviny, rokle, stráně. Roste na půdách vlhčích, humózních, bohatých na živiny, hlinitých, písčitých až kamenitých, mírně kyselých až neutrálních.[2] Vyskytuje se také u hospodářských stavení a opuštěných objektů.

Bez červený se zralými plody

Jedovatost[editovat | editovat zdroj]

Semena, která obsahují amygdalin, jsou mírně jedovatá a mohou způsobit u disponovaných jedinců otravu.[2] Jedovatá je též kůra a listy.

Mezidruhové vztahy[editovat | editovat zdroj]

Spásačem bezu červeného je tesařík Anaglyptus mysticus (Linnaeus, 1758) – kuloštítník temný.

České pojmenování[editovat | editovat zdroj]

Další český název je bez hroznatý. Lidové názvy: babulka, babulinky, bez horní, bez lesní, bez s hnědou duší, bezinka s červenými jahódkami, bezinky červené, bziní, bzinčí, bzinky, červené korálky.[3]

Využití[editovat | editovat zdroj]

V lidovém léčitelství byly peckovičky považovány za počišťující prostředek.[4] Po převaření a odstranění semen lze použít plody na výrobu marmelády.[2] Rychlým spařením celých plodenství červených bezinek lze získat čaj bohatý na vitamín C. Šťáva z plodů se využívá k výrobě sirupů; protože je kalná, nechává se vyčiřit delším stáním a sedlina se odfiltruje. Na 1 kg je třeba 35 dílů šťávy a 65 dílů cukru. Z červených bezinek lze získat také olej vhodný k pečení či výrobě mýdla. Usazuje se na povrchu propasírovaného protlaku získaného povařením peckoviček s vodou.[5]

Bez červený je vhodný na dělicí pásy, ptačí remízky, podrosty lesoparků, podrostové patro liniové a doprovodné zeleně. Pěstuje se v několika kultivarech, které se liší zejména tvarem a barvou listí (stříhanolisté, hluboce pilovité listy nebo odrůdy pestrolisté, např. žluté)[2], např. Sambucus racemosa 'Goldenlocks', Sambucus racemosa 'Plumosa Aurea', Sambucus racemosa 'Sutherland Gold'. Plody jsou potravou ptactva, které tak trusem rostlinu přirozeně šíří v krajině.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Červený seznam IUCN 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-03]
  2. ↑ a b c d e f Sambucus racemosa – bez hroznatý In: Herbář Wendys [online]. 10. červen 2015 [cit. 2. 7. 208]. Dostupné z: http://botanika.wendys.cz/index.php/14-herbar-rostlin/688-sambucus-racemosa-bez-hroznaty
  3. ↑ RYSTONOVÁ, Ida. Průvodce lidovými názvy rostlin: i jiných léčivých přírodnin a jejich produktů. Praha: Academia, 2007, s. 51. ISBN 978-80-200-1332-3.
  4. ↑ MACKŮ, Jan. Sběr a pěstování našich užitkových rostlin: léčivých, aromatických a jiných speciálních. Praha: Přírodověd. vyd., 1952.
  5. ↑ a b MIKULA, Alois. Plody planých a parkových rostlin: kapesní atlas. 2. vyd. Praha: SPN, 1989, s. 159. ISBN 80-04-23826-2.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BĚLOHLÁVKOVÁ, Radmila. Velká kniha rostlin, hornin, minerálů a zkamenělin. Bratislava: Príroda, 1993. ISBN 80-07-00595-1.
  • GRAU, Jürke, Reinhard JUNG a Bertram MÜNKER. Bobulovité, užitkové a léčivé rostliny. Ilustrace Monika Hänelová, Fritz Wendler. Praha: Knižní klub, 1996, 287 s. Průvodce přírodou (Ikar). ISBN 80-7202-023-4.
  • HORÁČEK, Petr. Encyklopedie listnatých stromů a keřů. 2. uprav. vyd. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1708-8.
  • MACKŮ, Jan. Sběr a pěstování našich užitkových rostlin: léčivých, aromatických a jiných speciálních. Praha: Přírodověd. vyd., 1952. 303 s. Kruh, sv. 25.
  • MIKULA, Alois. Plody planých a parkových rostlin: kapesní atlas. 2. vyd. Praha: SPN, 1989. 287 s. Obrazové atlasy. ISBN 80-04-23826-2.
  • RYSTONOVÁ, Ida. Průvodce lidovými názvy rostlin: i jiných léčivých přírodnin a jejich produktů. Praha: Academia, 2007. 735 s. ISBN 978-80-200-1332-3.
  • SLAVÍK, Bohumil (ed.). Květena České republiky 5. Praha: Academia, 1997, 568 s. ISBN 80-200-0590-0.
  • ŠMÍD, Miloslav. Průvodce odbornými názvy rostlin: latinsko-český slovník. 2. vyd., v nakl. Brázda 1. Praha: Brázda, 2002. 316 s. ISBN 80-209-0302-X.
  • VĚTVIČKA, Václav. Stromy a keře. Praha: Aventinum, 1998, 288 s. ISBN 80-7151-254-0.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bez_červený&oldid=21772747“