Veijo Meri

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Veijo Meri
Veijo Meri (květen 1960)
Veijo Meri (květen 1960)
Narození 31. prosince 1928
Vyborg
Úmrtí 21. června 2015 (ve věku 86 let)
Helsinky
Povolání jazykovědec, scenárista, básník, spisovatel a překladatel
Alma mater Helsinská universita
Žánr moderna
Ocenění Pro Finlandia (1967)
Cena Aleksise Kiviho (1972)
Literární cena Severské rady (1973)
Eino Leino Prize (2004)
Doctor honoris causa of the University of Helsinki
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Veijo Väinö Valvo Meri (31. prosince 1928 Viipuri21. června 2015 Helsinky) byl finský spisovatel, autor krátkých románů, novel, esejí, divadelních a rozhlasových her, ale i poezie či odborné literatury.

Život[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval historii a následně pracoval jako redaktor a dramaturg v rozhlasu. Jeho otec byl důstojník z povolání, on sám většinu svého dětství prožil v kasárnách a během dospívání zažil zimní a pokračovací válku, což se později promítne v jeho díle.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Ve svém díle se věnuje především válečné tematice a do tohoto prostředí zasazuje většinu své tvorby. Pozadí války je v prostředí postav vybíráno pečlivě a události, které do děje zahrnuje, se snaží popsat pravdivě s co nejvíce teoretickými argumenty. Hrdinové vstupují do světa zmatků a chaosu a většinou se dostanou do tak absurdní situace. Stejně tak, jako jsou činy jeho hrdinů považovány za nesmyslné, taková je i válka. Je zřejmé, že se charakter postav mění pod tíhou nešťastných událostí k horšímu. Meriho styl je jedinečný, spíše ironizující a humorný, a tak i když se věnuje spíše tragickému tématu, dokáže absurditu situace vylíčit spíše humornou formou, kdy v krajních momentech dojde i k pasážím s výrazným černým humorem.

Meriho debut byl značně protiválečný, tím byla sbírka povídek Ettei maa viheriöisi (Aby se země nezelenala) vydaná roku 1954 a od té doby na válečná témata nezanevřel.

K Meriho nejvýznamnějším dílům patří Manilský provaz (finsky Manillaköysi). Meri v tomto krátkém románu ukazuje absurditu války na příkladu vojáka, který je vlastním přičiněním ohrožen na životě a dostává se tím do absurdní a nepochopitelné. Voják Joose se snaží z fronty domů pod košilí propašovat kus provazu s odůvodněním že „to je jediné, co mu válka dala“. Hrdina absolvuje cestu vlakem, kdy kromě samotného utrpení s provazem se setkává s dalšími vojáky, kteří vypráví válečné příběhy a anekdoty. Kniha se stala ve Finsku velmi oblíbenou a vystihuje autorův typický styl. Válečné události a svět, ve kterém hrdinové žijí, je uchopován jako svět absurdna a ztráty rozumného uvažování. Přestože jsou v knize líčena období, na které nikdo nevzpomíná rád, autor celou tragickou situaci vystihne s humorem a nadhledem.

Sbírku povídek s válečnou tematikou vydal Meri v knize v češtině vydané pod názvem Lovec lebek (finsky Veijo Meren novellit). Soubor obsahuje krátké povídky jako například Hřeben, což je krátká syrová povídka o muži, který cestuje ve vlaku a zahlédne, jak jednomu spolucestujícímu upadne hřeben. Tato na první pohled banální událost v něm vyvolá různé vzpomínky a úvahy, nakonec se však nic závratného nestane. V další povídce Návštěva popisuje poměry ve finské vesnici, a jaká nespravedlnost jí vládla. V povídce Hylzny můžeme najít autobiografické prvky, kdy Meri vypráví o chlapci, který vyrůstá v kasárnách a jeho despotickém otci a o tom, jak je válka přítomna v životě tolika lidí. Kniha obsahuje dále povídky Námluvy, Margarín, Bedýnky s hřebíky, Lovec lebek a Stříbrné křídlo.

Meri zobrazuje život vojáků v novele Šofér pana plukovníka (finsky Everstin autonkuljettaja). Zde se spíše soustřeďuje na bývalé vojáky a to, jak se zařadili do běžného života obyvatel Helsinek. V češtině vyšla novela v knize Pět finských novel.

Od 70. let se zaměřoval spíše na divadelní, rozhlasové a televizní hry, psal také eseje a netradiční životopisy, například o finském spisovateli Aleksisu Kivim či o maršálovi Mannerheimovi. Je také autorem etymologického slovníku finského jazyka. Později se věnoval netradiční poezii.

Překlady do češtiny[editovat | editovat zdroj]

  • Lovec lebek (Veijo Meren novellit). Odeon, Praha 1970. Přel. Jan Petr Velkoborský. 125 s.
  • Manilský provaz (Manillaköysi). Naše vojsko, Praha 1970. Přel. Jan Petr Velkoborský. 118 s. 28-012-70
  • Námluvy. Rodina a škola 22, 1975, 7, s. 7.
  • Řekni mi zas jen Oili (Sano Oili vaan). Dilia, Praha 1976. Přel. Marta Hellmuthová.
  • Šofér pana plukovníka (Everstin autokuljettaja). In Pět finských novel. Odeon, Praha 1988, s. 213–304. Přel. Jan Petr Velkoborský.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Pět finských novel. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988, 309 s. 01-042-88
  • HARTLOVÁ, Dagmar a Zbyněk ČERNÍK. Slovník severských spisovatelů: dánská literatura, faerská literatura, finská literatura, finskošvédská literatura, fríská literatura, islandská literatura, nizozemská literatura, norská literatura, švédská literatura. 2. vyd. Praha: Libri, 2004, 535 s. ISBN 80-727-7260-0.
  • HUMPÁL, Martin, Helena KADEČKOVÁ a Viola PARENTE-ČAPKOVÁ. Moderní skandinávské literatury: 1870-2000. 1. vyd Praha: Karolinum, 2006, 470 s. ISBN 8024611740.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]