Svatý rok 1650
| Svatý rok 1650 | |
|---|---|
 | |
| Téma | odpuštění trestů za hříchy |
| Místo | Řím |
| Země | Papežský stát |
| Pořadatel | Katolická církev |
| Datum | 1650 |
| Účast | poutníci do Říma |
| Předchozí | Svatý rok 1625 (12. v pořadí) |
| Následující | Svatý rok 1675 (14. v pořadí) |
| Web | Jubilees throughout History (anglicky) |
Jubilejní Svatý rok 1650 (13. řádné univerzální jubileum), který navázal na předchozí řadu Svatých roků, byl vyhlášen bulou Appropinquat dilectissimi filii ze 4. května 1649. Papež Inocenc X. k němu dal obnovit baziliku sv. Jana v Lateráně od slavného architekta Borrominiho. K tomuto jubileu byla zavedena novinka: díky bule Salvator et Dominus z 8. a 12. ledna 1654 byly jubilejní odpustky rozšířeny na belgické provincie a Západní Indii. Do Říma dorazilo asi 700 000 poutníků, především z okolí města. V průběhu roku konvertovalo ke katolictví také mnoho protestantů.[1]
Pozadí[editovat | editovat zdroj]
Svatý rok v roce 1650 nepřinesl žádné nové organizační prvky. Po vzoru minulých jubileí byl dobře připraven, našel odezvu u mnoha křesťanů a během něho došlo k mnoha obrácením z protestantismu a židovství. Slavil jej papež Innocenc X. Byl pět let papežem a pocházel z římské šlechtické rodiny Pamphili. Ač mu bylo tehdy sedmdesát let, byl pevný a rozhodný a teologicky dobře připraven.[2] Milostivé léto vyhlásil bulou Appropinquat dilectissimi filii, datovanou 4. května 1649 na svátek Nanebevstoupení Páně a publikovanou 13. května, veřejně po papežské mši u sv. Petra. V bule papež naříká, „jak vzdálena je tato doba od zbožnosti předků“, a také nad Evropou rozdělenou reformací. Je to vzdálená, ale jasná ozvěna protestu, který podal rok předtím proti tzv. vestfálskému míru, jímž se formálně ukončila třicetiletá válka. Neprotestoval pochopitelně proti míru samému, ale proti nedůstojnému kompromisu, kterým se porušovala nejen práva církve, ale také náboženská svoboda, neboť prakticky se politicky uzákonila nemorální zásada „cuius regio, eius et religio“[3][4] – čí země, toho i víra. Jinými slovy, že panovník mohl vnucovat svým poddaným svou víru, ať katolickou, či luteránskou, nebo jinou. Proto vyzývá věřící, aby připutovali do Říma a tak spolu s milostmi, jež získají, ukázali nepřátelům náboženství svou jednotu s Kristem, neboť nemají Boha ti, „kteří neuznávají římskou církev za svou matku“.[5]
Průběh Svatého roku 1650[editovat | editovat zdroj]
Otevření Svatých bran[editovat | editovat zdroj]
Jako příprava na Svatý rok byl Borrominim zbarokizován vnitřek Lateránské baziliky. Papež Inocenc otevřel Svatou bránu u svatého Petra 24. prosince 1649. U Panny Marie Větší otevíral Svatou bránu sedmnáctiletý kardinál Maldocchini, který ještě nemohl být ani knězem, ale byl synovcem papežovy vlivné příbuzné Olympie Pamphili, která vhodnými intrikami dala zdržet mimo Řím dva kardinály, kterým příslušelo bránu otevírat, a pak prostřednictvím kardinálů přesvědčila papeže, že bránu může otevřít její synovec. Mladý kardinál tak učinil, ale proti zvyku, že obsah kovové kazety, uložené se zlatými mincemi a medailemi předešlého Svatého roku, patřil místním kanovníkům, si skříňku k jejich veliké nevoli odnesl sám.[5]
K poněkud jinému otevření Svaté brány došlo v mimoměstské bazilice sv. Pavla. Stařičký kardinál legát Lante tam nemohl jet na koni, ale v kočáře, což cestu prodloužilo. Když tam dorazil, našel Svatou bránu, vlastně její zdění, otevřené. Někteří současníci tvrdí, že zeď, připravená k rychlému otevření, spadla sama, jiní zaznamenali, že ji otevřeli za ní připravení zedníci, když slyšeli jakési klepání z druhé strany a domnívali se, že je to kladívko kardinálovo a signál k stržení zdi. Starému kardinálovi nezbylo než vykonat obřad nad troskami původního zazdění.[5]
Poutníci[editovat | editovat zdroj]
Ani poutníci toho roku nechyběli. Přicházeli však často ve skupinách organizovaných místním pánem, např. markýzem z Vasta, který přišel se 150 poddanými, nebo nábožnými bratrstvy. Tak přišla na pouť různá mimořímská bratrstva, ale velmi okázale. Někdy se dala doprovázet zpěváky a hlučnou hudbou. I akce ve prospěch poutníků, podnikaná římským patriciátem, ukazovala v převládajícím ovzduší křesťanské lásky i občas známky barokního exhibicionismu. Zprávu o tom zachoval neznámý kronikář, který napsal: „Tento týden se objevil nekonečný počet bratrstev, téměř všech velmi krásných.“ Dodává však, že nejvíce pozornosti si zasloužilo bratrstvo z nedalekého Bracciana v počtu 2000 mužů a žen. Ti kráčeli městem večer s korouhví a konali si pouť oděni do pytloviny, mnozí z nich byli bosí, s kříži na ramenou, mezi nimi různí šlechtici vázaní na rodinu Orsini, s nimi jejich poddaní a za nimi třicet vozů s vínem, dvacet s masem a čtyřicet s obilím. Celé procesí osvětlovaly pochodně. Jiná procesí bratrstev měla příležitost veřejně ukázat své poklady. Bratrstvo z Gaety neslo ulicemi Říma 19. listopadu „kříž z čistého stříbra a na nosítkách sochu Spasitele, ochránce onoho města“. Bratrstva po vykonaném počtu poutních návštěv bazilik pak papež přijímal a udělil jim požehnání.[6]
I on sám si vykonal svou jubilejní pouť sedmnáctkrát slavnostním způsobem. Jel při druhé pouti v kočáru taženém šesti koňmi v doprovodu asi dvaceti kardinálů. Velké množství poutníků přišlo do Říma na Velikonoce. Tehdy byl pekařům vydán příkaz, aby napekli chleba pro dalších 40 000 poutníků navíc, než bylo zvykem, vzhledem k množství, jež se sešlo během Svatého týdne. Koncem dubna bylo nutno snížit počet návštěv bazilik předepsaných k získání odpustků z patnácti na tři, aby se poutníci rychleji v Římě vystřídali. Koncem roku, jak bývalo zvykem, papež znovu omezil počet návštěv bazilik, čehož využili k získání odpustků především Římané. Římský klérus mohl v procesí jednou navštívit čtyři baziliky, bratrstva, koleje a semináře, řeholníci, kongregace a cizí poutníci čtyřikrát, a obyvatelé Říma šestkrát.[6] K tomu podotýká kronikář k 10. prosinci, že „po omezení ... se mohly vidět různé řeholnice a bratrstva kráčející v průvodu a mimo to velké množství římského lidu a cizinců, jak to také učinila kapitula sv. Petra.“ Arcibratrstvo Nejsvětější Trojice pro pomoc poutníkům poskytlo během roku jídlo a přístřeší 308 000 poutníkům, celkový počet se odhaduje asi na 700 000. Papež sám několikrát přišel do hospice[p 1] a sloužil poutníkům. Na Zelený čtvrtek umyl v knížecím sále nohy 12 chudým, reprezentujícím apoštoly, posluhoval jim při stole a daroval každému zlatou a stříbrnou medaili a bílý šat.[7]
V seznamu poutníků, kterým poskytlo bratrstvo Nejsvětější Trojice v roce 1650 pohoštění, jsou i poutníci z českých zemí, hlavně ze Slezska. Bratrstvo totiž spravovalo v pobělohorské době český poutní dům z doby Karla IV. v Římě i jeho majetky. Určitý obnos z jejich výnosu zasílalo do Čech jako příspěvek na nově založený seminář sv. Václava pro výchovu kněží. K přijetí poutníků z českých zemí bylo, jako od jiných, vyžadováno potvrzení jejich biskupa, že jsou skuteční poutníci, a potvrzení od papežského polského zpovědníka v Římě o vykonané zpovědi. O některých z nich je výslovně poznamenáno v registru, že pro víru trpěli. Je to zřejmá narážka na třicetiletou válku, která skončila dva roky předtím tzv. vestfálským mírem.[7]
Je zbytečné popisovat to, co se opakovalo každý Svatý rok. Tentokrát sice byly také zakázány maškarní plesy a masopustní oslavy, ale v římských domech se soukromě prováděly tehdy velmi módní komedie a v Římě se otvírala první veřejná divadla.[7]
Někteří poutníci nemohli, jiní nechtěli vykonat předepsaný počet návštěv bazilik a doufali, že jim papež, který také ze zdravotních důvodů musel sám pouť zkrátit, udělí dispens. Podle některých zpráv jim ji neudělil, podle jiných omezil návštěvy na pouhé dvě, aby se poutníci mohli rychleji v Římě vystřídat. Opět se v Římě vystřídaly významné osobnosti. Byla mezi nimi i dcera Karla Emanuela Marie Savojská, o níž se zmínil i kronikář: „Marie Savojská šla políbit nohu Jeho Svatosti spolu s dvanácti dámami oděnými v pytlovinu. ... Její Jasnost před odchodem věnovala Jeho Svatosti obraz posvátného plátna, celého ozdobeného klenoty, který převzal kardinál Pallotta[8] ... “ Jde zřejmě o kopii tzv. Turínského plátna, jež bylo majetkem savojského rodu.[7]
Zakončení Svatého roku[editovat | editovat zdroj]
Obřad uzavření Svaté brány baziliky sv. Petra se konal v prostoru vyzdobeném goblény už 17. prosince po papežských nešporách, ale odpustky bylo možno získat až do Božího hodu vánočního těm, kteří přijali papežovo požehnání. Jubileum slavené Inocencem X. dokázalo, že Řím stále přitahuje poutníky, i když to bylo jubileum bez kanonizací a žádný tehdy žijící světec, pokud známo, nepřiputoval do Říma. Kroniky se též zmiňují, často přehnaně, o různých zázračných obráceních. Zda to byl jeden z méně významných Svatých roků, mohli posoudit jen očití svědci, dokládá poznámka Giacoma Gigliho, že Svatý rok se konal s velkou zbožností. Zaznamenané epizody, jak se zdá, byly nakonec jen marginální. Ostatně Josias von Rantzau, francouzský maršál a konvertita z luteránství, píše svému příteli krátce před svou smrtí z pouti z Říma: „Tys mi řekl, že až přijdu do Říma, pohorší mě pověry a novoty. Ale proti všemu očekávání se v mé duši objevil obraz celé všeobecné církve, naplněné starou zbožností a svatostí ... Musím přiznat, že tohle je pro mne novinka, neboť u nás jsem nikdy nemohl nic podobného spatřit. U nás se klečící lidé, ponoření v modlitbu, vidí jen na náhrobcích. A tato novinka mě přesvědčila, že v katolické církvi starobylá svatost života žije a že v ní působí Duch svatý.“[11]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Termínem hospic (z latinského hospitium – „útulek“) jsou míněna ubytovací místa pro odpočinek poutníků, která vznikla již ve 4. století. Již za časů starého Říma a ve středověku existovaly přístřešky či útulky při cestách, kde si mohli poutníci odpočinout, těhotné ženy porodit a choří buď se uzdravit a pokračovat v cestě, nebo v klidu zemřít. Vyskytují se dokonce názory, že první hospic byl vlastně popsán již v biblickém podobenství o milosrdném Samaritánovi – Lk 10, 30–35 (Kral, ČEP). Pozdější význam hospice jako zdravotnicko-sociálního zařízení, které slouží k péči o nevyléčitelně a těžce nemocné osoby, tedy k tzv. paliativní péči, je až odvozený od starobylé praxe, kdy pomoc „poutníkům na cestě“ se začala chápat jako pomoc těm, kdo jsou na „cestě do věčného domova“.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ 1650: Innocent X [online]. iubilaeum2025.va [cit. 2024-04-16]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ POLC, Jaroslav V. Svaté roky (1300–1983). Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1999. 160 s. ISBN 80-7266-041-1. S. 63.
- ↑ Cuius regio, eius et religio [online]. miolegale.it, rev. 2023-03-20 [cit. 2024-04-17]. Dostupné online. (italsky)
- ↑ cuius regio eius religio [online]. encyklopedia.pwn.pl [cit. 2024-04-17]. Dostupné online. (polsky)
- ↑ a b c Polc, s. 64.
- ↑ a b Polc, s. 65.
- ↑ a b c d Polc, s. 66.
- ↑ CHENEY, David M. Giovanni Battista Maria Cardinal Pallotta † [online]. Catholic-Hierarchy.org, 2024-02-25 [cit. 2024-04-17]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ROTT, Edouard. Histoire de la représentation diplomatique de la France auprès des cantons suisses: de leurs alliés et de leurs confédérés. [s.l.]: Imprimerie A. Benteli & Company, 1917. Dostupné online. S. 971. (francouzsky)
- ↑ CHOUPPES, Aymar marquis de. Mémoires du marquis de Chouppes, lieutenant général des armées du roi: suivis des Mémoires du duc de Navailles et de la Valette, pair et maréchal de France et gouverneur de monseigneur le duc de Chartres, 1630–1682. [s.l.]: J. Techener, 1861. Dostupné online. S. 19. (francouzsky)
- ↑ Polc, s. 67.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- PERALI, P. In: Cronistoria dell Anno Santo MCMXXV. Appunti storici, dati statistici, atti ufficiali con appendice storico-bibliografica. Řím: Generální sekretariát Ústředního výboru Svatého roku 1925, 1928. S. 1055 a násl. (italsky)
Studie a články
- Anni Santi (Gli). Torino: [s.n.], 1934. (italsky)
- BARGELLINI, Piero. L'Anno Santo nella storia, nella letteratura e nell’ arte. Florencie: [s.n.], [1974]. 318 s. (italsky)
- CASTELLI, Giulio. Gli Anni Santi. Il grande perdono. Rocca S. Casciano: [s.n.], 1949. (italsky)
- CECCHETTI, I. The Sublime City. Washington – Řím: Frediani G, 1950. (anglicky)
- CECCHETTI, I. Roma nobilis. L’idea, la missione, le memoria. Il destino di Roma. Řím: Cechetti I., 1950. (italsky)
- Storia e typografia dell’ Anno Santo. Vatikán: Comitato centrale per l’Anno Santo, 1974. (italsky)
- DE BLASI, Jolanda. Giubileo. Racconto di sei secoli e mezzo (1300–1950). Florencie: Del Turco Ed., 1950. 624 s. (italsky)
- DI MEGLIO, S. Breve storia dell’Anno Santo. Siena: [s.n.], 1973. (italsky)
- DUMEIGE, G. L’accueil de Rome aux pelegrins du Jubilé de 1575 (přednáška v Centre d’Études saint Louis de France, 10. prosince 1974). [s.l.]: [s.n.] (francouzsky)
- DVPRÉ THESEIDER, E. Roma dal Comune del popolo alla Signoria pontificia (1252–1377). [s.l.]: [s.n.], 1952. (italsky)
- FRUGONI, A. La devozione dei Bianchi del 1399. In: L’attesa dell’età nuova nella spiritualità della fine del medio evo. [s.l.]: Todi, 1962. S. 232–248. (italsky)
- GALUZZI, A. Gli Anni Santi nell’età moderna, v: Schede di storia della Chiesa nell’età moderna. Řím: [s.n.], 1994–19952. S. 265–324. (italsky)
- GORDINI, G. D. Storie dei pellegrini, di briganti e di anni santi, (Chiesa sotto inchiesta, 3). Torino: [s.n.], [1974]. (italsky)
- MARONI LOMBROSO, M; MARTINI, A. Le confraternite romane nelle loro Chiese. Řím: [s.n.], 1963. (italsky)
- MARTIRE, E. Santi e Birboni. Luci ed ombre nella storia dei giubilei. Milano: [s.n.], 1950. (italsky)
- MELIS, F. Movimenti di popoli e motivi economici nel giubileo del 1400; v: Miscellanea Gilles Gerard Meerseman, I,. Padova: [s.n.], 1970. S. 343–367. (italsky)
- Mostra documentaria degli Anni Santi (1300–1975). Vatikán: [s.n.], 1975. (italsky)
- PASTOR, L., von. Storia dei papi dalla fine del medio evo ..., 20 sv.. 1950–1963 (fototypické vyd. 1971). vyd. Řím: [s.n.] (italsky)
- POLC, Jaroslav Václav. De origine festi Visitazione. Řím: (Coronas Lateranensis, 9A), 1967. (italsky)
- POLC, Jaroslav Václav. La festa della Visitazione e il Giubileo del 1390. Rivista di storia della Chiesa in Italia 29. 1975, s. 149–172. (italsky)
- SCHMIDT, H. Bullarium Anni Sancti. Řím: [s.n.], 1949. (latinsky)
- SECRET, F. Le „Tractatus de anno Jubilaei de Lazaro da Viterbo. Grégoire XIII e la Kabbale chrétiénne, Rinascimento“, serie II., 6. 1966, s. 305–333. (italsky)
- Storia e topografia dell’Anno Santo. Vatikán: Comitato centrale per l’Anno Santo, 1974. (italsky)
Periodika
- Acta Sanctae Sedis (–1904). Acta Apostolicae Sedis. (–1904). (latinsky)
- Anno Santo, Řím. 1973–1975. (italsky)
- Civiltà Cattolica (La), Řím (italsky)
- Jubilaeum. Ephemerides Anni Sancti, Città del Vaticano. [1974/1975].
- Nový život, Řím
- L'Osservatore Romano, Città del Vaticano (italsky)