Svatý rok 1700

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Svatý rok 1700
Ilustrace z Le jubilé de l'an MDCC z roku 1701 s tematikou Svatého roku 1700 od Nicolase Chevaliera[1]
Ilustrace z Le jubilé de l'an MDCC
z roku 1701 s tematikou Svatého roku 1700
od Nicolase Chevaliera[1]
Témaodpuštění trestů za hříchy
MístoŘím
ZeměPapežský stát
PořadatelKatolická církev
Datum1700
Účastpoutníci do Říma
PředchozíSvatý rok 1675 (14. v pořadí)
NásledujícíSvatý rok 1725 (16. v pořadí)
WebJubilees throughout History (anglicky)

Jubilejní Svatý rok 1700 (15. řádné univerzální jubileum), který navázal na předchozí řadu Svatých roků, vyhlásil papež Inocenc XII.[2] 18. května 1699 bulou Regi Saeculorum. Při zahájení nemohl papež kvůli svému chatrnému zdraví osobně předsedat. O velikonoční neděli téhož roku však, přestože byl vážně nemocen, udělil slavnostní požehnání z balkonu Kvirinálského paláce kvůli velkému počtu poutníků, kteří se tam shromáždili. Krátce nato, 27. září 1700, zemřel, aniž by mohl uzavřít rok.

Závěru jubilejního roku předsedal Klement XI. (zvolený papežem v listopadu 1700).[3] Bylo to poprvé, kdy Svatou bránu otevřel jeden papež a poté ji uzavřel druhý. Příliv poutníků do města byl takový, že někteří doboví autoři přirovnávali Řím co do počtu návštěvníků k Paříži.[4]

Průběh Svatého roku 1700[editovat | editovat zdroj]

Papež Inocenc X., který zahájil Svatý rok 1700

Během obvyklého Svatého roku, slaveného v roce 1700, se vystřídali dva papežové. Vyhlásil jej 22. června 1699 papež Inocenc XII., jehož povaha dodala jubilejnímu roku i zvláštní zaměření. Byl to muž smířlivý a pokorný. Jeho hlavní snahou bylo zprostředkování míru světu a odpuštění. Měl však i silně vyvinutý smysl pro spravedlnost. Dal provést soudní reformu v papežských státech, aby všem poddaným zajistil nestrannou spravedlnost, a v roce 1692 přísně zakázal zvláštní bulou budoucím papežům obohacovat své příbuzné. Omezil i příjmy kardinálů, kteří byli spřízněni s papežem. Lateránský palác dal k dispozici k péči o nemocné, budovu svatého Michala na tiberském břehu určil pro péči o zestárlé a invalidní řemeslníky, aby tam bylo o ně pečováno až do smrti, a další budovu předal péči o lidi, kteří se octli ve finanční tísni. Ne nadarmo ho tedy chudí nazývali svým otcem.[5]

O Svatém roce 1700 se zmiňují všechny kroniky jen stručně, neboť se nevyznačoval okázalostmi, ale kajícími procesími a pobožnostmi, a tak se ostře odlišoval od barokních jubileí předešlého století.[5]

Svatou bránu však na Vánoce roku 1699 neotvíral ani tehdy churavějící papež, ani nemocný kardinál děkan Alderano Cibo,[6] ale elegantní francouzský kardinál Emanuel Buillon,[7] známý jako galantní muž, který se uměl pohybovat mezi pokrokovými vyššími vrstvami své doby. Otevření se zúčastnila i polská královna vdova Marie Kazimíra, jejímž manželem byl král Jan III. Sobieski, záchrance Vídně před dobytím Turky. Byl však přítomen i její otec Henri Albert de La Grange d'Arquien,[8] někdejší světák a válečník, jehož proměnil před pěti roky papež Inocenc XII. v kardinála. Královna potají a v převlečení umývala podle tehdy už vžitého zvyku v hospici[p 1] bratrstva Nejsvější Trojice poutníkům nohy a jako prostá žena jim přisluhovala i při stole.[5]

Dvě okolnosti přispěly nemálo, že se Svatý rok 1700 jeví v dějinách bezvýrazně: počet poutníků nebyl tak vysoký jako dříve – to už byla ozvěna tzv. války o španělské dědictví, která se táhla ještě čtrnáct let, a pak smrt papeže Inocence XII. 27. září. Tak zmizela ústřední postava, která jubileu dodala svůj osobitý ráz, ustaly papežské liturgické funkce a obtížná volba jeho nástupce zadržela kardinály v konkláve téměř dva měsíce.[9]

Papež Klement XI., který uzavřel Svatý rok 1700

Svatý rok za papeže Klementa XI.[editovat | editovat zdroj]

Nově zvolený papež, živý a energický Klement XI., statný padesátník, hned jak vyšel z Vatikánu, vykonal si jubilejní pouť. I jeho korunovační slavnosti dodaly Svatému roku zvláštního lesku. Ale netrvalo dlouho a Tibera se opět vylila z břehů a zaplavila cestu k bazilice sv. Pavla, takže podobně jak tomu bylo už v roce 1625, papež ji nahradil lehce přístupnou a bližší bazilikou Panny Marie v Zátibeří.[9]

Menší počet poutníků však usnadnil organizaci péče o jejich vydržování. I tak se bratrstvo Sv. Trojice,[10] založené sv. Filipem Nerim[11] postaralo o 300 000 poutníků, ale tentokrát se uplatnila plně praktická pravidla, že jídla mají být dobře vařená a kořeněná, maso dobře očištěné, vyprané a polévka odtučněná. Oheň neměl být udržován déle, než toho bylo třeba, talíře se měly dobře umývat, v kuchyni měla být udržována čistota. Podobná pravidla mělo i bratrstvo Svatého Kříže. Navíc bylo přesně určeno, kdo se má starat o pochodně pro procesí, o svíce užívané k osvětlování místností, o koupi různých druhů sýra atd. I to jsou známky měnících se časů.[9]

Galerie z publikace Le jubilé de l'an MDCC[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Termínem hospic (z latinského hospitium – „útulek“) jsou míněna ubytovací místa pro odpočinek poutníků, která vznikla již ve 4. století. Již za časů starého Říma a ve středověku existovaly přístřešky či útulky při cestách, kde si mohli poutníci odpočinout, těhotné ženy porodit a choří buď se uzdravit a pokračovat v cestě, nebo v klidu zemřít. Vyskytují se dokonce názory, že první hospic byl vlastně popsán již v biblickém podobenství o milosrdném Samaritánovi – Lk 10, 30–35 (Kral, ČEP). Pozdější význam hospice jako zdravotnicko-sociálního zařízení, které slouží k péči o nevyléčitelně a těžce nemocné osoby, tedy k tzv. paliativní péči, je až odvozený od starobylé praxe, kdy pomoc „poutníkům na cestě“ se začala chápat jako pomoc těm, kdo jsou na „cestě do věčného domova“.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ CHEVALIER, Nicolas. Le jubilé de l'an MDCC [online]. A Amsterdam: Chez Nicolas Chevalier, 1701 [cit. 2024-04-17]. Dostupné online. (francouzsky) 
  2. ↑ CHENEY, David M. Antonio Pignatelli del Rastrello † [online]. Catholic-Hierarchy.org, 2024-02-25 [cit. 2024-04-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ CHENEY, David M. Giovanni Francesco Albani † [online]. Catholic-Hierarchy.org, 2024-02-25 [cit. 2024-04-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ 1700: opened by Innocent XII, concluded by Clement XI [online]. iubilaeum2025.va [cit. 2024-04-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ a b c POLC, Jaroslav V. Svaté roky (1300–1983). Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1999. 160 s. ISBN 80-7266-041-1. S. 70. 
  6. ↑ CHENEY, David M. Alderano Cardinal Cibo † [online]. Catholic-Hierarchy.org, 2024-02-25 [cit. 2024-04-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ CHENEY, David M. Emmanuel-Theódose Cardinal de la Tour d’Auvergne de Bouillon † [online]. Catholic-Hierarchy.org, 2024-02-25 [cit. 2024-04-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ CHENEY, David M. Henri Albert Cardinal de La Grange d’Arquien † [online]. Catholic-Hierarchy.org, 2024-02-25 [cit. 2024-04-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ a b c Polc, s. 71.
  10. ↑ Butler's Lives of the Saints. New York: HarperSanFrancisco, 1991. S. 157. (anglicky) 
  11. ↑ Neri, Philip. In: Chisholm, Hugh (ed.). Encyclopædia Britannica. 11. vyd. [s.l.]: Cambridge University Press, 1911. Dostupné online. Svazek 19. S. 389–390. (anglicky)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PERALI, P. In: Cronistoria dell Anno Santo MCMXXV. Appunti storici, dati statistici, atti ufficiali con appendice storico-bibliografica. Řím: Generální sekretariát Ústředního výboru Svatého roku 1925, 1928. S. 1055 a násl. (italsky)

Studie a články

  • Anni Santi (Gli). Torino: [s.n.], 1934. (italsky) 
  • BARGELLINI, Piero. L'Anno Santo nella storia, nella letteratura e nell’ arte. Florencie: [s.n.], [1974]. 318 s. (italsky) 
  • CASTELLI, Giulio. Gli Anni Santi. Il grande perdono. Rocca S. Casciano: [s.n.], 1949. (italsky) 
  • CECCHETTI, I. The Sublime City. Washington – Řím: Frediani G, 1950. (anglicky) 
  • CECCHETTI, I. Roma nobilis. L’idea, la missione, le memoria. Il destino di Roma. Řím: Cechetti I., 1950. (italsky) 
  • Storia e typografia dell’ Anno Santo. Vatikán: Comitato centrale per l’Anno Santo, 1974. (italsky) 
  • DE BLASI, Jolanda. Giubileo. Racconto di sei secoli e mezzo (1300–1950). Florencie: Del Turco Ed., 1950. 624 s. (italsky) 
  • DI MEGLIO, S. Breve storia dell’Anno Santo. Siena: [s.n.], 1973. (italsky) 
  • DUMEIGE, G. L’accueil de Rome aux pelegrins du Jubilé de 1575 (přednáška v Centre d’Études saint Louis de France, 10. prosince 1974). [s.l.]: [s.n.] (francouzsky) 
  • DVPRÉ THESEIDER, E. Roma dal Comune del popolo alla Signoria pontificia (1252–1377). [s.l.]: [s.n.], 1952. (italsky) 
  • FRUGONI, A. La devozione dei Bianchi del 1399. In: L’attesa dell’età nuova nella spiritualità della fine del medio evo. [s.l.]: Todi, 1962. S. 232–248. (italsky)
  • GALUZZI, A. Gli Anni Santi nell’età moderna, v: Schede di storia della Chiesa nell’età moderna. Řím: [s.n.], 1994–19952. S. 265–324. (italsky) 
  • GORDINI, G. D. Storie dei pellegrini, di briganti e di anni santi, (Chiesa sotto inchiesta, 3). Torino: [s.n.], [1974]. (italsky) 
  • MARONI LOMBROSO, M; MARTINI, A. Le confraternite romane nelle loro Chiese. Řím: [s.n.], 1963. (italsky) 
  • MARTIRE, E. Santi e Birboni. Luci ed ombre nella storia dei giubilei. Milano: [s.n.], 1950. (italsky) 
  •  MELIS, F. Movimenti di popoli e motivi economici nel giubileo del 1400; v: Miscellanea Gilles Gerard Meerseman, I,. Padova: [s.n.], 1970. S. 343–367. (italsky) 
  • Mostra documentaria degli Anni Santi (1300–1975). Vatikán: [s.n.], 1975. (italsky) 
  • PASTOR, L., von. Storia dei papi dalla fine del medio evo ..., 20 sv.. 1950–1963 (fototypické vyd. 1971). vyd. Řím: [s.n.] (italsky) 
  • POLC, Jaroslav Václav. De origine festi Visitazione. Řím: (Coronas Lateranensis, 9A), 1967. (italsky) 
  • POLC, Jaroslav Václav. La festa della Visitazione e il Giubileo del 1390. Rivista di storia della Chiesa in Italia 29. 1975, s. 149–172. (italsky) 
  • SCHMIDT, H. Bullarium Anni Sancti. Řím: [s.n.], 1949. (latinsky) 
  • SECRET, F. Le „Tractatus de anno Jubilaei de Lazaro da Viterbo. Grégoire XIII e la Kabbale chrétiénne, Rinascimento“, serie II., 6. 1966, s. 305–333. (italsky) 
  • Storia e topografia dell’Anno Santo. Vatikán: Comitato centrale per l’Anno Santo, 1974. (italsky) 

Periodika

  • Acta Sanctae Sedis (–1904). Acta Apostolicae Sedis. (–1904). (latinsky) 
  • Anno Santo, Řím. 1973–1975. (italsky) 
  • Civiltà Cattolica (La), Řím (italsky) 
  • Jubilaeum. Ephemerides Anni Sancti, Città del Vaticano. [1974/1975]. 
  • Nový život, Řím
  • L'Osservatore Romano, Città del Vaticano (italsky)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Svaté roky
Řádné
1300 • 1350 • 1390 • 1400 • 1450 • 1475 • 1500 • 1525 • 1550 • 1575 • 1600 • 1625 • 1650 • 1675 • 1700 • 1725 • 1750 • 1775 • 1800 • 1825 • 1850 • 1875 • 1900 • 1925 • 1950 • 1975 • 2000 • *2025
Mimořádné
1423 • 1585 • 1655 • 1745 • 1886 • 1933 • 1966 • 1983 • 2015 • *2033
Ostatní jubilejní
1518 • 1826 • 1854 • 1858 • 1867 • 1869 • 1879 • 1881 • 1913 • 1929
Tematické
1954 I. Mariánský rok • 1967 I. Rok víry • 1987 II. Mariánský rok • (Příprava jubilea 2000: 1997 Rok Ježíše Krista • 1998 Rok Ducha Svatého • 1999 Rok Boha Otce) • 2002 Rok růžence • 2004 Rok eucharistie • 2008 Rok sv. Pavla • 2009 Rok kněží • 2012 II. Rok víry • 2014 Rok zasvěceného života • 2015 Rok Božího milosrdenství • 2020 Rok sv. Josefa • 2021 Rok rodiny
Související jevy
Svaté roky označené kurzivou byly připravované, ale neuskutečnily se. *Hvězdička před letopočtem znamená připravované jubileum.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Svatý_rok_1700&oldid=23855769“