Svatý rok 1390
Svatý rok 1390 (Jubilejní rok 1390) byl vyhlášen papežem Urbanem VI., ale předsedal mu posléze Bonifác IX. Byla při něm zavedena praxe návštěv čtyř patriarchálních římských bazilik pro získání odpustků a perioda 33 let konání svatých roků, jako v analogii 33 let pozemského života Ježíše Krista a předpokládaného průměrného lidského věku v tomto historickém období.[1]
Průběh[editovat | editovat zdroj]
Předehra[editovat | editovat zdroj]
Není zcela jasné z jakého důvodu se konal ten tento Svatý rok, protože papež Klement VI. ustanovil, že se Svaté roky mají slavit po padesáti letech, což by odpovídalo oslavám v roce 1400. Papež se patrně chěl zavděčit Římanům, kteří si určitým způsobem takovou oslavu prostě vynutili. Určitou předehrou tohoto vyhlášení byla bula Řehoře XI. vydaná v Avignonu 29. dubna 1373. Zřejmě na přání obyvatel Říma připojil papež ke třem bazilikám, které měli poutníci během Svatého roku navštívit i čtvrtou – baziliku Panny Marie Sněžné. Bula udává také důvod této návštěvy: Mariin úkol při díle vykoupení a zázraky, které se dějí na tomto místě na přímluvu Matky Boží. Tato bula ustálila s konečnou platností počet jubilejních bazilik na čtyři:
- Sv. Petra (San Pietro),
- Sv. Jana v Lateránu (San Giovanni in Laterano),
- Sv. Marie Větší (Santa Maria Maggiore),
- Sv. Pavla za hradbami (San Paolo Fuori le Mura).
Na naléhání sv. Kateřiny Sienské, sv. Brigity Švédské a císaře Karla IV. se poslední platně zvolený papež v Avignonu Řehoř XI. odhodlal k odvážnému kroku, totiž k přenesení papežského sídla zpět do Říma. V Římě, vyjma kratičkého pobytu Urbana V., se papež nevyskytoval již 70 let. Když v Římě 27. března 1378 Řehoř XI. zemřel, jeho nástupcem se stal arcibiskup Bartoloměj z neapolského Prignana. Jednalo se o posledního muže v dějinách, který byl zvolen papežem, aniž by byl předtím kardinálem. Tento Bartoloměj si zvolil jméno Urban VI. Životním programem se mu stala radikální reforma církve po níž se v tehdejším světě všude volalo. Tato reforma však z něho učinila jednu z tragických postav na stolci sv. Petra. Měl ohnivě jihoitalskou povahu, která ho zřejmě zbavovala smyslu pro míru při jednání s lidmi. Zacházel drsně s podřízenými včetně kardinálů, ba dokonce i se světskými vládci, kterým veřejně vyčítal jejich neřesti. Ani jeho osobně bezúhonný život, či dobrý úmysl, nevyvážily tyto společenské defekty. Sv. Kateřina Sienská o něm výmluvně prohlásila:
| „ | Tento náš Svatý otec je člověk hrozný a nahání lidem mnoho strachu svými slovy i činy. Ukazuje, že má velkou důvěru v Boha, a proto se nikoho na světě nebojí. Vrhl se očividně do práce na vykořenění svatokupectví a velké nádhery, jež zavládla v církvi Boží. | “ |
| — Kateřina Sienská | ||
Výsledkem bylo, že za několik měsíců po jeho volbě za papeže, kardinálové uražení jeho jednáním, většinou Francouzi, od něho utekli a přestěhovali se do Avignonu. Zde si pak zvolili papeže nového a došlo k čtyřicetiletému papežskému schizmatu dvojpapežství, kdy avignonské papeže uznávala Francie a království severošpanělská, zatímco ostatní země uznávaly papeže římské.[2]
Vyhlášení[editovat | editovat zdroj]
Urban VI. vyhlásil ústně Milostivé léto na roku 1390 při konsistoři svolané na čtvrtek před Květnou nedělí 8. dubna 1389 a teprve dodatečně byla k tomuto vyhlášení vydána bula. Je pozoruhodné, že tato bula vědomě ignorovala bulu papeže Řehoře XI., která rozhodnutí o padesátiletých periodách konání Svatých roků ignoruje. Zatímco u předchozího Svatého roku byl Svatý rok vyhlášen čtením buly, tentokrát papež Milostivé léto pouze ohlásil a bulu dal sepsat až dodatečně. Avignonský papež zakázal těm, kteří ho uznávali, pod trestem klatby do Říma putovat.[2]
Průběh[editovat | editovat zdroj]
Význam tohoto Svatého roku vystihl historik Paschini, když napsal, že toto jubileum, zrozené ze znepokojivých předtuch a skončené, aniž by církvi zasvítil uklidňující paprsek naděje na skončení rozkolu, bylo přece jedním z „nejslavnějších Svatých roků v dějinách“. Po vyhlášení došlo k tomu, že 15. října 1389 papež Urban VI. v Římě zemřel a na jeho místo nastoupil Bonifác IX.
Místní Svaté roky[editovat | editovat zdroj]
Když se chýlil Svatý rok 1390 ke konci a mnoho lidí na něj do Říma nemohlo anebo nechtělo putovat, začali se na papeže obracet panovníci a knížata se žádostmi. Bonifác IX. byl svou povahou velkomyslný a rozdával odpustky nejen jednotlivým vládcům, ale také celým krajinám a zemím.[2]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jubilee (Christianity) na anglické Wikipedii.
- ↑ CHISHOLM, Hugh. Jubilee Year. In: Encyclopædia Britannica. [s.l.]: Cambridge University Press, 1911. Dostupné online. Svazek 15 (11. vydání). S. 534. (angličtina)
- ↑ a b c POLC, Jaroslav V. Svaté roky (1300-1983). Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1999. 160 s. ISBN 80-7266-041-1. S. 23–31.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- PERALI, P. In: Cronistoria dell Anno Santo MCMXXV. Appunti storici, dati statistici, atti ufficiali con appendice storico-bibliografica. Řím: Generální sekretariát Ústředního výboru Svatého roku 1925, 1928. S. 1055 a násl.. (italština)
Studie a články[editovat | editovat zdroj]
- Anni Santi (Gli). Torino: [s.n.], 1934. (italština)
- BARGELLINI, Piero. L'Anno Santo nella storia, nella letteratura e nell' arte. Florencie: [s.n.], 1974. 318 s. (italština)
- CASTELLI, Giulio. Gli Anni Santi. Il grande perdono. Rocca S. Casciano: [s.n.], 1949. (italština)
- CECCHETTI, I.; FREDIANI, G. The Sublime City. Washington – Řím: Frediani G., 1950. (angličtina)
- CECCHETTI, I. Roma nobilis. L'idea, la missione, le memoria. Il destino di Roma. Řím: Cechetti I., 1950. (italština)
- Storia e typografia dell' Anno Santo. Vatikán: Comitato centrale per l'Anno Santo, 1974. (italština)
- DE BLASI, Jolanda. Giubileo. Racconto di sei secoli e mezzo (1300-1950). Florencie: Del Turco Ed., 1950. 624 s. (italština)
- DI MEGLIO, S. Breve storia dell'Anno Santo. Siena: [s.n.], 1973. (italština)
